Rion - Dobrodružství v Morini I.

Václav Pravda




Vystoupil jsem na břeh, nadhodil si ranec, který zatěžoval mé beztak již dost pochroumané rameno, a bez jediného ohlédnutí se za lodí, která mne sem dopravila, jsem vykročil spletí přístavních uliček. Bezcílně. Těšilo mne procházet špinavými uličkami a nevábnými zákoutími, jen pro tu prostou radost z chůze a pevné země pod nohama. Na moři jsem strávil větší dobu než bych sám chtěl. Bouře, kterou na naší loď přivolali kněží Hoosova kultu, nás zavála do méně známých končin Almynského moře a zdržela naši cestu natolik, že jsem musel několikrát zakročovat ve sporech, které propukaly na lodi při stále se zhoršující náladě všech námořníků i hrstky cestujících. Ale to už všechno bylo za mnou a já nasával vůni pokrmů, připravovaných na ohništích pod širým nebem a vychutnával pocit volnosti. Moje na míru zhotovená zbroj, se kterou se nemohu rozloučit, nebyla z nejlehčích a ranec nepříjemně dřel do ramen, takže jsem usoudil, že ještě dnes musím navštívit nějakého ranhojiče, aby pomohl léčivou mastí mému poraněnému rameni.

Vymotal jsem se z bludiště přístavní čtvrti a zamířil k výstavnějším, i když stále prostým čtvrtím. Bylo vidět, že město nemá zdaleka tak přepychové stavby jako jinde, kam jsem ve svých toulkách zavítal před nedávným časem. Kradmé pohledy náhodných kolemjdoucích a poloprázdné tržiště dávaly tušit, že nejlepší časy pro město teprve přijdou nebo už jsou dávno pryč. Zahlédl jsem vývěsní štít blízkého hostince a vkročil do dveří. Rozkoukal jsem se v příšeří, ocenil čistotu a útulnost prostředí a rozhodl se poobědvat zde. Můj měšec byl naplněn i díky vděčnosti jednoho z cestujících lodi, kterého jsem zachránil před hloupou smrtí ve vyprovokovaném souboji. Věnoval jsem tichou vzpomínku jeho protivníkovi, který křičel dokonce ještě když mu žraloci rvali tělo na kusy. Obtloustlý hostinský v lehce ušmudlané zástěře už stál u mého stolu a ukláněl se s pátravým výrazem v tváři. "Pán si bude přát? Mohu doporučit vybrané kousky masa s pálivou omáčkou?"

"Dvojitou porci, k tomu dostatek chleba a něco na zahnání žízně."

Zatímco jeho pomocník připravoval jídlo, hostinský se vrátil ke stolu se džbánem vína. Jste tu nový, pane? Odpuste, že se ptám, ale Váš oděv napovídá o cizím původu."

Prohlédl jsem si ho zblízka, ale za jeho otázkou jsem neodhalil nic zlého. "Připlavil jsem se s Saratogou, hodlám tady pár dní zůstat a pak se vypravit dál. Noclehy nabízíš?"

"Měl bych jen malý pokojík, protože zítra je obětní den a všechny lepší pokoje jsou již obsazené. Lidé se sjíždějí z dálky, aby viděli naši hlavní kněžku. Je neuvěřitelně krásná. A krutá."

Ale to už říkal šeptem a nervózně se díval směrem ke stolu, kde seděli dva mniši v hnědých kutnách, přepásaných hrubým provazem. Je pravda, že jejich pichlavá, poživačnost prozrazující očka nevěstila nic dobrého. Ale nevšímal jsem si jich dál, tak jako si jich nevšímali ani další hosté. S hostinským jsme se domluvili jsme se na ceně za nocleh na příští dny a vyptal jsem se na podrobnosti zítřejšího obřadu. Byl to chytrý muž, prozradil mi spoustu zajímavých podrobností.

"Každoroční oběť je předem určena z nejbohatších rodin našeho města. Dává to kněžce sílu a víru chudých lidí, kterých je v našem městě tolik, že ani šlechtici nejsou schopni se jim se svými malými vojenskými jednotkami postavit. Kněžka využívá rivality šlechtických rodů a povzbuzuje jejich spory a intriky, takže nejsou schopni se spojit a odstranit ji."

"Vládne městu," konstatoval jsem.

