Jiří Poděbradský vzpomíná, jak prožíval první přistání lidí na Měsíci před 30 lety

"Byl to největší okamžik mého života"

V sobotu 20. července 1969, ve 21:17:41 středoevropského času přistáli američtí astronauti Neil Armstrong a dr. Edwin Aldrin na Měsíci. Vím, že to byl pro mého pána nezapomenutelný okamžik, tak jsem ho požádal, aby zavzpomínal...  (obrazová příloha je zcela dole)

Odkazy na internetu: Speciální stránka NASA k 30. výročí Apolla 11 Stránky NASA - Historie Pilotované lety NASA Projekt Apollo Apollo 11 česky (a vůbec celá kosmonautika) Ruská superraketa N-1 pro lety na Měsíc (česky) << oficiální logo oslav 30. výročí Apolla 11 (moc se jim nepovedlo, že)

O letectví jsem se začal zajímat, když mi bylo sedm let, o astronomii ve třinácti a o kosmonautiku ve čtrnácti létech, když byla vypuštěna první umělá družice. Na celých 15 let se stala největším mým koníčkem. Když 24.5.1961 vyhlásil prezident John Kennedy přistání na Měsíci národním cílem USA do konce desetiletí, bylo jasné, že mám o zábavu postaráno.

Nebylo to ale jednoduché. Nebyly informace. Ze strany sovětské kosmonautiky se nám dostávalo propagandistických řečí, fakta a skutečný průběh událostí byly přísně utajovány. Ze strany americké by bylo informací dost, ale tehdejší komunistický režim u nás nedovolil, aby se k nám informace dostávaly. Bylo nutno hledat jiné cesty. Já jsem například kvůli informacím o americké kosmonautice začal hned v r. 1963, co jsem se stal učitelem a koupil si své první rádio, poslouchat Hlas Ameriky, což mi pomohlo orientovat se pak i v událostech zcela jiných (takto nás soudruzi naháněli - aniž by to sami chtěli - přímo do náruče "amerického imperialismu", to se ovšem týkalo nejen kosmonautiky).

V polovině šedesátých let jsem v časopise Křídla vlasti (záhy přejmenován na Letectví + kosmonautika) zjistil, že do něj píší články o americké kosmonautice hoši z jakéhosi Astronautického klubu SPACE v Praze. Tento časopis si podobně jako tehdejší Mladá fronta troufal i přes odpor aparátu KSČ přinášet tu a tam dosti podrobné informace z americké kosmonautiky. Když jsem zjistil, že klub SPACE se schází jednou měsíčně v pátek v Městské stanici mladých techniků na Hradčanech, vypravil jsem se tam. Ukázalo se, že jde o partu stejně mladých lidí jako já, vášnivě zaujatých kosmonautikou, raketami, družicemi. Koukali na mne nedůvěřivě, když jsem se tam objevil, ale poté, co zjistili, že jsem jako diplomku na vysoké škole napsal Navádění umělých družic na oběžnou dráhu, připustili, že se mohu jejich schůzek zúčastňovat. Tak jsem jezdil každý čtvrtý pátek do Prahy, schůzky byly večer, a pak celou noc domů vlakem a autobusem (a z Nové Vsi do Malče, kde jsem tehdy bydlel, v pět ráno pěšky), doma se nasnídal a na osmou zase do školy (to se holenkové ještě v sobotu pracovalo!). Ovšem stálo to za to, vždycky jsem si přivezl plno nových informací, ale i půjčené knihy a materiály. Na ta léta rád vzpomínám, začal jsem také psát do Letectví + Kosmonautiky a z honorářů jsem si platil cesty do Prahy (a měl z toho dobrý pocit, učitelské platy byly bídné...). Poznal jsem tam řadu skvělých odborníků, Toník Vítek z Akademie věd dodnes píše o letech raketoplánů, ing. Marcel Grun z pražského planetária se také občas objevuje v TV, astronom dr. Lála, ing. Jan Kolář a další...

