TECHNIK ZA OCEÁNEM
(díl druhý)

Poznámka: Touto sérií navazuji na můj předešlý článek "Identita či izolace", abych popsal některé specifické věci, se kterými se český technik potká, když se vydá na západ. Pochopitelně všecko závisí na zemi, ve které se octne - moje zkušenosti jsou pouze z Kanady a ze Spojených států, případně Japonska. Nedělám si nároky, že je to tak i jinde, jde mi spíše o rozdíly v myšlení, methodologii a praktické aplikaci. Pokud má někdo zkušenosti jiné či novější, případně otázky jakéhokoliv druhu, napište mi je prosím na mou adresu (viz dole).

-----

V minulém článku jsem se dostal přes Anglii a po necelém půlroce - v kapse maje letenku, na kterou jsem si za tři měsíce ušetřil, díky specielní redukční dietě - jsem nasednul do letadla, směřujícího do Montrealu v Quebeku, Kanada. Týden jsem odpočíval, abych se přesvědčil, že jsem skutečně v Kanadě. Pak jsem navštívil Manpower, tedy pracák, kde mi podle mého nejlepšího očekávání řekli, že pro mě nic nemají. To mě nevadilo, měl jsem totiž s sebou ještě z Anglie dopis od kanadské odbočky firmy Westinghouse v Hamiltonu, kam jsem si předtím drze napsal o práci, kde mi nabídli, že "až mi to moje cestovní plány v Kanadě umožní" , abych je hbitě navštívil. Zavolal jsem jim tedy, dohodl si rande a po ujištění, že mi zaplatí letenku (je to asi 800 km od Montrealu, v provincii Ontario), jsem tam odletěl.

Strávili se mnou asi tři hodiny, oceňovali moje zkušenosti s návrhem řízených polovodičových pohonů, výborně jsme se bavili - zaplatili mi oběd, pochopitelně - ale když jsem se zeptal, jestli mě zaměstnají, začali se vytáčet. Řekl jsem jim přímo, že to jaksi nechápu, tolik námahy z jejich strany pro nic za nic.
"Ale to ne," řekli, "my nemáme zatím pro vás pozici a až bude něco volné, můžeme pak předběhnout jiné oddělení, protože počet pozic je vždy omezený, atd., atd."
"No dobrá," řekl jsem, "dejte mi tedy místo v Montrealu, tam je, pokud vím, také odbočka Westinghousu (to jsem si předem zjistil), já tam na to místo tady počkám."
"No to nejde," kroutili se," tam je to pro ty, co už byli dlouho u firmy, atd." Teprve později jsem se přesvědčil, že tím místem nemínili montrealský hřbitov.

Otráven jsem se vrátil do Quebeku. Co teď? Znovu na pracák - tentokrát mě poslali do Northern Telecomu, firmě jménem i jazykem anglo-kanadské, ale manadžmentem ryze frankofonské. Tam mě ujistili o tom, co už jsme věděl, že totiž neznám franzouzsky. Na moji ochotu naučit se to při práci, se shovívavě usmáli: "Když my ale nikoho na nošení beden nepotřebujeme." Inu frantíci, samý humor. Řekl jsem jim ovšem svoje, čímž to skončilo (to jsem ještě nevěděl, že později u nich práci vezmu, ale až za 15 let a to až u anglofonské odbočky v Ontariu). Tehdy v Montrealu jsem se rozhodl, že tedy vezmu jakoukoliv, ale jen technickou práci, té manuální jsem si vcelku užil dost v Anglii.

Opět tedy na pracák, co se dalo dělat. Tam mě poslali po soustavném otravování (abych to upřesnil, já jsem otravoval je, podle pravidla, že nejvíc skřípající kolo dostane kolomaz nejdříve) k menší firmičce, kde potřebovali elektronického technika. Vedoucí inženýr si mě proťukal jako datel strom a na místě mě přijal. Plat byl malý, ale ne zas tolik, asi takový jako ten, který mi nabízeli v Anglii, půjdu-li dělat inženýra do Skotska. "Víte přece, že britská elektronika je nejlepší ve světě," řekli mi tedy. Řekl jsme jim na to, že technicky asi ano, ale platově jistě ne - alespoň ne podle toho, co mi nabízeli.