"Ano, docela dobře, alespoň většina je spokojena." Bylo vidět, že hostinský má ještě co říci, ale že se před neznámým přecejenom bojí vyslovit všechny své názory. Rozptýlil jsem část jeho pochyb několika mincemi a naznačil, že chci zůstat sám. Pokud je již obět určena, nemusím se bát, že bych skončil na obětišti já, což se mi již jednou málem stalo. Prohlédnu si město a zítřejší obřad nevynechám. Dnes večer se ale chci bavit. Vyptal jsem se na cestu do nějakého nočního podniku s hudbou, uložil svůj prokletý ranec a pouze s mečem a plným měšcem jsem se vydal do ulic. Hledal jsem Bolmoga, starého léčitele, ke kterému mne poslal hostinský. Konečně jsem seděl před ním a on mi citlivýma rukama prohmatával ramenní pletenec svalů.

"Velmi těžko se dá rozpoznat původ tvé bolesti, cizinče. Svaly nedovolují řádně prohmatat kloub a pravděpodobně tam někde bude příčina. Již dlouho jsem neviděl takové svaly."

Málem jsem se neubránil ušklíbnutí. Znělo to jako při odhadování ceny koně. Ale Bolmogovy ruce přinášely uklidnění a tišily bolest. Po malé masáži mi podal malou krabičku. "Každý večer si zahřívej rameno horkými obklady a pak si ho natři tímhle. Pomůže to." Zamumlal ještě několik slov, vhodil jakési byliny do plemene, který tančil na kovové misce na stole a rozpřáhl ruce v jakémsi transu. Položil jsem několik mincí na stolek a opustil jej. Zašel jsem ještě do veřejných lázní a pak už zamířil za hudbou, pitím a zábavou.

Snadno jsem se doptal na cestu, město ožívalo a s přicházejícím soumrakem nebyly tolik vidět rozdíly mezi mnou a domorodci. Jako v každém přístavu, kde se mísí různé kultury, i tady přízvuk nehrál roli a tak mi lidé celkem ochotně poradili směr. Možná to také zapříčinila ruka, položená na jílci meče, ale neměl jsem nejmenší chuť to zjišťovat. Již z dálky jsem slyšel hudbu vycházející z velkých dveří zakrytých rudým závěsem. Před vchodem stál se založenýma rukama muž, jehož rozložitá postava udělala dojem i na mne. Prohlédl si mne a pocítil jsem cosi jako záchvěv obdivu v jeho pohledu. Když jsme si takto složili poklonu, vstoupil jsem. Teplo vycházející z ohňů a také z těl návštěvníků, rozehřátých tancem a vínem, bylo po vychládajících ulicích příjemnou změnou. Ohně tančily ve dvou protilehlých krbech a kouř odcházel střechou ven, což mne mile překvapilo. Měl jsem dostatek zkušeností i z hrozných zakouřených špeluněk, ale různých přístavních brlohů, v nichž jsem trávil čas před započetím své cesty, jsem měl už dost. Otočilo se za mnou několik žen a muži postávající u vysokých stolů mne zhodnotili nepříliš povzbudivými pohledy. Můj čistý a zdobený oděv a napovídal o právu vstupu jeho majitele do tohoto podniku dost a tak se zase věnovali svým džbánům a společnicím. Skupinka hudebníků se snažila a několik párů tančilo. Davem se proplétala žena s květinami, ale když spatřila, že jsem sám, nenabízela mi je. Usmál jsem se na ni a ocenil její půvaby. Našpulená ústa pod jemným nosíkem a velkýma tmavýma očima byla doplněna ladnými rysy a umným účesem vlasů barvy mědi. Graciéznost jejích pohybů a tvary pod halenou a suknicí jen zvyšovaly její přitažlivost. Zavrtěla hlavou a vydala se napříč sálem. Zachytil jsem nerudný pohled jednoho z bohatě oblečených mužů opásaného zlatými řetězy a odvrátil se, abych nemusel sledovat jeho ohyzdný obličej.

Popíjel jsem z druhého džbánu. Tanečníků přibylo, ale jejich pohyby byly s rostoucí opilostí stále malátnější a nejistější. Hluk se zvyšoval, v některých sporech se očividně začalo přiostřovat. Rudnoucí obličeje. Kouř z dýmek. Hudba. Víno. Chraptící křiklouni hadájící se o výsledky kohoutích zápasů. Znal jsem tohle všechno a vychutnával tu atmosféru, která se tak lišila od večerů na palubě, kdy nezbývalo než sedět a nahýbat lahev v tichém povrzávání plachet a stěžňů. Kdosi mi zaťukal na rameno. Otočil jsem se.

