amber.zine -- http://amber.zine.cz

Stoikové dříve a dnes
(Staronová dimenze)

Jan Hurych

Na rozdíl od jiných filozofických směrů, kde už podle jména lze soudit, o co asi jde - např. materializmus, dialektika, cynizmus či skepse (jen ta antická, prosím), název "stoikové" nám toho moc neřekne. Ještě tak výraz "se stoickým klidem", který si většina lidí plete s proverbiálním "klidem Angličana".

Ono vlastně není divu: dnešní doba zná spíše kanadského krasobruslaře Elvise Stojku a vyslovíte-li jmeno "stoikové", leckdo si přinejlepším pomyslí, že se jedná o hatha-jogíny, když dělají stojku na hlavě. Ano, filozofie, která přišla z Řecka a která si v jedné době podmanila i starý Řím (v té době tedy ještě ne tak starý), se pak najednou po pěti stoletích ztratila, přičemž stačila jen částně oplodnit filozofie jiné. Že znovu dochází k její renesanci, lépe řečeno reinkarnaci, za to můžeme vlastně děkovat také počítačům...


Ale začněme radši historií: začalo to ve starém Řecku, nějakých těch pár let před rokem nula. V té době cynici věřili, že "ničemu se nedá věřit" (přičemž kupodivu zapomněli, že tedy ani ne tomuto postulátu) a skeptici zase tvrdili, že čistou "pravdu" není možno najít, ekletici se rozhodli, že ji lze najít jen s "maximální pravděpodobností" a dialektici zase, že vlastně není tak příliš fixní. Tehdy se objevilo i učení stoiků, kteří tvrdili, že věci prostě jsou jaké jsou a že nejlepší je vzít to jako fakt a žít podle toho, to jest v souhlase s přírodou. Dnes bychom tedy spíše řekli "s přírodními zákony", ale tehdy se to tak detailně nebralo.

Samotné jméno tohoto učení "stoa" vzniklo podle jména Stoa Poikile, Malované kolonády, místa, kde první stoik, Zeno z Citia, učíval (neplést se Zenonem z Elea, matematikem a autorem známých paradoxů).

Zeno z Citia (žil v letech 333-256 před Kristem, jinde se udává 300-261, opět jinde 336-264),

se narodil v malém Krétském městečku Citii, kde žilo v té době dost Féničanů a dá se předpokládát, že i on sám byl jeden z nich. Původně byl obchodníkem, ale když jednou jeho loď ztroskotala - i s ním - na pobřeží Řecka, začal studovat v Athénách filozofii. Nejprve byl jeho učitelem cynik Crates, který byl zase žákem jiného cynika, Diogena. Později ho učil platonista Xenocrates a ještě později dialektik Stipon. Není tedy divu, že Zenonova filozofie obsahuje i některé prvky oněch tří filozofií. V době, kdy se učil u Cratesa, napsal svou nejlepší knihu, nazvanou Republika, která je svou utopií podobná trochu anarchismu: rozumní lidé prý nepotřebují žádné peníze, kostely nebo soudy.

Zeno je považován za jednoho z nejodvážnějších, dnes ovšem spíše zapomenutých antických myslitelů. Jednou, když nemohl zaplatit cizineckou daň, prodali jej dokonce Athéňané do otroctví. Jeho přítel ho musel vykoupit a později, když Zenonova vážnost stoupla, Athéňané mu dokonce dali zlatou korunu a postavili mu pomník. Vzpomínám, jak mi jednou na jedné párty v Londýně jeden Řek (ne, nebyl to Athéňan) tvrdil, že athénská demokracie byla a je ta nejlepší demokracie na světě. Zeptal jsem se ho, jestli si to tehdy také mysleli jejich otroci a on se urazil. Pak už mi nic neřekl, takže dodnes nevím, co si o té demokracii "jen pro někoho" mysleli ti "jiní".

Zeno se vyznačoval řečí poměrně nevrlou a chováním převážně šokujícím, což se pravděpodobně naučil už od cyniků. Také rád pil a tvrdil, že je lépe, když mu uklouzne noha, než jazyk. Narážky, že "lidé se bojí stoupnout do bláta, protože tam nevidí svůj odraz", nebo že "některým lidem srostla ústa s ušima", mu nezískaly ze začátku příliš příznivců, nicméně časem si získal takovou úctu, že ho i macedonský král Adonidus chtěl za poradce. Zeno byl proti otroctví, ale občas byla na jeho párties i nějaká ta služka-otrokyně, prý "aby nevypadal jako misogyn".

Většina toho, co o něm víme, je většinou z díla jiného stoika, Epikteta. Zeno věřil na rovnoprávnost mužů a žen a na volnou lásku. Navrhoval sice společnost "rozumných" lidí, kde by nebylo potřeba zákona či vlády, ale vědom si toho, že společnost ještě není "perfektní", také uznával (na rozdíl od cyniků), že lidé musí plnit svoje společenské povinnosti, tudíž i v politice a administraci. Bohužel z jeho spisů samotných se nezachovalo nic, existují jen citáty v knihách jiných filozofů a nejlepší soupis jeho myšlenek je v knize Diogena Laertia, Životy eminentních filozofů.


Čteme-li dnes díla "starých" stoiků, musíme si ovšem uvědomit, že se snažili popsat svoji filozofii pomocí termínů své doby, tj. odpovídající současnému stavu vědy a názoru na svět. Některé myšlenky je víceméně nutno "přeložit" do dnešní doby, abychom vůbec pochopili, co tím asi chtěli říci a "nevylili s vaničkou i dítě".

Podobně jako křesťanství, mezi následovníky stoické filozofie patřila celá škála společnosti, od otroků až po císaře. Není bez zajímavosti zmínit se poněkud detailněji o jejích hlavních představitelích a učitelích, než se podíváme dál - už proto, že na rozdíl od jiných, oni svoji filozofii nejen hlásali, ale také podle ní žili. Nároky to byly nemalé a proto ne příliš populární. Navíc tato filozofie neslibovala lidem, že se dostanou po smrti do nebe, ani nestrašila pálením v pekle. Není divu, že stoicizmus dočasně předal vládu křesťanství a začíná se znovu objevovat, i když už ne ve své antické formě, až když vláda církve nad sátem padá. Spolu s jinými filozofiemi pak stojí při vzniku moderní vědy.