Mohu říci, že díky tomuto klubu jsem měl o chystaných letech na Měsíc velmi podrobné informace. Hoši měli napojení na americkou ambasádu (manžel jedné mé pražské sestřenice mi kladl na srdce, ne abys tam chodil, naproti jsou kamery a snímají každého, kdo tam jde) a patrně i další zdroje literatury, vozil jsem si domů půjčené originální knihy přímo z NASA (národní úřad pro letectví a astronautiku USA), před každým letem Apolla byl k dispozici tzv. press-kit, kniha informací pro novináře s podrobným letovým plánem, nákresem, diagramy a fotkami, no prostě ráj pro fanouška... Bylo fascinující sledovat, s jakou cilevědomostí Američané postupovali. Jak byli pro to zaujati, hnáni skutečně národním cílem. Mne osobně nejvíce přitahovaly do nejmenších podrobností rozpracované letové plány, kde se počítalo skutečně se všemi eventualitami. Tenkrát jsem se snažil to od nich pochytit, a vidíte, dnes např., když přichází bouřka, uvědomuji si automaticky všechny eventuality, které mohou nastat, odcházím k počítači a odpojuji modem od sítě i od telefonu. Je třeba předvídat všechny nepříjemnosti, aby se jich člověk mohl vyvarovat, to jsem se od nich tenkrát naučil (pravda nějaký čas to trvalo, než jsem si to uvědomil a začal to aplikovat). Celý případ Apolla 13 to pak stoprocentně potvrdil.

Když už se v r. 1968 chystaly první oblety Měsíce, získal jsem od americké ambasády model lunárního přistávacího modulu a od přítelkyně ze státu Missouri, s níž si začal dopisovat také kvůli kosmonautice (posílala mi výstřižky z časopisů a novin), pak velký model celého Apolla, na němž se daly předvádět všechny manévry kosmické lodi i lunárního modulu na oběžné dráze u Země i u Měsíce. Mí tehdejší žáci si dodnes pamatují, jak snadné bylo zlikvidovat nepříjemnou hodinu matematiky nebo fyziky, stačilo zeptat se mne na něco o Apollu a hodina byla pryč...

První let na Měsíc se ale konal téměř rok po okupaci Československa sovětskými vojsky. Začala normalizace, šéfredaktoři byli nahrazováni kovanými soudruhy, v Československé televizi byl nový ředitel. Ale nový režim, dosazený násilně neměl ještě silnou pozici všude. Projevilo se to mj. i tím, že noviny i televize věnovaly prvnímu letu na Měsíc značnou pozornost a televize dokonce dávala přistání a první výstup na povrch Měsíce přímým přenosem (v Sovětském svazu to neukázali ani svým kosmonautům a v Číně se lidé nedozvěděli o tomto letu vůbec...).

Ten červenec 1969 zůstane pro mne nezapomenutelný. Skutečně tvrdím, že přistání prvních lidí na Měsíci byl pro mne, odhlédnu-li od událostí soukromého charakteru (měsíc předtím se narodila moje první dcera Martina), největší okamžik mého života. Připravoval jsem se na něj celá léta souběžně s Američany, znal jsem do detailů podrobnosti, letový plán, měl jsem mapy místa přistání. Bylo nač se těšit. Byly prázdniny a velká vedra. Skupinka lidí z Astronautického klubu SPACE (a já mezi nimi - měl jsem přece prázdniny) byla pozvána do redakce Mladé fronty pomoci připravovat zpravodajství o průběhu letu. Jejich kosmonautický redaktor Karel Pacner byl totiž vyslán přímo na Cape Canaveral na start Apolla 11 a pak se přesunul do Houstonu, kde bylo řídící středisko letu - něco nevídaného v tehdejším komunistickém Československu.