"Chci se s tebou seznámit," oznámila mi žena přede mnou. ňadra jí hrozila roztrhnout těsný korzet a prudce se pohybující mateřské znaménko na levém z nich mne opravdu začalo zajímat. Prohlédl jsem si jí. Sporý a vyzývavý oděv vypovídal dost o způsobu jejího života, ale to mne nazarazilo. Koneckonců, proto jsem přece tady.

"I já tě rád vidím. Jmenuji se Rion a právě jsem dorazil do města."

"Ohalina,"půvabně poklesla v kolenou a zavěsila se do mne. "Jsi takový silný a vypadáš jako muž, který ví co chce."

Zasmál jsem se její přímosti a objal ji kolem ramenou. Zamířili jsme pro další pohár vína. Usadili jsme se u jednoho z volných stolů, od kterého jsem odstrčil úplně opilého mladíka, a při stupňujícím se průzumu svých těl jsme pokračovali v rozhovoru.

"Dopili jsme. A další pohár, ze kterého chci pít, není pohár vína." Usmála se a pokynula směrem ke schodišti , které stoupalo podél jižní zdi do poschodí. Popadl jsem ji do náruče a vykročil. Krev se mi nahnala do všech tepen. Půst byl opravdu znát. I na jejím vzrušeném dýchání bylo poznat, že si uvědomuje moji vzrůstající touhu. V jednom z pokojíků jsme se posadili, líbali a hladili. Odhodil jsem vše, i svůj meč. Zbavil jsem ji všech svršků, její ňadra mi vykvetla vstříc. Zahříval jsem svým tělem, horkým dechem všechny obliny jejího pěkně tvarovaného těla. Začala mi oplácet, takže jsme stáli před branou rozkoší. Tiše sténala, jemně zakousnutá do mého krku. Cítil jsem, jak rukou zkoumá můj úd a přisouvá si ho na okraj své studánky. Dál už nešlo vydržet tu božskou smyslnost a tak jsem se do ní ponořil. Zakňučela slastí a pomalými pohyby zadečku ji ještě zvyšovala. Prudkost pohybů se zvyšovala. Cítil jsem, jak se dychtivě vlní v touze po sladkém vyvrcholení prožitků. Palčivý stisk jejích zubů na mém krku a silné chvění celého jejího těla mi napověděly dost. Byl jsem již natolik vydrážděný, že stačila chvilička a na spalující vchol jsme se vyhoupli spolu. Křičela a jen váha mého těla jí zabránila, aby v prudké křeči nespadla z lůžka. Pomalu jsme se uklidňovali a laskali se navzájem polibky i jemnými dotyky prstů. Setřela mi pot z čela a usmála se.

"Děkuju," řekla tiše. "Tohle bylo opravdové milování." Pochopil jsem, že i žena jako je ona, živící se svým tělem, má své touhy a právě se mnou je naplnila. Mlčky jsem jí podal peníze a ona je stejně mlčky pohybem ruky odmítla. "Zaplať jenom za pokoj. A dej si pozor na Kolera Qoste, toho se zlatým řetězem přes břicho. Nelíbil ses mu." Odmlčela se a ještě tišeji dodala : "Přijď prosím ještě někdy."

Políbili jsme se na rozloučenou a já se vrátil dolů. Místnost se poněkud vyprázdnila a zůstali pouze ti, kteří se rozhodli skončit buď pod stoly nebo v cizí posteli a nebo, což také nebylo vyloučeno, s nožem v zádech v nějaké stoce. Milování mi pomohlo vystřízlivět a také nálada předchozích chvil se nedala srovnat s tím, co se odehrávalo všude kolem, takže jsem usoudil, že se nepřidám ani k jedněm, ani k druhým, natož třetím. Přitáhl jsem si pochvu s mečem a vyrazil k nálevnímu stolu zaplatit. Vyhnul jsem se rozvášněné dvojici, která vypadala, že ani do poschodí nedojde, překročil právě upadnuvšího staršího muže a postavil se blízko mužů obklopujících nálevní stůl. Zamával jsem na pomocníka hostinského. Muži po obou stranách se přisunuli blíž a opile se pochechtávali: "Jak se ti líbila Ohalina? Ty její stehna ..." povzdechl jeden z nich. Zabručel jsem něco neutrálního, ale mluvčího to viditelně neuspokojilo. "Povídám, jak tě potěšila Ohalina?" Pokračoval silně oplzlou poznámkou, ale já si ho už nevšímal. "Mládenci, tady cizinec si s námi nechce povídat. Je asi nějakej divnej ... Odmítat naši společnost."

