Conan ujížděl z Tiluka. Měl ho už za těch pár dní, které tam strávil, plné zuby. Pověst o něm tvrdila, že je nejkrásnějším na celém jihozápadě, ale jak se Conan přesvědčil, byla to odporná díra, kde by se nudil každý. Snažil se ze všech svých sil dodat městu trochu vzrušení a tak se nejdřív pokusil zorganizovat bitku v hospodě, ale všichni byli tak ožralí, že se nikdo nezmohl na cokoliv. Jediný zlý muž, kterého si město pěstovalo, sotva uviděl záblesk čepele Conanova meče, dal se na zbabělý útěk. Pak chtěl Conan vyloupit chrám, ale už před ním ho navštívili sběratelé starožitností.
Prchal před nudou jako před písečnou bouří a už se těšil na volný a nespoutaný život v přírodě, který mu nejvíc vyhovoval. Volnost a dobrodružství - to byl jeho život. Lepší poušť než Tiluko. I v této pustině měl větší naději, že zde něco prožije, než v tom zpropadeném městě. A taky že jo!
Na obzoru se objevil obláček prachu a Conan věděl, co to znamená. Jsou to píseční piráti. Rekrutovali se z těch nejkrutějších, nejnemilosrdnějších hrdlořezů, jaké tato zem nesla. Vyprávěly se o nich historky, při kterých lidem naskakovala na zádech husí kůže jak štamprdlata, za ušima pupínky a na jazyku, při vyslovení jejich jména, vyrážka. Conan ihned strhl koně na opačnou stranu a hříva jeho černých vlasů za ním vlála, jak jeho kůň pádil ze všech sil, ale pohledem vzad se ujistil, že jejich pozornosti neušel. Nyní ho tedy pronásledovalo třicet těch nejobávanějších pirátů. Conan se otočil v sedle a řekl: "Hele já jsem sice hrdina, ale třicet chlapů, to je přeci moc, ne? Uber Karlíku".
"No dobrá," na to autor.
... Nyní ho tedy pronásledovalo dvacet...
"Nezlob se, že tě rušim, ale dvacet je pořád ještě dost."
"No jó."
... nyní ho tedy pronásledovalo deset chlapů...
"Deset to už by šlo - to zmáknu."
"No proto. Neubral bych už ani jednoho. To bych tě raději nechal hnít v Tiluku."
"Néé! Tiluko néé!"
"Neječ mi tady, ať se mohu soustředit a vymejšlet ti nějaký dobrodružství. Jestli budeš moc kecat, připíšu ti tam hroznou osmirukou potvoru se spoustou chapadel, kusadel, makadel, která plive oheň, vrhá laserový paprsky, rentgenový záření a olomoucký syrečky.
... a všichni měli ty nejlepší koně. Conan věděl, že honička pouští nebude dlouho trvat. A opravdu. Každým okamžikem se vzdálenost mezi nimi zkracovala, ale Conan byl příliš zkušený bojovník na to, aby propadl panice nebo si nevěděl rady.
"Tak tos napsal pěkně, tos mě potěšil - za to ti je rozsekám na fašírku."
"Koukej jet a nekecej furt."
Conan zajel do úzkého údolíčka, které bylo vytvořeno ze dvou vysokých dun. Údolí se kroutilo tak, že by si tam i žížala zlomila páteř. Za jedním z ohybů prudce strhl koně a téměř na místě ho otočil. Kůň zaržál: "Hele ty blboune, tak se mi zdá, že si viděl jak se jezdí leda v televizi a ještě to rušila reklama na Jar. Jinak bys nemohl napsat takovou pitomost. Dyť jsem si mohl zlomit všechny nohy."
"Neruš koni!"
"Jestli se chceš hádat, tak ho shodím a máš po hrdinovi!"
"Ne, jedem dál."
"Prosím?"
"Prosím!!"
"No proto!"
