Lov na Boghora

Jan Rouš


I.

“Zatracená technika!” zařval Zibo a hodil s elektronickou databází o plechovou zem své kajuty v turistické lodi. V tu chvíli vstupovala do místnosti Trei a velmi se podivila jeho chování. “He, co to tady děláš, myslela jsem si, že trikatoni jsou klidnou rasou.” Zibo se začervenal, “Víš, já jsem trošku rozrušenej... No já...”

“Vím, i já jsem trochu rozrušená, boghora jsem ještě nelovila a co jsem se dočetla, není zrovna dvakrát hodnej. V tý galaxii za červí dírou z něj maj obyvatelé strach. Proto si nás zavolali.”

“Doufám... Mám strach, že... Asi to nezvládnu.”

“Hm, seš docela vynervovanej. Na, sněz to a zapij vodou.” S těmito slovy mu dala malou svítivě bílou tabletku. Zibo vzal tabletu a polkl. Do kelímku si natočil vodou, zapil a kelímek položil na černý kovový přístroj, přidělaný na zdi. Z přístroje vyjela skleněná trubice, která uzavřela kelímek. Náhle se celá trubice zaplnila mléčně bílým kouřem, který zahalil kelímek. Ten zazářil a pomalu s šumivým bubláním se vypařil. Kouř jej rozkouskoval na jednotlivé atomy, které, i s bílým kouřem, stroj opět vsál zpět do svých útrob. Zibo celou dobu na tento přístroj zíral a hltal každou vteřinu této neobvyklé podívané. Když odklonil hlavu, řekl: “Pokaždý mě to uchvátí, je to skvělý, rozložit kelímek na molekuly a pak je zas použít, třeba na...” Zibo se zamyslel. “Třeba na další kelímek. He he!”

“Jo jo, je to dobrý, vynalezl to ňákej Brinor, android. Před dvěma roky,” zareagovala na to Treia.

“Slyšel jsem, že ho rozmlátil ňákej psychopatickej šílenec. A pak ho přejel Baxtrem. Androida prej sbírali ještě dva dny po tom.”

“Jó. To je pravda. Zabil ho rasista z Kobanu. Prej k smrti nesnášel androidy. Jak říkám, rasista jak bejk.”

Z rozhovoru je vytrhl hlas počítače: “Žádám všechny cestovatele naší lodě aby se připoutali ke svým křeslům, za minutu budeme prolétat červí dírou. Děkujeme.” Po kratší pauze se znova ozvala hláška, nyní však v Kigonštině: “Wqa jdi oer toe jfer euto jlsf sorsj iergo uerojo sj gksp”

Zibo skočil na křeslo a důkladně se připoutal. Trei se posadila vedle něj.

“Deset... devět...”

“Co myslíš Zibo, mohlo by se lítat červí dírou jinak než hyper rychlostí?”

“Asi né.”

“Osm...”

“A Zibo, jakou teplotu má trup lodi po průletu?”

“Sedm...”

“Jak dlouho po průletu, Trei?”

“Šest...”

“Tak třeba...”

“Pět...”

“...třeba...”

“Čtyři...”

“Mmm”

“Tři...”

“třeba nula celá jedna tisícina attosekundy.”

“Dva...”

“To by bylo...”

“Jedna...”

“...přibližně Sedm set šedesát devět kvadriliard na šess.. tt.. schr.. e.. kggr” Trei slyšela, jak se Zibův hlas slévá do mohutného bručení, podlaha se začala mohutně třást a světlo mnohokrát zesílilo. Vibrace celé lodi a mohutné bručení se vrývalo Trei do mozku, bodalo, řezalo. Bolest sílila a zarývala se stále hlouběji. Celá mysl se jí propadala a hroutila, Její zrak se rozpíjel, rozostřoval, propadala se do tmy, zrak ji opustil, mysl se uzavřela do prázdné skořápky. Trei hlavou proběhla myšlenka. Co se to stalo? Proč? Tyto myšlenky v její mysli zůstaly, odrážely se od stěn, sílily, otřásaly její myslí. Zpanikařila. Její mysl chrlila stále nové a další myšlenky, stále víc a víc a víc. Prázdné myšlenky otřásaly obalem, dělícím jí od tmy. Obal už to nemohl vydržet, otřesy sílily víc a víc.

Obal praskl. Trei se propadala zpět v čase. Myšlenky proudily přes její vědomí a mizely. Začaly neexistovat. Rozlézaly se na všechny strany a mizely v namodralém prázdnu. Viděla se, jak se zapíná na křesle, něco tu nehrálo. Mysl letěla zpět, vzpomínky se řítily do jejího vědomí a pak v namodralé tmě mizely.

“Dva..To by bylo...” “Pět” “.po průletu Tre.” “..euto jls..” “Děkujeme” “Kobanu” “Baxtrem” “třeba na..”

Zpět, minuty, hodiny, dny, roky. Příkaz lovu na boghora, pak (spíš předtím) výcvik, škola, dětstv...

Trhnutí, šílené, silné, ochromující trhnutí. Čas se obrátil a už se nevracel, konečně. Návrat, rychlý návrat, vzpomínky opět vznikaly z prázdna. Pak rozžhaveny se vracely. Hranice se rozpíjely, zrak se vracel a zaostřoval. Náhle, v jediném okamžiku, pronikavé světlo a bručení pominulo, náhle, prostě v jeden okamžik bylo a pak ne.

“..st set devadesátou devátou stupňů Kelvina.”