Po Zenonovi přišel Cleanthes a později Chryssipus. Jak dalece který k finální formulaci staré stoické filozofie přispěl, to už se bohužel nedovíme - faktem zůstává, že po Chryssipovi byla její konečná forma na světě. O stoicizmu psali a také se za stoiky počítali v době Říma například Seneca, Marcus Aurelius a Epiktetus.


Cleanthes

pocházel z Lydie. Byl žák Zenona (19 let) a po jeho smrti převzal vedení stoické školy. Začínal jakožto zápasník, který se v Athenách seznámil s filozofií. Pracoval v noci jako dělník, aby se ve dne mohl věnovat nejprve Zenonovým, později i svým vlastním přednáškám.

Athéňané, kteří se zajímali nejen o vědu, ale i o drby, ho jednou pozvali k soudu, aby jim ukázal, jak se živí. Když se to dozvěděli, byli tím tak překvapeni, že mu z úcty přiřknuli finanční úhradu, kterou však on nepřijal.

Jednou ho kdosi nazval oslem, na což mu odpověděl v tom smyslu, že právě proto lépe nese váhu Zenonova učení. Psal dost, ale prakticky nic se nezachovalo. Římané mu v Assusu po smrti postavili sochu. Údajně umřel na svévolnou hladovku, když mu bylo 99 let.

Chrysippus

pravděpodobně Féničan, pocházel jako Zenon z Cyprusu, a to z města Soli, nedaleko Citia. Odstěhoval se do Athén, kde se stal žákem Cleanthese. Je víceméně považován za vedoucího filozofa řecké stoické školy. Trval na tom, že svět sám je vlastně Bůh či produkt jeho ducha (míněna zřejmě inteligence). Jinde říká, že bůh je osud nebo i "oheň", což je míněno zase spíše ve smyslu modernějšího, dnes poněkud zneužívaného výrazu "energie", něco jako "zdroj všeho pohybu" - ne tedy jen "schopnost konat práci", jak to známe z fyziky - bohové přece nepracují :)). Všechny věci ve vesmíru podle něho mají svou příčinu a bůh prý obsahuje celek i každou jeho část. Jindy opět mluví o bohu jakožto žetězu nevyhnutelných událostí, jinak řečeno osud. Sotva se tedy jedná o boha v našem slova smyslu, ale spíše o pantheizmus, lépe řečeno ne o stvořitele, ale jen o "příčinu všeho".

Byl pracovitý, psal až 500 stránek denně. Vyznačoval se velkou sebedůvěrou, jednou prý řekl: "Dej mi jakoukoliv doktrinu a já už ti najdu pro ni důvod". Nevážil si lidí s veřejnými funkcemi či zásluhami. Ztrávil většinu života diskuzemi, které většinou prohrával, protože byl nedůsledný a často tím nahrával svým oponentům. Jeho přátelé stoikové ho proto kárali. Z jeho 700 prací nezůstalo nic, známe je tedy jenom to, co z něho citují jiní filozové.

Epiktetus

Narodil se jakožto římský otrok, později se ale dostal do Říma, kde sloužil jednomu z vojáků osobní gardy císaře Nera. Později, to už jako svobodný muž, byl s ostatními filozofy za císaře Domiciána vyhoštěn z Říma, ale později se smířil s novým císařem Hadriánem (tedy asi hlavně císař s ním). Byl nejznámějším učitelem stoicismu v Římském imperiu. Jeho heslo bylo "Vydrž to a kontroluj se". Jeho literární styl prý byl dokonce lepší, než měl samotný Plato. Jeho "Discourses" byly zapsány žákem Arrianem a po jeho smrti vyšly v osmi knihách, z nichž text čtyř se zachoval. Také "Eurichidion", neboli manual, či řekli bychom soubor jeho učení, se ztratil a jen reference v dílech jiných filozofů se nám zachovaly. Na rozdíl od ostatních stoiků byl proti sebevraždě (zatímco Zeno ji přirovnával k prostému "otevření okna, když je v pokoji moc dusno").

Lucius Anneus Seneca

byl římský filozof a státník, narozený ve Španělsku a později se stal učitelem budoucího císaře Nera. Seneca byl mimo jiné i epigramatik, který kritizoval předešlého císaře Claudiuse ( to ovšem není nic tak zvláštního, z toho si dělal legraci každý). Méně se už ví, že byl také vědec. Napsal sedm knih o přírodních oborech, například o meteorologii a astronomii - například celá šestá kniha je věnována teorii zemětřesení. Pro nás je důležité, že napsal několik stoických esejí. Také psal dramata na starořecké náměty. Pochopitelně celé dílo Seneky je příliš široké a obsahuje i jiné prvky, které nejsou předmětem tohoto článku.

Několik let byl Seneca schopen usměrňovat svého mentálně nestabilního císaře-žáka Nera, a kolem roku 65 už ztratil vliv na Nera docela. Později byl (snad jen údajně) zapleten do spiknutí proti němu a na císařský rozkaz pak spáchal sebevraždu. Neronovo panování po smrti Seneky je už dobře známo z učebnic historie.

(Poznámka: Pod jménem Seneca se také rozumí jeden z pěti Irokézských kmenů, který spolu s Tuscarory vytvořil Ligu "šesti národů". Jedná se pouhou shodu jmen a pokud jsem mohl posoudit, stoické filozofii se Irokézové neoddávají :).