Začal jsem tedy pracovat. Velice rychle si asi uvědomili, že díky evropskému tréninku znám víc, než na kolik vypadám. A tak jsem dělal design, testing, troubleshooting (opravy), výkresy, schemata, kontrolu kvality, vysvětloval dělnicím, jak se pájí a kam které součástky montovat na tištěné spoje - které jsem také sám navrhl ze schémata, které jsem také navrhl, vyvinul a ozkoušel na prototypu - dále psát parts lists (seznamy součástek pro výrobek) a objednávat součástky, když to nákupčí nedovedl sehnat a dokonce pomáhal stěhovat výrobky na náklaďák, když to spěchalo. Tady se totiž všechno platí až po dodání a pozdní dodávkou se ztrácí úrok nebo se dokonce musí platit penalta. Objednávání součástek se dělá hlavně telefonem (jestli si myslíte, že znáte anglicky, zkuste si v angličtině někde něco objednat přes telefon, je to zajímavý pokus). Také jsem pochopitelně nezapomněl zdravit pana šéfa a pana majitele - říkal jsem přece, že to byla malá firma, ne?

První, co jsem musel rychle zvládnout, byly tak zvané imperiální, neboli anglické jednotky délky, váhy a objemu. To je ovšem pro evropského technika maličkost, stačí se pamatovat pár konstant a umět násobit. Asi za deset let, když se v Kanadě povinně zavedl decimální, tedy metrický sytém, jsem už na něj dokonce také nadával jako každý Kanaďan. Samozřejmě, že metrika je lepší, ale zase jsem musel všecko přepočítávat zpět. Dnes už je metrika pro každého tady zcela normální, ono je totiž jedno, jestli jednotkou bude míra nohy anglického krále nebo dekadická část vzdálenosti od pólu k rovníku - obojí je stejně nereálné. Co má ale smysl je, že když máme kiloampéry (imperialisté je mají stejné jako metristé), je také dobré mít i kilo gramů a ne šestnáct uncí na libru.

Jinou věcí byly normy: velikosti drátů, tloušťky plechů, šroubů - přístroje se totiž montovaly do plechových kabinetů, tedy skříní - to vše jsem se musil učit jaksi sám a doma. S sebou jsem pak tahal zeroxové kopie tabulek a převodových hodnot - protože t.zv. gauge je jakési arbitrární číslo pro tlouštku plechu, většinou přirozené, tj. celé a kladné, ale jinak to vám vůbec neřekne o tom, jak je plech tlustý. Jine gauges byly ovšem pro dráty a kabely, neboť referovaly o průřezu, ne o průměru. Odpory, kondensátory a jiné součástky byly ovšem "metrické", a standartní řada odporů byla dokonce stejná jako u nás doma, jen značení nebylo natištěno textem, ale zobrazeno barevným kódem, tj paralelními proužky na obvodu odporu. Také ten se musí memorizovat, neboť některé proužky znamenají první dvě číslice, jiné zase násobitel a ještě jiné dokonce toleranci. Barvoslepý technik by se tady neuživil - sám jsem jednomu pomáhal, aby ho kvůli tomu nepropustili.

Jindy zase pomohl on mě. Opravoval jsem jeden elektronický kabinet a poctivě jsem si rozložil elektronické schema i drátovačku a provedl sedm měření, než jsem chybu našel. Přítel mi řekl, abych se nenamáhal, že je to dioda D103. Byl jsem překvapen, jak chytrý asi musí být, když na to tak rychle přišel a hned při druhém kabinetu jsem šel přímo za ním. "Sorry," řekl, "tehle kabinet je jiný, ten jsem nikdy nedělal." Tož jsem vzal výkresy, provedl sedm měření a chybu našel. Tentokrát se divil zase on.

Teoretický postup totiž má svoje výhody - je univerzální. Znalost bez zkušenosti je sice jako auto bez kol, ale zkušenost bez znalosti je jako kola bez auta. Výchova techniků na západě je trochu jiná, než v Evropě. Jeho metoda byla založena čistě na zkušenosti a jako taková byla velmi rychlá - pokud pracovala. Ta naše, systematická, pracovala možná pomaleji, ale spolehlivě. Pochopitelně nejlepší je používat obou.