V redakci MF nám vyhradili celou kancelář. Upravili jsme si ji podle svého, jako malé řidící středisko. Na stěnách byly mapy a grafy, dlouhé archy papírů z počítačů s letovým plánem rozepsaným po sekundách byly po stolech, měli jsme tam televizi a nezbytné rádio na odposlech Hlasu Ameriky, kde dávali trvalý přímý přenos. Přivezl jsem také něco do výzdoby, několik dní jsem ručně maloval barevný znak NASA (kopírky ještě neexistovaly!) a ten jsem pak pyšně vyvěsil do čela místnosti na zeď. Ostatní redaktoři z nás měli prču, chodili se na nás dívat jako na nějaké exoty, a hned druhý den ráno se na znaku NASA, na nějž jsem byl tak hrdý, objevil přilepený nápis VRKY, takže výsledné NASAVRKY působily stejně exotickým dojmem (pro Pražáka ovšem...).

Ale legrácky redaktorů ustaly, když viděli, že zpravodajství nám jde od ruky a Mladá fronta přinášela lidem nejpřesnější údaje. Nastala sobota 20. července a večer přímý přenos v televizi, u něhož byl dr.Vítek (ale nový ředitel televize si tam už prosadil svého muže, dr. Milana Codra, jenž pak v dalších létech normalizace věrně přesvědčoval národ, že sovětská kosmonautika je stále nejlepší). Bylo tu jisté napětí, k Měsíci směřovala sovětská sonda Luna 15 a nikdo nevěděl, co vyvede, Američané dokonce prostřednictvím astronauta Franka Bormanna požádali Rusy o ujištění, že jim nebude překážet (nikdo tehdy netušil, že šlo o poslední zoufalý pokus zachránit si ztracenou prestiž v prohraném závodě o Měsíc).

Průběh letu Apolla byl dostatečně popsán v mnoha publikacích. Bylo to i trochu dramatické: Neil Armstrong musel chvíli hledat vhodné místo k přistání v balvanovém poli a paliva znepokojivě ubývalo.

Armstrong: Uhýbáme trochu doprava.
Houston: 30 sekund! (to zbývalo palivo jen na půl minuty)
Aldrin: Uhýbáme doprava. Kontakt! O.K. Motor vypnut, ACA zablokován.
Armstrong: Stalo se!
Aldrin: Obojí řízení AUTO. Ruční blokování motoru odpojeno. Pojistka motoru vypnuta. Je tam 413. (Údaj na displeji počítače).
Houston: Znamenáme, že jste přistáli, Eagle!
Armstrong: Houstone, tady je základna Tranquillity! Eagle přistál!
Houston: Rozumíme Tranquillity! Zdola vás sledujeme. Spousta mládenců okolo z vás zezelenala. Teď už zase dýcháme. Tisíceré díky!

A bylo to. Něco málo po čtvrt na deset našeho času. Všichni v redakční místnosti jsme povstali a připili jsme si předem připravenou kosmickou směsí (Cinzano Bianco s Coca Colou, tehdy novinka). Kdosi pustil z magnetofonu americkou hymnu.

Na dlouhé oslavy nebyl čas. Bylo třeba poslouchat přímý přenos a připravit zpravodajství o tom, co se dělo po přistání. Astronauti i my měli plné ruce práce. Podle původního plánu si měli po přistání odpočinout. Ale požádali o svolení vystoupit co nejdříve. Houston jim to povolil, stejně by nespali, v takovém okamžiku. Začaly tedy přípravy k výstupu. Ale trvalo jim to nekonečně dlouho. Noční hodiny u televize ubíhaly a nic se nedělo. Odborníci před kamerami neměli už co povídat.

Konečně jsem se dočkali. Na obrazovce naskočil černobílý obraz, dost nekvalitní. Ukázalo se, že lunární modul Eagle - Orel přistál nohou, na které byl výstupní žebřík, ve stínu. Ale Armstrong byl dobře vidět.

Armstrong: Teď se pustím LM... Je to malý krok pro člověka... a velký skok pro lidstvo!

Bylo 21. července 1969, 03:56:21 středoevropského času.

Do ranního vydání novin to už bylo pozdě. Po skončení přímého přenosu jsme tedy šli spát, abychom se zase odpoledne sešli.

