Stalo se to před nějakým časem. Vlastně si už ani nevzpomínám kdy. Ale byl to zvláštní příběh. A svým způsobem se asi podílel na formování mé osobnosti víc, než jsem si tenkrát uvědomil. A nebo taky ne. No v každém případě stojí za to, abych ho zapsal. Takže...
Měl jsem vztek. Nevím proč, ale rozhovor s Julianem ve mně probudil ty nejhorší vzpomínky. Náladu jsem měl pod psa. Bylo na čase si trochu odpočinout. Srovnat si myšlenky. A tak jsem se rozhodl vyrazit si někam do Stínu. Projet se. Opít a pomilovat. Zapomenout na to, kým bych měl být a být kým jsem. Když jsi na to teď vzpomenu, byl jsem tehdy schopen zabít každého, kdo by se mě pokusil zarazit. Naštěstí to nikoho nenapadlo. Už když jsem sedlal Narha, svého oblíbeného koně, měl jsem si to uvědomit. Zastavit se a trochu se uklidnit. Ale samozřejmě, že jsem to neudělal. Místo toho jsem jako šílený vyrazil pryč. Mé rozpoložení jako by se přeneslo na Narha. Doslova letěl. Kopyty se sotva dotýkal země. Kdo ví, co by se stalo, kdybych v tu chvíli byl v Amberu. Naštěstí to byl jen jeden z hodně blízkých Stínů. Okamžitě jsem se začal přesouvat. Obloha se zatáhla.
Zahřmělo. Zatáčka doleva... Cesta se změnila v kluziště bláta. Vítr... Strom zasažený bleskem... Proudy deště... Polorozpadlé stavení... Stín vržený hromadou cihel... Trsy trávy... Kouř...
Narhovy podklouzly zadní nohy. Tak tak, že jsem nevyletěl ze sedla. Takhle to dál nejde. Potřebujeme lepší cestu. Půda ztvrdla. Déšť se zmírnil. Nakonec přestalo pršet úplně. Blesky stále křižovaly oblohu. Ztmavla... Přešla do karmínové barvy krve... Mraky prořídly. Objevilo se citrónové slunce. Opile se motalo po obloze.
Klapot kopyt... Dláždění... Domy kolem... Vyděšená tvář za oknem... Krajina znovu zdivočela. Rozeklané zuby skal... Trs bílých květů... Vůně opékané slaniny... Ve vzduchu bylo jaro a klid. Země se zvedala kolem v mírných vlnách. Byl to pěkný kraj. Pobídl jsem Narha. Dál...
Černé útesy vystřídaly trávu. Nakonec se i ony rozplynuly v šedém moři písku. Můj hnědák zpomalil... Vítr skučel... Vzduch se chvěl žárem. Přitáhl jsem otěže. Narh byl pokrytý pěnou. Písek zezlátl. Slunce zpomalilo.... Ustálilo se někde nad východním obzorem... Tady začínal den. Byl čas si odpočinout. Siluety budov... Oáza v poušti... Hřebec zaržál. Ucítil vodu... Vítr ustal. Obrysy v dálce se jemně chvěly...
Šedý, popraskaný kámen... Zídka... Uschlé chomáče nějakých rostlin... Sesedl jsem z koně. Něco se pohnulo. Neurčitá postava. Dotkl jsem se rukojeti meče. Jen tak, pro jistotu. Člověk si nemůže být nikdy jistý. Nevěřit nikomu a ničemu. To bylo krédo, kterému mě naučil život. A mí drazí bratři, jak jinak.
Byla to dívka. Rozedraný plášť z hrubé tkaniny jí povlával ve větru. Připadala mi nějak povědomá. Ty zelené oči, pramen vlasů... „Chceš se napít?“ podala mi kožený měch. Pod nánosem prachu byla opravdu krásná. Mluvila thari se zvláštním, měkkým přízvukem. Zaváhal jsem. Uvědomil si, co všechno by se mi mohlo stát. A pak jsem veškeré obavy hodil za hlavu a napil se. Byla to obyčejná voda. Ale mě v tu chvíli chutnala jako nejlepší víno. Co všechno dokáže pořádná žízeň. Sledoval jsem dívku, jak vytahuje ze studně další měch vody a podává ho Narhovi. Hnědák do něj s radostným zafrkáním strčil hlavu a málem jí ho vytrhl z rukou. Rozesmála se a popleskala koně po šíji. Skoro bych žárlil. Měla nádherný smích. Pak se obrátila ke mně: „Já jsem Cyrandis, a ty?“
„Corwin,“ představil jsem se, nepřestávaje sledovat její půvabné křivky.
