Mám hrůzu z cestování přes hranice. Vlastně nevím proč. Jakživ jsem nevytáhl paty z Demaerenského okresu, natož vyrazit někam do ciziny! Pan Baum má ze mě legraci. Hranice v Evropě jsou čistě formální, tvrdí, a úředníci v uniformách představují pouhou ozdobu, reprezentující vkus té které země.
Hm. Mám bujnou fantazii a od celníků očekávám ústrky a příkoří, včetně svlékání donaha, mlácení pendrekem a zavírání do malých temných místností.
Na své první hranici jsem měl tisíc chutí chytit se pana Bauma za ruku a tichounce výt. Neudělal jsem to kvůli té ženské. Seděla v kupé přímo naproti mně a od začátku se nemohla rozhodnout, jestli ji zaujal buldočí výraz pana Bauma nebo moje kostřička. Neoplývám chlapáckými půvaby a pokud jde o dívky, sázím na modrý pohled. Dá se to zvládnout i s šedýma očima. Naše mladá spolucestující asi byla spíš na svaly a vybrala si Bauma. No, beztak bude dáma o hlavu větší než já a bez toho švitoření se obejdu... Ovšem stejně jsem nechtěl vypadat jako strašpytel, a tak jsem se nedržel ničí ruky a klepal se jenom uvnitř.
Celníci nás přehlédli jako krajinu, řadoví turisté, pch! Měli s sebou pejska, smutného narkomana hledajícího drogy. Byl inteligentní a mně ho bylo strašně líto. Lidé jsou obludy, fakt.
"Tak vidíš," řekl pan Baum. "Jedna čára za námi."
Otřepal jsem se. "Kolik ještě? Tři?"
"Jo. Budeš ve formě?"
Pokrčil jsem rameny. Co to je, být ve formě? Dát někomu přes hubu? Objevit pravdu v zapeklitém případu, a nerozbrečet se z toho? Takhle mě Baum poznal. Viděl, jak jsem rozplakal zarputilého recidivistu, pachatele četných násilných trestných činů. Vlastně jsme brečeli oba. Jak říkám, nalezená pravda občas mívá tyhle vedlejší efekty. Pan Baum z důvodů, jež sám nechápal, také zamáčkl v oku slzičku a usoudil, že na vězeňského psychologa je mě škoda. Zapomněl na svého bývalého zaměstnance, jehož měli za chvíli propustit, i na svého bývalého spolužáka, který té věznici šéfoval a patřičně hrdě ho prováděl, i kde se nesmělo, a strčil mi pod nos smlouvu. V podstatě pro svou detektivní agenturu potřeboval kouzelníka, i když o tom nevěděl a neuměl tu chybějící profesi pojmenovat... Jinak se mi u něj docela líbilo. Ovšem dnešní časné ráno s odporně bublajícím telefonem překonalo i mé nejošklivější sny. A že mívám dost děsivé sny.
"Potřebuju experta na komunikaci," zabručel do telefonu.
"Mám dojem, že mě vedeš ve své kartotéce zaměstnanců jako experta na komunikaci," odvětil jsem opatrně.
"Jasně," broukl nevlídně. "Na půl čtvrtý ráno ti to docela kecá. Poslyš. Nastudoval jsi dostatek technických detailů? Tolik, aby jiní experti nepukli smíchy?"
Hrklo ve mně. Asi to zaslechl, protože se krátce zachechtal.
"Myslíš opravdové experty?" zeptal jsem se.
"Ale ty jsi taky opravdový," ujistil mě. "Jen trochu netradiční." A pak to vyklopil a mně se udělalo špatně a chvíli jsem váhal mezi improvizovanou oprátkou, telefonátem mamince, tam někam do modré dálky za mořem, a náhodným předávkováním hypnotik. Fuj. No a tak jsem tady. Na cestě.
Dáma učinila další pokus o konverzaci, narazila na Baumův skleněný kukuč a zmlkla. Proč vlak, říkal jsem si. Utajení? Co je ksakru nápadného na osobním autě?
Baum spal nebo předstíral spánek. Sáhl jsem do kapsy jeho bundy a vytáhl tu fotku. Objekt na ní připomínal létající talíř z kresleného seriálu, ale nebyl ani barevný, ani hezký. Právě ho vytáhli z močálu, kde v klidu odpočíval a obrůstal třicet let, tedy podle odhadu botaniků, odborníků na vodní rostliny, a také podle data, kdy měl v tom kraji spadnout před zraky obyvatel několika vesnic jasný, nápadný meteor.
"Zajímavá fotka," ozvala se dáma. Natahovala krk s decentní zvědavostí.
"Někdo vyfotil UFO," řekl jsem lhostejně. "Můj koníček to teda není." Podal jsem jí fotografii a díval se, jak ji studuje.
"Vy o tom něco víte?" zvídala, dělajíc na mě oči. Kvůli tomu rezavému, olezlému krámu?