Marcus Aurelius Antoninus

Jak řekl Plato, "Filozofové se nejprve musí státi panovníky a králové zase filozofy, než bude mít svět mír". To bohužel platí dodnes. Římský císař Marcus Aurelius byl patrně jediný panovník - filozof v celé historii lidstva. Nevynalezl novou disciplinu, jen ji obohatil a ve svých "Meditacích", což byly vlastně psané poznámky pro něj samotného, formuloval celou stoickou filozofii své doby.

Narodil se v prominentní španělské rodině v Římě (Verové), ale brzy ztratil rodiče a jako sirotek byl adoptován mužem, kterého si vybral císař Hadrián jakožto svého nástupce (ovšem jen za podmínky, že on zase udělá svým nástupcem Marcuse, kterého si Hadrián předtím oblíbil). Tehdy bylo Marcusovi jen 17 let a na císařství si musel ještě 22 let počkat. Hned na počátku císařování si přibral k vládě Lucia Vera (svého podobně adoptovaného bratra, asi proto, že Římu hrozily války na všech stranách) a to hned jakožto druhého císaře. Ten však později zemřel a Marcus odešel na Dunaj, kde velel svým legiím a kde také denně psal své Meditace. Vládl pak 19 let a za své vlády zavedl více reform, než kterýkoliv jiný císař. Při tom všem byl nejen silným vládcem, ale zůstal i obyčejným, prostým člověkem.

Jakožto císař byl velkorysý ke svým nepřátelům, ale zato potlačoval korupci, zakázal používání udavačů a osvobozoval otroky při každé příležotosti. Když potřeboval sehnat peníze na války ve Východní Evropě, nezvedl státní daně, ale udělal veřejnou aukci, kde prodal svoje zlaté příbory a šaty jeho manželky.

Marcus víceméně rozvíjel myšlenky Epikteta a Seneky. Domníval se, že lidská nátura, ponechána sama o sobě, se vyvíjí k horšímu a musí se tudíž usměrňovat. Pro ty a i jiné důvody se nedivme, že ho dnešní Vatikán nemá rád - a ani ostatní stoiky, pochopitelně. Jeho dvanáctidílné Meditace ukazují myšlení stoického filozofa a člověka velkého stylu, který se ubíral cestou sebepoznání. Pochopitelně také věřil v sílu vzdělání - tak např. podporoval athénské školy, dále na "kosmickou moudrost", harmonii všech věcí a nutnost přijímat věci takové, jaké jsou. Na rozdíl od jiných stoiků neuznával jejich doktrinu "absolutní pravdy" - naopak tvrdil, že naše znalost je při nejlepším jen pravděpodobná a že nesmíme být dogmatiky; obzvláště, co se týká názorů těch druhých.

Někteří znalci starověku tvrdí, že jeho jedinou chybou bylo, že neprohlásil stoicismus za oficiální náboženství. Ovšem je si třeba uvědomit, že na rozdíl od císaře Domiciána, který to právě s křesťanstvím udělal, Marcus si byl příliš dobře vědom důležitosti toho, aby lidé měli možnost svobodné volby, svobodné vůle.

Zemřel na infekci - podle jedné zprávy prý byl naopak na rozkaz jeho nemanželského syna Commoduse otráven svými vlastními doktory. Commodus pak vládl tak krutě a rozmařile, že ho v tom překonal už jen Caligula.


Centrální myšlenkou stoiků bylo, že kosmos je něco jako božská bytost, obdařená "duší", zřejmě míněno něco jako kosmická inteligence. Naší rolí je to přijmout a žít s souladu s touto "duší", ted s přírodou samotnou. Stoikové přijímají vše, co se stane, a to bez zbytečných otázek (např. proč se to stalo zrovna mě, atd) a vyznačují se trpělivostí, specielně při snášení utrpení všeho druhu. Není divu, že t.zv. stoický klid se všeobecně považoval za hlavní charakteristiku stoika. Na rozdíl od pokorných křesťanů ale stoikové neříkají, že to všecko na nás přichází jako trest nebo jako zkouška víry.

Hellenističtí stoikové věřili, že emoce, jako například závist či nenávist, pocházejí ze špatného usuzování a že osoba, která dosáhla perfekce, se jim nepoddává. Stoikové starého Říma zdůrazňovali, že pravý filosof je imunní proti neštěstí a že ctnost sama vlastně stačí pro štěstí. Více radikální stoikové dokonce prohlašovali, že jen oni jsou opravdu svobodní, zatímco všichni ostatní jsou otroci svých vášní. Je prý třeba ignorovat věci jako je bolest či rozkoš, bohatství či chudobu, zdraví či nemoc, neboť to vše je jaksi druhotné a nepodstatné.

Zatímco díla řeckých stoiků (t. zv. stará stoa) se zachovala jen v malých zlomcích, stoikové z doby Říma - Seneca, Epictetus a Marcus Aurelius - nám zanechali kompletní traktáty a knihy. Už v Řecku se pochopitelně našli i kritikové stoiků: Alexander Afrodiasis či Plutarch z Chaeronie, medik Galenus, Sextus Empiricus, Plotinus a neoplatonista Simplicius. Na druhé straně Říman Cicero si vážil vysoké morálky stoiků a i když sám stoikem nebyl, ve svých dílech se snažil popsat jejich filozofii.

Až do nedávna se interpretace stoických děl zúčastnili hlavně odborníci. Důvod byl jasný: většina knih existovala jen v originále. Fragmenty některých děl sice sebral do třídílného souboru na začátku tohoto století H. von Arnim, ale první soubor překladů vyšel až v knize The hellenistic Philosophers od A. Longa a D. Desleyho (1987).

Stoická filozofie.

Je třeba zduraznit, ze stoikům nešlo jen o filozofii jako vědu, ale přímo jako způsob žití. Věřili, že jakmile poznáme, z čeho se svět kolem nás skládá, i my se vlastně změníme. V tom - ale jen v tom - se podobají epikurejcům a to také vysvětluje, proč je křesťanství, které tvrdí, že se neměníme věděním, ale vírou, víceméně posunulo do pozadí. Víra si totiž nevyžaduje tolik námahy jako studium. Typický je stoický přístup Marka Aurelia, který v Meditacích nejen opakuje důležité stoické postuláty, ale zároveň je rozebírá a kriticky si uvědomuje, které v dané situaci vlastně porušil (podtitul jeho Meditací je "Sám sobě").