“Sakra, Zibo, je mi zle, já... víš... před průletem... já.. něco se pokazilo... hrůza...” její hlas byl roztřepaný a vyděšený. Zibo se odepnul a rychle přeběhl ke druhé stěně kajuty. Stiskl zelený knoflík na stěně, načež se otevřela stěna, a vyjela z ní černá kovová, místy v plastu zalitá klávesnice se zelenými zářivými knoflíky. Zibo cvakl prsty do klávesnice. V otevřené stěně byla skleněná nádoba plná kapaliny, čiré a třpytivé, lehce rozechvělé kapaliny. Kapalina začala bouřit, veliké bubliny plné bělavého plynu probublávaly na povrch a kapalina pomalu černala, lesk odcházel. Uprostřed nádoby se srážely bubliny a tvořily tubičku léků. Kapalina utichla.

Do nádrže se vsunulo robotické rameno, uchopilo tubičku léků a vyjelo i s léky pod nádrž. V černém panelu se pomalu zesvětlilo předtím neprůhledné sklo a odhalilo léky ve svých útrobách. Zibo stiskl klávesu, načež se sklo odklopilo. Vzal léky a přiběhl k Trei. Trei se celá zpocená a roztřesená svíjela na křesle. Zibo vytáhl jednu tabletu a položil jí Trei na čelo. Tableta začala měknout. Zibo odsunul ruku a uklidňoval Trei: “Za chvíli to bude dobrý, tohle je Toboxyl, za chvíli se ti to vstřebá do těla a uklidní to mozek. Dostalas časoprostorovej šok. Nenasadila sis na hlavu filtr. Za chvíli na to skoro zapomeneš.”

Trei se probudila. “Sakra! Jak dlouho jsem spala, kdy přistáváme?”

“Teď právě jsme se dostali přes magnetické bariéry planety T’gr”

“Aha, to sem asi dlouho spala, co?”

“Docela dlouho. Jo.”

“Tak už pudem ne? Jdem si vyložit náklad.” Zibo zaklonil hlavu a pohlédl Trei do očí. Zibo byl malý trikaton a sahal Trei pouze po pás. Trei byla vysoká pozemšťanka. Vysoká a štíhlá. Vlasy jí sahaly téměř až po pás.

II.

Na Palmorském kosmodromu bylo rušno, velmi rušno. Okolo lodi, ze které před chvílí vystoupili, se to jenom hemžilo androidy a různými stroji. Po kosmodromu jezdily ohromné Baxtry připomínající kraby. Baxtry držely ve svých mohutných klepetech kovové bedny a vozily náklad nalevo, napravo. Zibo s Trei došli do ohromné haly. Výdej zavazadel našli hned. Vešli do kovově se lesknoucí místosti. Za přepážkou stál android. Trei požádala o zavazadla.

Android se začal ptát.

“Jméno?”

“Trei Stallarová”

“Zibo Nobbor”

“Mezihvězdná datová složka?”

“T22262589”

“Z86478221”

“Loď?”

“Ehm... Jak se to...”

“Kigona”

“Ano. Máme tu vaše zavazadla, chcete je zde nebo do ubytování?”

“Do hotelu.”

“Jaký pokoj?”

“Pro dva, co nejníž, volný”

“Pokoj šest set dvacet?”

“Ano.”

“Přeprava a zavazadla, celková cena: šestnáct tisíc, osm set dvacet devět kreditů.”

Trei vytáhla z maskáčové bundy kartu a zaplatila. Robot ještě řekl, kudy se jde do hotelu, a vytiskl jim potvrzení.

V hotelu ze sebe shodila Trei bundu a ze služebního boxu vytáhla ampuli naplněnou gumou. Ampuli zasadila do tmavého disku, který měla připnutý na těle pod oblečením. Stiskla několik tlačítek. Disk zapípal, ozvalo se lupnutí a sykot. Zibo spatřil, jak Treiny prsty obalila bílá gumová slupka. Trei si sundala všechno oblečení. Obnažila bílý gumový oblek, který pokrýval celé její tělo, kromě hlavy.

“Co tak vejráš, Zibo, dělej a zbroj se, lov začíná,” vesele vyštěkla Trei. Zibo potřásl hlavou a zamyšleně řekl: “Jak já už to na sobě dlouho neměl.”

Trei mezitím na sebe hodila dýchací přístroje a elektroniku. Zapnula popruhy a pak vytáhla svůj bojový černý oblek. Vlezla do něj, nasadila si na hlavu popruhy s detektory a dorozumívací technikou. Vytáhla dýchací trubice a zaklesla je do krčních úchytů. Připravila infuze, pro případ zranění, či delším pobytu bez jídla. Vzala několik skleněných trubiček s různobarevnými infuzními roztoky a namontovala je na násavky. Upevnila je v držácích a povolila ventily. Helmu si nechala houpat se na krku a vytáhla dlouhé kovové vyleštěné pouzdro na zbraň. Stiskla tlačítko a pouzdro se se sykotem otevřelo. Trei vytáhla zbraň, jakoby zašmudlanou od černé barvy, a pomalu ji nabila. Na záda si nasadila batoh s energií pro zbraň a přimontovala svůj bleskomet k bateriím.

Zibo už byl skoro připraven, právě si dopínal pás s ochromujícími granáty. A obouval si holinky. Ještě vzal plasmatický nůž a zkontroloval baterie. Pak jej zasunul do boční kapsy na noze svého skafandru.

“Kontrola komunikační frekvence. Jak mě slyšíš Trei?” ozvalo se Trei v přilbě, kterou si právě nasadila.

“Oukej!”

“Tak dobrý, jdem mu usmažit palici. boghorovi zasranýmu.”

Když šli po ulici, všichni na ně zírali, androidi, trikatoni i jiní. Pomocí senzorů umístěných na vnitřní straně přilby slyšeli, jak vzrušeně debatují o boghorovi a o tom, že do Palmoru konečně někoho poslali. Po cestě Ziba zaujala ohromná holografická reklama, vznášející se nad budovami. Palmor bylo docela slušné městečko, kosmodrom na úrovni, hotel taky, na ulicích docela čisto.