"Míň než vy," sdělil jsem jí zdvořile. "A vy radši vystupte na příští stanici. Jinak vzbudím šéfa a prozradím mu, že jste špiónka, sbírající informace metodou vamp. Možná byste chtěla proniknout i do naší organizace, hm?"
"Vám přeskočilo," vydechla.
"To spíš vašim velitelům. K čemu může být UFO? Prázdná, utopená loď?"
Zasyčela na mě, představil jsem si rozeklaný jazyk, hbitě kmitající při předávání informací.
"Vypadni," doporučil jsem jí.
Kupodivu poslechla. Zvedla se, vzala si kabelu, kterou jsem jí vychovaně podal (fakt byla o hlavu větší než já!), a opustila kupé.
Baum otevřel oko. "Šikovně jsi ji vyprovokoval," pochválil mě. "Berou nás vážně, sakra. Ta hezká dáma byla od konkurence. Stáli by o zakázku. Vojáci slušně platí..."
"Proč jedeme vlakem?" zeptal jsem se. Nedodal jsem, že tentokrát nám asi nezaplatí nikdo.
"Nápad pana X. Nechce, aby někdo zjistil, odkud jedeme. Vlak si zastaví tu a onde..."
Otráveně jsem se protáhl. "Kdy bude další hranice?"
"Brzy. Spi, odpočívej."
"Co po mně budou chtít? Abych si vykládal s utopenci?"
Pan Baum těžce vzdychl. "Zvoral jsem to. Docela jsem to zkopal. Pan X je můj spolužák, chápeš? Na srazu jsme se ožrali..."
"Jo, pamatuju si to." Vezl jsem ho tehdy domů. Byl to zážitek! "Cos mu prokecnul?"
"Chlubil jsem se svým expertem na komunikační systémy."
"A kruci. Vojáci si pletou hardware se softwarem."
"Cože?" Baum zamrkal.
"Pan X nepochopí, že systém komunikace může být program uvnitř mozku, nikoli zařízení!"
"Kdyby pochopil, bylo by hůř." Baum zkřivil tvář žalem. "Když mi došlo, co jsem vyvedl, dal jsem ti k nastudování ty materiály."
"Vřelé díky. Pan X čeká technika. Netuší, že tvůj expert si sám nevymění ani olej v motoru, ba ani svíčku. Že je povoláním psycholog..."
"To netuší." Pan Baum sklopil hlavu a oddal se rozjímání.
Cesta zdárně ubíhala, na závěr a jako zlatý hřeb, jako prémie po zdolání tolika hranic, nás hučící a horký stroj pohoupal nad plochou krajinou plnou jezer a mně ještě nepřestalo být špatně, když se na nás sesypali muži v uniformách. Cítil jsem se jako králík v doupěti velkých tlustých hadů.
Pan X byl velký a tlustý a měl v obličeji podobný buldočí rys jako pan Baum. Ale psy mám radši.
"To je ten tvůj expert, Alfréde?" zeptal se.
Pan Baum něco vykoktal, ale to mě už nezajímalo, protože jsem uviděl ten objekt. Strašně se mi líbil. Totiž, já nejsem ten normální typ kluka, co i v osmdesáti jásá nad autíčkem, nad motorkou nebo parolodí nebo letadélkem-veteránem, já nemám rád ani kolo, natož kosmickou loď, a už vůbec ne, když vypadá jako talíř. Tahle vypadala jako talíř, a přesto se mi líbila.
Pan X vysvětloval. Rozkládal před námi na kapotě svého zeleného auta nákresy. Dělal jsem, že se na ně dívám, na půl ucha jsem poslouchal, abych byl v obraze, a ve skutečnosti jsem si pomalu dával dohromady, co pan X ví, a co by chtěl vědět. Nebylo to složité. Potom jsem počkal, až skončí projev, a vykročil jsem k lodi.
Pan Baum mě dohonil. "Rozuměl jsi něčemu?"
"Ani ne. Jdu se na to podívat."
Ta věc byla celá omšelá, olepená zbytky vodních řas nebo co to bylo, rozežraná agresivními kořeny, se kterými konstruktéři nepočítali. Vchod byl dokořán a zval mě. Vyběhl jsem po šikmé rampě z lehkých hliníkových trubek a vstoupil. V chodbě, směřující šikmo dolů, se technik v zelené kombinéze vrtal v zařízení neznámého účelu, zabudovaném do stěny. Vzhlédl. Holka!
Byla mladá, drobná a štíhlá a z její tváře dýchal smutek. Usmála se a kývla na mě jako na starého známého. A sehnula se znovu ke své práci. Já prošel kolem ní, a pak jsem dostal ránu do hlavy. Skoro se mi ulevilo. Na tohle jsem čekal celou dobu!