Prudkým tryskem vyjel naproti svým pronásledovatelům. Ti byli v úzkém prostoru namačkáni jeden na druhého a jeho atak je překvapil. Conan rozrazil klubko nepřátel. Bylo to jako když se rozzlobený šavlozubý tygr octne uprostřed drůbežárny. Než se vůbec zmohli na obranu, byli tři z nich mrtví. Conan se oháněl svým obouručním mečem, jako by to bylo pírko a hekal: "Víš ty , jaká je to fuška! Taky si mi tam mohl připsat nějakou lehčí zbraň. A vůbec, nemělo by se zavolat na transfůzku? Dyť je tý krve škoda."
"Teda já si tě neumím představit s nějakým párátkem. Jo a za tu transfůzku na tebe pošlu smečku hladovejch vlků."
Ačkoliv byli všichni obratní šermíři, Conanovi se nikdo z nich rovnat nemohl a tak netrvalo dlouho a stál tu sám (Tedy, když nepočítám koně, že jo.) obklopen deseti mrtvolkami, z nichž některé měly utnuté ruce, nohy, hlavy, ušní boltce, bradavice, případně jiné potřebné části těla.
"To by byly príma transplantáty," řekl s drsným humorem, pro který si ho ve všech putykách tolik cenili a chraplavě se zasmál. Poté už se nezdržoval a obral mrtvoly o veškerý majetek, nezapomínajíc ani na hodinky. Některé s opovržlivým odfrknutím zahodil do písku řka: "Takovej šmejd od vietnamců. To nemohli nosit něco pořádnýho? Dyť měli slušný živobytí."
Po pečlivější prohlídce vyhodil ještě dvoje a nechal si toliko Qvarcky. Už se hotovil nastoupit na koně, když tu uslyšel dlouhé táhlé zavytí, při kterém by každému z nás zamrazilo. Byl však horký den a tak Conana nemrazilo nic a navíc to byl hrdina, který nezná slovo strach.
Conan řekl: "Teda teď sis to u mě vyžehlil, Karlíku," a zaposlouchal se do zvuků. Určil směr odkud přicházely, uklidnil koně, nasedl na něj a vydal se na opačnou stranu, neboť netoužil po setkání se smečkou vlků.
Měl štěstí. Hnali se sice v jeho stopách, ale narazili na bojiště. Tam se na malou chvíli zastavili, zavětřili, ale pak běželi dál. Mrtví piráti byli natolik morálně zkažení, že o ně vlci ani nestáli. Toto jejich zaváhání však Conanovi stačilo, aby si vytvořil dostatečný náskok. Vlivem těchto událostí se dostal daleko do pouště, do míst, kam snad ještě nikdy lidská noha nevkročila. Spalován nemilosrdným slunce, postupoval dál a dál. V měchu mu již ubývalo vody a taky zásob bylo pomálu. Naštvaně zavrčel: "Už toho mám plný zuby. Koukej s tím bleskem něco udělat.
"No jó, hned to bude, už se na tom pracuje."
Jeho orlí zrak spatřil v dálce oázu. Když přijel blíž, zjistil, že jde jen o malý ostrůvek zeleně tvořený hájem palem. V jeho středu, u malého jezírka, byla velká budova. Conan seskočil z koně a vrhl se nedočkavě do vody. Poté, co se osvěžil, vydal se na prohlídku tajemné budovy. Byla vysoká, s mnoha štíhlými, ale polorozbořenými věžičkami. Vše dávalo tušit, že se jedná o nějaký chrám dávno zapomenutého božstva. Před chrámem bylo vyvýšené ploché prostranství, jehož podlaha byla vyložena drobnými barev-nými dlaždicemi, které tvořily podivně znepokojivé obrazce.
Conan se otočil a zeptal se: "To tam mám vlízt, že jo? A vypátrat co tam uvnitř je, co? Teda, že by se mi chtělo, to se mi nechce, ale jelikož jsem hrdina Conan - Barbar, tak se očekává, že to udělám. Tak dem na to!"
"Budu ti držet palce, Conane! A jak to půjde, připíšu ti tam nějakou šťabajznu."
"Já tam s ním mám jít taky?" zeptal se kůň.
