Ležel na břehu řeky a ještě oddechoval po vyčerpávajícím běhu, ale v břiše už ho hřál kus masa, který ukradl svým pronásledovatelům. V posledním úseku, kdy se brodil proti proudu, je musel setřást; teď tedy odpočíval. Už měsíce se pořádně nenajedl.
Skoro už zapomněl, že někdy žil jinak než teď: věčně hladový, nevyspalý, špinavý, promrzlý, osamělý a zoufale se skrývající; ostatně nebylo na co vzpomínat. Otce nikdy nepoznal a matka ho odvrhla. Nezazlíval jí to, donutili ji. Od narození byl jiný než ostatní. Porod měl neobyčejně těžký, trval přes půl dne a matka při něm málem zemřela, a když konečně byl na světě, spatřili všichni kolem, že má červené oči. Rostl mnohem rychleji než jeho vrstevníci; třebaže byl hubený, kostnatý a měl podivně zkřivené končetiny, byl mnohem silnější a rychlejší než všichni ostatní. Viděl stejně dobře ve dne i v noci, slyšel zvuky, o nichž druzí vůbec nevěděli, a některé z těch pro ně samozřejmých mu unikaly. Čím byl starší, tím výrazněji se odlišoval od ostatních, od celého svého rodu, a tím víc se ho ostatní stranili. Netušil sice, proč právě on je jiný, ale nepřikládal tomu význam a netoužil po ničem než být jedním z nich; oni se ho však báli - a nenáviděli ho. Pak proti němu vystoupili všichni a otevřeně. Vyhnali ho do pustiny a když se chtěl vrátit, vrhli se na něj a byli by ho zabili. Zachránila ho jen jeho síla a rychlost, s níž uprchl. I tak mu zůstala velká jizva na břiše, která při změnách počasí bolela.
Od té doby žil sám jako vyhnanec. Skrýval se po lesích, přespával pod keřem, živil se kořínky, které vyhrabal, a vzácně se mu podařilo ulovit nějakou myš. Pochopitelně trpěl zimou a hladem, občas se tedy odvážil přiblížit tam, kde přespávali jeho bývalí soukmenovci, a využít nepozornosti hlídek, aby získal něco k jídlu. Sice ho pak stíhali, ale vždycky se mu podařilo uniknout. Byl rychlejší a vyznal se v krajině mnohem lépe než oni. Tak žil nebo spíš přežíval ze dne na den a věděl, že až do smrti se nebude mít jinak.
Ve vodní hladině se odráželo světlo úplňku. Zvedl hlavu a pohlédl na měsíc. Vždycky v něm vyvolával touhu naříkat, neartikulovaným kvílením vykřičet do celého světa všechnu svou bolest a smutek, věděl ale, že si to nemůže dovolit. Chtěl vstát a odejít, když tu jeho tělo náhle zalila nesnesitelná bolest. Slyšel, jak mu praskají lámané kosti, šlachy se natahovaly a zkracovaly, svaly se začaly třást a házely tělem ze strany na stranu, hlava se mu málem rozskočila vnitřním tlakem. Nakonec omdlel.
Když se probral, bolelo ho celé tělo a měl velkou žízeň. Plazil se k vodě a když sklonil hlavu, aby se napil, spatřil svůj obraz. Z hrdla se mu vydralo hrůzyplné zaječení, když si vzpomněl na podivné příběhy, které kdysi slýchal.
Už nebyl vlkem. Stal se z něj člověk.