"Děkuji, společnost si volím sám, a vy nevypadáte ani jako něco, co by stálo za víc než tuhle větu." Skoro ani nerozuměli slovům, ale smysl jim došel. Jejich výsměšné posuňky se rázem proměnily ve výhružné. Rozhlédl jsem se místností, ale břicháče s řetězy jsem nespatřil. Ale patrně to bylo jeho dílo. Provokace. Nechají mne odejít a venku si mne budou chtít podat a obrat mne o můj naditý měšec nebo se do mne pustí hned uvnitř. Volil jsem první možnost. Hodil jsem na pult několik zlaťáků, které určitě bohatě zaplatily pokoj i co jsem vypil. Stáhl jsem se od pultu a než ti hlupáci pochopili, že se s nimi nehodlám rvát, byl jsem na cestě ke dveřím. čtyři se vydali se za mnou, řvali nadšením nad mým útěkem, který jim dodal tolik odvahy, že zcela určitě podcení to, co bude nutně následovat.

Měl jsem je v patách. Ale byl jsem venku, na volném prostranství. Muž u vchodu se překvapeně díval, jak mne čtveřice dohání. Dal jsem se do klusu a přes rameno zakřičel několik výsměšných poznámek a nejhorších urážek. To je rozběsnilo. Přestali se kontrolovat a ten nejrychlejší předběhl své druhy o několik kroků a blížil se. Mával mečem, který mezitím vytáhl z pochvy a řval nadávky. Nechal jsem ho přiblížit na pár kroků, na místě jsem se zarazil, provedl úhyb s krytem a pak jsem již sekl prudkým švihem po krku překvapeného protivníka. Nestačil zareagovat a ocel mého meče rozťala jeho tělo s hladkostí, kterou jsem byl vždy znovu a znovu překvapen. Ještě nedopadl a už jsem byl u dalšího z nich a z obrátky jsem ho rozpáral zdola nahoru. Na sešití břicha a vyhřezlých střev by potřeboval nitě přinejmenším jedné tkalcovny. Zbylí dva se zastavili a začali kolem mne kroužit. Bylo vidět, že z původní zábavy nezbylo nic a strach je začal zachvacovat, když viděli, s jakou lehkostí jsem si poradil s jejich druhy. Se stejnou lehkostí jsem proklouzl mezi víry jejich mečů a zaútočil nejdříve na vyššího. S přeseknutou podkolenní šlachou se bojuje špatně a po dalším z jejich výpadů, které prozrazovaly spíš hrubou sílu než šermířský um, se přesvědči, že bez ruky se bojuje ještě hůře. Nenechal jsem mu čas na přesvědčení se o čemkoliv dalším. Náhlý výpad mezi obranou před jeho druhem stačil k zásahu do srdce. Toho muže už nikdo nepřesvědčí o ničem. Poslední muž už rovněž krvácel z mělké rány na noze,ale vztekle útočil dál. Vztekle a bez rozmyslu. Vousy mu vlály a kolem krku létal přívěsek, kterého jsem si všiml už v hostinci. Mužovi očividně nepřekážel. Jeho rychlá ruka byla nepříjemná, protože rameno mne začalo zase pobolívat, ale vášeň z boje mi nedovolila si to uvědomit pořádně. Zasáhl mne do nohy, protože jsem náhle uklouzl po krvi, rozlité po dláždění. Nestačil jsem včas uskočit a kryt jsem nedotáhl s pořádnou razancí do konce. Mělká rána se otevřela. Stékající krev mi vyhnala z hlavy poslední myšlenky na nějaký soucit a tak jsem naznačil výpad, přešel do jiného, který on už očekával a překvapil ho trikem, který mi dal kdysi pořádně zabrat a který ovšem stojí za trochu námahy. Překvapení se v jeho očích zračilo ještě když definitivně smazal naděje radních města na čisté ulice. Měl jsem dojem, jakoby přívěsek na mužově krku ožil a zkroutil se ve zničující křeči. Najednou na látce mokvající krví ležela hromádka popela, kterou v příštím okamžiku rozvál náhlý poryv studeného větru. Boj se odehrál v pár desítkách vteřin. Byl příliš snadný a tak jsem se rozhodl vyzvědět víc o tom, kdo ho zapříčinil. Vrátil jsem se k muži u vchodu, v jehož tváři se asi během boje vystřídalo znechucení z mého útěku s obdivem dobrého vítězství a promyšlenosti každého mého pohybu.