Stoické učení se dělilo na fyziku, logiku a etiku. Život má tedy probíhat v souladu s kosmickým řádem ( "podle přírody") a má být řízen morálkou.

Fyzika.

Zde se nejedná o "naši" fyziku, tedy nejde o oblast fyzikální, ale fyzickou, s podobným významem, jako třeba "fyzická bolest". Plato se táže, co je podstatou existence a odpovídá, že existuje vlastně jen to, na co je možno působit, nebo co naopak působí na druhé. Stoikové k tomu přidávají, že obojí se dá přisoudit jen tělesům, tudíž že jen tělesa existují - ovšem dodávají, že existují věci, které trvají samy od sebe, jako čas, místo a podobně. Navíc je každá existující věc také navíc zvláštní, tedy unikátní.

Vše, co existuje, je hmota, sem patří i jejich "bůh" a lidská "duše". Toto tvrzení vyplývá z toho, že celý svět musí mít jednotný základ, jinak by na sebe věci nemohly působit. Všechno je odvozeno od primární hmoty, tedy ohně (zde je třeba uznat, že v dnes bychom asi spíše mluvili o energii či energetickém poli).

Pojem boha je ovšem třeba chápat tak, že bůh byl pro ně něco jako absolutní zákon, dnes bychom opět asi spíše řekli "absolutní Inteligence". Z toho plyne, že všechno má svůj důvod, harmonii, design a náš kosmos je tudíž řízen zákonem příčiny a následku. Jednotlivec ovšem nemá absolutní svobodu, neboť žije ve světě, kde je prakticky vše řízeno nějakou nutností. My si můžeme myslet, že to děláme z volné vůle, ale defakto se i my řídíme tou nutností. Bůh - nebo chcete-li absolutní inteligence - vytváří svět, jak ho známe, svět, který zase skončí opět v ohni, tedy v energii. Tento cyklus se opakuje napořád, tedy je to něco podobného pulzační teorii vesmíru. Lidská "duše" ( opět bychom asi řekli "lidská mysl") je částí "božího ohně", je tedy také částí světového zákona příčiny a proto veskrze racionální.

Podobně jako pro epikurejce, bůh je prostoiky materiální, ale zatímco u těch prvých se o bůh o řízení světa moc nestará, u stoiků je podstatou všeho do posledního detailu. Je to první a nezničitelný princip vesmíru, vlastně eternální důvod všeho. Věci i lidé zanikají, znovu se tvoří a opět zanikají podle nějakého plánu, což navíc dodává zdání - ale pouze zdání - osudu. V moderním pojetí bychom spíše mluvili o všeobecné zákonnitosti ve vesmíru. Jak už zde bylo uvedeno, někdy boha připodobňují "konstruktivnímu a inteligentnímu ohni", dnes bychom řekli tvořivé síle, či informaci, která se s krývá v zárodcích (DNA?) a je tak podstatou vývoje věcí. Kosmos je podle nich vyplněn hmotou, obklopenou vakuem. Kombinace elementů je tak zvaná pneuma, která tvoří materiální podstatu světa.

Co se týká "duše", tato není třídílná, jako u Platona, ale všechny impulzy a tužby jsou jen funkcemi racionální duše, na rozdíl od křesťanské duality "duše-tělo". Závěry, které vedou k lidským akcím, jsou pak dány rozhodovacím procesem, jehož výsledek sice nemůžeme ovlivnit, ale k jehož vykonání je potřeba náš souhlas. V jazyce naší doby bychom řekli asi, že logika našeho mozku provádí samotné rozhodování, zatímco naše akce na základě tohoto rozhodnutím jsou navíc podmíněné naším souhlasem, naší svobodnou vůlí . Je to koncept velice blízký dnešní době a na starověk ovšem značně moderní. Zatímco Plato tvrdí, že v nás stále "válčí" iluze našich smyslů s "rozumovou" částí naší "duše", u stoiků má obojí stejnou podstatu a dostatečnou disciplinou můžeme zamezit omylům v našem chování. Naše konání není tedy jen pod kontrolou rozumu, ale je přímo výsledkem rozumu (nepočítáme-li politiky:).

Lidská mysl je tedy v podstatě materiální, t.j. umírá s tělem. Chryssippus sice tvrdil, že duše moudrých filozofů přežívají, ale pozdější stoikové od toho upustili, zřejmě pro zachování důslednosti.

Logika.

Logika stoiků je v podstatě Aristotelovská, tj. veškeré znalosti vstupují do mysli skrze naše smysly a tam se také zapisují. Plato na rozdíl od nich tvrdí, že samotná mysl je zdrojem všech vědomostí, a smysly jsou jen zdrojem omylů a chyb. Kriterium pravdy pro stoiky není v samotné myšlence, ale v pocitech, v realitě.

Stoická logika zahrnuje mnoho věcí, jako třeba analýzu důkazů, řečnictví, gramatiku i t.zv. filozofii jazyka (epistemologii). Jejich logika se navíc nezabývá syllogizmy, jako Aristotelova, ale pravidly, která velice dobře připomínají naši formální, počítačovou logiku :

1) jestliže platí p > q........pak z p plyne q (kde p>q znamená: IF p THEN q)
2) jestliže platí p > q........ pak z Np plyne Nq (kde Np je negace p)
3) jestliže platí N (p&q)........pak z p plyne Nq (kde & je logické AND)
4) jestliže platí p EXOR q.......pak z p plyne Nq (kde EXOR je exclusive OR)
5) jestliže platí p EXOR q........pak z Np plyne q


