„Civilizace ještě nevyřešila problémy s chorobami typu AIDS, rakoviny a již se objevila další nemoc. Byla pojmenována podle doktora J.Hische, který poprvé tuto nemoc popsal. Nikdo neví odkud hisch, jak se této chorobě říká, přišel. Stále se ještě ani neví, jak působí. Jsou zatím známy jen příznaky, za kterými se hisch skrývá. Počáteční projevy jsou svědění tváře a postupné praskání kůže. To jsou zatím jediné, ale jistě ne poslední příznaky nemoci, šířící se mnohonásobně rychleji, než například AIDS." Vypnul rádio a převalil se na bok. Za chvíli vstal a odšoural se do koupelny. Čistil si zuby, když se zarazil a zahleděl se do zrcadla. Prsty projížděl tvář centimetr po centimetru. Se znatelným uvolněním opět pokračoval ve své ranní hygieně. V práci se nikdo nebavil o ničem jiném, než o hischi. Ostatní problémy jakoby přestaly existovat. Z každého vyzařoval strach z toho, že i oni se mohou brzy nakazit. Někteří lidé to ještě dokázali brát s humorem, ale postupem času i oni zvážněli. On vždy jen seděl a naslouchal jejich dohadům. A tak to bylo každý den. Ráno začínalo důkladnou kontrolou tváře. Přes den naslouchal různým názorům na hisch a večer těžce usínal s představou, že i on ...
Jednoho večera se mu usínalo obzvlášť těžce. Tvář jej trochu svěděla a v podvědomí trůnil hisch, takže před ním byla jedna z mnoha bezesných nocí. Ráno se ujistil, že vše je v pořádku a odešel do práce. Celý jeho nudný a stereotypní život mu zcela vyhovoval a najednou se objeví nějaká nemoc a naruší jeho poklidný život.
Druhý den ráno stál opět v koupelně a čistil si zuby. Tedy alespoň kartáček v ústech tomu napovídal. Stál zkamenělý jako socha. Bledý, že by se v té chvíli ani dárcem krve nemohl stát. Na jeho tváři byly rozpoznatelné malé prasklinky a on přesně věděl, co to znamená. Když se probral ze šoku, začal hledat nějaký pudr, kterým by to mohl zakrýt. Žádný nenašel. Tak jej napadlo, že nepůjde do práce. To by bylo zase příliš nápadné. Nikdo se přece nesmí dozvědět, že je také nakažený. Nakonec se natřel tenkou vrstvou krému na opalování a utíkal do práce. Ve společnosti opět naslouchal bezvýznamnému tlachání, ale stále sledoval, zda si někdo nevšimne, že má příznaky hische.
Celý den přežil v pořádku, když tedy nepočítáme nervové vypětí ze strachu z odhalení. Tak to šlo několik dní. Jeho tvář byla posetá drobnými prasklinkami. To lidé nepoznali, ale na krku se mu kolem dokola vytvořila rýha jako od provazu. Ta nešla jen tak skrýt. Naštěstí doma našel kabát s vysokým límcem a pro jistotu si omotal i šátek kolem krku, jako že je nachlazený. I tento krycí manévr ostatní přešli. On se stále více zajímal
o problematiku hische. Ze všech druhů médií a z mnoha rozhovorů zjistil, že hisch skutečně zatím nechává tvář být, ale vytváří na krku popraskaný prstenec, prý až do živého masa.
Ráno vstal a šel k zrcadlu. Se strachem do něj pohlédl a spatřil, jak na něm visí rozpraskané kousky kůže, pod kterými probleskuje krev a živé maso. Občas některý ten kousek odpadl na zem. Ve strašném zděšení zařval. Žíly naběhly a kůže odpadávala rychleji a rychleji. Již bylo možné spatřit některé svaly a šlachy. Na podlahu narážely potůčky čerstvé krve, míchající se na zemi s uschlými listy kůže a uhnilými kousky svalů.
Celý zpocený vystřelil z postele. Ještě se klepal hrůzou a zimou, jak na něm chladl pot. Nedůvěřivě došel do koupelny a naštěstí uviděl jen hojné, ale malé prasklinky na tváři a rudý prstenec na krku. Ten den, cestou do práce, si uvědomil něco, čeho si dříve nevšiml. Přestože mezi jarními mraky probleskovaly sluneční paprsky, nebyl na ulici nikdo, kdo by nenosil kabát s límcem až po uši. Někteří chodili jen se šátkem kolem krku a někteří to kombinovali jako on. Všichni měli zraky sklopené a měli značně naspěch. Okamžitě se mezi ně vmísil a cítil se nějak lépe.
