Na vysvětlenou

V jednom z předchozích amber.zinů publikoval Pavel BVer Šuchmann svůj příspěvek Elektronické magazíny. Po jeho zveřejnění jsem začal usilovněji přemýšlet o tom, jak to vlastně s amber.zinem je. To k čemu jsem došel najdete v několika následujících odstavcích. Je to čtení poměrně nesystematické, protože jednak takový je i amber.zine a jednak mi delší analýzy nikdy moc nešly. Budu tu možná opakovat některé myšlenky které Pavel uvedl už ve svém článku, a budu Pavla hojně citovat i co se týče jiných věcí (omlouvám se, pokud na to nebudu upozorňovat), protože je to přece jen vizionář amber.zinu a jako takový o něm asi přemýšlí nejvíc. Narozdíl od Pavla budu psát z pohledu redaktora, který je možná v některých ohledech odlišný od toho, jak se na věc dívá on, jako šéfredaktor (nebo koordinátor, chcete-li). Přesto doufám, že se mi podaří osvětlit některé další aspekty vytváření amber.zinu. Trocha historie na úvod

Jak jsem už řekl, píši tuto úvahu z pohledu redaktora. Měl bych tedy možná nejprve vysvětlit jak jsem se vlastně stal redaktorem amber.zinu. Můj první kontakt s amber.zinem nastal někdy v roce 1995, kdy byl založen. A téměř okamžitě jsem se stal jeho vyznavačem. Částečně to bylo proto, že jsem v té době až po uši vězel ve SF a zpočátku amber.zine byl především o SF, částečně proto, že amber.zine měl (a myslím, že stále ještě má) příchuť něčeho lehce undergroundového.

Tuším, že někdy koncem roku 1996 jsem poslal do amber.zinu svojí první povídku. A pak přišla moje první amber.session, a poznání, že lidé shromáždění kolem tohoto projektu jsou přesně ta společnost, která mi vyhovuje a která se chová přesně tak jak bych chtěl, aby se chovali všichni lidi. Od začátku mě brali jako rovnoprávného člena komunity, bavili se o věcech které mě zajímaly a ať už pili cokoliv, pili to tou správnou rychlostí.

Pak jsem začal občas nejen posílat povídky, ale také psát nesoustavné odpovědi na některé články které mě iritovaly. Dá se říct, že už tehdy se začala profilovat rubrika Proč, jejíž jsem šťastným otcem. Okamžik, který považuji za zlomový byla loňská mystifikace týkající se elektromagnetických zbraní. Tehdy jsem zjistil, že bych možná byl schopen vést vlastní rubriku a když jsem se na jedné z jarních amber.session zeptal BVera, jestli by byl ochoten to se mnou risknout, oznámil mi, že mi chtěl něco podobného sám navrhnout. A tak se ze mě stal redaktor amber.zinu. Základní kameny

Pokud to mohu posoudit, existují dvě věci, které musí mít člověk, který chce vytvářet elektronický magazín. Jednak je to idea a jednak schopnost motivovat. Obě tyto věci v sobě musí spojovat šéfredaktor-koordinátor a je těžké říct, co z toho je důležitější.

Nejprve o ideích. Idea je něco, co vede magazín kupředu. Je potřeba aby tu byl někdo, kdo ví, jak by měl mag vypadat za rok, a je potřeba aby tento člověk byl ochoten věnovat této představě větší než malé množství úsilí. Idea se může (a také bude) postupem času vyvíjet. Bude se měnit koordinátorova představa o tom, co chce z magu udělat, ale je to vždy on, kdo ví, kam celé to snažení směřuje.

K tomu, aby mohl koordinátor svou představu uplatňovat, potřebuje jednak lidi, kteří mu s tím pomohou a jednak schopnost tyto lidi přesvědčit o tom, že to co chce je správné, nebo spíše, že to má smysl. Musí být schopen lidi motivovat. Pokud nemá dostatečně výrazné myšlenky, nebo není schopen přesvědčit ostatní o tom, že tento směr vývoje je tou nejlepší ze všech možností, pak se mag změní v nekonzistentní směsici všeho.

Může se to zdát jednoduché, ale. Problém je v tom, že koordinátor nemá žádné páky jak lidi přimět dělat něco co nechtějí. Redaktoři na něm nejsou finančně závislí, a pokud jim začne nutit něco, co oni sami opravdu nechtějí, brzy odejdou a budou se raději věnovat práci na něčem, co bude mít smysl nejen pro nějakého šéfa, ale hlavně pro ně samotné. Takto handicapován musí koordinátor bruslit po tenkém ledě, kdy někdy musí citlivě odmítnout článek který se mu nelíbí, jindy hlasitě pochválit jiný, který se shoduje s jeho představou o budoucnosti magu.

