STOIKOVÉ DŘÍVE A DNES.

(Staronová dimenze, Díl 1.)

Na rozdíl od jiných filozofických směrů, kde už podle jména lze soudit, o co asi jde - např. materializmus, dialektika, cynizmus či skepse (jen ta antická, prosím), název "stoikové" nám toho moc neřekne. Ještě tak výraz "se stoickým klidem", který si většina lidí plete s proverbiálním "klidem Angličana".

Ono vlastně není divu: dnešní doba zná spíše kanadského krasobruslaře Elvise Stojku a vyslovíte-li jmeno "stoikové", leckdo si přinejlepším pomyslí, že se jedná o hatha-jogíny, když dělají stojku na hlavě. Ano, filozofie, která přišla z Řecka a která si v jedné době podmanila i starý Řím (v té době tedy ještě ne tak starý), se pak najednou po pěti stoletích ztratila, přičemž stačila jen částně oplodnit filozofie jiné. Že znovu dochází k její renesanci, lépe řečeno reinkarnaci, za to můžeme vlastně děkovat také počítačům...

-----
Ale začněme radši historií: začalo to ve starém Řecku, nějakých těch pár let před rokem nula. V té době cynici věřili, že "ničemu se nedá věřit" (přičemž kupodivu zapomněli, že tedy ani ne tomuto postulátu) a skeptici zase tvrdili, že čistou "pravdu" není možno najít, ekletici se rozhodli, že ji lze najít jen s "maximální pravděpodobností" a dialektici zase, že vlastně není tak příliš fixní. Tehdy se objevilo i učení stoiků, kteří tvrdili, že věci prostě jsou jaké jsou a že nejlepší je vzít to jako fakt a žít podle toho, to jest v souhlase s přírodou. Dnes bychom tedy spíše řekli "s přírodními zákony", ale tehdy se to tak detailně nebralo. Samotné jméno tohoto učení "stoa" vzniklo podle jména Stoa Poikile, Malované kolonády, místa, kde první stoik, Zeno z Citia, učíval (neplést se Zenonem z Elea, matematikem a autorem známých paradoxů).

Zeno z Citia (žil v letech 333-256 před Kristem, jinde se udává 300-261, opět jinde 336-264),

se narodil v malém Krétském městečku Citii, kde žilo v té době dost Féničanů a dá se předpokládát, že i on sám byl jeden z nich. Původně byl obchodníkem, ale když jednou jeho loď ztroskotala - i s ním - na pobřeží Řecka, začal studovat v Athénách filozofii. Nejprve byl jeho učitelem cynik Crates, který byl zase žákem jiného cynika, Diogena. Později ho učil platonista Xenocrates a ještě později dialektik Stipon. Není tedy divu, že Zenonova filozofie obsahuje i některé prvky oněch tří filozofií. V době, kdy se učil u Cratesa, napsal svou nejlepší knihu, nazvanou Republika, která je svou utopií podobná trochu anarchismu: rozumní lidé prý nepotřebují žádné peníze, kostely nebo soudy.

Zeno je považován za jednoho z nejodvážnějších, dnes ovšem spíše zapomenutých antických myslitelů. Jednou, když nemohl zaplatit cizineckou daň, prodali jej dokonce Athéňané do otroctví. Jeho přítel ho musel vykoupit a později, když Zenonova vážnost stoupla, Athéňané mu dokonce dali zlatou korunu a postavili mu pomník. Vzpomínám, jak mi jednou na jedné párty v Londýně jeden Řek (ne, nebyl to Athéňan) tvrdil, že athénská demokracie byla a je ta nejlepší demokracie na světě. Zeptal jsem se ho, jestli si to tehdy také mysleli jejich otroci a on se urazil. Pak už mi nic neřekl, takže dodnes nevím, co si o té demokracii "jen pro někoho" mysleli ti "jiní".

Zeno se vyznačoval řečí poměrně nevrlou a chováním převážně šokujícím, což se pravděpodobně naučil už od cyniků. Také rád pil a tvrdil, že je lépe, když mu uklouzne noha, než jazyk. Narážky, že "lidé se bojí stoupnout do bláta, protože tam nevidí svůj odraz", nebo že "některým lidem srostla ústa s ušima", mu nezískaly ze začátku příliš příznivců, nicméně časem si získal takovou úctu, že ho i macedonský král Adonidus chtěl za poradce. Zeno byl proti otroctví, ale občas byla na jeho párties i nějaká ta služka-otrokyně, prý "aby nevypadal jako misogyn".

Většina toho, co o něm víme, je většinou z díla jiného stoika, Epikteta. Zeno věřil na rovnoprávnost mužů a žen a na volnou lásku. Navrhoval sice společnost "rozumných" lidí, kde by nebylo potřeba zákona či vlády, ale vědom si toho, že společnost ještě není "perfektní", také uznával (na rozdíl od cyniků), že lidé musí plnit svoje společenské povinnosti, tudíž i v politice a administraci. Bohužel z jeho spisů samotných se nezachovalo nic, existují jen citáty v knihách jiných filozofů a nejlepší soupis jeho myšlenek je v knize Diogena Laertia, Životy eminentních filozofů.

(pokračování)

jansan