Vzpomínám, jak jsem jednou v Praze na fakultě - to jsme ještě byli na Karláku - opravoval skříň se starým rtuťovým usměrňovačem. Třikrát jsem všecko prošel, čtyři hodiny ztratil a nic. I šel jsem na oběd ke Flekům, dal si černé pivo a dostal geniální nápad: musí tam být něco, o čem vůbec nevím, že tam je - něco, co není ani na schematu. (Poznámka: Později jsem u té kanadské firmičky objevil, že zatímco výrobky byly vylepšovány, výkresy byly opravovány daleko později a opravovat něco u zákazníka bylo tedy dost velké dobrodružství.). Vrátil jsem se do laboratoře a prohlížel skříň, dokonce jsem si lehl i na zem - a tam jsem to našel. Na spodku jednoho stykače byla namontována tepelná ochrana. Zapnul jsem její tlačítko a problém byl vyřešen. Od té doby věřím, že černé pivo je nejlepší prostředek pro trávení, ale i pro troubleshooting. Ve skutečnosti to ovšem byl jen výsledek toho, že po systematickém postupu už nic jiného nezbývalo a můj nápad vůbec nebyl tak nelogický ani geniální, jak by se zdálo.

Zkušenost, neboli experience, se žádá se zde ve vašich resumé a ptají se na ni při job interview, tj. když hledáte práci. Hodnotí se většinou také daleko víc, než samotné vzdělání. Nejde tu ani tak o to, že ten, kdo ji nemá, bude asi pěkný ňouma, ale většina prací je tu velmi specifikovaných a na dobré zatrénování potřebuje pracovník i několik let přímo "on "job". Vzpomínám, jak se mi kdysi jeden ruský profesor na fakultě ptal, jaké že to pohony tam na automatice přednášejí. Řekl jsem, že elektrické, ale on chtěl vědět, jestli do naftového průmyslu či do dolů, atd. "Ale ty jsou přece podřízeny stejným zákonům a formulám?" namítal jsem."Každý přece nemůže být Einstein,"pravil mi tehdy. Něco podobného jsem zažil v Severní Americe také, pokud se týká experience - máte-li zkušenost s naftovými pohony, nevezmou vás navrhovat ty do dolů, jen v případě krajní nouze. Proto je důležité vědět, co přesně chtějí, abyste mohli také "přesně" odpovídat. Nikdy jsem se s touhle krátkozrakostí nesmířil: myslím že to je ona, která některým technikům nedovoluje dost myslet do šířky, tedy laterálně, jak by řekl Angličan, pan de Bono, který si to také nechal patentovat.

Na druhé straně je trénik nejen drahý, ale i nutný: nezkušený pracovník může firmě způsobit milionové škody. Nejvíce se pochopitelně cení zkušenost "kanadská", ale kde ji vzít, když nemáte práci a kde dostat práci, když nemáte zkušenost? Připomíná to americký film Catch 22, je to prostě takový začarovaný kruh. Jenže i ta "zkušenost" může být všelijaká - známý vtip říká, že někdo má sto různých experiencí, jiný jednu experienci, ale stokrát. To už si ale uvědomují i zaměstnavatelé - slyšel jsem jednoho viceprezidenta dokonce říci kacířská slova: "Nechci abyste pracovali víc, ale abyste pracovali chytřeji".

Příkladů by byly stovky. Vzpomínám, jak ve Sperry Univac moje inspektorky kvality odmítaly uznat heatsinky (chladicí tělesa s namontovanými tranzistory), neboť měly často studeňáky, tedy studené spoje, ne ty inspektorky. Doporučil jsem výrobnímu inženýrovi, že musí nejprve kablíky pocínovat, jinak se očka na kabelu při pájení otvírají, pájka se během chladnutí hýbe a tím se vytvoří studeňák. Pocínovaný kabel se naopak chová jako pevný drát, tj. oko se nerozevírá. "No jo, " řekl mi, "ale víš ty, co to dá práce pocínovat sto kablíků?". Teprve když jsem mu to demonstroval - to jest namočil celý svazek jednoho sta kablíků naráz do kádinky s roztavenou pájkou - otevřely se mu oči a o něco málo později i mozkové závity (asi nebyly bohudík pocínované!). Mě samotného už zkušenost měřená v rocích nikdy neohromí, čas je zřejmě na to špatná jednotka. Zajímá mě víc kombinace obou: znalost bez zkušenosti je totiž... ale to už jsem tu vlastně říkal. Navíc se stává, že když technik setrvává moc dlouho na jednom místě, jeho závity se také zapráší a zarezaví.

