TECHNIK ZA OCEÁNEM
(díl čtvrtý)

Poznámka: Touto sérií navazuji na můj předešlý článek "Identita či izolace", abych popsal některé specifické věci, se kterými se český technik potká, když se vydá na západ. Pochopitelně všecko závisí na zemi, ve které se octne - moje zkušenosti jsou pouze z Kanady a ze Spojených států, případně Japonska. Nedělám si nároky, že je to tak i jinde, jde mi spíše o rozdíly v myšlení, methodologii a praktické aplikaci. Pokud má někdo zkušenosti jiné či novější, případně otázky jakéhokoliv druhu, napište mi je prosím na mou adresu (viz dole).

-----

Jak už jsem napsal, nastoupil jsem u americké firmy. Je jich tu v Kanadě požehnaně, stejně jako japonských či bůhví odkud. Protože přinášejí pracovní příležitosti, kanadská vláda jim kdysi dala určité výhody a vynahradí si to na daních. Pochopitelně se dbá o to, aby se zachoval zdravý poměr, tj. kanadský obsah, lépe řečeno majetek, ale jinak se americkým firmám restrikce nekladou, jen když se dostanou do konfliktu s regulemi tak zvaného "Free trade", což je dohoda mezi kanadskou a americkou vladou, poněkud rozředěná verze evropského společného trhu. Na druhé straně to nevypadá, že by se tu někdy vytvořila United America, analogie Spojené Evropy. Analogii Eurodolaru už máme, říká se mu americký dolar :). Současný stav má výhodu, že se do Kanady dostane levně americké zboží, technologie a know-how. Výkřiky o tom, jak nám cizinci "berou naši vlast" tu moc neuslyšíte, znělo by to poněkud směšně.

Dostal jsem dopis od jednoho čtenáře, který se zajímá právě o vztah Američanů k obchodní a pracovní spolupráci. Pochopitelně, že je to otazka nejen obchodní, ale i politická, kterážto druhá část se čas od času mění. Američané jsou všeobecně řečeno ochotni spolupracovat s každým, kdo o to stojí. Jsou ale také byznysmeni, to znamená, že z toho chtějí mít také nějaký profit, tedy zisk. Tím nemyslím zisk podle Marxe, ale to, že každý dělá něco pro druhé, jen když mu to také nějak prospívá a nemyslím tím jenom peníze. Jinak by radši neztrácel čas a dělal něco jen pro sebe, to je vcelku pochopitelné. To jen Rusové "pomáhali" všem z dobroty srdce, ale ti spíše pomíhali od něčeho.

Pochopitelně i ten, kdo přijímá americkou spolupráci, očekává, že to bude pro něj prospěšné. Všeobecně se dá říci, že Američané přistupují k spolupráci jakožto příležitosti. Pro takovou jsou ochotni investovat čas, práci a peníze. Jako byznismeni očekávají, že na tom něco vydělají. Neříkám, že nemají zisky, ale kdo vidí, kolik na to vydávají úsilí, pochopí, že se snaží hrát fair play. Víc o spolupráci či obchodu s nimi nevím, zato mám dost zkušeností pracovních.

Můj první dojem u firmy bylo pro mě novinka, totiž až nepochopitelné rovnostářství: pozice nedělala člověka lepšího než ti druzí. Ač se určitá úcta vedoucím projevuje, nevede se tam ani německý, ani francouzský, natož japonský styl bossování. Především si všichni tykaji, tj. oslovují se křestním jménem (angličtina jiné tykání nemá). V Anglii jsme ovšem říkali šéfovi Sir, neboť byl neomylný. V Kanadě si s šéfem tykáme, protože on ví, že není neomylný. To ovšem neznamená, že vás nemůže sprdnout tak, že by od vás ani pes kůrku nevzal.