„Mám tady nedaleko stan,“ pohodila hlavou směrem do pouště: „možná by ses chtěl najíst?“
Přikývl jsem. Odhrnula si z tváře neposlušný pramen vlasů. Měly barvu zapadajícího slunce. „Tak pojď,“ uchopila mně za ruku. Nechal jsem se vést. Narh nás sledoval. Mokrým nosem mi vrazil do ramene. „No tak,“ odstrčil jsem ho. Uraženě si odfrkl. Usmála se a natáhl se pro jeho otěže. „Je moc pěkný,“ řekla a laškovně ho zatahala za ucho. Měl jsem pocit, že se zlomyslně uchechtl. Podezřívavě jsem si ho prohlédl. Občas se mi zdálo, že ten kůň je chytřejší, než vypadá. Asi proto jsem si ho tak oblíbil. Uvědomil jsem si, že ho mám skutečně rád. Velký hnědák byl ten nejlepší kůň, jakého jsem kdy měl. Rychlý a spolehlivý. A zlomyslný. Alespoň že nemluví, uzavřel jsem své úvahy.
Když jsme se vzdálili od studny, opřel se do nás vítr s neutuchající silou. Cítil jsem, jak se má průvodkyně zachvěla. Přitiskl jsem ji k sobě. Písek vířil kolem. Brzy jsem zahlédl rozmazané obrysy stanu. Trochu jsme přidali do kroku. Někdo nám šel naproti. Byl to mohutný muž. V ruce držel dvoubřitou sekeru. Pro jistotu jsem se dotkl rukojeti meče. Musela si všimnout mého pohybu. „To je v pořádku,“ snažila se překřičet vítr: „můj strážce.“ Pak mávla rukou k příchozímu: „Připrav jídlo, máme hosta!“ Zasunul sekeru. Zdálo se mi že přikývl. Pak se otočil a zmizel ve stanu. Brzy jsme tam taky dorazili. Cyrandis odhrnula cíp plachtoviny a proklouzla dovnitř. Rychle jsem vstoupil za ní. Stan byl opravdu prostorný. Závěsy látky byl rozdělen na několik částí. Obrátila se ke mně: „Koně vezmi taky dovnitř, v noci bude bouře.“ Rozšířil jsem vchod. Narha jsem nemusel ani pobízet, rychle se natlačil k nám. „No tak, klid,“ přitáhl jsem otěže. Látka v pravé části stanu se odhrnula a dívčin strážce mi pokynul. Byl to skutečný obr. Ruce měl jako lopaty. Sekeru už někde odložil. Vedl jsem Narha za sebou. Celá boční část stanu byla zařízena jako stáj. Uvázal jsem hřebcovy otěže. Zdálo se, že je spokojen. Zabořil hlavu do kupky voňavého sena v rohu a nadšeně přežvykoval.
Cyrandis nahlédla za námi. „Tak pojď už, Mano se o něj postará,“ usmála se na mě. Podíval jsem se na obra. Mlčky přikývl. Pokrčil jsem rameny a vydal se za dívkou, která mezitím zase zmizela za závěsem. Odsunul jsem těžkou látku a zalapal po dechu. Nechápal jsem, jak to stihla, ale v každém případě se stačila převléct. Teď měla na sobě lehké šaty ve smaragdové zeleni, tak ladící s barvou jejích očí. Rozpuštěné vlasy doslova hořely v přítmí, zastiňujíce svým světlem lucernu, zavěšenou v rohu. Až mě bodlo u srdce. Byla tak podobná... Komu? Nemohl jsem si vzpomenout. Snad Fi? Ne, měla jiné rysy, ostřejší, a snědší pleť... A ten záblesk v očích... Pohnula se a přervala tak niť mých úvah.
„Posaď se,“ ukázala na hromadu polštářů vedle sebe. Před ní ležel podnos, plný jídla. Začaly se mi sbíhat sliny. Ani jsem si neuvědomil, jaký mám hlad. „Vezmi si,“ usmála se a předvedla tak řadu dokonale bílých zubů. Tvář, zbavená nánosu prachu byla krásná... Princezna pouště...
Jídlo bylo skvělé. Odněkud vytáhla láhev výborného vína. Pili jsme. Povídali si. Uměla se překrásně smát. Občas si rychlým pohybem ruky odhodila pramen neposlušných vlasů, které jí stále padaly do očí. Venku zuřila vichřice. Neuvědomoval jsem si, jak plyne čas. Měla pevnou, pružnou postavu. Malá, dívčí ňadra s hnědými bradavkami. Její vlasy mě jemně šimraly na tváři. A nepřestávala se smát...
