Sekáč

Jana Rečková

Vzal mě do té příšerné rachotiny a já byla náramně vděčná, protože pršelo čím dál hustěji, vítr profukoval chatrnou boudou zastávky a další autobus měl jet až za hodinu. Nestopovala jsem, zastavil mi sám. V takové dodávce se možná před půl stoletím proháněli po kotárech američtí farmáři a tohle auto vypadalo na farmářskou minulost. Jakžtakž zastřešená plachtou byla jen kabina pro dva, ale potahy sedadel svědčily o častém selhávání plachtové střechy. Patrně za každého většího deště. Když jsem nastupovala, padl mi zrak na bytelnou, nablýskanou kosu na korbě. Ještě tam byly nějaké pytle, stočené dráty, kladivo a další harampádí.

Mladý muž se na mě zazubil. "Jednou jsem vás polekal, vzpomínáte?"

"No jasně!" Zasmála jsem se. Tehdy jsem sloužila dole na staré interně, kde měli kuchyňku pro diety v suterénu. Jednou ráno jsem tam přihřívala kaši pro diabetika, co se najednou začal potit a měl hrozný hlad, a vtom se za pootevřeným oknem, tehdy ještě bez mříží, ty tam dodělali později, ozvaly divné zvuky. Svist, ticho, svist, ticho. Nedokázala jsem si je zařadit. Bylo šero, takové ranní šedé mrzuto, a když jsem zvědavě vykoukla z okna, spatřila jsem vysokou zamlženou postavu, jak se ke mně zvolna blíží a přitom se zeširoka rozmachuje nablýskanou kosou. Svist, ticho, svist, děsivé ticho, na vteřinu jsem myslela, že si pro mě jde smrt. Stála jsem tam, neschopna pohybu, křiku, ničeho. Dokud se sekáč neusmál a já objevila, že má normální obličej, to si jen se mnou zahrály stíny jeho černého klobouku, a na rukou bílé pracovní rukavice. "Musím to tu pokosit," řekl vesele. "Správci se rozbily obě sekačky. Lekla jste se?"

Kývla jsem, beze slova, on se znovu zasmál a pokračoval v práci. Mířil ke hlavní cestě a brzy mi zmizel z dohledu.

No, ten pacient umřel. Došla jsem na oddělení, a kolem jeho lůžka poletovali tři doktoři a pět sestřiček, křísili, resuscitovali, marně...

"No? Už víte?" mrkl na mě řidič. "A kam jedete?"

"Do Klášterka."

"Fajn. Já taky."

Hezky jsme si vykládali, jeho kára se zadýchaně sápala do kopců a kopečků a skřípala a vrzala v zatáčkách, povídal mi, že ho kosení těší, a že se každou chvíli někde někomu pokazí sekačka, ty krámy jsou na heslo, fakt, a pak si na něj vzpomenou, to víte, kosa je kosa, a když to s ní jeden umí... Ke konci cesty jsem se přistihla při kradmé myšlence, že bych ho mohla pozvat na kafe. Zastavil mi před barákem a zavrtěl hlavou. "Dneska ne. Mám moc práce. Ale někdy se určitě potkáme, fakt." Zamával mi a odfrčel.

Čas od času jsem ho pak vídala kosit vysokou trávu ve městě nebo podél cest. Vždycky se na mě smál a mával mi, ale nikdy jsme se nedali do řeči. Toho dne, kdy jsem ho zahlédla přímo pod balkónem, jsem se už vážně chystala vyběhnout za ním a zatáhnout ho na to kafe, jenže zrovna v tu chvíli se ozvalo zuřivé zvonění. Sousedi. Stará paní Toufarová se prý dusí a modrá. Nojo, věděli, že jsem zdravotník. Když jsem tam dorazila, byla paní jasně po smrti, dokonce už po sobě měla mrtvolné skvrny, tak jsem zavolala doktora, ať ji přijde ohledat, řekla jsem příbuzným, že koneckonců babička měla přes osmdesát, a srdíčko po třech infarktech a ten noční kašel ji strašně trápil, no, přejte jí klid a neplačte... A šla jsem.

