Návrat do hlavní stránky BDD
Snad mě nebudete příliš kamenovat, když hned na začátku uvedu, že je mi z nás na blití.
Začíná to hned na Ruzyni. Díky bezpečnostní kontrole, která nepustí nikoho bez letenky dovnitř odbavovací haly, (to je pro teroristu problém opatřit si podobný cár papíru?), lepí se hrozny čekajících lidiček na sklo budovy příletů, takové ty cedule Mr Joseph Nowák před nosem, krvelačné taxíky za zády.
Pokud si nedovedete vybrat z přítomného davu žádné příbuzné, kteří by vás odezli domů a zároveň nemáte rádi taxikáře, čeká vás cesta stodevatenáctkou do Dejvic.
Angličané nemají vyvinuty tzv. pražské lokty. Místo toho operují se základní anglickou zdvořilostí, která jim velí nezkřížit druhé osobě cestu a při sebemenším náznaku dotyku se dotyčné osobě omluvit. Tato vlastnost je v pražské hromadné dopravě okamžitě odsuzuje k záhubě.
Když Angličan přesto přežije, je vyvržen na kulaťáku před krtčí díru a slibuje si, že napříště se raději nechá okrást taxikářem.
Dtto krtek - co je to sakra za město, které nedokáže natáhnout svoji podzemku (třeba i po zemi) až k letišti? Dá rozum, že letadly cestuje a bude cestovat více a více lidí, dokonce vystavba nového Ruzyňského terminálu tomu nasvědčuje. Trasa A je namířená dobře, jen jí chybí těch posledních pár kilometrů.
Ve vestibulu metra čeká Angličana první zkouška důvtipu a trpělivosti. Záhy zjistí, že jízdenky lze nakupovati v těch žlutých krabicích a že je k tomu zapotřebí důkladná znalost češtiny - cizojazyčný popis systému pražské "integrované" dopravy poblíž nenalezne.
Domorodci ve frontě projevují nedůtklivost, pokud narazí na cizincovu neznalost poměrů: "nemá sem lízt, dyž tomu nerozumí, ne?"
Nakonec se však cizincovi podaří úspěsně namačkat kombinaci tlačítek, vhodit patřičný obnos a počkat "moment" (nikdy jsem nevěděl, jak dlouhý je moment, ukazuje se, že je to dvacet sekund), zatímco žlutá krabice "vyřizuje jeho žádost".
Tolik metro. O Angličanově cestě nedejbože vlakem ČD se také zmíníme, ačkoliv se jedná o možnost čistě hypotetickou. Do drncavého pantografu s pravidelnými výpadky osvětlení by se normální člověk (cizinec) totiž odmítl posadit. Nehledě na tu příšernou špínu. Ale domorodcům je to zřejmě jedno.
Ti Češi jsou vůbec zvláštní - šedivé stádo uštvaných lidiček, bez protestu se integrující tu do autobusu, tu do tramvaje, dýchající smradlavý vzduch a spěchající ulicemi věčně rozestavěné Prahy za iluzorním lepším příštím. To stádo je připraveno pasivně přijmout jakoukoliv změnu - k lepšímu i k horšímu.
V jejich tvářích ani stopy po "českém humoru", jímž se tak rádi chlubí.
Ano, to je asi nejnápadnější rozdíl: Češi totiž vůbec nejsou vysmátí.
BVer, 2.10.