Když bylo Fredericku Bridgerovi čtyřicet let, dva měsíce a jedenáct dní, oslavil svou tisící kostru.
Zamžoural do polovypité láhve se šedou tekutinou a poprvé v životě doopravdy zalitoval, že je barvoslepej a nemůže vidět, jestli je whiska vopravdu zlatá, jak se o ní zpívá, a jaká je ta zlatá vlastně barva.
Miloval whisku, kolty a starej stetson, kterej si koupil při výprodeji nějaký zkrachovalý filmařský firmy. A ještě taky miloval létající talíře. To byly jeho dva světy, který se mu prolínaly v představách, až ho docela namotaly na svoje nastavený prsty a jednou ráno, někdy v létě, se probudil s vírou, že doba Divokýho Západu byla prošpikována podivnými chlápky, co vylezli kdesi na ztracený bonanze z kovový létající věci a šourali se poloprázdným Texasem.
Frederick Bridger vždycky říkával, že v tom galimatyáši rudochů, bělochů, černochů, copatejch číňánků, co se motali kolem každý trochu větší stavby železnice, vedle kníratejch Mexikánů a mulatů, a kdovíčeho ještě, by se pár Marťanů klidně ztratilo.
Po čase zase zmizeli, saloony na ně zapomněly v souvislosti s tím, že na Západ se začaly dostávat i ženský, ale někteří z nich určitě zůstali, to taky říkával Frederick Bridger v magacínu na tucsonský výpadovce a tajuplně se usmíval, jako že ví, ale neřekne. Byl přesvědčenej, že ostří hoši na Západě zastřelili každýho, kdo neodpovídal jejich světovýmu názoru. Kolikrát už ve filmech z tý doby slyšel známou průpovídku k cizincům, že se jejich tvář nelíbí. Jistě, ten chlapík mohl bejt třeba zrzavej, nebo křivonosej, ale třeba moh mít taky tři oči... Kde byli kronikáři, aby to zapsali?
Nikde. Psát uměl akorát koroner, a když mládenci na nějakým ranči dali hlavy dohromady, přečetli leckerej nápis.
Taková byla doba.
Na oslavu tisící kostry dopil ten den Frederick Bridger čtvrtej lok a přehlíd celej starej Boot Hill, kam se tehdá, před sto lety, zakopávali mrtví, který neměli u sebe ani dolar na pohřeb. Jestli někdy někdo oddělal chlápka z jinýho světa, muselo by jeho tělo ležet na jednom z těch Boot Hills, mezi banditama a tulákama, který se pokusili v týhle krajině vo štěstí...
Frederick Bridger už skoro zapomněl na dobu, kdy prodal v rodným L.A. dům po rodičích, nabifloval se kdejakou lidskou kůstku, aby zjistil každej rozdíl na kostrách, který vykope.
Už kopal deset let. Tohlencto byla jeho tisící kostra a hřálo ho vědomí, že i kdyby nikdy nic nenašel, tak ti, co na tuhle myšlenku přijdou pozdějc, už nebudou muset v budoucnu kontrolovat ty fleky, u kterejch už tábořil.
Ani tahle jubilejní nebyla ničím jiná. Nějaká ta srostlá zlomenina, dirka v čele a vyražená zadní klenba lebky. Podle oblouků nad očima šlo o černocha...
Frederick Bridger kostru vždycky zase zahrabal, chvilenku postál a rozmáchl se krumpáčem vedle. Někdy i ty jeho modrý, barvoslepý oči zaplakaly. Ne proto, že by mu bylo líto těch propadlejch tváří mezi spodní a horní čelistí. Spíš proto, že zase nic nenašel. Nikdy nic nenašel. Všechny kostry byly stejný, stejnej poměr paží k tělu, stejnej jařmovej oblouk, stejně rozparcelovaný lebeční kosti...
Frederick Bridger byl odjakživa samotář, a i teď pracoval sám. Nikdo mu tak nemohl říct, co nikdy neviděl.
Některý ty úplně stejný kostry byly do zelena. A v noci by svítily, kdyby je nezahrabal...