Na okraji lesa se cosi pohnulo. Na louku vyšla postava a pomalu se blížila k raketě. Překvapený Emil z ní nespouštěl oči. Kousek od rakety se postava zastavila a Emil si uvědomil, že je to žena.
Měla dlouhé, světlé vlasy, štíhlou postavu a mile se usmívala. Její hluboké modré oči hleděly přímo do kamery. Na Emila působily mírumilovně a přátelsky. Naznačila mu, aby vystoupil.
Emil rychle zkontroloval nezbytné přístroje. Když zjistil, že mu nehrozí žádné nebezpečí, sestoupil po schůdcích do měkké trávy a přistoupil k ženě.
"Ahoj. Já jsem Nora," promluvila.
"Ahoj. Já jsem Emil."
"Jsem tvoje průvodkyně."
"Já vím," odpověděl Emil a vůbec mu nebylo jasné, odkud to ví. Ale věděl to.
"Pojď tedy za mnou. Prohlídka začíná," vybídla ho Nora a oba vykročili měkkou trávou k lesu.
"Na první pohled vypadá tato planeta nevinně. Ve skutečnosti ale skrývá mnoho nebezpečí. Sám bys tu během několika hodin zahynul. Proto musí mít každý, kdo sem přiletí, průvodce. Jdi přesně za mnou a ničeho se nedotýkej. Později ti všechno vysvětlím."
Dál šli mlčky. Do zad hřály Emila teplé paprsky slunce a pod nohama mu šustila tráva. Před ním kráčela Nora. Emil z ní nemohl spustit oči. Světlé vlasy jí vlály ve větru a křivka jejích boků se svůdně vlnila. I zezadu byla krásná.
Došli na konec louky a po úzké pěšince vstoupili do lesa. Byly tu vysoké jehličnaté stromy, svěží vzduch voněl pryskyřicí a nic nenasvědčovalo tomu, že by člověku hrozilo nějaké nebezpečí.
"Vaše civilizace to ještě neví, ale v celém vesmíru se vžil pro tuto planetu výstižný název Planeta pastí. Je jich tu velké množství. Číhají téměř na každém kroku a člověk, který o nich neví, je dokáže jen velmi těžko rozeznat. Vidíš například tamhleten strom?" ukázala Nora na kmen těsně u cesty. "To je taky past. Stačí se ho dotknout a je po tobě. Vcucne tě a zmizíš. Podívej!"
Sebrala ze země klacík a dotkla se jím stromu. V jediném okamžiku zajel klacík do stromu a zmizel. Emil hleděl na strom jako očarovaný. Pro jistotu o krok ustoupil.
"Na, zkus si to," podala mu Nora dlouhou větev. Emil ji uchopil a opatrně přiblížil ke stromu. Byla dost těžká a zdálo se, že s ní nějaký kmen nemůže nic udělat. Jen se však oba předměty dotkly, Emilem prudce trhla mohutná síla. Jedna z menších větviček se mu zachytila za kombinézu a smýkla s ním ke stromu. Jen tak tak se stihl zastavil těsně před ním. Zděšeně uskočil a srdce se mu divoce rozbušilo.
"Tahle past se dá naštěstí snadno odhalit. Když se podíváš nahoru, zjistíš, že kmen nemá žádnou korunu, žádné větve, prostě nic. Je to jen sloup."
Emil pohlédl nahoru a skutečně uviděl, že kmen asi po deseti metrech končí. Trochu ho to uklidnilo. Hned v další větě ho však Nora o tu špetku klidu zase připravila.
"Ale jsou tu i jiné, mnohem rafinovanější pasti, které i zkušený pozorovatel pozná jen s velkými obtížemi."
Emil pocítil nepříjemné mrazení v zádech při představě toho, co si zatím ještě představit vůbec nedovedl.
"Ale jinak je tato planeta nesmírně krásná," pokračovala Nora. "Když se naučíš pasti rozeznávat, bude se ti tu určitě líbit. Příroda je tu nádherná, nikdo ji neničí, řeky jsou čisté, téměř ráj."
Vyšli z lesa na louku porostlou množstvím pestrých květů.
