Poslední fragmenty dat se dostávají na své místo a já konečně otvírám oči. Pražský vstup je až na technický software úplně opuštěný, ale přesto používám výhod své falešné identity a přesunuji se ke svému cíli po vládních linkách. Na okamžik splývám s tokem tajných informací. Spojení přes satelit je rychlé a bezchybné. Za okamžik už mě vítá liduprázdný atlantský uzel, jedna z pěti základních jednotek Sítě. Bez problémů procházím modravým oparem, který obklopuje pětinu srdce gigantického celosvětového systému, abych se dostal tam, kde má za několik okamžiků vypuknout bez nadsázky největší zvrat v počítačových dějinách lidstva. Už několik let připravují tisíce na slovo vzatých expertů plán naprosté přeměny Sítě. První, na co přišli, bylo to, že tak hluboký zásah do nejelementárnější struktury nebude možné provést postupně. Proto vznikl projekt Cyberdawn, snad nejlépe financovaná akce století. V jeho rámci byl vyvinut program, který se za několik minut rozběhne právě zde a během necelých deseti hodin přetvoří celou Síť k obrazu svému, což znamená tak, aby odpovídala představám trojice nadnárodních korporací a hlavně sponzora. Již před pěti hodinami byl až na výjimky na nejvyšších místech do Sítě zakázán veškerý přístup. Naštěstí mám docela solidní znalosti a kontakty, protože jinak bych si musel nechat ujít určitě největší show v mém životě. Chápu, že někomu se to může zdát sebevražedné, ale každý, kdo v Síti strávil tolik času jako já, mi musí závidět možnost stát nad kolébkou nové éry mého druhého světa.
Úspěšně procházím druhou bezpečnostní vrstvou a přesouvám se výš, abych si zajistil lepší výhled na složitou zrcadlovou konstrukci centra tepajícího i teď obrovskými objemy živoucích informací. Nacházím místo ve zbytcích prázdného kontrolního stanoviště, nepoužívaného od dvacátých let, kdy lidskou obsluhu nahradila beta verze monitorovacího programu. Když se soustředím, jsem schopný uvědomit si své skutečné tělo, klidně ležící kdesi v Praze, a připadám si jako jeden z nich, z dávných strážců života Sítě.
Kolem mě prolétá opravářský program v jasně modrém pracovním overalu. Sleduji, jak se noří do žíly přenosové linky, ale hned se vrací a přistává přede mnou. Chvíli si mne prohlíží, jako by se chtěl ujistit, že nejsem výsledkem přetížení jeho senzorických subrutin, a pak ke mě vysílá data na komunikačním pásmu:
„Prosím, abyste v zájmu vlastního bezpečí opustil Síť. Opusťte Síť, prosím, nebo předložte oprávnění k pobytu.“
V gestu starším než Síť sama nechávám vyklouznout prostředníček ze zaťaté pěsti. Program bezmocně opakuje své výzvy, jenže já se s ním nemám v plánu bavit, protože pro mě nepředstavuje naprosto žádné nebezpečí. Otáčím se zpátky k centru, když na periferii vidění zaregistruji prudký pohyb. Neškodná ikona údržbáře se náhle rozpadá a digitální změt, kterou skrývala uvnitř, se formuje v groteskní ptačí obrys. Vyčkává, ale z jeho hrozivého postoje je cítit neskrývané nepřátelství. Rozpíná křídla a mezi metalickým peřím mu vyskakují zářící jazyky plamenů. Teď vypadá jako bájný pták Fénix, který se prý dokázal zrodit z vlastního popela. Napadá mě, že jsem měl věřit zprávám o novém zabijáckém softu, který prý byl vyvinut speciálně pro dohled nad přetvářením Sítě. Každý rozumný člověk by nejpozději nyní uposlechl příkazy a vyklidil pole. Na okamžik o tom uvažuji, ale pak ve mně vítězí cosi iracionálního.