Než na podlaze zadupaly těžké kroky pana X, byl jsem už při vědomí a na nohou a věděl jsem skoro všecko, ale chtělo se mi procházet těmi prázdnými chodbami, prohlížet si oněmělé přístroje a nápisy neznámým písmem, dotýkat se stěn, vyzkoušet si sedadla před slepými monitory, postát v některé kabině, dokonale vyklizené a zbavené osobnosti svého obyvatele, a poslouchat tajné vyprávění, jež není určeno pro zvědavé uši pozemšťanů.
"Tak co," přerušil mé teskné rozjímání pan X.
"Našli jste nějaké mrtvé... cizince?" zeptal jsem se.
"Ani jednoho."
"Podobali se pozemšťanům, ne? Podle toho nábytku, vchodů a tak..."
"Nepřivedl jsem vás sem, abyste dumal nad jejich vzhledem," štěkl ten velký tlustý voják.
"Dumám nad jejich ušima," nedal jsem se. "Chcete přece, abych pro vás objevil jejich komunikační zařízení! Nic tady není, co? Žádné mikrofony, reproduktory, žádná zvuková ani světelná signalizace, dokonce ani terminály počítačů v kabinách, zkrátka vaši technici nenašli vysvětlení, jak se ti lidé svolávali, jak si dávali dobrou noc a dobré ráno..."
"Jo. Ale o tohle jsem vás nežádal!" Valil na mě oči. Možná to neříkal, jenomže to chtěl.
"Moje dedukce. Nelamte si už hlavu. Cizinci nepotřebovali telefony. Domlouvali se telepaticky." A teď zařve VEN, věděl jsem.
"Ven! " zařval pan X.
Chudák Baum se hrozně lekl. Chytil jsem ho pod paží a táhl nejkratší cestou pryč. Vylezli jsme nouzovým východem, na opačné straně, než jsme přišli. Pana X i s jeho klením jsme nechali daleko za sebou.
"J-jak tady trefíš?" Panu Baumovi se třásl hlas.
"Normálně. Je to jednoduchý... Počkej tu, něco si zařídím." Seskočil jsem z ochozu, který pozemšťané kolem lodi vybudovali, na měkkou, nejistou půdu zarostlou zelenou, ostrou travou.
Přicházela. Promiň, omluvila se.
Klidně jsem mu to řekl, oznámil jsem jí. Nevěřil mi ani slovo. Bojím se prozrazení. Opravdu se bála, ale neměla čeho.
Vzal jsem ji za ruku. Oni si pořád nastavují smysly... Jsou v technice dál než my. Než tohle. Jaképak tady prozrazení!
Tam uvnitř jsme doma, myslela si.
Ano, vím. Jako kuře v popraskané skořápce. Nikdy se nevrátíme.
Dívka přikývla a očima jí přelétla uplakaná duha.
Přijď za mnou do Demaerenu, pozval jsem ji. Nikoho bližšího asi nepotkáš. Jedině tohle utopené UFO, dodal jsem pro sebe.
Dej mi svůj telefon. Tak, abych ho nezapomněla.
Udělal jsem to.
V té chvíli se pan X vymotal z bludiště chodeb. Ještě stále klel, a když mě spatřil, začal zase řvát. Dívka se rychle schovala, stačila mi jen zamávat na rozloučenou. Možná to nebylo navždycky. Možná.
Pan Baum dopadl na trávu vedle mě. "Proč jsi mu to vůbec vykládal! Teď nás zničí!"
"Půjdeme pěšky na nejbližší nádraží," řekl jsem mu. "To nás nezničí... Proč jsem to vykládal? Je to pravda."
"Co o nich sakra můžeš vědět?"
"Povím ti všechno, co vím."
Vedl jsem ho pryč, dál od lodi omotané pozemskými hliníkovými ozdobami. "Havarovali tady. Před třiceti lety. Loď se pomalu, pomalinku potápěla do močálu... Asi jako Benátky, chápeš? Nedokázali ji opravit, ani nezabránili klesání. Takže si sbalili svoje věci a vypadli. Vzhledem se neliší od pozemšťanů, nikdo je neodhalil. Normálně tady žili. Žijí."
"Jako bys u toho byl," poznamenal Baum a vytvořil si na čele buldočí vrásky.
"Jo."
Zastavil se. "Hele, dej si ty vlasy z očí!" Poslechl jsem, a bylo mi do smíchu. Copak si tam přečte? "Byls u toho jako kojenec? Já vím, kolik ti je!"
"Kojenec ještě ne. V mámině bříšku, Baume."
"A pamatuješ si to. Nebo ti to maminka vyprávěla?"
"Nevyprávěla. Vzpomněl jsem si sám, tam uvnitř, teď."
Baum znovu vykročil, a po několika krocích se ke mně otočil. "Můj spolužák pan X si myslí, že ti mimozemšťané jsou nebezpeční," pronesl zamyšleně.
"A co myslíš ty? Připadám ti nebezpečný?"
Zakroutil hlavou. "Ne, nepřipadáš."