Po chvíli se dostali k místnímu sídlu Mezigalaktických ochranných jednotek. Budova byla celá kovová, nádherně se leskla ve světle slunce Irthy. Vstoupili dovnitř. Android, zdobený maskáčovým nástřikem, je uvítal a ihned zavolal komunikátorem Šéfa. Pak jim řekl, aby šli nahoru za panem Gigem Bajronebem. A tak teda vyšli do pátého patra (výtah byl v rekonstrukci) a vstoupili do kanceláře. Kancelář byla docela slušně upravená, po stěnách visely obrazy, v rozích rostly masožravé girony a palmičky. Obtloustlý pan Gigo právě vytahoval z klícky chruma a hodil jej do květu obvzláště vykrmené gironě. Pak klícku zavřel a spatřil je.

“Ááá, vítejte, konečně. Poslali vás proto, že ste prej nejlepší. Je to tak?”

“Ano, pane.”

“Doufám, že víte, co máte za úkol. Říkám vám, aby jste ho zabili co nejdřív, nebo budete mít nepříjemnosti, mám docela dost známostí”

“Arogantní hovado, vepř!”, pomyslel si Zibo ale řekl:”Ano pane”

“Výzbroj jak vidím máte, začněte hned!”

“Ale p...”

“Žádný ale, hned začněte! Já totiž...”

“Víte pane já...”

“Drž hubu blbej trikatone, neskákej mi do řeči, nebo tě vyhodí. Můžu říct slovo a...

Dělejte vypadněte! Na co čekáte kreténi? Do práce! Za co vás platěj?” vykřikl Gigo.

III.

“To hovado namyšlený jedno...” vyprskl Zigo před budovou.

“Klid, za chvíli poznáš někoho horšího, než je on.”

“Myslíš boghora, to sotva. Boghor, kam se na toho vola Giga hrabe boghor.”

“No no. Zas tak nepřeháněj. Viděl jsi někdy boghora, živýho myslím?”

“No, vlastně ne.”

“No tak vidíš Zibo. Za chvíli ho uvidíš.”

Pak došli k poslednímu domu a před nimi se rozkládal hustý, temný les. Les od města odděloval vysoký elektrický plot. Okolo obrovské brány stály dvě kovové vysoké věže. Nad branou byl nápis hlásající Zákaz vstupu bez Interdisku. Interdisk byla digitální forma mezigalaktické stvrzenky. Trei vytáhla malý disk z kapsy na své hrudi a svůj průkaz mezigalaktických sil. Zibo vytáhl též svůj průkaz. Android zkontroloval Interdisk pomocí čtečky na své hrudi. Souhlasil, vzal si jejich průkazy a po krátkém pohledu na data se zeptal: “Agent intergalaktických ochranných jednotek Trei Stallarová a Zibo Nobbor?”

“Ano,”, ozvalo se téměř současně.

Android odešel ke své budce u brány a za chvíli se pootevřela brána. Bez problémů prošli vzniklou, dva metry širokou “štěrbinou”. Vklouzli do lesa.

V lese byla velká tma, a tak si pro jistotu zapnuli RAN zobrazení. Hledí v přilbě změnilo pohled na trojrozměrný model lesa. Šli pomalu. Po pěti hodinách chůze už byli pěkně hluboko v lese. Náhle se detektor pohybu rozpípal a dvacet metrů od nich spatřili boghora. Zibo se zastavil. boghor poskakoval trávou a pomalu čichal vzduch. Trei věděla, že je začíná cítit. Pomalu se otáčel k nim. Trei si přiblížila pohled. Viděla jeho ohyzdnou zrůdnou tlamu, jak se pomalu otevírá a obnažují se tři řady bílých, jako žiletky ostrých, zahnutých zubů. Pak se mu zablesklo v očích, Trei sebou škubla. Zařval. Jeho řev mohutně zacloumal ovzduším. Viděla, jak tlaková vlna trhá keře, rozmetává shnilé kmeny stromů, trhá mech a zeminu a jak se řítí. Na ní.

Náraz ji odmrštil několik metrů dozadu. Proletěla skrz hnijící kmen stromu a tvrdě dopadla na mechem obrostlé kmeny padlých stromů. Některé nápisy na její přilbě se rozblikaly. Uslyšela varovné pípání. Vstala téměř okamžitě. Uviděla záblesk blesku a uslyšela mohutné zaburácení. Ohlédla se a spatřila, že blesk vychází ze Zibova bleskometu. Viděla, jak vylétají keře, mech a hlína. Zibo minul.

“Kde je?” prolétlo Zibovi hlavou. “Vždyť ještě před chvílí tam byl.” Náhle uslyšel dusot nohou a praštění lámaných keřů a stromků. Nestačil se ani otočit. Ucítil mohutný kopanec do zad. Vylétl do vzduchu a letěl asi pět metrů. Pak narazil do stromu. Pomalu se sesouval dolů po kmeni, když tu najednou...

Další dusot, další skoky a zase boghor nabral Ziba na rohy a hodil jej do výšky. Zibo letěl velmi vysoko. Udělalo se mu mdlo a špatně. Koukl pod sebe. Uviděl boghora, jak si stoupá na zadní a nastavuje roh. “Proboha, chce mě napíchnout na roh. Musím se chytit větví.” Náhle uslyšel řadu nárazů do větví a jejich praskot. Vyletěl nad vršky stromů a pak padal dolů.

“Musím se chytit, musím se chytit, musííííím.” Snažil se zachytit se nějaké větve, šmátral, hledal a chytil se. Větev praskla. Letěl dál. “Bože, je po všem, néééé!” vykřikl.

boghorův roh se blížil blíž a blíž. Ostrý trn, tyčící se do výše se leskl paprsky, dopadajícími sem z korun stromů. Smrtelná zbraň čekala na Ziba.

