Databanka dobyta! Databanka dobyta!!! Monitor se zničehonic zběsile rozblikal. „Zatraceně, zase všechno v háji!" ulevil si Madat. Rychle se pokoušel zachránit z programu co se dá, ale počítač na zoufalé ťukání po klávesnici vůbec nereagoval. Místo toho se na obrazovce začaly objevovat nesmyslné detaily nějaké podivné reportáže. „Celoměsíční dřina je pryč, který všivák vypustil toho vira!" Madat vztekle nadskakoval na židli. „Nebýt toho starosvětského područí Ludwisystému tak se mi to nikdy nemohlo stát. Kdo ví, kolik kolegů zas dopadlo stejně!?" „Přepněte si televizi na celokrálovské vysílání!" neúnavně svítilo z obrazovky. „Nasrat! Už toho bylo dost." pomyslel si. Počítač byl stále zablokovaný. Madat seděl s hlavou v dlaních zdrceně v křesle.
„Čip, čip, čip hurá! Čip, čip, čip hurá!" dolehl k němu výkřik z ulice. Za chvíli do pracovny s řevem „Už je to tady!" vpadnul jeho přítel Ansert. Mával nad hlavou notebookem a poskakoval jako blázen. Madatovi se nebezpečně zvedala hladina adrenalinu. Neměl chuť nikoho vidět ani slyšet. „Tak jsme se dočkali!" hulákal a nechápavě hleděl na skleslého Madata, který se pomalu uklidňoval. „Tváříš se, jako kdyby ti ulítly bajty. Konečně jsme svobodní!" „Co tady řveš jako tur, zase mi odvařili program, podívej se na to!" vyjel na něj Madat. „Žádný strach, to bude za chvíli určitě v pořádku, dobyli jsme Databanku! Jestli mi nevěříš, tak si pusť konečně televizi, ty tvrdohlavče." řekl Ansert a zapnul televizor. Madat se na něj úkosem podíval. Objevila se hlasatelka. „Opakuji hlášení: Rozvětvené síti nespokojených programátorů se podařilo proniknout do Databanky. Všechny data a programy byly převedeny z monopolního královského Ludwisystému pod operační kontrolu opozičního Roussdatu. Složitá operace se neobešla bez použití všech počítačů v síti. Zachovejte klid. Vaše počítače budou již brzo odblokovány. Není důvod k obavám a panice. Speciální jednotka Compurdu obsadila královský archív a likviduje datové záznamy. S královskou monopolní despocií je konec. Jsme svobodní. Ať žije Roussdat!"
V celé říši propukl nepopsatelný chaos. Cizinec procházející Paříží by však nemusel nic zpozorovat. Po ulicích se pohybovali davy jako obvykle. Snad jen o něco menší. Obzvláště bystrý pozorovatel by snad jen zaznamenal zvýšený pohyb servisních aut počítačových firem nedovolenou rychlostí. Byly to hardwarové jednotky Compurdu. Zato v kamrlících jednotlivých počítačových maniaků a ve velínu ústředí Roussdatu se vzduch a kabely jen vařily. Probíhal boj operačních systémů a nepředstavitelné přesuny dat.
Madat skelně zíral na obrazovky a jeho mozkový setrvačník, před chvílí násilně zastavený, se začínal pomalu roztáčet. Zkusil klávesnici. Počítač poslušně zachrochtal. Starý program byl zapomenut. Hlavou mu začaly vířit donedávna neuskutečnitelné možnosti. Ovšem podobná bouře zavládla ve všech mozcích nadšenců nad klávesnicemi. Bylo nutno využít nastalé anarchie dřív než zavládne nová hierarchie. Začal se horečně probíjet do Velké Databáze. Postupoval celkem rychle. Pak však najednou ustrnul. Kritické otáčky. Není rozumnější než vykrádání dat zabezpečit vlastní kompromitující údaje na svém harddisku a z Velké Databáze? Kdo ví, kolik jich má podobný nápad jako on. Pokusil se rychle vytáhnout jen svůj záznam z Databanky a nervózně začal stavět elektronickou barikádu kolem svého počítače. Ani se nezdržoval pročítáním údajů. Z několika samizdatových občasníků měl sice přibližnou představu o struktuře Roussdatu, odolností svého opevnění si však nebyl úplně jist. Venku začínalo svítat když se opět pokoušel proniknout do Databanky. Šlo to o poznání hůř. „Bastardi, už se také opevňují, ale na mě si jen tak nepřijdou" cedil mezi zuby. Pokoušel se vytáhnout utajované informace a snažil se kopírovat velké statistické soubory.