Probudilo mě ticho. Bouře ustala. Otočil jsem se na bok. Cyrandis tam nebyla. Musela jít ven...Obul jsem se a vyklouzl ze stanu. Bylo chladno. Noční nebe zářilo miliardami hvězd. Kolem se rozprostírala poušť, temná a nekonečná. Ticho. Vzduch skoro vibroval, jako napjatá struna... Zachvátil mě pocit jakési posvátné bázně před nesmírností vesmíru. Obloha byla aksamitová hlubina... S planoucími ohníčky hvězd... Noc se klenula nad krajinou, staroegyptská Nut a poušť... Chladná a věčná...
Chladná... A jak. Otřásl jsem se. Jestli se budu dál kochat krásou noci a nepohnu se, brzo tady zmrznu. Rozhlédl jsem se. Stála tam a dívala se do pouště. Osamělá postava, zachumlaná v plášti. Vydal jsem se k ní. Písek mi křupal pod botami. Nepohnula se. Objal jsem ji kolem ramen. Chvěla se. Možná zimou... Vzhlédla ke mně. Něco se jí zatřpytilo na řasách... Lehce jsem se dotkl té tváře, bledé ve svitu hvězd. Plakala...
„Co se stalo?" zeptal jsem se.
„Já...“ roztřásla se, ale pak pokračovala: „Mí bratři. Vyhnali mě.“
„Pověz mi o tom...“
Opřela se o mě. A pak začala vyprávět. Hlas se jí chvěl: „Říká se, že nejsem dcerou muže mé matky... Že jednou v noci přišel démon... A já se pak narodila. Nevím, co je na tom pravdy, ale mí bratři mě nikdy neměli rádi. Jsou starší, než já a žárlili na lásku mé matky. Byli ke mně krutí. Vždy si našli důvod, proč mě pronásledovat. Dokud žila matka, mohla mě chránit, ale po její smrti... Obvinili mě, že jsem zapříčinila její smrt. Nařkli mě ze spojení s temnými silami... Nemohli mě zabít, neměli dost důkazů, tak mě alespoň vyhnali do pouště. Ale já jim ukážu!“ Napřímila se. Cítil jsem jak se jí napjali svaly: „Dostanou co jim patří! Vrátím se!“ Znovu se rozvzlykala: „Pomůžeš mi? Půjdeš se mnou?“
Rozuměl jsem jí. Až příliš dobře jsem chápal její nenávist. Dnes bych se snad víc ptal, ale tenkrát... Pohlédl jsem do jejích zelených očí. A přikývl.
Východ slunce byl úžasný. Zlaté a ohnivé barvy rozzářily jinak ponurou krajinu. Nebe bylo čisté, bez jediného mráčku a jeho jasná modř mi připomínala Amber. Uvědomil jsem si, že vlastně ani nevím, kde to jsem, jak se jmenuje tenhle kraj... Vzduch, který ještě nedosáhl palčivého žáru dne, byl cítit deštěm, ačkoliv písek už po předešlé noci téměř vyschl. Těch pár rostlinek, nejistě se krčících mezi dunami, jiskřilo zelení a vláhou, jak z nich voda odnesla prach. Cyrandis, jedoucí po mém boku však nic z toho zjevně nevnímala. Upřeně hleděla vpřed, ve tváři pevné odhodlání. Její kůň, drobný, nervózní grošák, doslova tančil, opojen nádherným ránem. Narh ho sledoval s přezíravou lhostejností, ale i jemu hrály svaly samou nedočkavostí. Mano, dívčin sluha, nás sledoval pěšky, obrovskou sekeru zavěšenou na zádech. Za uzdu vedl statného valacha, nesoucího veškerý Cyrandisin majetek. Nikdo nemluvil. I krajina byla tichá...
Přemýšlel jsem. Cyrandis mi řekla, že v Asoru, kde žili její bratři, se v těchto dnech koná velký turnaj. Kdokoliv smí přijet a vyzvat protivníka. Vítěze čeká nemalá odměna. A podle prastaré tradice smí i kterýkoliv zločinec, ať už odsouzený k smrti či vyhnanství, nebo stále unikající svému trestu požádat o boj. Tento „boží soud“, jak jej obyvatelé nazývají, mu pak v případě vítězství dává právo na úplnou milost, je li však poražen, znamená okamžitou a krutou smrt. Proti vyzývateli se vždy postaví nejlepší z rytířů města, aby ho porazil v klání. A tak jako v mnoha jiných Stínech si i zde může žena zvolit svého rytíře...
