Z podzemního komplexu vyjelo pět nejnovějších tatrováckých černých limuzín, které se tiše rozjely do různých směrů. Bylo časně ráno a náhodní chodci jim nevěnovali žádnou pozornost, poněvadž všichni pospíchali do zaměstnání. V každé limuzíně seděli dva muži. Řidič a spolujezdec oba oblečeni do černého obleku s tmavou kravatou, bílou košilí a tvrdými a nepřístupnými tvářemi. Oba měli své úkoly, které byli rozhodnuti splnit za každou cenu. Šlo o republiku a sebemenší zklamání by mělo nedozírné následky.
Jedna z limuzín se vydala na sever republiky, do menšího pohraničního městečka. Muži se neznali, tak byla atmosféra v automobilu hustá a neproniknutelná. „Nemáš cigáro .“ prolomil mlčení spolujezdec. „Jo, je v přihrádce, vezmi to přes kopírák.“ Muž přikývl a otevřel přihrádku, odstrčil revolver a na spodku zahlédl krabičku camelek. Vytáhl dvě cigarety, krabičku vrátil zpět a podíval se znovu do přihrádky. Usmál se, sáhl opět do přihrádky a vytáhl zapalovač. Zapálil obě cigarety, jednu podal řidiči a druhou slastně potáhl. „Za jak dlouho tam asi budeme,“ očekával odpověď. „Asi za půl hodinky, stejně nechápu jak počítač mohl vybrat obyčejnou ženskou.“„To už není naše starost, náš úkol je přivést ji.“ Za třicet pět minut automobil zastavil u malého domku v okrajové čtvrti. Jeden z mužů vystoupil došel k brance a stiskl zvonek se jménem „Ing. Barek Vlastimil“
Další limuzína zajela na parkoviště ruzyňského letiště. Oba muži prošli turniketem a zamířili do postranních dveří s nápisem „Pouze pro personál.“ Zaklepali a vytáhli pouzdra s průkazem. Dveře otevřel menší muž s rukou za zády, podíval se na průkazy, prohlédl si tváře a odstoupil od dveří, aby mohli muži vejít. „Letadlo ze Švýcarska přistane za deset minut. Podle seznamu je Váš pasažér na palubě. Přivedu ho sem.“ Přivítal je muž, který otevíral dveře. Zastrčil revolver, který schovával za zády, do zásuvky u stolu. Vzal z něho tabuli s nápisem „pí. DARKOVÁ„a vyšel druhými dveřmi.
Třetí limuzína vjela do vilové čtvrti. Zastavila před vilkou s velkou zahradou. Z auta vystoupili oba muži a rozhlédli se. „Podívej profesor už svítí, aspoň se nebudeme zdržovat s buzením.“ Promluvil mladší z mužů a stiskl umělecký zvonek který byl pod mosaznou destičkou se jménem „prof. ZEMICKÝ JAN“
Předposlední limuzína se proplétala probouzející se Prahou a po chvilce se zastavila před městským archívem. Z automobilu vystoupil spolujezdec, který si za chodu oblékal plášť. Přitáhl si límec tmavého pláště k sobě a tiše vešel do budovy. V budově se zastavil a krátce se rozhlédl, chvíli pozoroval dřímajícího strážného. Ušklíbl se a rychlým tichým krokem vystoupil po schodech do prvního patra. Jako kdyby tam nebyl poprvé, vydal se hned ke dveřím na konci chodby. Zaklepal a čekal, dokud se za dveřmi někdo nezvolal „prosím, je otevřeno.“ Muž vstoupil. „Dobrý den. Profesor Gustav Flast ?“
Poslední limuzína přijela na sídliště a chvíli bloudila než řidič našel budovu, kterou potřeboval. Řidič vypnul motor a vytáhl klíčky. Sáhl do podpaždí a vytáhl chromovaný kolt. Zkontroloval bubínek a zbraň vrátil zpátky. Spolujezdec ho tiše pozoroval než promluvil. „Co blbneš, vždyť ho máme jen přivést.“ Řidič útrpně zvedl oči a odpověděl. „Vrátil se před dvěmi dny z akce, nemám chuť to koupit jen proto, že má nervosní ukazovák.“ Vystoupil a vydal se k paneláku. U výtahu ho dohnal jeho partner a ťukal si na čelo. Do výtahu vstoupili oba dva a řidič stiskl tlačítko s číslem 8. V osmém patře se vydali ke dveřím se jmenovkou „Ostrý Kamil“. Řidič si stoupl zády k levé straně dveří a vytáhl kolt. Jeho spolujezdec zakroutil hlavou. „Vždyť mu už museli volat, ty vole.“ Přistoupil ke dveřím a zaklepal. Za dveřmi se ozval tichý šramot. „Kdo je.“ „Poslal nás pan Blanický.“
Ve stroze zařízené okrouhlé betonové místnosti, byl kulatý stůl, okolo kterého byly rozmístěné polstrované židle, které neposkytovaly příliš mnoho pohodlí. Na stole uprostřed byly rozmístěny čtyři telefony. Vedle dveří, kterými se vcházelo do místnosti, byl stolek, na kterém se nacházel kávovar. U stolu seděli lidé, kteří se vůbec neznali. Poprvé se setkali, až v této místnosti a za okolností o kterých se jim ani nezdálo.