Vyšlehl blesk. boghor zavyl a ukrutnou rychlostí odlétl asi deset metrů. Jeho silné tělo a kopající pazoury ulamovaly nahnilé stromy jako párátka. Příšera zavyla a odběhla hlouběji do lesa.

Zibův skafandr byl potrhaný a poškozený. Měl trhlinu na noze a natrhlé kyslíkové bomby. Trei vzala malou ampulku a rozlomila ji u trhliny na přístrojích. Z ampulky vytekla nazelenalá hustá látka, která se rozlila, ztuhla a zalepila otvor, kterým unikal vzduch. Pak vytáhla malý polštářek, který roztrhla. Vytáhla 0,5 centimetrů širokou záplatu. Záplata byla na jedné straně pokryta mazlavým, lepkavým rosolem. Záplatu přiložila na trhlinu na noze. Spodní vrstva záplaty začala syčet, kouřit a vypařovat se. Vrchní strana záplaty dosedla na látku a téměř s ní srostla. Zibo uslyšel z reproduktorů Treiin hlas, jak říká: “Někde tady musí mít hnízdo. Musíme ho najít a hnízdo zlikvidovat, nebo se to tady bude boghorama jenom hemžit. Jdeme?”

“Jó, jasně.”

Vyrazili na cestu lesem. Dále, do hloubi lesa. Před nimi byla bažina. Hnijící stromy a větve ležely na sobě, plné hub a přesliček. Oba dva, Zibo a Trei, šli pomalu, opatrně našlapujíce. Náhle něco vyskočilo a hnalo se to pryč. Trei vyběhla, skákala přes větve jako laň. Přeskakovala stromy, kmeny a chrumí hnízda jako nic. Přeskočila přes kmen a došlápla na hromadu větví. Větve zapraskaly. Trei propadla pod větve. Ucítila něco lepkavého, jak jí to pohlcuje nohu. Došlápla i druhou nohou, načež se blána, na které stála, protrhla a Trei spadla do rosolovitého podloží hluboké jámy.

Boghoří hnízdo. Uviděla obrovská vejce, nalepená na stěnách. Koukla, v čem to stojí. Lepkavý hustý rosol. Stála po pás zabořená v žíravině. Uviděla kostry. Kostry zvířat rozleptaných touto břečkou. Viděla i pár lidských koster plavajících u dna. Vzala jednu kost a zmáčkla. Kost byla tak změklá, že ji bez potíží rozdrtila na kašičku. Trei zapnula detekci hmoty a vnořila hlavici detektoru do rosolu naplňujícím dno jámy. Detektor pracoval. Pípnutí oznamující ukončení detekce.

Na hledí Treiiny helmy se objevilo:

30% HCl

10% H2SO4

15% HCN

5% CN

40% UNKNOWN

“Sakra, za chvíli mi to rozleptá nohavice a pak...” zavzlykala Trei. Náhle z rosolu něco vyskočilo. Co to je? Lezlo to na ní.

Mládě boghora. Hrůza. Malý boghor lezl směrem k Trei. Chtěla uskočit, ale nohy zůstaly na místě. Ztratila rovnováhu a upadla na záda. Pomalu se potápěla. Nemohla hýbat ničím než rukama. Z kapsy na ruce vytáhla plasmový nůž. Zapnula. Oranžovo fialová záře se rozlila po čepeli nože. Boghor skočil. Zuby se zařízly Trei do paže. Cítila řezavou bolest žíraviny a zubů. Druhou rukou s nožem bodla. Jednou, dvakrát, třikrát. Boghor zavyl a zaútočil. Na helmu. Naštěstí už měla hlavu pod hladinou. Uviděla tesáky, jak se blíží, ucítila škrábání zubů o hledí.

Mládě boghora sebou škublo. Ucítila mráz a zimu v trhlině po boghorových zubech. Někdo vystřelil blesk.

Boghor se zaklepal a vyprskl krev z tlamy. Krev se rozlila po hladině žíraviny. Uslyšela bublání a neutralizaci kyseliny nad svou helmou. Vytáhla z rosolu hlavu v helmě. V naleptaném hledí viděla Ziba s bleskometem namířeným na škubajícího se tvora.

Bleskomet si dal na rameno a vystřelil lano. Trei si ovázala lano kolem ruky a přicvakla si ho k elektronické karabině. Ozvalo se zabzučení. Lano se napnulo a Trei se nechala vytáhnout až k okraji. Zibo vzal obdélníkovou nálož a nacvakal čas 00.00.42.21.32.

“Ták, za čtyřicet dva sekund a ňáký drobný to vyletí do povětří, pojďme pryč.” S těmito slovy stiskl Zibo detonační knoflík a nálož hodil do žíraviny. Oba dva se dali do běhu. Běželi, přeskakovali pařezy, kmeny. Jejich kroky čvachtaly v mechovitém, vodou nasáklém podloží. Skok. Kotoulem se svalili za hromadu chroští, obrostlého mechem a kapradím.

Mohutný výbuch trhal stromy, okolo lítaly plameny a jiskry. Mohutná tlaková vlna rozmetávala kolem bahno a kamení. Kousky vajec a rosolu z hnízda létaly vzduchem. Žár spaloval okolní stromy a vysušoval mokřiny. Hukot ohně sílil a pak znenadání ustal. Ozývalo se jen praskání hořícího dřeva. Okolí bylo naplněno kouřem.

Totální destrukce okolí hnízda. Stromy byly zlámané, mech strhán ze země a spálen na popel. Pahýly stromů v bezprostřední blízkosti hnízda byly polepeny zbytky vajec a zuhelnatělé žíraviny. Přímo před sebou viděli hrudní koš člověka. Oběti boghora.