"Tamhle je další past," ukázala Nora doleva.
Emil tam pohlédl, ale nic neviděl.
"Kde?"
"Ten obdélník bez květů."
Podíval se pozorně ještě jednou. Skutečně uviděl část louky, kde nebyly žádné květy.
"To je obdélník mizení." Nora sebrala kámen a hodila ho daným směrem. Jakmile se dostal nad území bez květů, zmizel.
"Vše, co se tam dostane, zmizí beze stopy. Pokud louka kvete, dá se to poznat ještě snadno. Také v zimě je to dobré, sníh se tam neudrží, ale jsou období, kdy se dá obdélník mizení poznat velmi těžko."
Emil tam hodil ještě jeden kámen. Účinek byl stejný. Nora měla nepochybně pravdu. Začal si uvědomovat, že tato planeta je skutečně velmi nebezpečná.
Došli k nevelké chaloupce. Bílé stěny, malá okénka, střecha z tašek. Domeček jako z pohádky.
"Tak tady bydlím. Když mám službu," ukázala Nora na roztomilé stavení. "Můžeš tu bydlet se mnou. Nemůžu ti to přikázat, ale bylo by to pro tebe lepší. Aspoň bych tě měla stále na očích. Souhlasíš?"
"Souhlasím," kývl Emil hlavou a ještě stále jako omámen se rozhlížel kolem sebe. To, co na této planetě spatřil, na něj hluboce zapůsobilo. Nebyl schopen se na nic soustředit.
Nora ho zavedla dovnitř a posadila na židli.
"Dám ti něco pro povzbuzení. Vidím, že to potřebuješ. Ale neboj, časem si na to všechno zvykneš. Nejhorší je ten první šok. A ten už máš za sebou."
"A jak daleko od některé z pastí jsem vlastně přistál?"
"No, bylo to dost blízko. Měl jsi štěstí. Ale to přece patří k životu, nemyslíš?" usmála se na něj Nora povzbudivě.
"Asi ano," odpověděl Emil a pokusil se její úsměv opětovat. Moc se mu to ale nepovedlo.
"Na, napij se," podala mu Nora šálek s modravou kapalinou. Emil si opatrně lokl. Nápoj byl bez chuti. Na chvíli zaváhal, ale pak ho všechen vypil. Musel Noře důvěřovat, bez ní by tu stejně zahynul. Nemělo tedy cenu ji z něčeho podezřívat. A navíc se mu Nora líbila. Nedovedl si představit, že by mohla mít špatné úmysly.
Postavil pohár na stůl a cítil, jak se pomalu probírá z ohromení. Nápoj působil skutečně rychle. V hlavě se mu opět začínaly rojit myšlenky. Zvědavě se rozhlédl kolem sebe.
To co spatřil ho značně překvapilo. Zařízení místnosti ostře kontrastovalo s tím, co viděl zvenku. Všechno bylo velmi moderní. Našel tu i předměty, které vůbec neznal.
"Jak vidíš, mám tu pohodlí. Je tu vše, co potřebuji k životu. Nemusím se vlastně o nic starat, všechno je automatické. Mám tak dostatek času věnovat se návštěvníkům. To je můj hlavní úkol.
Emil se už úplně vzpamatoval a začal si uvědomovat, co všechno prožil. Myšlenky v hlavě se mu pomalu srovnaly a on byl konečně schopen o všem logicky uvažovat.
"Kde se tu vůbec ty pasti vzaly?" zeptal se.
Nora se na chvíli zamyslela a pak promluvila: "Odpověď na tuto otázku je velice zajímavá a není nijak příjemná. Když jsme sem přiletěli my, bylo tu vše tak jako teď a i nám trvalo dlouho, než jsme si na ni dokázali odpovědět. Na této planetě vypukla zvláštní skrytá válka. Spočívala v tom, že se obyvatelé této planety vzájemně chytali do pastí. Byly tu dva, nebo možná dokonce i více táborů, které proti sobě bojovaly. Každý tábor měl pochopitelně své pasti nenápadně označeny. Značky bohužel už zanikly, ale pasti tu zůstávají dál. A konec této situace byl, jak se zdá, tragický. Nikoho jsme tu nenašli, takže se dá předpokládat, že všichni obyvatelé v pastích zahynuli. Možná, že se někde ještě nějaké drobné skupiny zachovaly, ale s těmi jsme se zatím nesetkali. Malá naděje tu však ještě je. Tak dokonale, abychom ji mohli vyloučit, tuto planetu zatím ještě neznáme."