Nebyl už pod balkónem. Tráva byla pokosená a ležela v úhledných řádcích, sekáč si balil nářadí, zamával mi, nasedl do dodávky a byl pryč.

Jednou jsem seděla na lavičce v parku s Dájou. Dája je kámoška, ale živí se docela jinak. Totiž, nesmí se jí říkat, že se tím živí. Ona to prostě s mužskými umí, a pořád jí někdo nabízí, že jí zaplatí byt a koupí kožich nebo auto a tak. Dája je dobrá holka, jenom se mi pořád posmívá, jak jsem na tyhle věci natvrdlá. Asi jsem.

No, lízaly jsme zmrzlinu a on tam přišel. Kosit, jak jinak. Už zdálky se na mě usmíval.

"Páni, ten je," vyhrkla Dája, a mně se udělalo smutno, protože jsem věděla, co se teď stane. Dája zapomněla na mě i na zmrzlinu, vstala a její podpatky lámaly stébla stejně rázně jako kosa, když šla k němu.

Nechal práce. Chviličku stáli proti sobě, koukali na sebe, Dája něco říkala, on jí odpověděl, nerozuměla jsem slovům, byli moc daleko, a pak spolu zamířili k cestičce, kosa zůstala ležet na trávě a do parku se vplížila mlha. Zmizeli v ní. Myslím, že jsem trochu brečela.

A večer se můj život obrátil naruby. Volal mi Pavel. Koktal. Prý proto, že ještě nikdy nikoho nežádal o ruku po telefonu. Povídal, že beze mě nejspíš umře nebo zaroste mechem, ale jestli ho nechci, ať ho klidně nechám umřít. Tak jsem mu řekla, ať nezarůstá, že ho chci, ale co práce? Načež jsem se dozvěděla, že jeho teta řídí agenturu ošetřovatelek a potřebuje sestry s praxí ve špitále. Třeba hned. No, rozhodla jsem se v minutě, a nikdy jsem toho nelitovala. Nikdy.

V životě se stanou zvláštní věci. Po dvaceti letech se mi nějak přihodilo, že jsem převzala vedení podobné agentury, v jaké jsem léta pracovala, v Jihlavě. To je od Klášterka, co by kamenem dohodil. Přesto jsem se do rodného městečka dostala až asi v pátém roce svého jihlavského působení. A to jsme prosím měli z Klášterka čtvrtinu zákazníků!

Šlo o nějakou drobnou finanční nesrovnalost, nic moc, ale nebyl po ruce nikdo, kdo by to osobně vyřídil. Takže jsem za teplého, jasného dne vešla do známé ulice. Tady bydlívala Dája. Támhle v tom domě... A všechno bylo najednou čerstvé a bolavé. Ani nevím, proč vlastně.

Na verandách a lavičkách před záhonky vysedávaly babičky a dědečkové. Tady je ale starých lidí, pomyslela jsem si. Hodně starých, stoletých... Mžourali mrzutýma poloslepýma očima v hlubinách důlků nedbale zakrytých sítěmi vrásek, žmoulali prázdnotu roztřesenými křivými prsty s deformovanými klouby a stařeckými skvrnami, vyhřívali si nepotřebná, nechodící kolena.

"Děsný, co," ozvalo se za mnou. Byla to jedna z našich ošetřovatelek, mladá dívka. Pracovala v Klášterku už pár týdnů. "Tady, v téhle ulici, nikdo neumírá. Prý už pětadvacet let."

Nevím, co mě k tomu přimělo, jako by na mě zavolal známý hlas, prostě jsem se otočila a zahleděla se na konec ulice. Za plotem z rezavého pletiva stál vysoký muž v černém klobouku, znaveně se opíral o kosu a krčil rameny. Chtěla jsem mu zamávat, jenže on se ztratil. Zmizel, nebyl tam. Zaslechla jsem tichý smích. Někdo se mi smál. Myslím, že to byla Dája.