Téměř s láskou spouštím bojový program. Jeho třpytivý osten se začíná míhat prostorem v rytmu adrenalinem pulzujícího biologického rozhraní jako meč nějakého archaického bojovníka. Několikrát se zablesknutím zasahuje hruď mého protivníka, avšak nezdá se, že by to mělo výrazný efekt. Neprůchodným datovým štítem odrážím zuřivý výpad blyštivého zobáku. Cítím, jak se mi štít pod silou nárazu rozpadá v ruce. Fénix zaklání hlavu, aby se připravil k dalšímu úderu. Chci toho využít, ale můj útok naráží na ohnivou stěnu nepřítelovy obrany. Ukazatel stavu mého softwaru přechází ze zelené do zlověstné oranžové kvůli poškození bojového programu. Začínám pochybovat o své naději na vítězství. Nestíhám se krýt. Zobák zasahuje mou ikonu a mé tělo - mé fyzické tělo - rve nepopsatelná bolest. Před očima mi na okamžik probleskne exploze barevných světel, když přetížené obvody mého počítače nezvládají kontrolovat zrakové vjemy. Další protivníkův útok mě jako zázrakem míjí.
Najednou se všechno neuvěřitelně zpomaluje. Uvědomuji si, že to není způsobeno poruchou mých systémů, které se nebezpečně blíží k červené části stupnice, ale prodloužením odezvy Sítě. Zdá se mi, že Fénix na okamžik váhá. Rozhoduji se, že vsadím všechno na jednu kartu - teď už stejně nemám šanci utéct. Odhazuji všechny tři vrstvy ochranných programů a veškerou silou bodám do nepřítelova nekrytého krku. Cítím, jak má zbraň proniká hluboko do soupeřovy ikony a trhá centrální výkonné algoritmy. Fénixovo tělo se kroutí v poslední křeči, která do mého počítače vysílá stovky nesmyslných instrukcí. Většinu jich zachytí vstupní filtr, ale i nepatrná část, která prošla, stačí, aby mnou projelo další žhavé kopí bolesti a posunulo mě ještě blíž hranici bezvědomí. A do toho všeho se ozývá ledově klidný hlas samotné Sítě:
„Za pět miliard cyklů dojde k zahájení reorganizace Sítě. Všichni uživatelé musí opustit kyberprostor, jinak se vystaví nebezpečí ohrožení života. Pomocné programy budou deaktivovány v průběhu příštích tří miliard cyklů.“
Tak je to tady. Sleduji, jak všechny virtuální stavby v dohledu pomalu umírají. Na náhle tmavém obzoru se se šokujícím jasem rozsvítí odpočet a pod ním nepochopitelně zbytečné varování - všechna neuložená data budou ztracena. Na odpočtu naskakuje předposlední miliarda cyklů a temnotu začínají křižovat neonově jasné nitky chaotických údajů. Zdá se mi, že se všechno i přes zpomalení systému odehrává neskutečně rychle. Posledních deset miliónů cyklů už nestíhám sledovat ubíhající číslice; mé senzory jsou zahlceny změtí světel a barev. Pak se náhle prostorem roztančí myriády nul a celá síť se v jediném elektronickém zaúpění propadá sama do sebe. Cítím další náraz bolesti a ztrácím vědomí.
Ta myšlenka je tak neodbytná, tak dotěrná, že mě vytrhává z kataleptické strnulosti a vrhá plnou silou zpátky do bdělého stavu. Jsem sám v celé Síti! Rozhlížím se po okolní prázdnotě a vím, že vidím úplnou rozlohu nové Sítě. Jakoby mimochodem si uvědomuji, že necítím své fyzické tělo. Naplňuje mě bodavé zoufalství, ale pak můj zrak dopadá na předmět, naprosto nepatřičný mezi občasnými pastelovými záblesky. Přede mnou leží špinavá bronzová lampa, tu a tam pokrytá jemnými rytinami. Při pohledu na ni se mé mysli zmocňuje nevýslovná touha a přebíjí všechno ostatní. Vím, že to musím udělat. Natahuji ruku, abych lampu pohladil.