Rozhostilo se ticho. Emil přemýšlel o tom, co právě slyšel. Nikdy ho nenapadlo, že se dostane na planetu, kde se místní civilizace vyhubila. A už vůbec si takovou planetu nepředstavoval takto.
"A nedají se ty pasti nějak zničit?"
"Za současného stavu naší vědy a techniky ne. Všechny pokusy byly neúspěšné. Časem se nám to možná podaří, ale zatím je jedinou obranou se pastím vyhýbat. A proto jsem tu já."
Emil zamyšleně pohlédl z okna. Zaujat událostmi si ani nevšiml, jak čas pokročil. Venku se pomalu setmělo, slunce zmizelo za obzorem a na obloze se objevily první hvězdy. Náhle si uvědomil, jak je z těch nových zážitků a poznatků unavený.
"Myslím, že už půjdeme spát," navrhla Nora, když si všimla Emilova znaveného pohledu.
"To bude asi nejlepší," souhlasil Emil. Již se mu nechtělo poslouchat o hrůzách na této planetě. Jeho jediným přáním bylo spát a na vše zapomenout.
"Pojď, ukážu ti tedy tvůj pokoj," vyzvala ho Nora a zavedla ho do roztomilého pokojíku.
"Dobrou noc," rozloučila se a odešla.
"Dobrou noc," odpověděl Emil. Posadil se na postel. Rozhlédl se kolem sebe, ale neměl chuť ani sílu své okolí blíže zkoumat. Rychle se umyl, převlékl a s chutí ulehl na připravené lůžko.
Dlouho však nemohl usnout. Musel myslet na tajemné obyvatele této planety, na jejich pasti a na vše, co tu viděl. A také na Noru. Uvědomil si, že o ní vlastně ještě vůbec nic neví. A s myšlenkami vzdálenými již od hrozných pastí a nebezpečí této planety nakonec přece jen usnul.
Ráno se probudil do krásného dne. Při pohledu z okna Emila napadlo, že to všechno, co včera zažil, byl jen sen. Pak ale vstoupila do jeho pokoje Nora a on pochopil, že to byla skutečnost. A dokonce tomu byl v té chvíli i rád.
"Přeji dobré jitro," usmála se Nora a Emilovi to ráno připadalo skutečně krásné
"Dobré jitro," usmál se i on a oba na sebe chvíli mlčky hleděli.
"Jak ses vyspal?" přerušila mlčení Nora..
"Nádherně," odpověděl Emil a jeho tvář neopouštěl úsměv. Cítil se výborně a měl dojem, že jeho dobrou náladu nemůže nic pokazit. "Je tu skutečně krásně," ukázal z okna, za kterým se vlnila zelená krajina. Pak ale zvážněl a dodal: "Když si člověk odmyslí ty pasti." Chvíli zamyšleně hleděl z okna. "Jenže pasti jsou realita. Škoda. Na chvíli jsem měl dojem, že to není pravda, že jsem na obyčejné krásné planetě. A ještě k tomu s tebou..." Emil se smutně usmál. "Kdyby to tak byla pravda!" povzdechl si.
"Nemysli na to. Jsi prostě tady a je tu krásně. Sám jsi to přece říkal."
"Pravda, jenže ty pasti... Připadám si tu jako na hřbitově."
Dobrá nálada Emila úplně opustila.
"Pojď se nasnídat," vyzvala ho Nora. "To ti spraví náladu. Nesmíš na to myslet. Stejně s tím nemůžeš nic dělat."
Emil kývl hlavou a vyšel za Norou do jídelny. Při pohledu na prostřený stůl ho přece jen chmurné myšlenky poněkud opustily.
"A odkud jsi vlastně ty?" zeptal se Nory, když se posadili.