Naše sezení v redakci Mladé fronty jsme si ještě zopakovali v listopadu 1969, při druhém letu na Měsíc, velmi úspěšném, kdy Apollo 12 přistálo přesně na okraji kráteru, v němž seděla delší dobu sonda Surveyor. Její průzkum byl jedním z úkolů letu. Tenkrát mne překvapilo, že můj zaměstnavatel mi celkem bez problémů poskytl týden volna (byl školní rok), který jsem pak o letních prázdinách odpracoval ve skladu učebnic v Břevnici. A tím to zhaslo, tzv. normalizace pokračovala začátkem sedmdesátých let rychle, Toník Vítek už do televize nesměl, vévodil tam dr. Codr, Mladá fronta už také nesměla tak volně psát a Karel Pacner dostal přes prsty. Soudruzi to opět měli pevně pod kontrolou.

Avšak Astronautický klub se scházel dál. Měl jsem stále dokonalé informace o chystaných letech na Měsíc a když nějaký probíhal, visely plány, mapy a grafy v učebně fyziky v mé škole a mí žáci se dozvídali, co jim noviny a televize zamlčovaly. Musím smeknout před rodiči mých bývalých žáků. Nikdo si na mne nestěžoval, že propaguji americkou techniku. To na jiných školách se takoví našli...

Karel Pacner vydal svou knihu o Apollu 11 v r. 1971 (též kupodivu, ale bylo to v nakladatelství pro mládež Albatros a knížečka byla nenápadná), mám ji doma i s jeho věnováním.

V těch létech po prvním přistání na Měsíci panovala všeobecná euforie, co se týká dalšího rozvoje kosmonautiky. Podle tehdejších plánů jsme měli dnes běžně létat na měsíční základnu. Mám z těch let kdesi schovanou průkazku potvrzující, že jsem v pořadí 35836. pro let na Měsíc... A vidíte, dosud jsem nebyl ani na Kennedyho kosmické základně (ono je to těžké, zaplatíte si zájezd na start raketoplánu a oni ho o tři čtyři dny kvůli špatnému počasí odloží a uvidíte houbeles).

Ale i v USA zasáhla do vědy politika. Měsíce bylo dosaženo, Rusové poraženi, válka ve Vietnamu stála těžké peníze. Kongres zavřel miliardové toky peněz pro NASA. Došlo na zkrácení měsíčního programu a pak jeho likvidaci. Apollo 17, veleúspěšná geologická výprava, bylo poslední. Doma jsem si nad pracovním stolem k fotkám Apolla, plánům a mapám pověsil nápis: LAST, FAREWELL... (manželka se mi smála...)

Až po pětadvaceti letech jsem si mohl přečíst, jak to opravdu tenkrát bylo se soutěží USA a SSSR o přistání na Měsíci (Rusové totiž celá léta tvrdili, že neměli o přistání zájem). Dnes víme, že se v SSSR na Měsíc chystali, utratili na to 4,5 miliardy rublů, ale z mnoha příčin se jim to nepovedlo. Technologická zaostalost hlavně v elektronice, řevnivost, politické zasahování aparátčíků, osobní soukromé zájmy Chruščova a Brežněva, neschopnost systému zorganizovat kvalitní výrobu (některé kosmické kontrukční kanceláře a jejich výrobní podniky byly přebudovány z dělostřeleckých továren!),smrt hlavního konstruktéra Koroljova... Bylo toho moc, co jim nedovolilo Američanům konkurovat. Stojí za to si tu historii přečíst (literaturu doporučuji níže). Odborníci se dnes shodují, že to bylo pro Rusy štěstí, když se jim nepodařilo dát dohromady superraketu pro cestu na Měsíc. Vlastní projekt cesty a jeho technologické zajištění byly tak riskantní (na oběžné dráze okolo Měsíce měl např. kosmonaut přejít do přistávacího modulu - a po návratu z Měsíce zpět - přes vnější prostor mimo loď, nebyl totiž prostor na přechodovou komoru mezi oběma moduly), že by určitě došlo k neštěstím.