Další věc, která mě upoutala, byl americký přístup věci, totiž jejich sportovní duch: práce, politika, problémy, vše se bere jako sport. Soutěží se většinou fair play. Jako politici jsou ovšem Američani - právě tím svým smyslem for fair play - zcela nemožní: když něco slíbíte, oni vám to věří. A tak mě nepřekvapuje, že vždycky vyhrají válku a hned na to prohrají mír - příklady jistě znáte. Jejich touha po míru je opravdu veliká a snad proto, že se s tím netají, tak ty mírove dohody vždycky nakonec projedou (krásná narážka na to je ve filmu "Myš, která řvala").

Ono je to totiž tak: jak říkal Masaryk, státy se udržují při životě tou silou, kterou vznikly. Americká revoluce (že nevíte která? - no přece ta proti Anglii) má pořád v U.S.A. svou tradici. Je třeba si uvědomit, že vlastně byla ještě dříve, než ta francouzská a že ji vedli obyvatelé kolonií (kteří byli všichni Anglií ždímáni) na rozdíl od Francie, kde to sice začala chudina, ale po čase to převzalo pár fanatických právníků, kteří nejprve aristokracii, ale pak i jeden druhého vesele šoupali pod gilotinu. To není jen můj názor - řekl mi to průvodce ve Versailles, u příležitosti 200-ho výročí té jejich revoluce. O té americké revoluci se moc ve světě nemluví, snad proto, že neměla oslňující hesla. Na druhé straně ale zase neskončila Napoleonem. Ten jim z těch hezkých hesel velice rychle sebral tu volnost i rovnost a nechal jen to bratrství, jinak řečeno království, která nadělal pro své bratry a švagry. Zato ta americká přežila dodnes. Američané mají ještě jiné tradice, na které nejsou tak hrdí, ale ze kterých se alespoň pořádně poučili: občanskou válku, dobývání divokého západu a období zlatých horeček.

Někteří lidé to nechápou: že prý prosazují rovnostářství, nemají prý ucelenou politiku, filozofii a jsou prý ochotni spolupracovat s kýmkoliv. Na druhé straně jsou prý utopisté, mají přemrštěné názory na spravedlnost - asi jako má šerif v holywoodském westernu - jsou prý arogantní, nespolečenští, vytahovační a podobně. Pochopitelně se jedná o zkreslování skutečnosti, lépe řečeno generalizaci jednotlivých případů. Faktem je, že jsem málokde zažil tak přátelské jednání, jako u Američanů. Snad jen u Japonců, ale ti to bohužel nemyslí vážně. To americké bylo většinou až dětinsky upřímné.

Jako Kanaďan mám svoje výhrady, Američané jsou v leccčems naše konkurence. Na druhé straně je nepopiratelné, že Kanada má ze spolupráce s nimi mnohé výhody a neváhám přiznat, že bez Američanů bychom nebyli tam, kde jsme - hlavně v tom dobrém slova smyslu :). Jako obchodní partneři jsou spolehliví a čestní, smlouvy dodržují a nesnaží se stáhnout se zákazníka či dodavatele kůži za živa. Jako konkurenti jsou tvrdí, ale pořád ještě dodržují určité zásady slušnosti. Vysvětlil mi to jeden manažer naší firmy, když jsme byli na večeři a já se divil, že s námi sedí zaměstnanec IBM (oni byli první, my jsme byli v té době druzí na žebříčku): "Proč bychom se nebavili, my máme svoje trhy přece rozděleny!"

Pochopitelně existují Američané, kteří nemají tyto vlastnosti, podniky, které nedodržují zásady , obchodníčci, kteří se snaží zákazníka ošidit. Ale ti nejsou typičtí Američané, jako jimi nejsou mafiáni. Ti už patří spíše do branže internacionální. A není pravda, že Američané nedají nic zadarmo: byli to američtí vojáci, kteří obětovali své životy na všech možných i nemožných místech této zeměkoule - obětovali to, co měli nejcennější.