Chryssipus došel dokonce tak daleko, že tvrdil, že oba zákony:
a) vyloučení středu (tj. p OR Np = 1)
b) bivalence (tj. že pravdivostní tabulka pro OR má jen dvě hodnoty, tj 0 nebo 1)
platí i pro možné případy do budoucnosti. Je to rozdílné od Aristotela, který tvrdí, že v případě b) taková tvrzení prostě nejsou ani true ani false. Chryssippus vlastně říká, že všecko má své příčiny a tudíž že se nutně musí či nesmí stát (kauzální determinizmus). Na první pohled by se zdálo, že se jedná o fatalizmus, ale ten stoikové nepřijímají. Tak například tvrzení, že zítra nepůjdu do práce, je u stoiků dáno tím, že se "rozhodnu, že nepůjdu", protože třeba nečekaně přijede na návštěvu známý z Budějovic, který je ovšem ta příčina a nepřijede-li, výsledek bude jiný. Naopak u fatalistů je příčinou to, že tvrzení " zítra nepůjdu do práce" bylo (předem) pravdivé. Stoikové tvrdí, že jsou věci, které se mohou stát, ale prostě se nestanou, fatalisté tvrdí, že se vše musí stát, jak se stane.

V terminologii stoikové rozlišují tři věci: název, samotný předmět a ještě t.zv. lekton, tj. vlastnost předmětu, která je true nebo false. Tak např. rčení: "dnes je světlo", neplatí pro "dnes" v noci. Odborníci na stoicizmus se stále ještě snaží upřesnit význam lektonu a v názorech se značně rozcházejí.

Podobně stoikové definují poznání jakožto uvědomění si něčeho (kognitivní poznání), tedy ještě ne ale samotnou vědomost, znalost. Opravdové poznání musí být potvrzeno rozumem. Znalost pak je takové poznání, které ani rozum nemůže vyvrátit. Není úplně jisté, jak přitom kategorizovali víru či prostý názor, ale samotný souhlas bez "přesvědčení se" kategorizovali jako ignoranci. Navíc tvrdili, že kognitivní poznání nemůže být výsledkem něčeho, co neexistuje.

Staří skeptikové popírali existenci kognitivních dojmů - dojem prý může být totálně přesvědčivý a přece mylný, jako třeba u šílence. Podobně když se dvě věci sobě podobají tak, že jsou nerozlišitelné a přesto je jedna z nich neskutečná (např. obraz - my bychom spíše řekli virtuální realita), přesto mohou obě dávat stejné poznání. Na to stoikové odpovídají, že oni netvrdí, že šílenci mají kognitivní dojmy a za druhé, že dvě věci, které jsou naprosto nerozlišitelné, jsou vlastně stejné a žádný dobrý filozof by nemohl - a ani nechtěl - takové případy posoudit.

ETIKA

Od doby Aristotela se vlastně etika zabývala hlavně smyslem či účel života. Smysl života prý leží v dosažení pocitu štěstí - ale co je to pocit štěstí? Epikurejci hledali štěstí v "příjemnostech", zatímco stoik Cleanthes jednoduše tvrdí, že to znamená "žít podle přírody", což bylo později rozšířeno na "racionální výběr toho, co je dobré podle přírody" (lépe řečeno přírodních zákonů). Co je tedy podle stojků dobré? Jen to, co za každé okolnosti lidem prospívá - nepatří tam tedy peníze - jsou to především ctnosti, jako umírněnost a hrdinství a podobně. Ostatní věci patří do skupiny indiferentních a některým z nich se dokonce přiznává určitá hodnota, i když nejsou zrovna "dobré". Na rozdíl od epikurejců, u kterých lidské bytosti touží po tom, co jim dává radost či rozkoš, stoici věří, že hlavní motivace lidské činnosti je sebezáchova. To jim dovoluje srovnávat věci podle důležitosti, čili jak říkají, "podle přírody". Toto pořadí není zafixované, ale mění se a vyvíjí u jednotlivců, to jak všichni tělesně i duševně dorůstáme.

Cílem je prostě jednat "správně". Zvířata se sama chovají podle přírody, tj. přirozeně, a protože neuvažují v našem slova smyslu, tj. nemohou se rozhodovat, nemohou se tedy chovat morálně či nemorálně. Člověk má možnost volby a zde právě nastupuje etika. Stoikové také dávají extra důraz na slovo "výběr" a ne na to, zda skutečně to, pro co se rozhodneme, vlastně pak také získáme. To je druhořadé - i v případě, že není možno získat věc, kterou si člověk vybral, přesto může být docela šťastný, jen proto, že si vybral správně. Nedochází tedy ke kontrastu mezi povinností a štěstím.

Stoikové také nerozlišují stupně dobra či zla a uvádějí jako příklad to, že člověk, který je tři metry pod hladinou se topí stejně jistě jako ten, kdo je u dna. Za primární vášně považují žádost a strach (zajímavé: dnes se poznalo, že to jsou dvě hlavní síly, které hýbají burzou) - a ty jsou podmíněny tím, co považujeme za dobré a špatné. Podle následků pak dostáváme pocit radosti nebo žalu či bolesti. Stoikové ovšem uznávají, že samotné "rozumování" ještě vášeň, jako třeba strach, neodstraní. Na druhé straně tvrdí, že věci jsou špatné jen když náš rozum nám řekne, že je to něco, co ohrožuje naši ctnost, lépe řečeno, když nám to brání, abychom se chovali správně. Rozlišují také impulzy, tj. víceméně normální, i když ne plně rozumové, reakce - na rozdíl od vášní, které jsou excessivní. Přesto uznávají, že existují i kladné vášně, například radost, touha po dobru, laskavost a podobně. Pozdější stoikové se také spíše přikláněli k moderaci vášní než k jejich eliminaci.

Absolutní zákon nedovoluje žádné výjimky a základem lidské existence je důvod - odtud jejich heslo "Žij podle přírody". Lidé by prostě měli žít podle kosmických zákonů, tj. podle univerzálních důvodů. Pokud jednáme jen z potřeby, tak vlastně ani nemůžeme porušovat zákony přírody. Nejde tedy o příkaz řídit se přírodními zákony, ale hlavně smířit se s nimi, přijmout je.