Takový byl plán mé sladké Cyrandis. Měl jsem se za ni bít s nejlepším z rytířů Asoru. S jedním z jejích bratrů... Ne že bych si myslel, že nedokážu porazit kteréhokoliv muže v tomhle Stínu, ale kdo ví... Může se stát, že potkám opravdu silného protivníka. Cyrandis byla milá a já ji měl rád. Ale nebyl jsem si jist, jestli je proto nutné dodržovat zvyky její země. Bylo hodně jiných způsobů, jak jí najít dobrý domov. Nabídl jsem jí, že ji vezmu s sebou pryč. Odmítla. To co doopravdy chtěla, byla pomsta. A já měl být jejím nástrojem. No, vlastně proč ne... Rozhodl jsem se, že pojedu s ní do Asoru a počkám, jak se situace vyvine. A tak jsme jeli pouští...
Krajina se pomalu měnila. V písku se objevovaly trsy trávy a netrvalo dlouho, a zahlédli jsme první stromy. Byly nízké a pokroucené s úzkými, špičatými listy. Horký vítr, který se zdvihl, je pokrýval novou vrstvou prachu. Byl to divoký a pustý kraj. Nebe získalo kouřově šedý odstín. Krása rána byla ta tam. Zeleně postupně přibývalo. Po čase se začaly objevovat kousky obdělané země a stavení, nakloněná větrem stejně, jako stromy. A pak jsem uviděl hradby města. Tyčily se vzhůru, šedý, drsný kámen, v jakési pochmurné velkoleposti.
Bylo to velké město. Ale jako by na něm ležel nějaký stín. Stráže u brány nás probodávaly pohledy. Cyrandis bezpochyby poznaly, ale přesto nás pustily dál. Ulice byly plné praporců, lidí, toulavých psů, hluku a prachu. Cyrandis mě však neomylně vedla. Lidé se před námi rozestupovali a zvědavě si nás prohlíželi. Dívka jela neochvějně vpřed, hlavu pyšně vztyčenou, a zdálo se, že si nevšímá atmosféry, kterou naše přítomnost vyvolávala. Mně však znepokojilo to napětí, strach a zášť, které provázely náš průjezd městem.
„Čarodějko! Zabila jsi mé dítě!“ ta žena byla oblečená v cárech čehosi, co mohlo kdysi být drahými šaty. Rozcuchané spletence vlasů jí spadaly do čela. Stihl jsem si všimnout šíleného pohledu a pěny u úst, když se vrhla na Cyrandis. Dívka vykřikla. Její štíhlý hřebec se prudce vzepjal. Ozval se nehezký zvuk tříštěné kosti. Žena zaúpěla, zapotácela se. Přitiskla si ruce na tvář. Mezi prsty jí protékaly pramínky krve. Cyrandis se pokoušela uklidnit rozechvělého grošáka. Jakýsi muž v kožené zástěře přistoupil k potácející se ženě a vzal ji kolem ramen. Tiše ji chlácholil a pomalu odváděl davem náhle strnulých lidí. Pobídl jsem Narha. Jeho podkovy hlasitě duněly po dláždění. Muž se ohlédl. Chtěl jsem něco říct, zeptat se, ale pohled jeho očí mi vzal všechna slova. Bylo v nich tolik hořkosti a zoufalé zloby... Přitáhl jsem hřebcovy otěže. Chvíli jsme tam stáli a dívali se jeden na druhého. Pak zavrtěl hlavou. „Dávej si pozor,“ řekl. Otočil se a odcházel.
„No tak, Corwine, pojedeme už ?“ zdálo se, že Cyrandis se velmi rychle vzpamatovala. Mano měl ve tváři pořád stejný, nezúčastněný výraz. Pokrčil jsem rameny a otočil koně. Ale, pokud to bylo vůbec možné, stal jsem se ještě ostražitějším.
Byl večer. Davy lidí stále proudily městem a neutuchající ruch byl nepochybnou známkou blížící se slavnosti. Hostinec, ve kterém jsme se ubytovali byl v samém středu města. Jen o pár ulic dál na prostorném náměstí vlály praporce nad kolbištěm posypaným pískem. Už zítra zrudne prolitou krví mužů a koní, kteří se odváží vjet za malovaná břevna ohrady. To pomyšlení mě zrovna netěšilo. Podíval jsem se na Cyrandis. Stála před zrcadlem a česala své nádherné, vlnité vlasy. V záři svící se podivně leskly. Byla nahá. A jak tam tak stála, skoro bych uvěřil, že je doopravdy čarodějka. Na okamžik jsem zapochyboval. Něco nebylo v pořádku. Ta šílená žena ve městě, rozechvělý hlas hostinského, když mi podával klíč... Všichni ti lidé měli skutečně strach. Jistě, mohly to být pověry, šířené Cyrandisinými bratry, ale tady, v šeru pokoje se všechny ty detaily a drobnosti zdály najednou méně bezvýznamnými... Upřeně jsem ji pozoroval. Všimla si mého pohledu a otočila se. Možná, že byla čarodějka. Nádherná. Usmála se a já rozpřáhl náruč. Když se ke mně přitulila, hebká a pružná, zapomněl jsem na všechna „ale“. Noc byla dlouhá a my ji měli celou pro sebe...