-----

Spolupráce - ano to je heslo, které hýbá americkým světem. Je jí rozhodně v tom komunisty proklínaném kapitalistickém světě víc, než by se od "dolarové" společnosti očekávalo. Výsledky bylo dobře vidět: i ten "vykořisťovaný" Indián na podpoře se měl lépe, než univerzitní profesor v socialistickém ráji. Jalová hesla, jako že "za vším musíme vidět člověka" - tajně se dodávalo "ano, ale až za vším ostatním" - ta tu nejsou potřeba. Člověk tu prostě má svou hodnotu a práce má svůj účel. Chleba se nevyrábí, aby se plnil plán, ale aby se lidé najedli. Nebudou-li lidé chtít chleba, ale jen rohlíky, přejde se na rohlíky. Ne byrokrat na ministerstvu, ale zákazník a jeho potřeby určují, co se bude vyrábět. K tomu všemu je ovšem třeba lidí a máte-li nadání, je vás možno použít, využít a jako všude, bohužel někdy i zneužít. To poslední je ovšem spíše výjimka: i platy dělníků jsou takové, že uspokojí jejich potřeby a když ne, tak si vystávkují lepší. Lidé jsou potřeba všude - hlavní snaha je získat na to či ono experta a proč to neříct, pobít tím konkurenci.

To proto, že spolupráce a konkurence jsou dvě strany jedné mince. Není-li konkurence, není třeba se ani spojovat, a jako u elektrického obvodu, není ji rozdíl napětí, není ani proud. Pak se pohyb se zastaví, nastává stagnace a vývoj ustane. Jinými slovy: socializmus. Tohle všechno tady ví prakticky každý - je to pro ně normální, má to totiž dvěstě let starou tradici. Také já to nepíšu proto, abych někoho poučoval: vtip je jen v tom, jak to aplikovat, protože to může být (a také někde je) u státu s padesátiletou komunistickou tradicí velký problém. Pocit, že vše, co je za peníze, je nedobré, se příliš vžil. Lidé, kteří dělali, co se jim řeklo, se najednou mají učit samostatnosti. Zrovna tak je to se spoluprací: stále je nutné někomu vysvětlovat, že jedná se o určitý druh rovnice, kde obě strany (vzal - dal) by měly být alespoň přibližně vyrovnané.

Uvedu přiklad: napsal mi kdysi jeden inženýr z Čech, že byl ve Státech (rozuměj Spojených) na zaučenou, ale že ho tam toho moc nenaučili, že se nic nedozvěděl. Neznám detaily, nechci křivdit, ale podle mé zkušenosti si myslím, že chyba byla v tom, že nepochopil situaci. Lidé, kteří musí navíc udělat svou práci, vám svou pomocí prokazují laskavost: věnují vám svůj čas, který pak musí dohnat. Sám jsem tak pomáhal, tak to vím. Pokud nemáte co jim nabidnout výměnou, dělají to nejen zadarmo, ale navíc ještě zbytečně! Není třeba nabídnou moc, ale alespoň ukázat, že tomu trochu rozumíte, alespoň zájem, semtam i nápad, případně ukázat, jak to děláme doma. Vím, vím, konkurence - ale to neznamená vyzrazovat firemní tajemství, stačí přispět něčím ze svého. Že nic neměl? Well, tak tam asi jel stejně zbytečně, asi to dostal jen z protekce.

Někdy stačí projevit zájem tím, že se snažíte spolupracovat na nějakém úkolu, prostě být užitečný. Chodit kolem a dávat jen otázky je nejen neslušné, ale pitomé: stanete se otravou a za chvíli vás každý jen odbude. Koneckonců, když neumíte spolupracovat doma, v cizině se alespoň můžete naučit, jak se to dělá. Slovo teamwork, heslo dnešní doby, vlastně naznačuje to nejdůležitější: každý musí dát to nejlepší, co v sobě má - jinak nemá v týmu co dělat.