„Pánové ve světě je napjatá situace, která se nás bezprostředně dotýká a která se musí okamžitě a bezpodmínečně řešit. Tato situace se vyhrotila do takové míry, že musela být svolána operační skupina RYTÍŘ.“ To promluvil muž, který byl zřejmě nejstarší ze všech. „O této skupině má informace pouze úzký okruh lidí s prezidentem republiky a premiérem na čele. Na základě naší analýzy a následného doporučení bude uskutečněno rozhodnutí, které změní nejen postavení naší země ve světě, ale budoucí chod celého světa. Možná si hned na začátku pomyslíte něco o přílišné aroganci, ale je to bohužel pravda“
„Co je tedy naším úkolem pro budoucí okamžiky. Nás pět musí vyhodnotit odezvu zahraniční politiky nejen sousedních států, ale celého světa vůči naší zemi. Proto požaduji, aby náš názor byl jednotný a nezvratný abychom ho obhájili nejen před prezidentem, ale i před naším svědomím a našimi dětmi. Vznikne - li jakákoliv pochybnost u kohokoliv z nás, aktivace nebude možná.“
Nejdříve dovolte, abych Vás všechny přivítal, a seznámil Vás se situací, jak mi ji předložilo analytické středisko. Tato zpráva je rozpracovaná na tři části. První část se zabývá bezprostředním ohrožením republiky. Druhá rozebírá situaci u okolních států a poslední část je vlastně výtah ze zprávy naší rozvědky. Tato část je vlastně nedůležitější a pro naše konečné rozhodnutí prioritní. Když tedy dovolíte přistoupil bych k naší zprávě. Všichni ji máte před sebou a všichni jste ji četli, proto vynechám slovní kličky a kudrlinky a shrnu celou zprávu do přijatelnější a srozumitelnější podoby.“
SRN začala s cílenou kampaní na takzvané územní nároky vůči naší zemi. Napadá Postupimskou dohodu, Benešovy dekrety, výsledek 2. světové války, prostě všechno. To by nebylo nic nového kdyby, tyto nesmyslné požadavky nepředložily mezinárodnímu soudu v Haagu.„
„Bohužel, Spojené státy jako jedna z vítězných mocností ve druhé světové válce, které se na těchto dokumentech spolupodílelo, se v tomto sporu odmítli výrazně angažovat. Prezident USA dokonce v rozhovoru pro Times poukázal na to, že Evropa si konečně musí řešit své problémy sama. Vypadá to, že po Balkánské krizi a následující Transylvánsko - Makedonské válce, kdy se snažili o urovnání těchto nesmyslných střetnutí, už mají dost válečné turistiky do Evropy. Z toho vyplývá, že ze zámoří žádnou podporu čekat nemůžeme.“
„Rusko, jako následník další z vítězných mocností, má tradičně problémy s jednou svojí svazovou republikou. A jestli mohu vyjádřit svůj názor, tak bychom se na Východ měli vázat co nejméně. Rusům se podařil výborný tah s našimi východními sousedy. To jejich věčné odmítání rozšiřování NATO o bývalé sovětské satelity se jim vyplatilo.“
Polsko, Slovensko a Maďarsko už přestalo bavit klepat na dveře NATO a vytvořili svůj „klub přátel“. Spojili se velmi rychle a „překvapivě“ začali nakupovat ruské zbraně. To vyznívá dosti nepříznivě pro nás. Ostatně po výhře levicových stran ve volbách v těchto zemích jsme mohli něco takového očekávat. Slovensko vstupuje do volebního období, a kvůli lepším volebním úspěchům, pro určité strany, se Česká republika stává opět velice vítaným terčem. Takzvaná česká rozpínavost je největší překážkou pro prosperitu Slovenska.“
„Nejvíce překvapilo Rakousko, které upustilo od tradiční neutrality, a začíná se vést ve svých ambicích spolu se svým sousedem. Do rakouské vlády se dostalo na můj vkus příliš mnoho stoupenců Greenpeace. Takže problém jaderných elektráren, popílku z továren u nás, se zase dostal do středu veřejného mínění Rakušanů. Němci tyto vášně jen rozdmychávají, protože se jim to hodí do krámu.“