"Conane, prosím, dej mu něco k jídlu, ať zavře tu svoji tlamu a nechá si ty pindy vod cesty."
Conan odvedl koně kousek stranou, kde bylo trochu zelené trávy, vykopal pro něj okop, naškubal několik větví a obratně ho zamaskoval. Pak se vydal po schodech vzhůru na plošinu. Opatrně postupoval po prostranství a pozoroval obrazce. Pod navátým pískem místy rozeznával podivné, chobotnicím podobné bytosti. Jinde byli ptáci s blanitými křídly a s ostrými zuby v zobácích. Další zvíře připomínalo draka, kterého kdysi zabil předtím, než prožil děsivé dobrodružství v tajemném domě - městě. Ještě dnes se otřásl hnusem, když si na to vzpomněl.
Připomněly mu to mosazné hřeby, s kterými byla přibyta masivní závora přes mohutné dveře. Uchopil ji a napjal svaly. Dřevo zapraštělo, ale nepovolilo. Opřel se do toho celou vahou své obrovité postavy. Dveře tento nápor nevydržely a vylomily se. Překvapený Conan vpadl dovnitř, po několika krocích šlápl na šlupku od banánu a... (Počkej, co to píšeš za pitomost? Kde by se tam vzala slupka od banánu? Tak znova!) ...po několika krocích zakopl o jednu z vyčnívajících dlaždic a ztratil rovnováhu. Vzápětí byl zasypán hromadou bytelných fošen z rozbitých dveří. Když se prach začal usazovat, trosky se pohnuly a postupně se z nich začala zvedat obrovitá, šedavá postava, která strašně klela.
"Teda teď si mi dal, Karlíku! Víš vůbec jak já si namlátil hřbet? Co když mě chytne houser? Co budeš dělat?"
Conan se začal oprašovat.
"Neremcej a běž už dovnitř, čtenáři jsou zvědaví, co tam najdeš."
"Co takhle noční klub se striptýzovým programem?" navrhl Conan nesměle.
"Když máš takovýhle myšlenky, tak to s tebou nebude zas tak zlý. Měl jsem ti nechat na záda spadnout celej ten chrám, aby tě to přešlo. Ale co není teď, může být za chvilku. Tak si dej bacha!"
"Dík!"
"No jó. Tak už jdi."
Conan přistoupil ke vchodu. Zevnitř byl cítit chlad, zatuchlina a ještě cosi neidentifikovatelného. Otočil se a vracel se zpět.
"Co je?"
"Co když jsou tam myši?"
"Nejsou."
"Jak to můžeš vědět? A co ten nei... nedifiko... nefikova.. zkrátka a co ten smrad?"
"Jako autor to musím vědět a ručím ti za to, že myši tam nejsou. A teď už plav dovnitř."
Conan vešel. Vnitřek byl osvícen otvory v kopuli chrámu. Jeho oči si zakrátko zvykly na pološero a začaly vnímat vnitřní uspořádání. Střed chrámu byl velkým kruhovým sálem, obkrouženým dvěma řadami sloupů z obrovitých monolitů. V pomyslném středu, tam kam dopadalo nejvíc světla, byla velká plochá deska, černá jako autorovo svědomí. Okolo bylo rozestavěno několik desítek sedátek. Přímo u středového kamene pak bylo jedno větší a pohodlnější. Conanovi bylo jasné, že je to místo velekněze. Mimoděk se otřásl při pomyšlení na děsivé, odporné a krvavé obřady, které se zde jistojistě odehrávaly. Kolik asi tyto stěny slyšely smrtelných výkřiků a kolik krve se asi vpilo do spár mezi dlaždicemi? Kolik obětí spočinulo na černém kameni, aby uspokojilo dávného boha, než byl zapomenut? Nebo nebyl?