Zato USA z celé kauzy vyšly vítězně. Opět se prokázalo, že Američané, když se pro něco rozhodnou a dají na to peníze to taky dokážou. Myslím, že i v USA jsou na to stále patřičně hrdí. Nehledě k tomu, co projekt Apollo přinesl pro takříkajíc civilní, obyčejný život. Dodnes sklízíme ovoce toho, co muselo být pro lety na Měsíc vynalezeno a vyrobeno. O nějaký ten rok později se to vše dostalo i do normálního života (počínaje teflonem a konče např. elektronikou a umělými klouby). Všeobecně se uznává, že každý dolar vložený do projektu Apollo (a bylo jich 24 Giga) vrátil američanům zpět dolarů pět.

Co dodat? Jsem rád, že jsem to zažil, stejně jako jsem rád, že jsem zažil jiné převratné události 60. let (americká literatura, česká filmová škola, bigbeat, Beatles, rok 1968...). Mohu si říci: Byl jsem u toho, viděl a zažil to. Nyní po třiceti letech už je všechno jinač. A blíží se mlha zapomnění, zatím se projevuje jako jazyky nepřesnosti. TV Prima např. už v pátek 16.7. připomínala 30. výroči přistání (nikoli startu). Žádný kloudný program naše televize k tomuto výroči nepřipravily. Polovina lidí, co tu žije, u toho tenkrát nebyla, nebyla ještě na světě. Pouze ČT2 uvedla belgický film o porážce Rusů v závodě o Měsíc.

Je mi z toho nezájmu trochu smutno. Ale jak jsem řekl, byl jsem u toho. A kdykoli uvidím na obloze Měsíc, říkám si, ano, oni to dokázali, tam byli ti chapi z NASA. A bylo jich dvanáct...(A 20. července večer si připiju 12letou whiskou, vhodným to dárkem, který jsem dostal ve vhodný čas.)

Doporučená novější česká literatura:

Karel Pacner: Tajný závod o Měsíc, Bohemia, 1966, s předmluvou Jiřího Dientsbiera
Alan Shepard, Deke Slayton: Cíl Měsíc, Alpress, 1966

Starší česká literatura:

Karel Pacner: ...A velký skok pro lidstvo (Vyprávění o letu Apolla 11), Albatros, 1971

Obrazová příloha:

Neil Armstrong, Mike Collins, Edwin Aldrin (Collins zůstal na oběžné dráze okolo Měsíce, Armstrong a Aldrin přistáli)

Start Apolla 11 superraketou Saturn 5 (výška 108 m, 140 tun na nízkou oběžnou dráhu, 5 motorů v 1. stupni mělo spotřebu 15 tun paliva za sekundu, plamen za raketou dosahoval délky až 400 metrů).

Pohled na Zemi z oběžné dráhy Měsíce

  *

Aldrin vzdává čest vlajce USA (Armstrong fotil) * Stopa prvního člověka na Měsíci tam zůstane miliony let

Aldrin na Měsíci. V zrcadlovém skle přilby se odráží lunární modul a fotografující Armstrong.

Američané věděli (jen někteří ovšem) o přípravách ruské měsíční rakety. Toto je snímek ze špionážní družice, zachycující dvě vypouštěcí rampy pro měsíční raketu N-1 (pravá rampa v pokročilejším stavu) na kosmodromu Bajkonur Protibleskové stožáry u ramp měly výšku 180 metrů.

Raketa N-1 (přes 100 metrů vysoká, spodní průměr 17 metrů, 90 tun na nízkou oběžnou dráhu) měla donést dva sovětské kosmonauty k Měsíci (jeden by přistál). Žádný ze čtyř startů se nezdařil (zdárný chod 30 motorů v l. stupni byl příliš velké sousto pro ruskou technologii), při druhém startu byla rampa rozmetána, pátý start byl už zrušen, Američané tou dobou již dávno na Měsíci byli. Zlost sovětských mocipánů byla nezměrná. Dvě zbylé rakety N-1 (které jejich stavitelé ukryli na kosmodromu) musely být po prozrazení úkrytu rozebrány a zlikvidovány a  některé díly jejich konstrukce byly použity pro dětská hřiště a pískoviště a jiné jako střecha tanečního pavilonu, ve městě Tjuratam-Leninsk, kde bydlí zaměstnanci startovací základny Bajkonur.