Tak jednoduché to samozřejmě není.
Abychom mohli diskutovat o elektronických magazínech, musíme nejprve vymezit některé pojmy.
Předně, e-magazínem rozumím periodicky aktualizované elektronické médium, buď na bázi WWW, nebo distribuované emailem. Nebudou mě zajímat WWW servery papírových periodik, které slouží spíše jako archivy článků jednotlivých vydání, nebudu si všímat ani serverů se statickým obsahem tedy firemních stránek a stránek institucí), ani vyhledávacích a jiných webovských služeb.
Dále je třeba si uvědomit, že neexistuje ostrá hranice mezi "komerčním" a "nekomerčním" magazínem - ve světle mého předchozího tvrzení o cílech autorů magazínů by se to dalo parafrázovat asi takto: autoři nekomerčních magazínů musí být z něčeho živi a autory komerčních magazínů musí jejich práce alespoň trochu bavit. Navíc, řada úspěšných komerčních magazínů vznikla pro zábavu a potěšení redaktorů a prošla vývojem od nekomerčního ke komerčnímu - příkladem budiž i náš nejúspěšnější ryze internetovský WWW deník Neviditelný Pes Ondřeje Neffa.
"Komerčnost" (coby vlastnost) magazínu tedy není nějakou striktně vymezenou kategorií, ale spíše jeho fuzzy rozvolněnou vlastností, každý magazín je do jisté míry komerční a zároveň nekomerční.
Budu se dále zabývat spíše tou nekomerční stránkou magazínu, protože je, inu, ... mnohem zajímavější.
Naprostá většina nekomerčních magazínů, které v Čechách vznikaly počátkem devadesátých let, měla zpočátku recesistní tvar. Jeho tvůrci byli často PhD studenti (doktorandi), protože ti měli přístup k Internetu, ke všem potřebným technologiím a serverům a věnovali volný čas a notnou porci kreativity svému koníčku. Nejinak vznikl i AmberZine - v dejvické laboratoři, díky pochopení pracovníků FEL ČVUT.
Dnes již je konektivita dostupná prakticky komukoliv a není ani problém získat zdarma webovský prostor. Množství těch, kteří zakládají vlastní magazín, se tedy zvětšil, jejich primární motivace je ale stejná. Chtějí vykřičet své poselství do světa, který je tu přeci od toho, aby je vyslyšel, ocenil hloubku jejich myšlenek a břitkost postřehů.
Komunita fanoušků literatury SF a Fantasy má pro tento druh literární exhibice jednu výstižnou nálepku - "fanzin". Označují se jím na vlastní náklady tištěné a distribuované bulletiny, mnohdy s nízkou kvalitou obsahu, malým okruhem čtenářů a s jepičím životem. Pro tuto přednášku si termín "fanzin" vypůjčím, budu jím označovat elektronický magazín vzniklý spontánně, za účelem zmapování nového a z počátku vzrušujícího média.
Mluví se o tom, že literatura na webu je povrchní. Pojďme se tedy zaměřit na to, co se skrývá za onou "oponou" hypertextové tváře fanzinu, všimněme si procesů, na jejichž konci se fanzin, jako výsledný produkt na internetu, nachází.
Počáteční nadšení zápal pro věc většinou rychle vyprchá, jakmile se tvůrce seznámí se statistikou návštěvnosti svého serveru. Jakmile autor projektu zjistí, že svými silami nestačí sám na periodické vydávání, začne se logicky shánět nejen po publikovatelných materiálech, ale hlavně po spolupracovnících. Jeho úloha se začíná zvolna přesouvat z role tvůrce a lopotného technického redaktora do role koordinátora a mluvčího redakce.
Po získání prvních dvou-tří stabilních spolupracovníků se věci pohnou radikálně dopředu. Každému z redaktorů mohou být svěřeny samostatné rubriky, stroj redakce je spuštěn a fanzin se úspěšně rozjíždí.
Jenže - co rubrika, to redaktor a vlastní pohled na koncepční práci - viz AmberZine, jehož jednotlivé rubriky vznikají a zanikají tak, jak vzniká a zaniká zájem o některá témata.
Míra autonomie redaktorů je nezbytná - aby se udržela nekomerční motivace spolupracovníků, je nezbytné aby každý měl volnost ve výběru témat a shoda musí být opravdu jen v zásadních otázkách.
Z toho vyplývá, že kolektivní koníček - a vydávání fanzinu ničím jiným není - dokáže vytvářet formu jen neobyčejně volnou, flexibilní a kreativní, narozdíl od modelu komerčních magazínů, řízených hierarchicky. Jednotlivá vydání nejsou ani tak organizovaným činem, jako spíš synergickým efektem spolupráce nezávislých tvůrců.