Znovu jsem zkontroloval přezky na brnění. Všechno sedělo. Byla to dobrá zbroj a obchodník, který nám ji prodal, ani příliš nesmlouval. Jenže Narhovi se vůbec nelíbila. Když jsem se pokusil dostat do sedla, zlomyslně uhnul. Tak tak, že jsem se ve vší té parádě nerozplácl do hromady odpadků. Cyrandis se škodolibě smála. Ale i tak jí to slušelo. Vznešená róba ze zeleného sametu odhalovala přesně ty správné kousky její snědé pleti a smaragdový náhrdelník lehce podtrhoval půvabné křivky jejího hrdla. Byl dražší než celá moje zbroj. Mano jí pomohl do sedla. Lehce uchopila otěže a pobídla koně. „Jedeme, Corwine?“ vypadala spokojeně. Zřejmě si už byla jista vítězstvím. Doufal jsem, že se nemýlí. Zazněly trubky. Slavnost právě začínala. Narh, který se už smířil s váhou zbroje, sám přidal do kroku. Vjeli jsme na náměstí.
Tribuny kolem kolbiště byly plné pestře oblečených lidí. Přímo proti nám, v honosně zdobené lóži seděli vládci města - Cyrandisini bratři. Podíval jsem se na ni. Pyšná a hrdá tvář... Chvěly se jí ruce. Tak přece, pomyslel jsem si, ani ona si není tak jistá. Jak tohle skončí?
Cinkot kovu o kov... Dav utichl. Dusot kopyt... První dva sokové se k sobě řítili, jejich koně vířili písek a praporce vlály na špičkách kopí... Praskot dřeva... Řinčení zbroje... Těžké zadunění... Černý hřebec s čabrakou pokrytou špínou se pomalu hrabal na nohy. Jezdec zůstal ležet. Několik mužů mu po chvíli přiběhlo na pomoc. Po několika marných pokusech probrat svého pána k vědomí ho nakonec z kolbiště odnesli. První skvrna krve zbarvila písek odstínem šarlatu.
Stany z pestrého plátna, úvaziště pro koně, náhradní kopí, erby a štíty- to vše patřilo k malebnému obrazu slavnosti a tam jsme také zamířili. Jasné slunce a dlouhé stíny... Sesedl jsem z Narha a zanechal ho v péči mladého podkoního. Stan, který pro nás Mano připravil byl víc než prostorný. S potěšením jsem se vnořil do chladného stínu a klidu, který nabízel. Cyrandis mě provázela. Zbývaly ještě celé hodiny do okamžiku, kdy budu muset vjet za břevna kolbiště. Rozhodl jsem se využít toho času k odpočinku. Pak se snad půjdu podívat, jak probíhají další souboje. Možná, že se něčemu přiučím. Ne že bych byl špatný bojovník, konec konců mým učitelem byl Benedikt, bezesporu nejlepší žijící šermíř, ale v soubojích tohoto druhu jsem neměl příliš zkušeností. Přesto jsem si věřil. Narh byl dobrý kůň a to znamenalo hodně. Mé šance na vítězství byly dobré.
Čas rychle plynul. Ani jsem si to neuvědomil a přišlo poledne. Už brzy. Byl jsem připraven. Vyšel jsem ze stanu. Zlaté slunce rozechvělo vzduch svým žárem. Narh, uvázaný opodál pod plátěným přístřeškem, zdvihl hlavu, když uslyšel mé kroky. Přivítal mě tichým zaržáním. Podrbal jsem ho na hlavě a uchopil otěže. Zkontrolovat podpínku, řemínky uzdečky. Všechno bylo v nejlepším pořádku. Vyšvihl jsem se do sedla. Cyrandis, ve své nádherné róbě, ke mně přistoupila. Mlčky jsem ji pohladil po vlasech. Usmála se. Snad chtěla něco říct, ale vtom zazněly trubky. Oznamovaly všem, jak pravila tradice, že je čas výzvy k „božímu soudu“. Pobídl jsem Narha. Pomalým, tanečním krokem vyrazil vpřed. Ticho. Pohledy lidu nás provázely. Cyrandis, osaměle stojící na náhle prázdné části tribuny... A znovu trubky... Písek pod Narhovými kopyty... Břevna. Červená a černá... Stál tam a čekal na mě. Jeho pyšný ryzák se ani nepohnul. Nádherně tepaná, zlacená zbroj zářila pod vodopádem slunečních paprsků. Můj sok. Lord Xanta z Asoru...