Morálka pak znamená žít podle zákona důvodu. Nelze se řídit našimi osobními kapricy: moudrý muž pochopí, že je jen malé kolečko ve velkém stroji. To už ovšem hlásal i Aristoteles a Plato, ale navíc oba tvrdili, že vášně a individualita u člověka nejen existují, ale mají i svoje místo. Stoikové naopak hledí na vášeň jako na něco iracionálního - pro ně byl život bojem proti vášním, téměř něco asketického.

Věci, které bychom pokládali za dobré či zlé, jsou vlastně podle stoiků zcela nepodstatné. Neexistují ani stupně "dobra či zla". Zde pomádá věda, která vede k moudrosti, což je největší dobro. Ti, co mají moudrost, jsou dobří, šťastní a jen ti mohou být dobrými vládci, proroky či lékaři.

Ve srovnání s cyniky, jsou stoikové vlastně daleko přísnější, ovšem na druhé straně tvrdí, že cynické "věřím, že se nedá v nic věřit", je samo o sobě také jen pouhá víra. Dostáváme se tak k paradoxu, podobně jako ve známém prohlášení Kréťana, že všichni Kréťané jsou lháři. Cynik tvrdí, že nic není absolutní, ani společenské normy, což postupně vede k izolaci cyniků od společnosti. Tato filozofie, založená na tom, že "jen já mám pravdu", bývala často stoiky kritizována. Stoikové také s postupem času polevili v některých bodech: i t.zv. indiferentni věci mohou mít svoje stupně, např. zdraví je přednější než nemoc. Podobně i jejich teorie, že lidé jsou buď absolutně dobří, nebo zlí, vzala brzo - zcela pochopitelně - za své.

Stoik sice věří na absolutní pravdy, ale jinak - jde o pravdy obsažené v důvodech. Je to prostě život a je to tak, jak to musí být. Místo boje proti normám společnosti, on hledá třetí cestu (třetí dimenzi, jak bych řekl já). On nepřijímá jeden či druhý názor, ale kráčí dál. To mu umožňuje, že nemusí cestou měnit strany, tak jako to dělá pragmatik (asi mysleli politik, ne?). Stoik věří, že nemá cenu se snažit vysvětlovat to, co - zatím - nedovedeme pochopit, ale spíše se věnovat tomu, co pochopit dovedeme. U budhismu musí člověk, aby dosáhl Nirvany (tedy stavu, který má člověka osvobodit od každodenních problémů), nejprve odhodit své vlastní JÁ. U stoiků není třeba nic odhazovat, je to přirozený stav lidské existence.

Rozšíření stoické filozofie.

Ve starem Řecku se stala stoa velice známou (i když ne všeobecně přijímanou) a to hlavně proto, že dávala odpovědi na praktické otázky života a navíc, jak už jsem řekl, její učitelé také podle své filozofie žili. Řecký vládce Antigonus Gonatas měl být snad dokonce žákem samotného Zenona. Také spartský Cleomenthes měl za rádce stoika Sphaerusa. Jeho reformy snad dokonce prý vyjadřují aplikace některých stoických zásad.

Když v roce 155 před naším letopočtem poslaly Athény delagaci filozofů do Říma, skončilo to ještě víceméně neslavně. Když se ale Cicero vrátil ze svých studiích v Řecku, přijímali už Římané řeckou filozofii s otevřenou náručí. Zatímco představitelé armády holdovali spíše epikurejství, členové senátu a politikové vůbec našli zálibu ve stoicizmu. Byli to Cato mladší a Scipio Amelianus, dokonce i historicky proslavený Brutus, Pompeius a sám Octavianus Augustus (později se stal jedním z nejlepších císařů) měl za svého učitele stoika a o Senecovi jsem tu už psal dříve.

Jiny stoik, Helvedius Priscus kritizoval cisaře Vespasiana, načež tento všechny filozofy vyhnal z Říma a císař Domitian to dokonce i z celé Italie. Císař Hadrián už si ale zase řeckou filozofii oblíbil a Marcus Aurelius (také jsem o něm už psal) byl dokonce stoický filozof-císař. V třetím století našeho letopočtu pak stoicizmus jako filozofie zaniká, jen její elementy se tu a tam objevují v dílech středověkých filozofů. Teprve novověk probudil nový zájem o ni a to hlavně o některé její prvky.


Staronová Stoa.

Centrální myšlenkou stoiků bylo, že kosmos je něco jako božská bytost, obdařená duší a naší rolí je pak toto přijmout a žít s ní v souladu, tedy v souladu s přírodou samotnou. Na rozdíl od křesťanů ale stoikové neříkali, že jako následek nesprávného života přichází také trest nebo že utrpení je vlastně zkouška víry. Proč vlastně stoicizmus ztratil popularitu a byl vytlačen křesťanstvím? Hlavně proto, že křesťanství, které sice zprvu také vyžadovalo asketický život, od něj později - zřejmě z propagačních důvodů - upustilo a místo toho slibovalo odpuštění hříchů už tady, na zemi. Na druhé straně, kdo se k nim nedá, bude se smažit v pekle. Zkuste tohle použít jako propagandu a máte vyhráno: lidé se totiž mají čeho bát a strach je vždycky nejlepší přítel náboženství.

Druhým důvodem asi bylo, že se stoa už dál příliš mnoho nevyvíjela. Posuďte sami:

a) Řecký stoicizmus odvrhoval všechny rozkoše a bazíroval hlavně na vniřním štěstí, kterého se tím dosáhne. Římští stoikové přiznávali, že rozkoše nejsou nutné k vnitřnímu štěstí, ale nezavrhovali je přímo.
b) Řekové měli jen binární dělení, co se týká dobra: člověk může být buď dobrý, nebo špatný. Římané uznávali různé stupně, to jak se člověk vyvíjí a mění, hlavně svou touhou stát se lepším.
c) Řekové se zabývali jen jednotlivcem, zatímco římští stoikové se věnovali i společenským jevům, to je věcem sociálním a politickým.