-----

Tohle vše jsem se vlastně musel učit jaksi za pochodu. Dostal jsem hned místo vedoucího - asi proto, aby bylo vidět, jak si vedu. Přede mnou stála řada problémů - tady se jim říká "challenge", tedy něco jako soutěž, něco, co zkouší tvé schopnosti, po česku je ovšem daleko přesnější překlad "průser". Na to nemáte to hlavní: dost času, materiálu, peněz a lidí. Takže o legraci je postaráno, teď už jen ta kapela. Já osobně si lidí vážím, koneckonců sám jsem býval také jeden z nich. Začal jsem tedy po dobrém - ale jako všude na světě, vůbec to nepracovalo. Násilím jsem to ani nezkoušel, to mi dal zdravý selský rozum. Bylo to teda třeba zařídit jinak: rozdělit úkoly, udělat pracovníky závislé jednoho na druhém, tak aby museli - a nakonec i chtěli - spolupracovat, jinými slovy, aby nikdo nezdržoval druhého. Prostě abych to nemusel všecko dělat sám, ani to nařizování. Ti poslušnější pak napomínali ty neposlušné, jistě si umíte udělat představu - lidé jsou totiž všude stejní.

Náš ředitel, pod kterého jsem spadal, mě pár těch triků naučil - nechtěně, odpozorovat jsem to musel sám. Tak např. jsme ještě neměli koncem týdne výrobky ve zkušebně - za test jsem zodpovídal já. Jen tak mimochodem: slovo zodpovědnost se tu bere smrtelně vážně, každý jsme za něco zodpovědní, ať už chceme nebo ne. Tak tedy: ředitel si to projel na počítači (říkal jsem přece, že to byla počítačová firma) a tam si hned zjistil, kde to vázne. Pak si zavolal vedoucí jednotlivých oddělení, každého zvlášť a řekl jim asi toto: "Někde to vázne a já toho, kdo to brzdí, pověsím v průvanu, atd. atd." Ten, kdo byl vinen, řekněme že to byly sklady, honem vydal material předvýrobě, ta to v rychlosti smontovala, šup s tím do výroby, tam honem našoupaly karty s tištěnými spoji a za hodinu mi děvčata z inpekce hlásila, že už to kontrolují, aby se tedy hoši u testovacích počítačů připravili na urychlenou dodávku. Chápete tu rafinovanist? Postupně se na místě toho "zodpovědného" vlastně vystřídal každý vedoucí, kterému pak hrozil průvan. Kdyby to ovšem řekl jen tomu prvnímu, dostal by maximálně materiál ven ze skladů a už nic víc.

Ne, není to obvyklý postup, ale ukazuje to, že místo pravidel musí často nastoupit mozek. V tom byli Američané vždy nejvíc vepředu, než je - ale jen na čas - předběhli Japonci. Účinnost amerických manažerů není v tom, že jenom dirigují nebo rozkazují. To umí každý blbec. Oni dávají správné povely ve správnou dobu, správným lidem a prosazují správná řešení. A v tom jsou právě nepřekonatelní. A nejen to: každý z nich se pořád musí učit: většinou na konkretních případech, každý den na jiném. U americké firmy šoupají manažery periodicky do jiných oddělení, kde mají jiné lidi, jiné problémy a kde musí pěkně rychle setřást prach a rez. Také to dodává jménu spolupráce ten správný význam. V testingu jsem nadával na designery, později v designu jsem nadával na testing, ale ne už tolik, jako ti druzí: věděl jsem, jak to tam mají těžké. A i když se různá oddělení často nemají moc ráda, pro společnou věc pak dávají maximální snahu a ve stejném směru vektoru. Podobně jako námořníci, kteří sedí ve stejném člunu, kde chyba jednoho pak určuje osud všech. (pokračování)

hurychj@hurontel.on.ca
Copyright © 1999  Jan Hurych.