Vzduch jiskřil napětím. Frkání koní.... Očekávání... Ani vánek nenarušil ponurou atmosféru... Teď! Narh vyrazil, aniž jsem ho pobídl. I ryzák nezaváhal. Houpavý cval koní, těžké kopí v mé ruce... Zamířil jsem na soupeřovu hlavu. Je to daleko těžší, zasáhnout tak malý cíl v pohybu, ale v případě úspěchu je výsledek mnohem jistější. Xanta držel kopí ve výši ramen. Stále blíž... Náraz... Praskot dřeva, řinčení zbroje, výkřik davu... Otočil jsem Narha. Xanta se trochu nejistě potácel v sedle ryzáka. Má rána ho zasáhla do ramene, zatímco jeho kopí se zlomilo o můj štít. Přijali jsme nové zbraně, připravili se... Znovu ona chvíle napětí... Cval... Třísky dřevců, pěnou pokryté boky koní... Tentokrát jsme oba zlomili svá kopí o protivníkův štít. Narh byl vyčerpaný a když jsem ho otáčel, tak klopýtl. Pravačku jsem měl po tom nárazu celou zdřevěnělou. Ale boj ještě neskončil. Slunce nás spalovalo žárem nemilosrdného božího oka. Vzduch se chvěl. Písek, rozrytý kopyty koní... Znovu... Vpřed. Všechno se mi rozmazávalo před očima. Pevně jsem stiskl dřevce... Xanta sklonil zbraň... Narhovo bolestné zaržání, rachot kovu... Padal jsem. Tak tak, že jsem stihl vyklouznout zpod hřebcova boku... Z hrudi mu trčela zlomená násada kopí... Vztek mi zatemnil mysl. Xanta kroužil kolem, v ruce těžkou dvoubřitou sekeru. Zaútočil... Tasil jsem meč. Grayswandir se stříbrně zaleskl, chladná čepel mé zášti... Teď! Síla srážky vyhodila Xanta ze sedla. S cinkotem zbroje dopadl na zem. Přiskočil jsem k němu. Udeřil. Kryl se a zaútočil spodním sekem. Ustoupil jsem a Xanta vyskočil na nohy. Pokusil se proniknout mou obranou. Marně. Byl jsem lepší. A on to věděl. Ještě chvíli jsem se jen kryl, abych mu poskytl čas si to uvědomit... Znejistěl... Grayswandir v mé ruce jako by žil svým vlastním životem... Zahlédl jsem skulinu v lordově obraně... Můj meč jí proklouzl, jako útočící had... Zásah. Xanta se zapotácel. S hrůzou pohlédl na svou hruď. Rudý, krvavý květ pomalu barvil jeho zlatou zbroj... Padl na kolena... Zachroptěl. A pak se zhroutil na poledním žárem rozpálený písek. Byl mrtev. Odvrátil jsem se od něj a přiklekl k Narhovi. Oči mého věrného hnědáka pomalu zakrývala rouška smrti. Stáhl jsem si kovovou rukavici a dotkl se jeho nozder. Tak dlouho mě provázel... Bylo po všem. Najednou jsem si uvědomil, jak jsem vyčerpaný. Ztěžka jsem vstal. Záblesk zeleni... Cyrandis mi padla do náruče. Její nádhernou tvář pokrývaly slzy... Boj skončil.
Byl nádherný den, jasný modří oblohy a svěží zelení stromů. Zahrada paláce, který nám Cyrandisin druhý bratr Arnas věnoval, dýchala atmosférou míru a klidu. Ne že by snad Arnasova nenávist byla menší, než zloba jeho mrtvého bratra, ale respektoval tradice své země a vrátil Cyrandis všechna privilegia. Byla, konec konců, právoplatnou dcerou bývalého vládce. A tak, když jsem se konečně smířil s Narhovou smrtí, mohlo být vše v pořádku. Nebylo.
Poznal jsem ho hned, když jsem ho spatřil. Černé oči, rozcuchané, vlnité vlasy. „Jmenuju se Harg,“ představil se. Byl to ten muž, co mě v den našeho příjezdu varoval, když odváděl onu šílenou ženu. „Pamatuješ se na mě, pane?“
„Jistě. Říkal si, ať si dám pozor. Na co?“
Nervózně se rozhlédl kolem sebe, jako by nás někdo mohl poslouchat. Zahrada byla prázdná. „Nevím, jestli je opravdu čarodějka, pane, ale zabila už mnoho dětí než jsme ji vyhnali a teď to začne znovu,“ šeptal.