„ Z páté planety hvězdy XV215697,“ odpověděla Nora a zasmála se. „Ale to ti asi nic neříká a já nemám právo poskytovat o naší poloze žádné informace. Jako první jsme objevili tuto planetu, prozkoumali ji a odhalili pasti. Vzali jsme si nad ní patronát - všem, kdo sem přiletí, poskytujeme průvodce. Ať už je od nás nebo z kterékoli jiné planety. "
"A jaká je vaše planeta?" zajímal se dál Emil.
"Hodně se podobá této planetě. Je to zvláštní, ale v podstatě je téměř stejná a mezi vědci se vedou dlouhé spory o to, čím to je způsobeno. Zda je to shoda náhod, nebo nějaká zákonitost, či něčí uvědomělé dílo. Zatím se nedokázali na ničem shodnout a mně je to celkem jedno. Pro mne je důležité, že tu je hezky a že je mi tu příjemně."
"A jsou u vás všechny ženy tak krásné jako ty?" zeptal se Emil.
Nora se zasmála. "Nevím. To nemůžu posoudit. Záleží jaký máš vkus. Ale určitě by sis tam vybral."
"Mě bys úplně stačila ty."
"Dík za poklonu, ale nemusíš si vymýšlet. Tak hezká zase nejsem."
"To záleží přece na vkusu. A já to myslím vážně," ujistil Noru Emil.
"Budiž," ustoupila Nora. "Teď ale už musíme jít, abych ti stihla všechno ukázat. Nezapomeň proč jsme tady a hlavně kde jsme. Výuka začíná!"
Nora se zvedla a Emil ji následoval. Vyšli do sluncem ozářené přírody, vyšli hledat to, co by tu nikdo nehledal.
Procházeli nádhernou krajinou a pro náhodného pozorovatele mohli vypadat jako turisté kochající se svým okolím. Nikoho by nenapadlo, že těm dvěma hrozí v každé chvíli smrt. A přitom kolem skutečně číhaly desítky nebezpečí. Hluboké lesy, vysoké hory, průzračné řeky i rybníky, vlnící se moře, to vše lákalo člověka svou krásou a neporušeností, aby ho v zápětí nemilosrdně zahubilo.
Nora měla pravdu. Za několik dní si Emil na nebezpečí zvykl a přestal si ho téměř uvědomovat. Začal vnímat jen nevšední krásu této planety, krásu, která byla kdysi i tam, odkud přiletěl a o které toho tolik slyšel.
Počasí bylo stále velmi pěkné a dny rychle utíkaly. Vypadalo to, jak by tu nikdy nepršelo. Na sytě modré obloze svítilo žluté slunce a jen sem tam se objevil bělavý obláček. Až sedmý den přišla změna. Najednou se nebe temně zatáhlo a začalo pršet. Pršelo celý den a celou noc, prudké přívaly vod skrápěly zemi a Emil měl dojem, že musí dojít k potopě. Když však opět vyšlo slunce, nebylo po dešti ani památky. Jen tráva byla trochu vlhká a v řekách bylo více vody.
"Dnes si uděláme výlet k Hřmícímu prameni," oznámila Nora druhý den ráno. "To je největší vodopád na této planetě a po takovýchto deštích bývá nejkrásnější. Máš velké štěstí, že jsi tu právě nyní. To si nemůžeš nechat ujít. Uvidíš něco, na co hned tak nezapomeneš."
Nasedli do vrtulníku a pod nimi se opět rozprostřely nekonečné zelené plochy a stejně jako pokaždé předtím se na ně Emil nemohl vynadívat. Přitahovaly jeho zrak magickou silou něčeho, co ještě neviděl a co zase dlouho neuvidí. Jako by velký kouzelník otevřel před ním toto nádherné divadlo, které může v každém okamžiku zase nechat zmizet mávnutím kouzelné hůlky. A proto upřeně hleděl a snažil se vrýt si do paměti všechny detaily toho, co tu za chvíli již nemusí být.
A skutečně. Krajina pod nimi se začala zvolna měnit. Pomalu stoupala až se před vrtulníkem objevily první kopce. Blížili se k pohoří, kde měli nalézt další perlu této planety.