Je to pochopitelně otázka názoru, ale domnívám se, že název "nový", který razí historikové či filozofové pro římský stoicizmus, je neopodstatněný. Možná, že by byl, kdyby stoa vyhynula s Římany a kdyby už opravdu k dalšímu vývoji nedošlo. Dnes ale přichází ale doba renezance, tj. oživení stoicizmu, nejen pouze některých jeho trzení, ale hlavně jeho podstaty.

Pantheizmus

je jedním z pokračovatelů stoicizmu. Nebudu se zde příliš o něm rozšiřovat, najdete toho na Netu až až. O co vlastně jde pantheismu? Podobně jako stoikové tvrdí, že Bůh je ve všech věcech. Ovšem stoický Logos je spíše něco jako kosmická inteligence, kosmický řád, zatím co neopantheisté svého na atomy rozdrobeného pánaboha přímo deifikují. Neopantheismus se pak příliš podobá jiným náboženstvím: v hledání Boha, který je pro ně stvořitel (Logos nebyl žádný kreator), žádají poslušnost tam, kde stoikům stačila konformita, tj. život v souhlase s kosmickými zákony. Navíc odhazují zbytek stoické filozofie, její jádro. Z toho důvodu se tady také pantheismem dále nezabývám.

Nová stoa.

Daleko zajímavější je nové použití stoické filozofie ve vědě. Přiznám se, že jsem zde uvedenou informaci načerpal z článků australského matematika s dlouhým jménem Douglas J. Huntington Moore, který přednáší na Computer Science Department, La Trobe University v Bundooře, přesněji řečeno z jeho webové stránky http://www.ozemail.com.au/~djhmoore/generic.html.
Jedná se hlavně o jeho články: Generic Science and the Foundations of Mathematics, Matter and Mind - Generic Synchronic Structure; Generic Spatio-Temporality a Generic Principles of Consciousness.

Věda a matematika našeho století je založena na odluce teorie od předmětu, na abstrakci, která jde zpátky k Platónovi a Aristotelovi. Aristoteles sice už narazil i na jiné formální vědecké methody, ale později se věnoval hlavně abstrakci. To se všeobecně ví, ale méně už se ví o nevýhodách, které to přináší, kdy se samotná abstrakce stává jaksi abstrahovanou. Matematici už například dávno hledají něco, co by spojovalo jednotlivé matematické kategorie. Bohužel, tato matematická disciplina, Teorie Kategorií (Cathegory Theory), má nevýhodu, že její závěry vlastně už naší praxi skoro nic neříkají, tak jsou abstraktní. Celá západní civilizace je založena na abstrakci, dokonce i člověka jsme nahradili jakousi formalitou. Abstrakcí se prostě vždy ztrácí určitý obsah věci. Abstrakce dovoluje uvažovat o entitách (existenční jednotkách), aniž bychom museli věděli, jak fungují a může jednat dokonce i o neexistujících "entitách".

Je zde ale alternativní přístup, který se datuje zpět k staré tradici. Stoici, kteří ho vymysleli, ho s úspěchem používali, aniž by docházeli k paradoxům a aniž by museli používat nějaký kompromis. To se nyní začíná znovuobjevovat pro různé vědy jako nový koncept. Všeobecně se to nazývá Generická teorie, jejíž autorem je - ano, uhodli jste, Douglas Moore.

Při Generické teorii (autor ji nazývá Generic Science, dále jen GS) neexistuje absolutní oddělení teorie a předmětu, jinak řečeno abstrakce. Vše záleží na objektu samotném, na generické entitě (poznámka: požívám zde "počeštělé" anglické výrazy, hlavně proto, že české překlady mohou znamenat v různých souvislostech i něco jiného). Jednotlivé instance (případy) generické entity pak mohou být everything, anything, every thing a any thing, tj. všecko, něco, každá věc a kterákoliv věc. Název "generický" byl zřejmě použit proto, že se, na rozdíl od současnou vědou používaných "a priori" antecendentů, při tomto novém procesu vlastně vytváří, generují, i samotné struktury (ale spíše ho Douglas vybral asi proto, že se jedná, jak je uvedeno dále, o generickou, tedy společnou nebo chcete-li výchozí teorii pro jiné vědy).

Opakem abstrakce je ovšem konstruktivizmus. Příkladem je třeba softvér, kde se už de facto používá konstrukční logika. Při generické konstrukci se prostě vychází z t.zv. výchozího bodu (Stariting Point), který je sám entitou a touto základní entitou může být cokoliv - i když každá entita má svou individuální realitu. Zatímco matematik používá abstrakci, aby vše převedl na speciální případ, softvérový designer musí navrhovat víc a víc generický softvér, aby mohl pracovat s širokou škálou situací. Známé "object programming" má pro jednu instrukci více významů - právě podle kontextu - a ideálem programátora je napsat program s jedinou instrukcí: GO.

Přecházime tedy od abstraktního, tj. hierarchického a subjektivního přístupu do nového, objektového (v angličtině objective, tj. doslova předmětného - zde nepoužívám nabízející se překlad "objektivní", protože ten má v češtině přenesený význam ve smyslu "nezaujatý"). Podobnost s výše uvedeným "objective programming" tedy není čistě náhodná. GS nemá hierarchii a všechny entity jsou t.zv. první třídy. Celý konstrukční a dekonstrukční proces se pak stává reflexí objektové reality. Každá entita má ovšem také svou vlastní "teorii", která vyjadřuje, čím se liší od těch ostatních, s procesem determinace a generické specifikace.