„Ano?“ ten Harg, jak si říkal, mně začal zajímat.
„Jistě, pane.“
„Proč ti mám věřit, Hargu?“ snažil jsem se, aby můj hlas zněl hrozivě.
Přikrčil se. „Můžu vám to ukázat, pane. Vím, kde se každou noc setkávají!“
Zamračil jsem se. A vzpomněl si, jak mě udivilo, když Cyrandis trvala na oddělených ložnicích. Ne že by za mnou přestala chodit, ale většinu noci chtěla být sama. Když jsem se jí ptal, rozplakala se a tak jsem přestal naléhat. Pak jsem si zvykl. Ale teď se ve mně znovu probudilo podezření. Podíval jsem se na toho muže. Měl v očích strach, ale nezdálo se, že by lhal. Rozhodl jsem se, že si to ověřím. „Dovedeš mě tam?“
„Ano, pane. Ona tam přichází podzemní chodbou, ale já znám jinou cestu.“
„Kdy?"
„Zítřejší noci.“
Mohla to být dobře připravená past, jak mě odstranit. „Ne. Dnes,“ skoro jsem doufal, že odmítne a potvrdí tak mé podezření.
Zaváhal. „Dobře, pane. Pak se ale musíte připravit na cestu. Je to daleko a já nenajdu to místo po setmění.“
„Půjdeme pěšky?“ zeptal jsem se. Přikývl: „Vezmu lano, ale raději si vemte ještě svoje.“
„Počkej tady. Za chvíli jsem zpátky,“ zvedl jsem se z lavičky. Podíval se na mě, jako by přemýšlel, nakolik mi může věřit a pak si mlčky sedl.
Skoro jsem běžel chodbami paláce. V hlavě jsem měl zmatek. Jestli se ukáže, že ten muž mluvil pravdu... Ne, tak to nemohlo být. Cyrandis byla někde ve městě. Nechal jsem jí vzkaz, že se jdu projít po krajině a vrátím se až příštího rána. Nebylo na tom nic zvláštního, občas jsem na takové toulky vyrážel. Do vaku jsem sbalil lano, vodu a jídlo, k pasu připjal Grayswandir. Dotek chladného kovu mě uklidnil. Ať tak či tak, zítra ráno budu vědět na čí straně je pravda.
Horké léto spálilo zem jíž jsme kráčeli žárem slunce. Ta tam byla krása zavlažovaných zahrad. Země byla vyprahlá a hluše zněla pod našimi kroky. Ticho nerušil ani zpěv ptáků a jediný vánek nerozechvěl šedé, úzké listy stromů. Byli jsme již dost daleko od městských hradeb a kraj byl pustý. Harg šel mlčky, dlouhým rázným krokem rozeného tuláka. Zdálo se že tuhle zemi dobře zná. Občas se podezřívavým pohledem rozhlédl kolem. Nikdo nás nesledoval. Byli jsme sami. Čas plynul v monotónním rytmu chůze a slunce se líně plahočilo po rozpálené obloze. Trochu se ochladilo a znovu se zvedl horký vítr z pouště, tak typický pro tuhle zem. Skučel kolem a nesl s sebou mračna prachu. Záda mého společníka byla jediným vodítkem. Už dávno jsem ztratil směr. Krok za krokem, pořád dál... Uvědomil jsem si, že se stmívá. Konečně. Harg se zastavil a otočil se. Všiml jsem si, že se změnil. Už se nehrbil a jeho pohled prozrazoval větší jistotu, než předtím. Tohle byl jeho kraj. Nepatřil do města, ale sem, do nezkrocené divočiny. „Jsme tady, pane.“ Najednou mi byl bližší, než všichni ti uhlazení šlechtici u dvora. „Jmenuji se Corwin, Hargu.“
Přikývl a usmál se. „Tudy,“ ukázal k tmavé skvrně v šeru večera. Byl to hájek pokroucených stromů kolem malé skalky. Přistoupil k chladnému kameni a chvíli po něm přejížděl rukou, jako by něco hledal. Pak se opřel ramenem o skálu: „Pomoz mi.“ Zapřel jsem se taky. Ozval se drásavý zvuk- skřípot kamene o kámen. Celá část stěny se odsunula. Harg odněkud vylovil pochodeň a zapálil ji. Pak se opatrně protáhl dovnitř. Následoval jsem ho. Vzduch byl cítit vlhkem a plísní. Plamen pochodně mihotavě ozářil podzemní chodbu. Na zdech hrubě vytesaných v kameni se srážely kapičky vláhy. Tady, skoro v poušti, to byl nečekaný jev. Pomalu jsme postupovali svažující se chodbou. V tom se Harg zarazil. Pohlédl jsem vpřed. Podlaha ještě pár metrů klesala a pak náhle končila propastí. Harg právě uvazoval lano k zrezavělému kruhu, čnějícímu ze skály. Tohle bylo ideální místo na past. „Půjdu první,“ řekl, jako by tušil, co mě znepokojuje. Uchopil provaz a začal se spouštět dolů. Počkal jsem, až na mě zavolá a pak jsem ho následoval. Propast byla hluboká, ale my jsme se zastavili na úzké římse, vedoucí podél zdi. Ústily na ni tři chodby. Vyrazili jsme tou prostřední. Tady byl vzduch ještě vlhčí a strop místy tak nízký, že jsme se museli přikrčit. Po čase zdi přešly v hladký, pečlivě opracovaný kámen a podlaha se konečně přestala svažovat. Okolí bylo sušší a vzduch se podivně chvěl. Uvědomil jsem si, že nás už delší dobu provází stále sílící zvuk- rytmické dunění bubnů...