Čas sice pracoval pro mě, ale pořád jsem ho neměl dost. Dělali jsme neplacené přesčasy - museli jsme, my technici, neboť firma měla potíže růstu, které se postupně měnily v růst potíží - a ve volném čase jsem se ještě učil hovorovou angličtinu. Ta je jiná než ta z učebnic, jsou tam slova používaná s různými, někdy i neobvyklými významy, různé zkratky, slang, lidové výrazy, synonyma, homonyma, ustálená rčení, technická hantýrka a vůbec. Firmy nerady zaměstnávají někoho, komu se pořád něco musí vysvětlovat, ať už tomu nerozumí z důvodů technických či jazykových - pro ně to má mimochodem stejné následky.

Legrační příhoda se mi stala, když jsme jel na první field trip, což není výlet do polí, ale cesta opraváře k zákazníkovi. Měl jsem si zavolat taxíka a jet do městečka Hawkesbury (čti hóksbery, to je důležité), kde byla textilka s námi navrženými pohony, jež bylo potřeba opravit. Na jeho otázku, kam jedem, jsem hádal (protože jsem si pamatoval jen to "bery"): strawberry, blueberry, raspberry, blackberry a ještě buhví které bobule. Naštěstí to místo znal a ušetřil mě mírné ostudy.

Asi po půl roce jsem se začal ošívat a snažil jsem se dostat lepší místo, neboť jsem se i při všech těch přesčasech stačil ještě také oženit. Quebecká Asociace Inženýrů vyžadovala pro udělení inženýrské licence (jinými slovy členství) čtyři věci: graduaci na uznávané univerzitě, doporučující dopisy přinejmenším dvou jejích členů (kteří by potvrdili mou kanadskou experienci), složení potřebných technických zkoušek a navíc umět francouzsky. Naštěstí pražská technika byla vedena jakožto Univerzita Karlova - však nás také promočili v Karolinu - která se v Kanadě uznává plně a jediné zkoušky, které jsem musel dělat, byla inženýrská ekonomie (ne ta socialistická, ale kapitalistická), matematika financí (tj úrok a podobně), theoretický manadžment a inženýrská etika (tj, bylaws).Dnes je to ovšem daleko horší, i kanadští graduanti se tam nedostanou tak lehce a zkoušek je víc. O tom, jak je ta licence důležitá, jsem už psal minule.

Má dosavadní pracovní zkušenost nestačila, francouzsky jsem neuměl a na technické zkoušky se bylo třeba asi tak dva měsíce učit, protože byly stejně těžké, jako ty na technice (težší, díky různým okolnostem) a navíc jsem pracoval. Takže se licence zatím nekonala. Asi po roce jsem přesvědčil vrchního inženýra u naší firmičky, a ještě mého manažera, že jsem pro firmu dost udělal, aby mi místo přidání alespoň napsali ty dva doporučující dopisy. Tak se také stalo a hned jsem se začal pilně připravovat na zkoušky - většinou pozdě do noci. Jenže k ránu už jsem nad knihami usínal, takže mě manželka musela budit voláním "Vstávej, musíš jít spát!" Ještě jsem sice občas při čtení těch bichlí používal slovník, ale hodně jsem si už domyslel z textu. To je mimochodem i nutné, neboť některá slova mají hodně významů a pro začátek jste rádi, když znáte alespoň jeden, ostatní se dají odhadnout později.

Zkoušky jsem udělal, ale na francouzštinu jsem už nešel, jednak jsem hned nemusel (byl to nový zákon frankofonů, tak dělali úlevy), jednak jsem měl ještě plné ruce práce s angličtinou. Dostal jsem tedy jen dočasné členství a to trvalé mi bylo slíbeno až se pofrantíkuju. To mi zatím bohatě stačilo: byl jsem profesionální inženýr, se všemi právy a povinnostmi (pochopitelně, že jsou!), dostal jsem své razítko a za jméno jsem si mohl dát titul P. Ing., anglicky P.Eng. A pokud bych chtěl někoho ohromit, před jménem jsem si mohl navíc nechat to české Inž., které nám tuším (?) byrokrati na pražském ministerstvu školství konečně milostivěv šedesátých letech změnili na Ing. Kde ale hledat v Kanadě odpovídající profesionální job? O tom si řekneme příště.
(pokračování)

hurychj@hurontel.on.ca
Copyright © 1998 Jan Hurych.