Léta života v divočině, v neustálém nebezpečí, zaostřily Conanovi smysly víc než patentní brousek, a tak z dálky zaslechl zvuk kopyt. Bylo ihned jasné, že se k oáze blíží početná skupina jezdců. Co když to jsou zase píseční piráti, kteří ho pronásledují, aby pomstili své druhy, napadlo Conana. Než se ale mohl rozmyslet, zda to jsou píseční piráti či ne, zastavili jezdci před chrámem.
Řídě se autorovým hesle, že kdo uteče, ten vyhraje, vrhl se skokem za nejbližší sloup a to už postavy zahalené do pestrých přehozů vstupovaly dovnitř. První byl asi jejich vůdce, protože měl přes sebe přehozenou přepychovou Larisu. Jeho druhové ho následovali, vlekouce sebou jakýsi zmítající se balík.
Vtipný čtenář již jistě vytušil, že se v něm skrývá lepá dívčina, kterou Conan zachrání, aby mu pak zdarma a ráda dala to, co si ti lotrasové chtěli vzít násilím. To vše zatím Conan netuší, a tak mu to neprozraďte.
Tak postupně vstoupilo do chrámu dvacet...
"Nebude to na tebe zase moc, Conane?"
"Žádnej strach kámo, to jsou mníšci, ty uměj akorát podřezávat bezbranný oběti, ale ještě nepotkali správnýho chlápka. Na tyhle týpky jsem vysazenej. Pusť mě na ně a uvidíš!"
"Ještě moment, hned to bude."
...postav. Zpod přehozů svítily do šera jen jejich krvežíznivé, vražednické, násilnické a zvrhlé pohledy, které se ostražitě rozhlížely na všechny strany.
Snad kůň nebyl dokonale skryt, nebo tušili nezvanou návštěvu, či trudný konec, který pro ně má autor přichystán. Těžko říci.
Conana však nikdo neobjevil, a tak se postupně uklidnily a zasedly na studené kameny naříkajíce, protože od nich měli všici zlatou žílu. Vůdce se posadil před oltář a na jeho pokyn shodili všichni pokrývky z hlav. Byla to ukázková sbírka zločineckých typů. Další gesto a čtyři kmáni přivlekli doprostřed tajemný balík a rozbalili ho. Na podlahu nešetrně dopadla dlouhonohá, dlouhovlasá blondýnka v minišatech.
"Už zase blondýnka," povzdychl si Conan, "vždyť víš, že jsem na macatý rusovlásky."
"Já vím, ale to víš, kněží. Nemají ponětí o skutečných hodnotách, žijou odtržený od reality současnosti a tak pořád preferujou blondýnky jako ze starejch časů. Ber co je."
"No dobře. Dyť vona docela ujde."
Dívka, sotva uviděla kámen uprostřed, odtáhla se od něj: "Tam ne! Vždyť je to studený a nastydnu!"
Zvrhlý smích jí byl odpovědí: "Až s tebou budem hotový, tak už ti to bude fuk!"
Čtvero surových rukou ji uchopilo, položilo na kámen a připoutalo ke kruhům po obvodě. Marně sebou dívka zmítala. Kruhy byly na skobách, které trčely hluboko zabity do úzkých spár.
Kněží se chvíli pásli na jejím zoufalství a duševních mukách. Pak jí jeden z nich strhnul šaty a mniši se pásli dál na jejích vnadách. Když se dostatečně napásli a nikdo už nemohl, i když je velekněz povzbuzoval, jestli si nechtějí ještě přidat, začali s obřadem. Dívka zatím ječela: "Ty šaty byly pěkně mastný, dala sem za ně dva talenty a vy ste mi je rozškubli. Hovada blbý!"
"Nyní budeme losovat, kdo ji bude mít jako první po mě," rozhodl vůdce.
"Néééééé!!!" ječela dívka.
"Neřvi tolik, bolí mě z tebe hlava," napomenul ji autor, "za támhletím sloupem je schovanej Conan a když to ještě chvilku vydržíš, tak tě osvobodí."