V rádiu se mimo spousty dohadů hodnotila nastalá situace. "Doposud nejposlednější stádium hische se šíří z prstence na krku. Odtud směrem nahoru plásty kůže pukají a to po celém obličeji. Ohledně počtu nakažených lze hovořit téměř o sto procentech. Jen někteří žádné příznaky nemají nebo si jich spíše nevšimli. Počítá se s tím, že do konce týdne nebude na světě jediný člověk, který by neměl přinejmenším příznaky hische. Z lékařského hlediska je rychlost šíření nemoci přímo neskutečná. Objevují se také názory, že se blíží konec světa, legendární Armagedon. Musíme však tento problém brát střízlivě, a i když to bude těžké, tak bez emocí. Někteří lidé se prý snaží seschlé listy kůže strhávat, ale rozhodně nemůžeme souhlasit s ..." Již to nemohl poslouchat. Zhasl a snažil se usnout.
V práci se dozvěděl, že někteří si popraskanou kůži strhli. Sami prý říkali, že to není ani bolestivé, ale ten nesnesitelný strach je hrozný. Tato popraskaná maska má být něco jako vnější maska, pod kterou se skrývá vnitřní tvář člověka. Pozorně naslouchal a jen přišel domů, postavil se před zrcadlo a uchopil jeden list seschlé kůže. Ještě ani nezabral a již cítil neskonalou bolest, pocházející z jeho vlastního strachu. Během několika dalších dnů se již doporučovalo seschlou tvář opatrně strhnout. Několik málo odvážlivců to dokázalo a pod maskou se objevila krásná tvář. Krásnější než dříve. Ostatní začali těmto lidem hanlivě říkat hischovci. Záviděli jim, že dokázali to, co jim se stále nedaří. O několik dnů později se to s ohromným sebezapřením podařilo i jemu. Jeho nová tvář nebyla hezčí ani horší. Jen těch seschlých listů se zbavil. Byl šťastný. Nikdy se v životě neradoval jako teď. Nikdy to ani neuměl. Zajímavé bylo, že ten, kdo v tomto období strhl vnější tvář, zachoval si svoji původní. Závist a zloba v ostatních sílela. Na zdech se objevovaly nápisy: „SMRT HISCHOVCŮM, HISCHOVCI DO PLYNU." Tato úvodní emotivní vlna po čase ochladla. Zdálo se, že vše bude v pořádku. Přišel ale čas, kdy začaly popraskané tváře samy opadávat. Jejich ohyzdné tváře, které se objevovaly, je přiváděly k šílenství. Lidé se začali shromažďovat do skupin a vyráželi na hischovce. Ti proti přesile neměli obrany. Hischovci tvořili asi pět procent populace a ostatní je lovili jako zvěř. Během několika dnů bylo takto zabito nespočet hischovců. Ti se skrývali i po lesích a po horách. Vláda aby uklidnila situaci vyhlásila nový zákon: „Každý občan bez rozdílu věku i vzezření, je povinen opatřit si masku a tuto jedinou nepřetržitě nosit. Provinění se trastá smrtí." Mnoho hischovců se vrátilo do svých domovů a nosilo masky. Zbylé tlupy lovců již byly zvládány ochránci pořádku. I přes toto poněkud zvláštní a svérázné nařízení pronásledování hischovců zcela nepřestalo. Kdokoli byl i přes masku odhalen, ještě než se dostal do rukou zákona, byl brutálně ubit k smrti. Ta by jej ovšem čekala i tak, takže vše se řešilo napomenutími. Situace se nakonec přece jen uklidnila. Zbylí lovci jen ztěží odhalili nějakého hischovce, hlavně proto, že ti si již dávali na svoji tvář, spíše masku, pečlivý pozor.
On patřil mezi ty, kteří toto spontální běsnění přežili. Neskrýval se v lesích ani v horách. Uzavřel se doma a čekal. Protože neměl mnoho přátel a byl tichý a nenápadný po celý svůj život, nikdo si na něj ani nevzpomněl. Opatřil si masku a opatrně několikrát zkusil na vratkých nohách vyjít na ulici. Brzy se osmělil a často se takto procházel. Potkával lidi, kteří se vzájemně neznali. Masky je od sebe zcela oddělily. Nikdo se s nikým nebavil. Všude byl klid, až na pár doznívajících akcí lovců.
Jednoho dne, právě když vycházel ze svého domu, k němu přistoupil muž a oslovil jej. Byl to přítel z práce, který podle domu odhadl svého známého. Prohodili pár, pod maskou tlumených obecných vět, když se za nimi ozval nějaký hluk. Tři lovci pronásledovali hischovce, který proběhl kolem. Oba se za ním podívali. Jeden z probíhajících lovců do něj vrazil. On se zapotácel a maska mu spadla na zem. Okamžitě se sklonil a neohrabanými a nervózními prsty se ji snažil vzít ze země a nasadit na tvář. Jeho přítel se již pohledem vrátil k němu a užasle na něj hleděl. On ještě ohnutý držel masku v ruce a třásl se po celém těle. Chvíli na sebe hleděli. Potom se přítel otočil a zavolal na lovce, že tady je taky jeden hischovec.