Národ byl nespokojen, protože rakety byly příliš drahé. Pravda, téměř každá rodina sice vlastnila rozhrkanou šunku, s níž s bídou dorazila na Měsíc a zpět, jenže všude kolem už lidé vesele létali k vnějším planetám, uždibovali si suvenýry ze Saturnova prstence, házeli rajčata do velké rudé skvrny na Jupiteru, aby byla ještě rudější, a užívali si.
Vláda se tedy rozhodla zakročit, protože od toho tady je. Ministři si nejprve ujasnili, co to má být, ta raketa (sami totiž používali bezplatně zapůjčené diskoplány) a pak rozhodli, že monopolní domácí výrobce s tím musí něco udělat. Ať ušetří pracovní síly, materiál, hlavně aby cena raket šla výrazně dolů a staly se skutečně lidovým dopravním prostředkem a nezaostávalo se za světem. Premiér navíc dodal, že lidé musí být spokojeni, aby se místo činorodé práce nerealizovali nesmyslnými protesty. Už ho štvalo, když mu na monitoru jeho osobního počítače nabíhal občanský protest za protestem, takže se nemohl v klidu soustředit na piškvorky, letový simulátor, závody aut a další hry, které si do počítače načerno zkopíroval těsně před tím, než ve vládě schválili zákon na ochranu softwarových produktů.
V raketové továrně považovali vládní nařízení za vtip, ale v okamžiku, kdy vystoupil premiér v holovizi a požádal občany, aby přestali posílat své děkovné dopisy za toto rozhodnutí, neboť ochromují kancelář vlády, začali rychle přemýšlet. Jako zajímavý se ukázal návrh odstranit těžkou radiační ochranu kolem atomového pohonu. Nápad to byl dobrý, ale když zkušební piloti už po jednom letu svítili i v noci a po kouskách se rozpadávali, byl projekt zavržen. Také demontáž motoru byla odmítnuta - cena stroje sice rázem klesla na polovinu, ale zase pak vůbec nelétal. Slibný projekt na odstranění kabiny musel být opuštěn již po prvním pokusném letu, kdy se posádka vrátila v nepopsatelném stavu, byť původní panické zprávy o vypuknutí kosmických neštovic byly dementovány a vysvětlilo se, že tváře mrtvol jsou poďobané jenom od mikrometeoritů.
První výrazný posun vpřed se projevil v okamžiku, kdy kdosi navrhl vymontovat rádio. Ano, bez něj se létat dalo. Další drobná úspora se našla na plášti rakety: proč ho natírat, když se barva tak jako tak při sestupu do atmosféry opálí? Stále to bylo málo, premiér několikrát osobně videofonoval řediteli podniku, až se konečně zrodil nápad: Snížíme spotřebu paliva na polovinu! Premiér byl nadšen - ano, tudy vede cesta k lidové raketě!
Půlroční výzkumné práce na úsporném motoru se sice negativně promítly do ceny neúsporných raket, ale pak byl konečně nový stroj představen nedočkavé veřejnosti. Vláda na něj navíc garantovala půjčky s minimálním úrokem, a tak i ti největší kverulanti postupně utichali, kupovali si levnou raketu a vyráželi s pytlíkem rajčat k Jupiteru.
Na nejbližším zasedání vlády mohl premiér s uspokojením konstatovat, že národ je spokojen, protesty utichly a všude panuje klid.
Po čase se sice proláklo, že v levných raketách byly staré motory, takže s polovinou paliva stroje doletěly jenom ke svému cíli a zpátky už nemohly, ale to premiéra netrápilo, protože kolem Jupitera je prostoru na nové oběžnice až až. Hlavně, že národ je spokojen a má rád svou vládu. Průzkum volebních preferencí mezi občany, kteří v zimě zbyli po vyprodání jednoho a půl milionu kusů levných raket, to ostatně dokazoval docela přesvědčivě.