Dívka ztichla, autor si oddychl a Conan se připravil ke skoku. V momentě, kdy se mniši začali dohadovat, jakým způsobem se bude losovat, vzniknul menší zmatek. Conan toho využil a s hrozivým výkřikem vrazil mezi ně, začal rozsévat smrt a zkázu. Kosil je jak přezrálé obilí a jen několik z nich se vzmohlo na odpor. Většině trvalo celou věčnost, než z burnusů vymotali své meče. Conan se mezi nimi pohyboval jako blesk, ve své rychlosti téměř nepostřehnutelný. Jediným trochu rovnocenným soupeřem se ukázal být mohutný velekněz. Máchal kolem sebe mečem docela obstojně, ale Conan ho zasypal takovou sprškou ran, že ho přinutil ustoupit za jeho sedátko. Tam mnich zpoza svého úkrytu podnikl několik zbabělých výpadů, čímž Conana nakrkl a tak mu při jednom z jeho rozmachů usekl ruku. Meč zazvonil o podlahu, velekněz zařval, částečně bolestí, částečně vztekem a omdlel.
To, co potom z velekněze zbylo, Conan odhrnul do kouta a obrátil se k dívce, aby ji osvobodil z pout. Vtom se chrám otřásl v samých základech, dlaždice se začaly bortit a otevřel se otvor vedoucí někam velmi, velmi hluboko. Conanovi se zdálo, že vede snad do samého středu Země. Otřesy pokračovaly a z hlubin k němu dolehl strašlivý řev. Zároveň se odtamtud vyvalil neuvěřitelný puch.
"To zase Spolana vypustila nějaký svinstvo," ulevil si Conan a snažil se zachytit obraz tvora, který stoupal vzhůru po strmé cestě. Jak se blížil víc a víc ústí otvoru, rozeznával Conan, že je to osmiruká potvora se spoustou chapadel, kusadel, makadel, která plivala oheň, vrhala laserový paprsky, rentgenový záření a olomoucký syrečky.
"Vždyť si mi sliboval, že na mě žádnou potvoru nepošleš! Co to má znamenat? Jestli si myslíš, že kvůli tý holce budu nasazovat život, tak to se moc mejlíš. Jen ať si ji ta tvoje potvora zblajzne a přeju si, aby jí ta holka zaskočila v krku a ta potvora se s ní udávila!" křičel Conan a pozpátku ustupoval, až narazil zády o jeden ze sloupů. Obluda konečně jednou pořádně zamířila a jeden ze syrečků se rozpleskl o Conanovo inteligentní neandrtálské čelo.
Dívka řvala z plných plic. V uzavřeném prostoru chrámu byla obdivuhodná akustika a její jekot se rozléhal a vracel se stonásobnou ozvěnou. Obluda se zastavila, zaposlouchala se do obdivuhodně disharmonických tónů, dala si chapadla v bok a povídá: "Teda ať se na mě nikdo nezlobí, ale v tomhle bengálu se nedá pracovat. To jsme si nedomluvili. Já nevim jak kdo, ale já to tady balím."
S těmito slovy se otočila a vracela se zpět do svých hlubin, kde bylo ticho a klid.
"Počkej!" volal autor.
"Dejte mi všichni pokoj. A tebe, Charlie, budu chodit strašit. Jen počkej na moji hroznou pomstu!" S těmito slovy zmizela docela.
Conan se odlepil od sloupu, kde se snažil být co nejvíc placatej a oddechl si: "Fuj, teda to sem se lek! Tys mi dal! Bejt tou obludou, tak tě straším dnes a denně."
Přistoupil k dívce, která se na něj dívala s neskrývavým obdivem a začal ji zbavovat pout. Sotva byla volná, vrhla se mu okolo krku a štkala: "Můj hrdino! Můj zachránče! Pojď ke mě!"
Zaťala do něj drápy a pověsila se na něj jak pijavice. Conan by v té chvíli dal raději přednost osmiruké příšeře. Zmítal se jako potápěč, který se snaží dostat z obětí chobotnice, ale vše marno. Dívka už ho zpracovávala podle pravidel jihu - jitsu. Chvatem obouruč plavmo s ním plácla na černý oltář, až v něm zapraštěly všechny kosti. Conan jen hekl. Už se chystala na něj nasednout, když se do toho vložil autor: "Hele vy dva, nezapomněli jste na něco? Víte, že mě sponzoruje fond národního zdraví?!"