Rytmus stále sílil, až se zdálo, že i stěny vibrují pod vlivem toho tónu. A pak jsem zaslechl zpěv. Uši drásající, monotónní chorál hlasů... Harg se zastavil. Zhasil pochodeň. Zpoza ohybu chodby sem dopadalo mihotavé světlo plamenů. Pokročil jsem vpřed. Nahlédl za roh. A strnul. Pohled, který se naskytl mým očím mi vyrazil dech. Chodba se rozšiřovala do obrovské jeskyně, osvětlené ohni, hořícími v masivních železných koších. Několik mužů v bederních rouškách vytepávalo strhující rytmus do kůží, napjatých na dřevěných bubnech. Byly to bez pochyby lidské kůže. Dalších snad deset postav v pláštích a kápích se pokyvovalo v zajetí melodie a zpívalo. Oči všech se ale upíraly na vzdálenější stěnu. Trochu jsem postoupil, abych měl lepší výhled. Stál tam kamenný oltář jakéhosi chmurného boha z nočních můr. Pramínky rudé tekutiny stékaly všude kolem...
Pochodně v držácích prskaly a ozařovaly krvavým světlem ďábelskou scénu. A tam, na černé, kamenné desce ležela připoutaná sotva pětiletá dívka. Už nedýchala. A nad ní, stejně nahá, jako její oběť, s měděnými vlasy spadajícími na záda a krutým úsměvem, se skláněla Cyrandis... Před očima jsem měl mlhu. Vykřikl jsem. Grayswandir jako by mi sám vklouzl do dlaně... Jeho chladná čepel rudě zazářila v svitu plamenů... Na okamžik všechno strnulo, jako obraz jakéhosi šíleného umělce... A pak se na mě vrhli. Zabíjel jsem je, bez přemýšlení, jako posedlý vidinou smrti... Koutkem oka jsem zahlédl Harga, bojujícího po mém boku. Nezáleželo na tom... Tam, vpředu, před krví pokrytým oltářem, s očima rozšířenýma hrůzou stála Cyrandis... Vyhnul jsem se úderu okovanou holí, proklouzl pod čímsi napřaženým mečem, rychlým sekem se zbavil svého posledního protivníka... A stál jsem před ní. Ta chvíle byla nekonečně dlouhá... Vtom vykřikla... Vrazila do mne... Rychle jsem se otočil, záblesk oceli a muž, který vrhl nůž se válel na zemi v tratolišti krve. Má Cyrandis... Stála tam a zdobená rukojeť dýky se chvěla pod jejím levým prsem. Pak se pomalu svezla k zemi...
Pohřbili jsme ji v tom stromovém hájku u skalky. Bylo to dobré místo. Přikryl jsem ji šaty, které ležely v jedné z bočních chodeb. Když jsem ji ukládal, všiml jsem si zlatého záblesku. Mezi hebkou látkou ležel malý přívěšek. Byla na něm tvář jejího skutečného otce. Teď už vím, komu se tak podobala. Byla to Brandova tvář. Vrátil jsem jí ho zpátky a nad jejím hrobem vytvořil mohylu z obrovských kamenů. Stál jsem tam a vítr z pouště znovu skučel nad tou zemí, jejíž jméno jsem ani neznal. Kamkoliv vkročí někdo z princů Amberu, přinese jen bolest a zkázu. A tu bolest si jako zalomený šíp neseme dál ve svých srdcích. Svět by byl šťastnější bez nás. Ale dokud tu jsem, ponesu si s sebou i vzpomínku na dívku Cyrandis a poušť...
Mlčky jsem odcházel krajinou, která zná stovky takových příběhů, ale nikdy je nepochopí...