“Ták, máme jeho hnízdo, ale teď ještě jeho..” řekla Trei, ošetřujíc si kousnutí, které jí uštědřil malý hnusný “boghoráč”.

“Zase je pryč, vždycky ví, kdy se odplazit do bezpečí. Jak to dělá?”

“Velmi vyvinutá intuice, Zibo.”

“Slyšel jsem, že má nějaký speciální mentální schopnosti.”

“Máš pravdu. Když se pořádně soustředí, dokáže vyvolat časoprostorovej šok a přečíst si všechny tvý vzpomínky.”

“Tak to abysme si dali pořádnej pozor. Co?”

“Kolik máš ještě energie v bateriích? A jaká je pohyblivost, poškození a zásoba kyslíku?”

“V bateriích mám ještě devadesát procent energie, pohyblivost osmdesát, poškození dvacet jedna a kyslíku devadesát osm procent.”

“Fajn. Zatím dobrý. Až budeš mít kyslíku dvacet procent, řekni mi, Zibo.”

“Jó, neboj.”

Po pětiminutové pauze se vydali dál. Les neustále houstl. Už nešlo používat trojrozměrné senzory, a tak přepnuli na infračervené zobrazení. Pro jistotu zapnuli pohybový senzor a detektor elementárních výkyvů.

Po dvaceti pěti minutách chůze začal elementární detektor hlásit zvýšenou přítomnost sloučeniny železa a jiných kovů.

“Máme tu dodávku. Jak se sem ale dostala?” řekla po chvíli Trei, když se dokončila visualizace objektu.

“Jdeme to omrknout?” zeptal se dychtivě Zibo. Jakmile uslyšel kladnou odpověď, odbočil za malý mechovitý pahorek porostlý malými stromky, mezi nimiž rostly divoké girony.

Když obešli pahorek, objevili tu dodávku. Dodávka, starý Briber, byla celá rezavá a pomačkaná. Přední nárazník byl zmačkaný od prudkého čelního nárazu do malé, dva metry vysoké skalní stěny, tvořící jednu stěnu pahorku. Skalní stěna byla už porostlá mechem a skoro po celé její šíři se vinuly tlusté tvrdé kořeny rostlin a bionomů. Výstup nebyl možný, protože dobře se šířící mikrosturkturální slizovky pokryly celou stěnu centimetrovou vrstvičkou kluzkého rosolu. Na svrchním okraji stěny rostlo dýni podobné ovoce. Zibo studoval biomechaniku a zoologii, a tak řekl Trei: “To ovoce, co roste na okraji toho skalního převisu, je klikako, plod stejnojmenné rostliny. Těmito plody se živí převážně kriboni.”

“Co jsou to kriboni?”

“kriboni jsou chrumům podobní pancéřnatci. Od chrumů se liší hlavně ústním otvorem a velikostí. Zatímco chrumové jsou malí broučci, kriboni dorůstají do výšky jednoho metru a délky dvou metrů. Jejich ústní otvor obsahuje několik párů drtících kleští a ostrých zubů, do kterých je při sevření čelistí vypuštěno velmi silné lokální anestetikum. Mimo to má taky v ústním otvoru váčky s trávící kapalinou, kterou může na vzdálenost jednoho metru vystřiko...” Ziba vyrušilo hlasité chrastění a syčení. On i Trei se otočili a...

Z lesa vykukovala žlutá hmyzí hlavička s dlouhými tykadly. Zibo stál jako opařený a stěží vykoktal: “Kkkk..kribbb.bon”

kribon pomalu vylezl ze tmy. Jeho dlouhé pancéřované tělo se zalesklo ve svitu slunce. Obří brouk se na svých osmi nohách přibližoval. Když byl pět metrů od nich, tak se zastavil. Dál postupoval pomalu. Jeho nohy chrastily a on kolísal se ze strany na stranu a pravidelně syčel.

Zibo velmi pomalu nahmatal bleskomet a pak jediným nacvičeným pohybem strhl zbraň z ramena, zapřel si ji o nohu a stiskl spoušť. Trei ucítila slabý závan větru a uviděla blesk protínající vzduch. Blesk zasáhl kribona do jeho chitinového krunýře a explodoval ve spršce jisker a ohně. Uslyšeli klapání, chrastění a chroptění zasaženého kribona. Jakmile se rozplynul kouř, spatřili, že mu blesk vůbec neublížil, spíš ho ještě víc rozzuřil. Tykadla se chvěla v návalu vzteku, nohy přešlapovaly. Pak vyrazil kupředu. kribon běžel velikou rychlostí a okolí protínalo vzteklé tss tss tss. Trei popadla Ziba kolem pasu a hodila ho na okraj skalní stěny. Uslyšela zapraskání větví a lomoz. Pak ucítila, jak jí kribon přirazil nohy ke skále. Ucítila bolest. kribon couvl. Trei se sesouvala dolů. Pak znovu zaútočil. Tentokrát na zraněnou ruku. Ucítila trhání slepených švů a pak uviděla, jak jí z rukávu, roztrženého o trny kořenů, vytéká krev. Uviděla jak kribon ustoupil o krok dozadu, rozevřel tlamu a z úst mu vytryskl oblak průhledné tekutiny. Nestačila uhnout rukou. Tekutina se jí dostala do rány. Ucítíla nesnesitelné pálení a škubání, bolest ji ochromila. Před sebou viděla jenom žlutou skvrnu, jak vyráží dopředu. Ostré zuby se jí zaryly do pálící rány. Ruku jí sevřela ostrá klepeta. Zuby se zaryly hluboko do rány. Bolest pomalu slábla, cítila, jak jí ruka začíná ochabovat.

Pak už necítila nic. Začalo jí hučet v uších. Motala se jí hlava. Omdlela.