"Aha, no jo," odvětili oba svorně. Dívka Conana pustila, on vyndal z příruční taštičky prezervativ s citrónovou příchutí, navlékl si ho a zazubil se na čtenáře: "Zdraví, jistota a bezpečí především a za jakýchkoli okolností! Nezapomínejte na TO ani VY, přátelé!!"
Pak se obrátil k autorovi a nevrle se zeptal: "Stačí? Už nám dáš pokoj?"
"No jasně. Půjdu si zatím dát kafe a udělám si pořádnýho cloumáka. Tak se mějte."
Po pravdě by si Conan po té cestě a boji dal raději šlofíka, ale i hrdina má své povinnosti.
Sotva měl tu práci s deflorací za sebou, chtěl si klimbnout. Už už zavíral oči, když štěrbinou spatřil, jak dívka hmátla vedle oltáře, vyňala odtud sekáček na led a rozmáchla se. Hrábnul pro svou dýku, kterou měl za všech okolností vždy u sebe a bleskově vykryl její útok španělskou kvartou. Zaútočila znovu zleva a on to zkusil Aljechinovou obrannou. Poté zavrhl všechny morální zábrany, které měl vůči ženám a při dalším zuřivém pokusu se mu vyhnul a bacil ji do brady. Hekla a zplihla jako hadr. Conan si oddychl a pravil: "Teda s tou holkou sis to nevymyslel dobře. Málem jsem přišel o krk. S tímhle mě příště raděj vynech, jó. Dyť já jsem taky jenom člověk a mám nárok na trochu vlídnější zacházení po takovém shonu."
Nechal dívku v náručí Morfeově, sebral všechny věci a ztěžka vyšel ven. Byl rád, když vyšel na prostranství, jenž bylo osvíceno sluncem. Zhluboka si ulevil: "To byl zase dneska den."
Pak chvíli vzpomínal, kde nechal zaparkovaného koně.
"Kde máš zachráněnou krásku?" zeptal se ho oř.
"Dej mi pokoj a snaž se, ať už odsud vypadnem."
"A co takhle chrámovej poklad? Nechtěl by ses po něm juknout, Conane?" popichoval autor.
"Budou jiný chrámy a jiný poklady," na to Conan.
"Kde bereš tu jistotu?"
"Máš moji důvěru, Karlíku. A už mi dej pro tentokrát pokoj."
Conan vyskočil na koně a tryskem vyjel do pouště. Jel stále rychleji a rychleji, až z něj zůstal jen malý bod. Přesto bylo slyšet jeho úlevné: "A mám to z krku."
Autor pozoroval odjíždějícího jezdce. Clonil si oči před oslepujícím sluncem, které se již klonilo k západu, dokud mu Conan nezmizel za obzorem. Pak si chtěl jít dát sprchu, když v tom ho něco velice pevně uchopilo. Osmiruká potvora! Napadlo ho, ale nebyla to pravda. Skutečnost byla ještě horší. Zezadu se ozval cukrující hlásek: "Conan, to byl primitivní barbar, ale vy mistře jste sečtělej člověk, to se pozná. Ten inteligentní výraz! Ty hlubokomyslné oči!"
Autor se udiveně okolo sebe díval, o kom že je tu řeč, ale nikde nikdo. Pak mu došlo, že se mluví o tom člověku, kterého se vždy lekne, když se podívá do zrcadla.
"Hele, dámo, tady došlo jasně k omylu. Potřebujete nutně k očaři, aby vám předepsal pořádnou porci dioptrií!"
Ale dívka se ho držela jako klíště. Autor nejdřív tiše, ale potom stále hlasitěji volal: "Hééj, Conane! Vrať se! Pomóct, prosím!"
Osmiruká potvora se ozvala: "To máš za to, že píšeš takový slátaniny! Užij si to!" a dunivě se smála.