Záznamy v Databance vytvářely těžkou noční můru, která se odnepaměti vznášela nad celým královstvím jako elektronický smog. Obsahovala veškeré osobní údaje o jednotlivcích a navíc tu byly obrovské statistické soubory zpracovávané výkonným mírně inteligentním programem. Nebylo úniku. Z pohybu lidí, jejich zájmů a schopností se daly likvidovat nepohodlná seskupení ještě skoro před jejich založením. Síť sběru dat byla téměř bez skuliny. Běžný smrtelník mohl vlastnit maximálně „čtyřiosmšestku" a základní periférie. Vše bylo kontrolováno pomocí Ludwisystému, což byl jediný operační systém v království. Výkonnější sestavy vlastnila pouze šlechta. Ludwisystém umožňoval sice dobré ovládání a propojení všech počítačů do sítě, byl však páteří celého dozoru. V jednotlivých sektorech království bylo nařízeno užívat stejnou verzi, jakou měl vládnoucí šlechtic. Z Databanky bylo možno pomocí povinného napojení na síť prohledávat všechno v datech uživatelů. Uživatelé sice mohli z Databanky čerpat některé softwarové produkty a různá data, ale většina osobních údajů a hlavně statistické soubory byly zcela nedostupné. Tvrdou rukou vládla stará šlechta. Nikdo si nemohl být jistý kdy a za co bude dopaden. Nespokojená opozice se pokoušela vytvořit několik nezávislých sítí které by se po spojení pokusily zničit Databanku, ale neúspěšně.
Převrat probíhal celkem rychle. Brzy byla zatčena vysoká šlechta i se svými operátory a programátory. Opoziční programátoři vytvořili výkonnou revoluční radu Comtempl. Členové staré vládnoucí vrstvy byli hromadně popravováni. Comtempl se časem rozštěpil na dvě frakce a revoluce začala požírat své děti. Pro zvládnutí velkého množství poprav jeden servisman sestrojil elektrické křeslo řízené zcela náhodným programem. Popravovala vlastně umělá inteligence, každého stejně. Madat se v celém procesu silně angažoval. Najednou však pocítil, že i jemu začíná hořet půda pod nohama. Také Romspierre už nebyl jako dřív. Teror se začal stupňovat.
Madat už nemohl vydržet vnitřní napětí a vyběhl ze zasedacího sálu Comtemplu. Neustále se ohlížel na všechny strany a pádil do svého kutlochu. Obával se, že ho ten ďábelsky seriózní stroj zabije výbojem z kteréhokoliv kabelu. Ničemu už nedůvěřoval, pádil temnýma uličkama. Konečně domovní vrata. „Nějak zlověstně se na mě šklebí" uvědomil si. „Panebože! Zamknuto!" Pověsil se na kliku a zoufale s ní lomcoval. Otočil se. Zdálo se mu, že ulice se začíná svírat a lampy pouličního osvětlení se hrozivě klátí. Začaly jemně jiskřit. V nejvyšší čas! Vrata se přece otevírají na druhou stranu! Vrhl se do schodů. Vyběhl do druhého patra a zabouchl za sebou dveře. Zastrčil závoru. Stál uprostřed místnosti a držel se za srdce. Místnost potemněla. Z přístrojů začaly létat blesky. Zachvátil ho děs. Pokoj se začal deformovat.
Zhoupnutí. Narovnal hlavu a přehlédl dav lůzy na náměstí. Znechuceně se podíval na zapadající Slunce. „Budeme to muset nějak urychlit", dloubnul do něj loktem Maximilien, „už mě to taky nebaví". S žuchnutím dopadla do koše další hlava. Z trupu vyšplíchlo několik gejzírů krve a začalo vsakovat do půdy. „K čertu, budu muset navštívit tu starou dryáčnici, co bydlí za katedrálou, aby mi dala nějaký uklidňující lektvar. Už mám těch snových děsů dost. Jen jestli ještě žije..."