V tmavém oděvu procházel ulicemi města. Lidé se za ním otáčeli s pohrdavými pohledy, ale jemu to nijak nevadilo a ani si jich nevšímal. S nevýslovnou úzkostí hleděl na vysoké domy a táhlé ulice. Celé město bylo ponořeno do mlhavého šera a jemu se zdálo, že bloudí městem mrtvých stínů. Chvílemi bylo možné slyšet šeptání a kroky. Zdálo se mu, že zde neznají ani smích. Snad jen v podobě šeptavých posměšků.
Nevěděl, jak se sem dostal, ale průchozím ani nepřišlo divné, že se tu objevil někdo cizí. Auta ani tramvaje tu nejezdili, ale bylo slyšet jen jakési tlumené dunění, které přicházelo snad ze země. Stále šel vpřed a stále potkával nějaké osoby, které snad ani lidé nebyly. Vypadaly jako mrtvá chodící těla. Ulice jej přivedla až na náměstí, které snad jako jediné bylo osvětlené. Nebyly tu ale žádné lampy a ani reflektory. Po chvíli stanul před branou paláce. Rozhlédl se, a když spatřil, že tu není živé duše, vzal za kliku. S táhlým skřípotem se brána paláce otevřela.
Bylo tu opět šero, ale vedla tu chodba osvětlená zlatými svícny. Vydal se po ní. Snad se chtěl vrátit, ale nohy jej samy vedly úzkou chodbou. Vzduch zde byl studený a zatuchlý. Jeho kroky se rozléhaly po celém paláci, ale byly brzy pohlceny zesilujícím se šeptáním, vycházejícím ze stěn. Zarazil se a po chvíli vše ustalo. Opět byly slyšet jen jeho váhavé kroky. Dlouho klidný nezůstal. K jeho krokům se připojily další a stále sílily. Se strachem se obrátil v místa, odkud kroky vycházely. Vše ustalo a nikoho nespatřil.
Chvěl se po celém těle. Stále nechápal co to všechno znamená, ale nohy jej stále nesly dál. Chodba končila ohromnou místností, kde byl hlouček několika osob, které se nerušeně bavily a chichotaly. Neustále se přibližoval a hlasy se mu začínaly jevit jako známé, ale stále si nemohl vzpomenout. Z hloučku vystoupil zarostlý muž a kynul mu, aby šel blíž. Zastavil se a stál jako bez ducha. Hleděl na muže, který mu nepřestával ukazovat, aby šel k nim. Místností se ozývaly vzdálené hlasy: "Skalpel! ...Puls kritický!" Zmateně se rozhlédl. Nic nového však nespatřil. Hlouček se v poklidu bavil dál a muž, jehož podoba ...Ne to není možné! S úzkostí a bezradností pohlédl na muže, který neúnavně naznačoval, aby šel k nim. Do hlasů, které se opět přibližovaly, zvolal: "Otče!" Muž na něj smutně pohlédl a do očí se mu začaly drát slzy. "Kyslík! ...Puls v normálu!" Osoby se začaly rozplývat a plačící muž k němu vztáhl ruce a něco volal. Nic však již nedokázal říct. Hleděl na něj a zmaten sledoval muže se vztaženýma rukama, jak se pomalu rozplývá, až úplně zmizel. Náhle ucítil strašnou bolest a klesl na kolena. Hlasy již úplně řvaly, že jim nebylo rozumět. On zatím v bolestivé křeči padl na kamennou podlahu a ztratil vědomí ...
Když otevřel oči, ležel na posteli. V uších mu stále znělo to zoufalé zvolání : "Otče!" Zatím se dveře do pokoje, ve kterém ležel, otevřely a v nich se zjevila osoba v bílém a starostlivě pronesla: "Tak jak se cítíte po operaci?" On na ni zmateně pohlédl a vysíleným hlasem se zeptal po jaké operaci a co se vlastně stalo. Osoba k němu přisedla a s pochopením pronesla: "Měli jste havárii a měl jste komplikované zranění. Mysleli jsme, že vás z toho nedostaneme." Nastalo ticho a on si pomalu vzpomínal, že s otcem chtěli jet na dovolenou na hory. Po chvíli se prudce zeptal co je s otcem. Osoba se zamyslela, ale nakonec řekla: "Asi bych vám to neměla říkat, ale myslím bude lepší, když na to budete připraven. Váš otec na místě nehody zranění podlehl." Nyní si opět vzpomněl na sen a na muže... Probral se ze svého zamyšlení, pohlédl na sestru a poprosil ji, že si potřebuje odpočinout a otočil se na bok, aby zakryl svoje slzy. Otec přece vždycky říkal, že chlapi nepláčí.