V horách bylo stejně krásně jako kdekoli jinde a navíc měly ono zvláštní kouzlo mnohotvárnosti, jaké mají hory na všech planetách. Kolem vrtulníku se zdvíhaly strmé stěny a vytvářely tak nový, mnohem uzavřenější a komornější svět, ve kterém se člověku odhalovaly další krásy planety. Bylo to zase něco jiného, než pouhá rovina prostírající se v nížinách.
Vrtulník sledoval tok řeky vytékající z pohoří. Umně se proplétal mezi vrcholky z údolí do údolí až se před ním objevila strmá vodní stěna. Z výšky několika set metrů padaly proudy vody na dno údolí. Mnohé se odrážely od skalních výstupků a vytvářely tak oblak vodní tříště v němž vznikala nádherná duha klenoucí se nad celým údolím.
Vrtulník přistál na malé plošině asi v polovině výšky vodopádu. Emil a Nora vystoupili.
Byl to úchvatný pohled. Vysoko nad nimi začínaly vodní kapky svůj pád a hluboko pod nimi mizely v rozbouřené vodě Stříbrné stuhy. A nad tím vším pestrobarevná duha.
"Úžasné!" vydechl Emil.
Zezdola k nim doléhal hukot vodních mas, ale byl tak hluboko, že se tu dalo pohodlně mluvit. Oba však mlčeli. Postavili se na kraj propasti k zábradlí, které tu kdysi někdo postavil, a s úžasem hleděli na nádherné představení.
"Noro," přerušil Emil dlouhé mlčení, "víš co je to láska?"
Nora se na něj zamyšleně podívala. "Vím," usmála se.
"A byla jsi už někdy zamilovaná?"
"Byla... A třeba ještě jsem," pohlédla zasněně do dálky.
Emil ji vzal za ruku. "Víš, já tě mám rád. Zamiloval jsem se do tebe."
"Já vím," odpověděla Nora a zamyšleně hleděla do země.
Bylo ticho. Jen na dně údolí šuměl vodopád svou monotónní píseň. Emil se sklonil k Noře a pokusil se ji políbit. Ta se však odvrátila.
"Situace je mnohem složitější, Emile. Za pět dní mi končí služba a pak se vrátím tam, odkud jsem přišla. Naše setkání byl příliš krátké..."
"A musíš odletět?"
"Co by se změnilo, kdybych neodletěla? Věčně bych tu stejně zůstat nemohla. A ani nechtěla. Už teď se těším domů. Mám tam rodiče, přátele... A tady jsi jen ty. A i ty se budeš chtít vrátit domů."
"Ne. S tebou bych tu klidně zůstal navždy."
"To říkáš teď. Jenže kdybys tu skutečně měl být jen se mnou... To by byl za chvíli dost smutný život, nemyslíš?"
"Snad... Asi máš pravdu... A co kdybych odletěl s tebou?"
"To by bylo snad jediné možné řešení, ale ani to by nebylo jednoduché. Známe se ještě příliš málo. Nevíš nic o životě u nás, nevíš kam by ses stěhoval. Naše zvyky se určitě v mnohém liší, třeba by sis nezvykl. A možná bychom zjistili, že se k sobě vůbec nehodíme."
"Možná máš pravdu. Kdo ví. Já bych to ale přesto rád zkusil. Pro tebe bych udělal všechno."
"Přeháníš. I když to teď zrovna myslíš vážně, tak přeháníš. Ale pěkně se to poslouchá. Škoda jen, že se to nemůže uskutečnit."
"Proč by ne? Já ti ukážu, že když člověk chce, tak jde všechno."
"Necháme toho, Emile. Ještě máme čas. Zatím si to rozmysli a pak se uvidí. Pojď, přistaneme ještě dole a podíváme se na lávku. Je z ní zvláštní pohled. Člověk si tam připadá strašně malý, úplně nepatrný."
Emil se ještě naposledy rozhlédl po celém údolí zahaleném oblakem vodní tříště a vykročil za Norou. Vrtulník je dopravil na břeh řeky k úzké visuté lávce.
"Myslíš, že nás ta lávka unese?" zeptal se Emil nedůvěřivě při pohledu na nepříliš silná lana, která ji držela.