GS metoda vrhá nejen nové světlo na práce stoiků, ale umožňuje i překonat potíže formalizace, postulované matematikem Gödelem. Byl to totiž právě on, který zasadil pokusu axiomovat celou matematiku (viz kniha Principia mathematica, Whitehead and Russel) smrtelnou ránu. Podobný rozpor najdeme, uvážíme-li, že podle druhého zákona thermodynamiky se jednotliví členové v systému se chovají tak, že zvyšují chaos, tedy entropii celého systému. Tomu ale zase odporuje Darwinova teorie, podle níž původní chaos vede sám postupně k více strukturovaným a organizovaným jednotlivcům.

Moderní fyzika už delší dobu hledá t.zv. "přemosťovací zákony" mezi vědomím (consciousness) a realitou, a GS to umožňuje. Používá známou "arrow method" (šipkovou? - odborný český název neznám) z Teorie Kategorií od C.S. Pierce, jenže nemá její axiomy. GS je natolik všeobecná, že i univerzální "teorie všeho" (Theory of Everything, TEO) by byla jen vzláštním případem GS. Quichotovské hledání TEO , kde sám termín "vše" je vlastně nedefinovatelný, se ovšem stalo bojem s větrnými mlýny. GS nahrazuje termín "vše" termínem "cokoliv" a problémy filozofické se pak stávají problémy čistě technickými, které také dávají řešení - pokud takové řešení ovšem existuje.

Autor tvrdí, že značnou část GS už vynalezli stoikové - on si jen dává zásluhu, že to převedl na "společný jmenovatel". Cituje hlavně zde už uvedenou logiku Chrissipa, kterou sám zpětně propracoval (reverse ingeneering) a to za použití konceptů moderních počítačů, konstrukcionalistické matematiky, ideí kvantové mechaniky a zkušeností s paradigmy počítačových jazyků. GS je sice jen teorie, ale dá se použít ve fyzice, matematice, logice i jiných oborech. Matematik a fyzik Roger Penrose nám vysvětluje, co nám chybí: je to vědomí, consciousness. Laureát Nobelovy ceny Brian D. Josephson říká něco podobného ve své knize Mind in Physics. Filozof Karl Popper odmítal hodnocení jakékoliv teorie na správnou či mylnou, neboť každá teorie je jen subjektivní. Dokázat meta-teorii (tj. teorii o dané teorii, název pochází z Aristotelova díla Metafyzika) vyžaduje ještě vyšší meta-teorii a tak dál ad absurdum, tudíž nekonečnou regresi. GS nemá antedecenty, tj. fakta "a priori" - z nedokazatelného "a priori" se stane nedokazatelné "a posteria" a nekonečná regrese se stane nekonečnou progresí.

Srovnání subjektivní vědy a GS plyne z jejich základních prohlášeních. Ze čtyř možných případů, například těchto:
a) kladivo je kladivo,
b) nářadí je nářadí,
c) kladivo je nářadí,
d) nářadí je kladivo,

uznává subjektivní věda jen poslední dvě, zatímco GS jen ta dvě první. Subjektivní věda se ovšem snaží z chování jednotlivých členů určit chování celku. Jak to dělá? Čas od času nějaký vědec intuicí, uvažováním nebo vlastním pozorováním dojde k nějakému závěru, který si pak ověří pokusem. Samotné "uvažování" není ovšem doposud příliš dobře vědecky zpracováno, jedná se spíše o asociace typu "IF p THEN q", tedy specifické a hlavně předem zjištěné. Jedna strana asociace se pak ovšem nutně odlišuje od té druhé, typem i obsahem.

GS je na druhé straně "ignorance driven theory" tedy teorie z neznalosti (originální název je, přiznávám, dost legrační). Předem známé asociace v GS neexistují, lépe řečeno nejsou dovoleny; používají se pouze ty, které vycházejí se samotné teorie. Už první taková asociace je mezi teorií a předmětem; t.j. předmětem, o kterém se snažíme teoreticky uvažovat. Naše vědomí pracuje totiž s jinými entitami než s těmi, které si uvědomujeme. Tak například tvar předmětu se nám jeví jako odražené světlo, snímané naším okem, které pracuje jako skaner a převádí optické na na elektrické signály, dále zpracovávané mozkem.

SG používá "arrow method" a její dyády jako nástroj, kde každá dyáda reprezentuje associaci mezi dvěma monádami. V podstatě jde o jistou reprezentaci: je to jako mince, jejíž jedna strana, ta viditelná, reprezentuje předmět, jak se nám jeví a ta druhá, skrytá, reprezentuje to, co skutečně je. Obrátíte-li minci, vidíte zase jen to, jak se předmět jeví, ale skutečný předmět je pořád na té neviditelné straně. Klasické vědy, matematika a umělá inteligence pracují na tomto principu. Ontologická reprezentace (ontologie je obor meatfyziky, který studuje podstatu reality) ovšem pracuje navíc s triádami (typu general, singular and universal), podobně jako kvantová mechanika quarků.

Dostáváme se tak k nové geometrii klasické matematiky prostorového typu. Starší typ prostě jen přiřadil čas jakožto čtvrtou dimenzi v teorii relativity, čímž vznikl Minkovského prostor. Gnostická reprezentace v GS je složitější (mluvíce o Jiných dimenzích :)), ovšem také ona používá výraz "nelokální struktura", který je znám už z kvantové mechaniky, pro vše, co není inherentní. Dostáváme se pak k opaku Heisenbergova principu nejistoty, tedy k určitému "principu jistoty", neboť GS používá jen informaci, kterou známe s absolutní jistotou. GS také srovnává entity stejného fundamentálního typu, neboť je nemožné rozhodovat, jak jednotlivec ovlivňuje celek. Jak už jsem uvedl, při použití opaku Aristotelova přístupu se také nevyhneme nekonečné regresi, ovšem předpoklady, které se nedají dokázat, se zde stávají nedokazatelnými závěry a regrese běží opačně, tedy je progresivní.

Stoická filozofie zde opět nachází svoje uplatnění tam, kam hlavně patří, t.j. ve vědě. Doufejme, že se její použití rozšíří v oblastech, kde se plně uplatní její výhody.

© Jan Hurych 1998


amber.zine -- http://amber.zine.cz