Zibo vykoukl ze směti kořenů a viděl, jak Trei pokládá hlavu na stranu. “Omdlela”, pomyslel si. Viděl jak kribon drtí její ruku. Klepeta měl celá od krve a zuby hryzaly a trhaly maso. Pak dostal nápad. kribon pomalu natravoval maso na Treiině ruce, když uviděl, jak vzduchem letí klikako. Okamžitě opustil Trei a běžel pro oblíbenou potravu. Chytil klikako do předních nohou a celé si je nacpal do ústního otvoru. Celé veliké klikako jenom trochu stiskl, slupka praskla. Zibo viděl jak klikako puklo a dužina se rozlila v ústech a trochu vycáklo i před kribona. Spatřil lesk granátu, jak mizí v trávicí trubici.

Aktivoval odpalovač.

Kribon ucítil, jak něco uvnitř něj syčí a vypouští plyn. Přetlak v jeho útrobách byl nesnesitelný, začal zvracet, když to, co bylo uvnitř něj, vybouchlo.

Kribon sebou škubl a pak se roztrhl. Ozvala se ohlušující rána. fialová krev vystříkla na stromy a na zem. Hlava se utrhla. Letěla vzduchem a spadla pod dodávku. Nohy, stále ještě připojené k břišní stěně, zavrávoraly, udělaly pár kroků a svalily se na vyprahlou hlínu.

IV.

Trei se probrala, otočila hlavou a pozorovala broučí tělo, pokryté zaschlou krustou zhnědlé krve. Všude kolem těla se válely scvrklé vyschlé vnitřnosti a části chitinového krunýře.

“Co se stalo, kde jsme?” zeptala se Trei. Zibo přišel až k Trei a řekl: “Konečně ses probudila, už jsi byla v mrákotách skoro dva dny.”

“Co?” vytřeštila na něj oči Trei,”dva dny, to snad není možný!?”

“Ale je, koukni,” řekl Zibo a ukazoval Trei na její ruku. Trei otočila hlavou v helmě a uviděla odtrhnutý rukáv. Místo rukávu uviděla drátěnou konstrukci, na které byla vrstva průhledné izo hmoty. Do provizorního obalu ústila trubička, na kterou byla napojená malá bombička s anestetiky a vzduchem. Rána byla slepená badeitovým lepidlem na rány. Přes průhledné lepidlo viděla zčernalé maso spálené žaludeční šťávou a rozdrcenou kost.

Odvrátila hlavu. Chtěla něco říci, ale omdlela.

Dva dny poté, pravé poledne.

Trei si právě zalepila skafandr na místě, kde jí ho před čtyřmi dny roztrhal kribon, vstala a šla se podívat na Briber. Viděla, že uvnitř jsou dvě mrtvoly, nejspíš pozemšťanů. Došla až k dodávce a spatřila, že lidé jsou celí obalení hmyzem. Odehnala mouchy a poliony, pasoucí se na tělech a ustrnula. Těla byla celá okousaná a natrávená. První člověk neměl ruku, druhý člověk neměl hlavu, půl hrudníku a nohu. Věděla, že tohle má na svědomí kribon nebo...

boghor. Boghor, určitě boghor, ten za to může, ten je tak zřídil. Na zemi pod sedadlem spatřila znak. Sebrala jej a zjistila, že jde o komunikační znak, který byl před dvaceti lety zrušen pokrokovou komisí. Tenhle patřil organizaci Neika transports&spaceships, která před osmdesáti lety zkrachovala. Stiskla jej a ozvalo se slaboučké praskavé zapípání. Pak uslyšela hlas počítače.

“Tady centrála Neika transports&spaceships v pískovcovém údolí, co si přejete?”

“Tady Trei Stallarová, agent IO, datová složka T22262589, žádám o přístup k informacím.”

Tvrdošíjný hlas počítače zaprotestoval: “Vaše žádost zamítnuta. IO má pouze 526 822 datových složek. Mezi nimi není žádný agent Trei Stallarová. Zadejte pravé informace.”

Trei vzala odznak a zasunula jej do kapsy na hrudi. Z pásu s přístroji a nářadím, který ji obepínal okolo pasu, vzala laserovou vypalovačku a pomalu začala vypalovat slitinu tvořící úschovný prostor automobilu. Vypálila otvory, do kterých pak leptacím otvírákem vpravila koncentrovanou žíravinu. Stěna úschovného prostoru odpadla na podlahu Briberu a v boxu, se objevila hromada různého haraburdí. Trei objevila mnoho zastaralých přístrojů a nářadí.

Při důkladném prohledání našla laserovou propisovačku, kapesníky, kreditní karty, pár Srilejských bankovek, které platily ještě před Migurejskou galaktickou revolucí tj. před sto dvaceti lety, ustřelovák na víčka od plechovek, vibrační pilu typ VP126 a velikou zdobenou krabičku z mahagonu. Otevřela ji a objevila revolver ráže 48 a 12 nábojů ve vypolstrovaném dnu. Revolver byl vyleštěný a nově natřený. Vzala jej do rukou a pozorně si jej prohlížela. Starožitnost jak se patří. V muzeu by za něj dostala půl miliónu na ruku. Vždyť byl používán před tisíci roky. Otevřela zásobník. Bylo v něm dvanáct nábojů.

Revolver schovala do plastové kapsy na zbraně. Do otvorů zasunula dvanáct nábojů z krabice. Pak kryt zavřela a zamkla kapsu na kód.

Při pročtení nalezené průkazky zjistila jméno jednoho z obou mužů. Jmenoval se Barney Grobranov, datová složka B2352. Vzala znovu odznak a stiskla jej.

“Tady centrála Neika transports&spaceships v pískovcovém údolí, co si přejete?”

Trei zalhala: “Tady Barney Grobranov, Neika transports&spaceships, datová složka B2652, žádám o přístup k informacím.”