"Kolerova práce," začal sám, "on je majitelem většiny podobných podniků ve městě a dělá všechno pro to, aby se stal majitelem jediným. Jeho zabijáci" pohlédl směrem k tělům na dláždění, "se postarali o většinu konkurentů. Má jich daleko víc. říká se, že má styky s Nejvyšší kněžkou a nikdo neví, jaké. Ctím vaši odvahu, ale opusťte město, cizinče."

Ze dveří podniku vyběhli další muži a po spatření scény, kterou nečekali, se vyřítili proti mně. Zřejmě můj rozhovor s mužem u vchodu pokládali za domluvu, takže se dva vrhli i na něj. Jeho smysly ale byly pohotové. Než stačili zaútočit, měl meč v ruce a čelil jim s daleko větší zručností, než jsem zde dosud viděl. Neměl jsem ale čas se dívat, protože tři už vířili meči kolem mne. Boj byl krátký, ale urputný. Dorazil jsem svého posledního protivníka v okamžiku, kdy můj druh vytahoval meč z těla svého protivníka.

Kolem se povalovaly zbraně, všude byl cítit pach čerstvé krve, který neodvál ani lehký větřík. Osušil jsem novou ranku na tváři, zaklel a pohlédl na muže. Za očima mu to rychle pracovalo. "Počkej," řekl a skočil do dveří. Vyběhl ven s květinářkou, které jsem si všiml při příchodu a ukazoval kamsi dopředu. "Poběž!"

Následoval jsem dvojici, protože se mi nechtělo čekat, až se seběhne půl města a bude se chtít pomstít. Přešli jsme do kroku, nikdo nás nepronásledoval.

"Potřebuji si vyzvednout své věci, bydlím v hostinci U Zlatého koně."

"Dobře, sejdeme se u západní brány co nejdříve."

Ukázal mi směr. Přikývl jsem a aniž bych se zdržoval úvahami, co to právě provádím, rozběhl jsem se k hostinci. Odpolední procházka mne dostatečně seznámila s rozložením čtvrtí a ulic. Doběhl jsem ke známému domu. Vyšplhal jsem se na zeď, přeskočil na protější střechu, přeběhl k oknu svého pokojíku a vlezl dovnitř. Popadl jsem svůj ranec a na postel pohodil pár stříbrňáků. Stejnou cestou, kterou jsem si vyhlédl již při svém příchodu, jsem hostinec opustil. Popadl jsem do náruče nějaké hadry, sušící se na dvorku a nacpal je v chvatu do rance. Klidným tempem jsem doběhl k západní bráně. čekali na mne ve stínu. Strážný ani neposlouchal naše vysvětlení. Na noční odchody z města byl zvyklý. Prošli jsme brankou, která zůstávala otevřená po celou noc a zatarasovala se pouze v případě nebezpečí z pevniny.

Muž mne vybídl k naložení rance na nákladního koně, kterého přivedl s sebou a vydali jsme se dál od města. Mlčky jsme ušli dostatečnou vzdálenost a k ránu se utábořili v lese.

"Ondarej, Kateka," představil sebe a svou společnici muž. "Děkuji ti, že jsi mi dodal odvahu k tomu, abych opustil tohle město a děkuji za to, že jsi mne zbavil mého největšího nepřítele." Vzpomněl jsem si na vysokého muže, který tak zarputile bojoval. "Vyhrožovali, že mi zmrzačí sestru, když nebudu plnit jejich příkazy. Bylo jich moc. Byli jsme připoutaní kouzlem k tomu místu. Nemohl jsem se vzepřít. Teď jsou všichni volní a mohou opustit ten brloh."

Vzpomněl jsem si znovu, tentokrát na Ohalinu, která mi dala krásný pocit a byl jsem šťastný, že jsem se jí mohl takhle odměnit.

"Zítra vyrazíme dál," navrhoval Ondarej.

"Musím se zúčastnit obětního obřadu, nemohu odsud odejít zítra," namítl jsem a pokračoval, "skoro nikdo mne tu nezná a těžko se bude Koler chlubit, že se nám podařilo vypořádat s devíti jeho vrahy. Budeme se muset mít na pozoru jen před ním. To zas není tak těžký úkol."

"Jdu s tebou, vděčíme ti za víc, než jsi schopný pochopit. Ale Kateko, ty musíš zůstat zde. Ještě den, dva to tady bude bezpečné. Nezkazíme si to, v co jsme tak dlouho doufali a plánovali."

Dívka stručně odvětila: "Rozumím," a obrátila se ke mně. Chvíli si mne mlčky prohlížela, potom se naklonila a políbila mne. Po tváři jí sklouzla slza. "Děkuji ti."

(pokračování příště)


CopyRight (c) Zbraně Avalonu