"Určitě, byla jsem tu už několikrát a nikdy se nikomu nic nestalo. Podívej!" Nora vběhla na lávku a rozhoupala ji. "Co jsem ti říkala? Drží! Tak se neboj a pojď za mnou," zamávala na Emila.
"Už běžím," odpověděl Emil a vykročil k lávce.
Prudké zapraskání ho zarazilo. Jedno z lan se začalo pomalu prodlužovat a než si stačil Emil uvědomit co se děje, prasklo. Lávka se prudce naklonila a Nora zděšeně vykřikla. Sklouzla ke straně a bezmocně se snažila něčeho zachytit. Bylo však už pozdě. Kolem ní byl jen prázdný vzduch a pod ní vodopádem rozbouřené vlny Stříbrné stuhy. Několik vteřin se vznášela ve vzduchu. Pak zmizela v bílé pěně.
Emil stál na břehu a bezmocně pozoroval, co se před ním děje. Zdálo se mu to neuvěřitelné. Chvíli měl dojem, že je to jen hrozný sen. Když však Nora zmizela v divokých vírech zpěněné vody, pochopil, že je to pravda. Jen na okamžik zaváhal. Pak se odrazil a skočil.
Chvíli letěl vzduchem. Bílá hmota se k němu nezadržitelně blížila. Pak byla všude kolem něho a nakonec ho obklopila voda. Do celého těla se mu rozlil chlad. Udělal několik temp a ...
A potom se probudil.
* * *
Ležel nahý v kóji hibernátoru a byla mu zima. Teplota se pomalu zvyšovala až dosáhla potřebné hodnoty. Rozsvítilo se zelené světlo. Emil zvedl průhledný poklop a opatrně vstal.
Automaticky se oblékl a přitom přemýšlel o tom, co se mu zdálo. O hibernátorových snech toho již mnoho slyšel, ale tenhle se mu zdál přece jen trochu jiný. Podle pověstí to měla být směsice strašidelných nesmyslů plných hrůzy a paradoxů. A tenhle byl příliš pěkný a logický.
Ale ostatní si mohli také vymýšlet. Takže není vlastně o čem uvažovat. Byl to prostě mimořádně zajímavý sen. A pěkný sen.
Na řídícím panelu se Emil přesvědčil, že je vše v pořádku. Prospal deset let a dostal se přesně tam, kam měl. K nevelké, ale dost zajímavé soustavě. A zvláště pak k její čtvrté planetě, která měla být velmi podobná Zemi.
Proletěl kolem několika planet, kde provedl zběžný průzkum a zamířil k té, která měla být jeho konečným cílem. Navedl raketu na její oběžnou dráhu, několikrát ji obletěl a pak začal klesat.
Přistání proběhlo klidně. Planeta vypadala úplně pozemsky. V dálce tmavě zelená stěna lesa, sem tam nějaký pestrý květ. Modrá obloha se žlutým sluncem, které občas zakryl bílý mráček, stříbrná stužka řeky a několik ptáků, to vše budilo dojem, že se nachází tam, odkud kdysi odletěl.
Na kraji lesa se cosi pohnulo. Na louku vyšla postava a pomalu se blížila k raketě. Překvapený Emil z ní nespouštěl oči. Uvědomil si, že ji zná. Byla to ona!
Emil zaváhal. Ještě mohl odletět. Hlavou mu prolétla spousta myšlenek. Bleskově zhodnotil situaci. Pak se pohodlně posadil a čekal.
Žena došla až k raketě a pohybem ruky mu naznačila, aby vystoupil. Emil rychle zkontroloval nezbytné přístroje. Když zjistil, že mu nehrozí žádné nebezpečí, poslechl. Sestoupil po schůdcích do měkké trávy a přistoupil k ženě.
"Ahoj. Já jsem Nora," promluvila.
"Ahoj. Já jsem Emil."
"Jsem tvoje průvodkyně."
"Já vím," odpověděl Emil a usmál se.
"Pojď tedy za mnou, prohlídka začíná," vybídla ho Nora a oba vykročili měkkou trávou k lesu.