“Počkejte prosím, pane Grobranov, ověřuji vaši žádost.”

Po chvilce ticha se ozval hlas počítače znova.

“Vaše žádost byla povolena. Na základně není nikdo. Pokud zpráva nemůže být prověřena, přijímá se bez dalších pokusů o prověření, to je napsáno v příkazu 16/22 $256.1.8. Informace jsou přístupné a vy jste oprávněn rozkazovat.”

“Počítači, řekni mi, jak dlouho už na základně nikdo není.”

“Podle záznamů sto třicet pět let.”

“Počítači, podle naší polohy, jak se dostaneme k základně?”

“Půjdete po lesní cestě směrem na západ. Délka trasy je osmnáct kilometrů a padesát dva metrů.”

“Počítači, vyšli dálkově řízený automobil.”

“Právě vyjíždí. Bude u vás za deset minut.”

“Co to je za druh vozidla?”

“Rilijanský vozík PIKJANOV 4 forma 265U, firma jej vlastní přesně 150 let. Získán v bazaru za cenu 7265 srilejí. Celkové stáří 620 let 3 měsíce a 9 dní.”

“Brr.. to bude hrůza. Briberský vozík PIKJANOV. Bribeři byli strašně nepořádní a zaostalí. A to se jim vymstilo. Vystřelili mezihvězdnou iontovou hlavici a ta explodovala, ještě než vzletěla.”

“Co prosím, pane Grobanov?”

“Nic,” vzdychla Trei, načež znovu stiskla odznak, který tím přerušil spojení. Odznak si přimáčkla na přísavnou plochu a pak jej zalila do izo hmoty. Teď byl dokonale chráněn a byl i funkční. Izo hmota zvuk naštěstí propouští velmi dobře.

Trei se otočila a viděla Ziba, jak po laně, zapíchnutém v kořenu na okraji skalní stěny šplhá nahoru. Přeskočil kořen a zkoumal bionoma přisátého na velikém plodu klikaka. Viděla, jak zvedá hlavu a pozoruje. Křoví před ním zašustilo. Trei zapnula infra, ale nic neviděla. “Co to? Že by zerriko?” pomyslela si Trei. Zapnula komunikátor a řekla Zibovi: “Zibo, je možný aby tady v chroští bylo zerriko?”

“Zerriko? Tady? Já si myslím, že spíš...”, náhle z houští vystřelila opancéřovaná veliká hlava. V okamžiku letěl Zibo vzduchem a narazil na stěnu dodávky. Stěna se promáčkla. Zibo spadl na zem a pomalu se zvedal. Mezitím Trei, která už boghora rozeznala, vzala bleskomet a vystřelila. Dunivý zvuk výstřelu nestačil ještě doznít a už se ozvala mohutná exploze doprovázená kamením létajícím ve vzduchu. Jeden kámen dopadl na dveře Briberu, které za mohutného rachotu uletěly a rozbily se o strom. Mezitím vstal i Zibo a též vystřelil. Další blesk vlétl do hořících stromků, které ještě zůstaly stát. Další výbuch. Jiskry se rozlétly a celá skalní stěna se s lomozem sesypala. I přes rozvířený prach a kouř viděli boghorovo tělo, které se sunulo dolů z pahorku po kamení.

Když usedl prach a kouř, viděli, jak boghor leží v prachu a suti z rozmetané skály. Jeho tělo se nepatrně chvělo. Spatřili jeho tlamu, plnou obřích zubů a klů. Dlouhý rozeklaný jazyk obalený prachem olizoval zem. Lepily se na něj kamínky a listy a kůra. Trei si prohlížela jeho oči. Pořád se ještě leskly a nekalily se, víčka byla namodralá. “ Úmyslné podchlazení organismu za účelem nepozorovatelnosti na Infra zobrazení,” pomyslela si Trei. Náhle koutkem oka spatřila, jak se boghorovi zablesklo v očích. Okamžitě vyskočila a kopla Ziba do boku Zibo odletěl dva metry od dodávky. Sama taky odskočila a dopadla vedle něj. Otočila se a viděla, jak boghor naráží hlavou do boční stěny dodávky. Jeho rohy podebraly automobil a odhodily jej na okraj prašné cesty. Dodávka odletěla dvacet metrů a při dopadu explodovala. Zelené plameny olízly koruny stromových palem a pohltily zčernalou kostru dodávky. Praskání a hukot ohně slyšela až sem. Pak se podívala na boghora. Stál a třásl se. Ucítila, jak se jí něco zakouslo do mysli.

Náhle slyšela ve své mysli hlas. Věděla, komu patří. “Trei, ty jsi to odhalila, všechny svoje orgány opravdu nemůžu ovládat. Všimla sis toho. Včas, ale stejně ti to bude k ničemu. Prodloužila jsi vám život o pár minut. Nic víc.”

Trei se posunula dozadu a nahmatala zbraň. Vzala bleskomet a namířila ho na boghora. Zase se ozvalo : “Nenamáhej se. Tvá snaha je zbytečná. To mi neublíží. Proti bleskům už mám imunitu. Víš, jak jsi do mě střelila, když jsem chtěl rozpárat padajícího Ziba? Dokázal jsem zjistit obranu proti týhle energii. Už ti to nepomůže.” Neuvěřila. Stiskla spoušť. Blesk zasáhl boghora přímo do hlavy, ale odrazil se a dopadl do lesa u cesty. Exploze byla mnohokrát silnější než obvykle. Stromy se spálily žárem na prach. Hlína se spekla ve skelnou hmotu a stromy okolo místa exploze se rozlétly na kousíčky. boghor pomalu postupoval a pak se zastavil uprostřed silnice. Trei si vzpomněla na revolver, pomalu odkódovala kapsu na zbraň a sáhla pro revolver. Nahmatala spoušť. Prudký pohyb donutil boghora uskočit o půl metru.