Zároveň s tím, musí koordinátor prosazovat systém vzniku. Je to něco, čím by se měli řídit redaktoři a přispěvatelé, aby mag měl alespoň nějakou úroveň a aby vznik každého čísla nebyl provázen hysterií, kdy se články sejdou večer před vydáním, přičemž celé meziobdobí mezi dvěma čísly nikdo neřekne, co píše, či zda vůbec něco píše. Na druhou stranu musí být tento systém dostatečně pružný na to, aby se psaní nezměnilo v nudnou rutinu, v něco co musím udělat, něco co vlastně ani dělat nechci.

Takový je tedy život koordinátora, který nad nedodaným článkem musí jen pokrčit rameny (protože si nemůže dovolit demotivovat jinak pravidelného přispěvatele tím, že by ho seřval za to, že nedodal článek včas), každou vlastní aktivitu (pokud se shoduje s jeho ideou) musí vítat jako příchod Mesiáše, a v případě, že by se mu snad nesešlo dost materiálu na číslo, musí být schopen improvizovat a postavit číslo z toho co má, i kdyby to byly jen linky na cizí stránky. Lidé uvnitř

Druhou nejdůležitější věcí po koordinátorovi jsou redaktoři. Pokud má mag vycházet pravidelně a s relativně krátkou periodou (nevěřili byste, jak krátký čas je čtrnáct dní na napsání jediného příspěvku do rubriky Proč...), je potřeba, aby do tvorby magu bylo zapojeno co nejvíce lidí. Problém je v tom, že koordinátor se nemůže spoléhat jen na příspěvky chodící zvenčí. Musí mít vlastní stálou autorskou základnu, o které ví, že bude schopna sama, jen ze svých příspěvků, zaplnit číslo.

Moje představa o redakci amber.zinu před tím, než jsem se do ní tak nějak sám zapojil, byla taková, že jde o jakýsi šamanský kroužek lidí, kteří mezi sebe nepříjmou nikoho zvenčí, kteří si hlídají svoje pozice, aby z nich nebyli vyhozeni a mnoho dalších nesmyslů. Pravda je ale někde úplně jinde. Pokud to můžu posoudit, pak redakce amber.zinu je ten nejotevřenější tým lidí, v jakém jsem kdy pracoval. Vítán je úplně každý - pokud to tedy není naprostý idiot (nebo Plejáďan, ten zelený šmejd z Plejád a homeopaty nemáme rádi) - neexistuje téměř nikdo, koho by redakce nebyla schopna absorbovat. Důležité je jen to, zda jde o člověka odhodlaného pro mag pracovat a věnovat poměrně hodně úsilí tomu, posunout ho někam dál.

Samozřejmě, že tu funguje něco, čemu říkám princip hospody: někdo příjde na jedno, někdo si dá pět, ale někdo se obětuje a zůstává v hospodě od rána do zavíračky. S magem je to úplně stejné - někdo napíše jeden příspěvek, někdo vydrží pár čísel, ale ti co zůstanou dostatečně dlouho, pak budou pro mag pracovat dokud to jen bude možné. Z těchto lidí pak vzniká jádro, které, pod bedlivým dohledem koordinátora, pokračuje směrem k dalšímu vývoji magu.

A proč to vlastně všechno děláme? Protože je to neuvěřitelně zábavné. Existuje jen málo věcí lepších, než když ve středu večer pošlete BVerovi článek, a ve čtvrtek si ho přečte pár desítek či dokonce stovek lidí. A opravdu jen máloco je lepší než e-mail do čtenáře, kterému se výsledek vaší práce líbil. A tím se dostávám k další veledůležité věci. Tou jsou Lidé venku

Řekl jsem, že pro mag je nejdůležitější představa koordinátora, vize budoucího vývoje. Co je ale nejdůležitější pro koordinátora a redaktory, jsou čtenáři. Čtenář je ten, kdo ví, jestli všechna ta práce má smysl nebo ne, jen čtenář může nezávisle posoudit, zda je mag dobrý, a jen čtenář může na magu něco změnit. Jak? Tím, že jeho tvůrce upozorní na věci které se mu nelíbí, pochválí věci které se mu libí, ale hlavně tím, že o mag projeví dost zájmu na to, aby kliknul na link na feedback, nebo aby poslal e-mail.