„Velká Británie a Francie mají své tradiční problémy. Pumové atentáty, které se ve Francii rozpoutaly před dávnou dobou, stále pokračují a vypadá to že nebudou mít brzkého konce. Dokonce jak tu rozvědka analyzuje hrozí to tam přerůst v občanskou válku. IRA ve Velké Británii, před nedávnou dobou podnikla velice nebezpečný a skoro úspěšný útok na královskou rodinu. Všechny bezpečnostní složky tam jsou na nohou.“
„Tímto jsem v kostce shrnul první dvě část této zprávy. A konečně se dostáváme k poslední části. Pro nás nedůležitější. Informace, jenž vám tady předkládám, získala naše kontrarozvědka za velikých materiálních a personálních obětí.“
„SRN spolu s Rakouskem uspořádaly společná cvičení, která se povážlivě a nepříjemně přesunula do blízkosti našich státních hranic. Před třemi týdny vykonal ministr obrany Slovenské republiky neoficiální návštěvu Ruska. Tato návštěva se protáhla na celý týden. Po návratu ministra do své země ,bylo svoláno Východoevropské Trio. Takto si totiž říká vojenské seskupení Polska, Slovenska a Maďarska. Tři dni po této schůzce začaly reorganizační přeskupení v rámci tohoto uskupení. S velkými obavami jsem ze zpráv vyčetl, že v rámci této reorganizace jsou týlové, organizační , opravárenské a logistické útvary přesouvány směrem na východ těchto států, kdežto bojové útvary a útvary prvního sledu se přesunují k západní hranici. Samozřejmě, že na tyto změny upozorňovaly naše diplomatické složky, avšak bezvýsledně. Bylo nám sděleno, že tyto organizační změny jsou prováděny s ohledem na obranu Tria, a s naší zemí nemají nic společného.“
„Máme asi tři dni na rozhodnutí o kterém jsem se zmiňoval. Rozhodnutí, které nás může přivést, až na práh globální světové války. Po celou dobu se budete zdržovat v prostorech, které jsou vám vymezeny a vždy v určitou dobu se sejdeme a prodiskutujeme naše poslední úvahy. Za tři dni, dáme výsledek našeho třídenního snažení prezidentovi republiky, který provede konečné a definitivní rozhodnutí. Jako vrchní velitel, našich ozbrojených složek má na to právo a v tomto případě, bych řekl, že je to povinnost. Nezávidění hodná povinnost.“
„Program R.Y.T.I.R. jak všichni už víte znamená zkratku naší nejnovější zbraně, kterou se nám podařila vyvinout zcela tajně. Je to na podiv, ale je to tak. Zlaté české ručičky a české mozky slaví opět svůj triumf. Rychlý taktický inteligentní robot je vrcholem kybernetiky a umělé inteligence. Samozřejmě, že i zbraňový systém je špičkou současného zbrojního průmyslu. To vše nám dohromady dává, jak kterýsi vtipálek podotkl Blanického rytíře. Nyní máte všechny informace, které mám i já. Máme spoustu práce.“ Po tomto dlouhém projevu se předseda komise posadil a upil z připravené sklenky.
Místnost to byla malá a bez oken. Jedna ze stěn byla prosklená a výhled vedl do obrovské haly, která byla obrovská. Do místnosti vstoupil vysoký muž, hladce oholený s kovovými brýlemi. Jeho tvář vyzařovala rozhodnost a pevnou vůli. Přistoupil k pultu, který byl u prosklené stěny. Pohlédl do haly a očima přejel po nekonečných řadách blyštících se pancířů. „Je čas vstávat Blaničtí rytíři,“ pronesl muž do ticha, vytáhl z kapsy podivně tvarovaný klíč. Nahnul se nad pult, odstranil červený kryt na pravé části. Vsunul klíč do zdířky a prudce s ním otočil doprava. Světla v místnosti a v hale pohasla a po chvilce se opět rozzářila.