Samotná redakce fanzinu je potom neformální sdružení jedinců, jejich příslušnost k redakci je potom měřena spíše množstvím příspěvků ve vydáních a tím, jak se ten který redaktor projevuje při redakčních poradách, ať už se konají online, nebo offline.
Takto formovaný tým redaktorů, grafiků, autorů a spolupracovníků také prochází složitým vývojem, jednotliví jedinci se na celkovém výsledku samozřejmě podílejí různou měrou. Z některých čtenářů se časem stávají pravidelní kritici, dopisovatelé a nakonec i redaktoři, někdo naopak po čase o projekt ztrácí zájem.
Postupně, jak roste čtenářská obec, zlepšuje se komunikace a zpětná vazba mezi čtenáři a tvůrci fanzinu, zvětšuje se počet dobrých nápadů a rozšiřuje se výběr směrů, kterými se fanzin může dát. Čtenářská odezva je opravdu neocenitelná a pokud jsou nápady čtenářů rozumným způsobem rozvíjeny, mohou výrazně prospět zkvalitnění formy a obsahu - čtenáři se stávají nedílnou součástí fanzinu.
Vzniká subkultura.
"Klasická" periodika, zejména ta, která mají podobné zaměření jako fanzin, občas sahají po jeho příspěvcích, přizpůsobují je a vydávají - motivací autorů fanzinu pak je mimo jiné i to, že se jejich článek může objevit v "pořádném papírovém časopisu". Například články AmberZinu byly publikovány v časopisech Živel, Ikarie, Softwarové noviny a Internet a jeho redaktoři často s redakcemi těchto časopisů spolupracují i jiným způsobem.
To vše by měl šéfredaktor - spíše než šéfredaktor však opravdu koordinátor a motivátor - na mysli (to ovšem nemění nic na tom, že se nepřestává divit tomu, že to funguje).
Program kategorie Open Source je šířen zdarma, a to včetně zdrojového kódu tak, aby každý měl možnost do díla zasahovat. Každý může programy O.S. upravovat, využívat a dál kopírovat dle libosti, ovšem pod podmínkou, že nezmění licenční ujednání - tzv. CopyLeft (opak CopyRight) Je to, jako kdyby spisovatel svůj román vystavil na webu, každý měl možnost v něm škrtat, nebo do něj připsat svoji kapitolu či odstavec.
Software tako kolektivně napsaný má kupodivu vynikající vlastnosti - je často spolehlivější, rychlejší, obsahuje méně chyb - a v neposlední řadě je zadarmo. Jako příklad budu jmenovat pouze operační systém Linux, který dnes představuje pro produkty firmy Microsoft vážnou konkurenci.
A jak s tím souvisí fanziny? Jednoduše - projekt kategorie Open Source a tvorba fanzinu se silně podobají svojí organizací práce.
Eric Raymond, teoretik a apoštol hnutí Open Source, píše ve své práci Cathedral and the Bazaar, cituji:
"Pokud zahajujete budování komunity, to, co potřebujete, je přijatelný příslib (plausible promise). Váš program nemusí pracovat nějak zvlášť dobře. Může být nezralý, plný chyb, nedokončený a špatně dokumentovaný. Nesmí selhat v jednom - musí přesvědčit potenciální spoluvývojáře o tom, že se dokáže v dohledné budoucnosti vyvinout v něco opravdu elegantního.
Potřebuje mít vedoucí/koordinátor vyjímečný návrhářský talent, nebo ho získá zapřažením talenů ostatních?
Myslím si, že není důležité, aby koordinátor byl původcem vyjímečně brilantních návrhů, ale je absolutně kritické, aby byl schopen rozpoznat dobré myšlenky ostatních.
K tomu, aby vytvořil komunitu (subkulturu), potřebuje zaujmout lidi, nadchnout je pro to, co dělají a udržovat jejich nadšení pro to množství práce."
Domnívám se, že tato slova stojí nejen za každým úspěšným softwarovým projektem, ale že by se jimi měli řídit i lidé uvažující o založení jakéhokoliv nekomerčního magazínu, pokud chtějí, aby se jejich dítko úspěšně vyvíjelo a nabízelo kvalitní čtení svým příznivcům.
O této esenciální vlastnosti internetových projektů hovoří i Michael Goldhaber v článku "Attention Economy and the Net = Ekonomika pozornosti a Síť."
Stručně řečeno, tvůrce magazínu nemusí být geniální novinář či spisovatel, avšak naprosto nezbytně musí mít schopnost upoutat pozornost čtenářů a spolupracovníků.