Ozval se výstřel. Rána se rozezněla lesem a ozvěna se rozléhla kilometry daleko. boghor zařval a udělal krok. Z rány na přední noze vyprskla hustá rudá krev, která se rozstříkla na hlíně. Druhý výstřel zazněl o chvíli později. Zasáhl boghora do stehna poraněné nohy. Stehno se roztrhlo a hustá krev začala prskat z rány. boghor zařval a zatřásl se. Náhle se ze zatáčky vyřítilo stokilometrovou rychlostí vozítko PIKJANOV 4 a zabořilo svoji plechovou kapotu do boku monstra stojícího na silnici.

Krev se rozcákla po skle. Natrhlý plech prořízl boghorův bok jako ostrý nůž a teplá krev se rozlila na PIKJANOV. boghor zakvílel a odběhl do lesa. Jeho cestu vyznačovala krvavá stružka. Zmizel ve tmě. Ještě jednou zařval a pak už bylo ticho.

V.

Cesta byla hrbolatá a prašná. PIKJANOV byl zevnitř rezavý a poškrábaný pískem. Na palubní desce byla přimontována ocelová bedna s dálkovým ovládáním. Po pěti minutách spatřili údolí ohraničené pískovcovými skalami. Uprostřed stála startovací rampa, ve které byla upevněna veliká transportní loď. Na jejím trupu byl sotva znatelný letopočet 2100. Loď se jmenovala Riona.

PIKJANOV zabrzdil na velikém prašném kosmodromu mezi starými oprýskanými budovami. Trei i Zibo vystoupili. Elektrický vítr jiskřil na prašné zemi a vířil zrníčka písku. Kosmodrom působil velmi stísněně a děsivě. Trei přistoupila k budově, která nesla nápis SKLAD 23 a setřela prach na mechanismu otvírání dveří. Stiskla prostřední knoflík, načež uslyšela jekot nepromaštěné hydrauliky odsunující dveře. Jakmile se otevřely dveře, vešli dovnitř. Ve skladu byly obrovské regály, ve kterých byly raketové motory, trysky a jiné součástky, typické pro kosmodrom. Trei spatřila v levém rohu místnosti mrtvolu. Člověk byl celý vyschlý a scvrklý. Musel tu ležet už pěkně dlouho.

Pomalu procházeli sklady a budovy a objevovali další a další mrtvoly. Všichni byli okousaní a někteří byli roztrháni na kousky. Ve skladu 1 objevili mrtvolu přilepenou na stěně v rosolnatém kokonu. Její kůže byla zezelenalá a změklá. Zibo namířil bleskomet přímo na kokon a vystřelil. Blesk roztrhnul kokon, z kterého vzápětí vytekla rudá břečka, která se rozlila po zemi skladu. Poté se z kokonu vyvalil malý boghor usmažený bleskem.

Pozorovali mládě, škubající se ve smrtelné křeči, když tu náhle uslyšeli hukot zažehnutých motorů. Vyběhli ven ze skladu a oslnila je záře. Viděli jak se startovací rampa chvěje a otřásá a transportní loď startuje.

“boghor!” vykřikli téměř zároveň. Rozběhli se do skladu 19, kde viděli transportér, na kterém byla malá pronásledovací loď. Otevřeli dveře skladu a vyjeli na volnější prostranství. Přehlídli nápis ZÁSOBÁRNA PALIVA na budově, blízko které zaparkovali. Stiskli tlačítko odpal a vyběhli z auta. Raketa se narovnávala do svislé polohy docela rychle. Vyšplhali po žebříku a otevřeli otvor kabiny. Zalezli dovnitř, zavřeli poklop a připoutali se. Trvalo jim to docela dlouho, protože kabina byla nakloněná.

Konečně byli připoutaní. Leželi na křeslech a pozorovali jak Riona opouští atmosféru. Otřes a rachot ohlásily zážeh starého motoru.

Za 20 vteřin vystartovali a opustili planetární systém T’gr. Pronásledování veliké transportní lodi Riona byla hračka. Po deseti minutách řekl Zibo: “Musíme je sestřelit. Teď nebo nikdy. Za chvíli by mohl přistát na obydleném Ribdenu a to by byl průšvih. Nažhav zbraně.”

Trei nažhavila oba kanóny, otevřela raketovou komoru a pevně chytila palebnou páku do ruky. Jakmile se ozvala hláška, oznamující bojovou připravenost, zaměřila Trei na palivové nádrže sledovaného stroje a stiskla spoušť. Spatřila oranžový záblesk laserových paprsků a pak explozi nádrže. Vypálila raketu. Zásah a další exploze. Celá záď Riony se zahalila do nazelenalých plamenů spalujících kyslík a palivo. Hořící raketa se otřásla a zamířila do atmosféry planety ZHO26540. Na zvětšenině viděli žhavý objekt letící k povrchu. Spatřili ještě dva výbuchy a dopad. Raketa se pomačkala a zaryla do hlíny pokrývající povrch vulkanické planety typu T62.

Za hodinu loď vzplanula a ve svých zelených očistných plamenech zničila tělesnou schránku boghora.

Lov se zdařil. Boghor zemřel.

VI.

Slunce prosvítalo přes listy palmovitých bionomů a keříků. Uprostřed listí leželo mládě boghora a jedlo ulovenou Nampu. Na okraji lesa dohoříval vrak transportní lodi, ve které zahynul boghor zploditel.

V okolních lesích nebylo mládě jediné svého druhu. Bylo zde ještě deset jeho bratrů.

Jedenáct lovců, lovců spasitelů, kteří vysvobodí vesmír od přelidnění. Rovnováha už nebude narušována.




** Amber Stories ver. 1.1 **