Domnívám se, že čtenáři si neuvědomují moc, kterou mají nad celou redakcí. Protože kdyby si ji uvědomovali, museli by jí využívat mnohem častěji. Kdyby čtenáři věděli, že jsou to oni, proč tady mag je a že jejich přání je svaté, už dávno by amber.zine vycházel jednou týdně, měl předělanou navigaci a byl by v něm dvojnásobný počet pravidelně fungujících rubik.

Domnívám se, že čtenáři žijí v podobném bludu v jaký jsem svého času věřil já - že totiž redakce bude s jejich ohlasy zacházet stejně jako jistá nejmenovná softwarová firma zachází s bug-reporty - autoresponse program vám pošle poděkování a vaše připomínka se smaže. Omyl. Každý e-mail od čtenářů si redaktor pečlivě přečte, zazálohuje a pak se bude ostatním redaktorům chlubit tím, že právě jeho příspěvek byl tak dobrý, že se někdo rozhodl napsat třeba i jen Bylo to zajímavé, nebo Tak tímhle jste mě opravdu nasral. Stačí tak málo, abyste nás učinili šťastnými...

Sessions

Amber.session je velmi zvláštní věc. Kromě toho, že je to velmi vhodná příležitost k pivní turistice, jsou amber.session pokaždé plné zajímavých lidí. Zatím každá amber.session, které jsem se zůčastnil, byla něčím přínosná. Jednak jde o možnost osobního kontaktu s ostatními lidmi se kterými většinou komunikujete jen pomocí e-mailu, jednak je tu ta zvláštní tvůrčí atmosféra, která na session začne panovat po té, co si lidé sdělí věci které se bezprostředně netýkají magu. Pak začne ten opravdový brain-storming.

Najednou se začnou objevovat povětšinou velmi zásadní poznámky k fungování magu, koordinátor začne vysvětlovat svou představu budoucího vývoje, redaktoři se pochopitelně brání, protože všechno nové zavání nebezpečím, že by se to mohlo líbit a oni by pak už vůbec nechodili spát, domlouvají se články, hledají vylepšení -

OK, OK. Ve skutečnosti se na většině sessions převážně pije grog a pivo a nezávazně se tlachá o všem co lidi zajímá. Domnívám se ale, že tlachání o věcech které lidi zajímají je důvod proč se lidé vůbec scházejí. A málokde si můžu tak dobře potlachat jako na amber.session. Je to něco, co prostě člověk musí zažít, aby to pochopil.

Na session se zcela jasně ukáže to, proč všichni dělají práci, za kterou je jim jediným oceněním ten mizerný dobrý pocit - totiž vědomí, že jste s lidmi se kterými si rozumíte. Nevím to jistě, ale domnívám se, že první amber.session se konala ještě před tím, než vůbec amber.zine poprvé vyšel. Závěr bez konce

Rád bych napsal nějaký závěr, ale jak napsat něco konečného o věci, která se stále vyvíjí? Dá se snad jen říct, že doufám, že jsem trochu objasnil některé věci, které děláme abychom uspokojili, vás, čtenáře. A také myslím, že teď, když už víte, jako sílu máte, budete i vědět, jak ji využít...

Na úplný závěr rád pohovořil o tom, co by amber.zine potřeboval od vás čtenářů. Jsou to samé nepěkné věci, které nikdo z lidí, kteří jsou v současné době zapojeni do tvorby amber.zinu není schopen zvládat, které by však přesto bylo dobré udělat.

Problém, se kterým se v současné době amber.zine poněkud potýká, je mírný nedostatek přispěvatelů. Pokud má být mag rozmanitý a zahrnovat široké pole názorů, je nezbytné, aby ho tvořilo mnoho lidí. A vzhledem k tomu, že se domnívám, že nejméně 90% čtenářů amber.zinu je schopno samostatné produkce, jsou ve čtenářské obci velké nevyužité rezervy. Proto bych chtěl požádat každého, kdo si myslí, že má co říct, aby se zapojil do procesu tvorby amber.zinu.

V této souvislosti bych rád vyvrátil jeden obecně rozšířený blud. Jde o to, že z historických důvodů, dělá každou rubriku jeden člověk. Přitom neznám redaktora, který by rád nevzal příspěvek do své rubriky od jiného autora. Jsou tu samozřejmě jisté podmínky, z nichž asi nejdůležitější je ta, že příspěvek musí splňovat parametry rubriky. To znamená, že článek do Astra musí být napsaný fundovaně, bez prohřešků proti astronomii, článek do Břitvy by měl být o popularizaci vědy atd. Nicméně je velmi pravděpodobné, že jednotliví redaktoři vděčně přijmou cokoliv, co jejich rubriku trochu ozvláštní. Proto volám: