Policista Van Gan se probudil a zjistil, že zase neměl žádné sny a že venku sněží. Pod oknem si sousedovic děti dělaly klouzačku a pištěly, až zapřemýšlel, zda by je neměl napomenout, ale pak se rozhodl, že má na práci vážnější věci. Napil se zředěné vody - z kohoutku mu tekla koncentrovaná - a snědl dva celozrnné suchary pro policajty. Oblékl si uniformu s odznakem SVP-PNVP (Strážce veřejného pořádku - policista na volné noze), kde naštěstí nebyla zmínka o absolvování Akademie. Nevešla by se. Policista Van Gan vyrazil plnit své ušlechtilé poslání.
Dálnice za trojitým pásem betonových plotů s jehličnany v květináčích se podobala kluzišti. Automobily se po ní šinuly zcela nekoordinovaně, co chvíli nedobrovolně měníce směr jízdy, s tichými třesky narážely do sebe a do kaučukových zábran na krajích vozovky. Van Gan si hbitě připnul na podrážky syntetické tulení pásy a dal se do práce. Odtrhával od sebe vozy, zaklesnuté nárazníky, se zdviženým prstem káral řidiče, kteří se chtěli hádat, a nekompromisně je vracel do původních směrů.
"Jeďte pomalu a opatrně!" nabádal vlídně řidiče.
Přestože se opravdu snažil všem pomoci, několik neukázněných řidičů ho přejelo, jiní ho v rychlosti třiceti kilometrů v hodině odhazovali ke kraji a bavili se, jak se odráží od pružného kraje dálnice pod kola dalšího vozidla, zablokovaná bržděním. Snažil se být trpělivý, ale po dvou či třech hodinách marných pokusů zjednat pořádek toho měl dost, a také se mu věci nějak v hlavě pomotaly - to asi z těch nárazů na led. Přeskočil kaučukový mantinel a vydal se k domovu, pobrukuje si verše z hrdinského zpěvu o Bábinském, slavném lotru mexickém: Usekněte mi hlavu, ať mám ňákou zábavu! Na okamžik zapomněl, na které straně zákona stojí...
Před vraty garáže se mu vyjasnilo. Byl opět sám sebou, policistou připraveným střežit veřejný pořádek do roztrhání těla. Rozhlédl se. Sousedovi kluci stavěli sněhu-láka, který se nápadně podobal jemu, Van Ganovi. Až na ten přihlouplý výraz obličeje, pomyslel si. Zdá se, že mě v téhle zamrzlé a zasněžené době nikdo nepotřebuje.
Odemkl garáž a vrhl zamilovaný pohled na svou zbrusu novou chronorku. Dárek od bratra - dvojčete ke třicátým narozeninám. Van Dan byl génius, který si na živobytí, což se u něj rovnalo vynalézání, vydělával psaním pornografických románů. Díky němu měl i Van Gan rozsáhlé, byť teoretické vědomosti o normálním i perverzním sexu, a hlavně chronorku.
(Nezatěžuj se pokusy o pochopení, řekl mu bratr. Jde o časoprostorový přesun. Zvolíš si dobu a místo a můžeš tam začít dělat pořádek. Jen nezapomeň předem stisknout tlačítko návrat.Až budeš v průšvihu, a ty zaručeně budeš, nasedneš, nastartuješ, a octneš se doma v garáži. Jasný?
Ovšemže to bylo jasné. Ten stroj by dokázal ovládat i šimpanz! Van Gan velkoryse přehlédl potměšilé jiskřičky v bratrových očích a pěkně poděkoval. Sám pro bratra obstaral v policejním výprodeji figurínu nahé ženy, jež původně sloužila jako terč pro střelecký výcvik, ale poslední konferencí za humanizaci policejní práce byla opět - za Van Ganovy krátké kariéry už počtvrté - zakázána. Jmenuje se Inspirace, řekl. Věděl, že bratr se na to vyspí a napíše nový román, kde bude tato figurína ústřední postavou.)
Teď tedy poprvé nastartoval chronorku. Doba, zablikal na něj nápis na displeji mezi řídítky. Léto, rozhodl se Van Gan a napsal to na maličké klávesnici, umístěné nad motorem. (O pohon se nestarej, je to perpetuum mobile, řekl bratr.) Stroji trvalo nějak moc dlouho, než si to promyslel. Potom se zeptal na místo. Poušť Karram, napsal Van Gan. Ta poušť neexistovala. Vyskytovala se v jeho oblíbeném románu o útoku mimozemšťanů, jehož název neznal, neboť románu chyběly desky, když ho vytáhl z bedny potrhaných, upatlaných a ohmataných svazků před známým antikvariátem pana Petrovského, a nemohl uvěřit svému štěstí, když mu vousatý majitel potvrdil, že tyhle nádherně očtené knížky skutečně rozdává zdarma...
A teď se snaž, povzbudil v duchu stroj. Bratrovy vy-nálezy bývaly chytré. Blbovzdorné, říkal Dan. Konečně se na displeji ukázalo "OK". Van Gan si spokojeně zalo-žil ruce. Drž se! vyzval ho stroj. Van Gan se tedy držel.
Pouštní univerzita kypěla a vřela, a městečko Zilhan s ní. Zkouškové období vrcholilo, a s ním dostupovaly vrcholu i vášně, projevující se v bojích. Jako obvykle: Technici, to jest budoucí piloti, navigátoři, spojaři, údržbáři, opraváři systémů, kapitáni, popřípadě admirálové kosmických flotil, proti filosofům, budoucím tlumočníkům mezi lidmi a mimozemšťany, lodním psychologům, profesionálním bavičům všech typů a archivářům. Tradiční srážky, slovní potyčky, individuální zápasy ve volném stylu, hromadné šarvátky, i celé organizované pouliční bitvy. A tomu mumraji zachmuřeně a závistivě přihlížela skupina budoucích lékařů, s nimiž si to nechtěl nikdo rozházet.
Naikre toho dne neměl štěstí. Profesor Netzmolden ho vyrazil ze zkoušky z kargeánských dialektů, pravě, že obzvláště severoostrovanské nářečí nestačí umět, to je třeba prožít! Taková volovina! A tak bezvadně jsem se na to vyspal, zoufal si Naikre; byl jsem vší, lezoucí po stránce slovníku, děsily mě ty obrovské, nesmyslné černé plochy písmen! Ani před Marťanskou pidgin - english jsem neměl tak tématický sen!
Sunul se rozpálenou ulicí Zilhanu, pod nohama mu šustil a chrastil písek, navátý poťouchlým větrem, jenž si pokaždé najde skulinu v zábranách, a v duchu probíral seznam Krčem Studentské útěchy. Beztak budou plné těch technických kreténů...
Na Náměstí Revoluce (nikdo si nepamatoval, které, ale městská i univerzitní Rada nehodlaly každých pár let plýtvat financemi na výměnu tabulek na nárožích -koneckonců v Radách zasedají úředníci, a úředníci jsou věční, revoluce sem, revoluce tam) se připletl k ošklivé bitce. Jeho jasně zelený stejnokroj filosofa zákonitě přitahoval dálkově řízené (a zpravidla i jistou inteligencí obdařené) střely techniků. Většinou se jednalo o upravené zbytky menzovních jídel, chaluhové karbenátky, syntetické knedlíky, zmutovaná kuřecí stehna v prášku či amorfní hrudky mrkvového koktejlu, udržované pohromadě povrchovým napětím a silou vůle autora, nicméně rychlost, s níž nechutné střelivo do oběti naráželo, stačila k pokažení vzhledu i nálady.
Naikre klesl do písku a snažil se dostat pryč z náměs-tí. Boule a modřiny mu vadily o dost méně než strašlivý zápach nahnilého kysaného zelí, které se mu před chvilič-kou rozpláclo na tváři. Kdosi ho zvedl a nakopl. Poznal obávaného šampióna techniků, zvaného Admirál Šejk-r.
"Dej pokoj, jdu do hospody," pokusil se.
Ta zrůda na něj vycenila tarzanovský chrup a zasáhla ho pěstí pod žebra. Naikre se svezl na kolena. Jaký má smysl srážet na kolena někoho, kdo se beztak plazil, napadlo ho. Ale Šejk-r oplýval pouze svalovinou a brutalitou, na nápady mu nezbylo a logika mu byla cizí. Naikre skrz mlhu, jiskřičky a pach zelí zahlédl, jak se obávaný nepřítel vrhá na jiného chudáka v zeleném. Nadechl se a vydechl. Jo. Žebra fungují. Lezl pískem k nejbližší zdi, instinktivně si držel dlaň na kříži, chráně svůj momentálně nejcennější poklad.
Bojující, vřeštící dav se atypicky rozvlnil. Naikre se opřel zády o stěnu. Co to?
Středem bitvy se posunoval jakoby ostrůvek ticha. Blížil se k Šejk-rovi. Z té podivné, lokální živelní pohromy se vyklubal urostlý mladý muž v neznámé uniformě, s krátce zastřiženými vlasy zrale obilné barvy, jasně modrýma očima, dětsky nevinným tvarem úst, pevnou bradou a... Co se budu unavovat. Prostě klaďas.
Pohledem a srozumitelným gestem vyzval Šejk-ra na regulérní pěstní souboj. O ocelových pěstech Admirála Šejk-ra si přečtěte v amatérských tištěných či síťových časopisech Zilhanské Pouštní univerzity. Najdete je snadno; Šejk-r studoval velmi dlouho. Pěsti neznámého byly zjevně z téhož materiálu jako keramické pláště kosmických lodí. Bitva na náměstí se zastavila. Bojovníci se prostou změnou barvy pásky na předloktí stali Diváky, a jak se od takových zpravidla očekává, přihlíželi bez de-chu, až na Xoru, která se ujala role Komentátora, hlasitě a zasvěceně užívajíc výrazů jako pravý hák, direkt, zve-dák, klinč, a posléze zejména slova fuj!, to jak se Šejk-r stále častěji uchyloval k nechutným úskokům. Neznámý vítězil tak přirozeně, jako by jakživ nic jiného nedělal.
Šejk-r padl. Xora se nad ním sklonila a počítala do deseti. Všichni tušili, že je to tak správně. Pak zvedla oči a upřela na cizince vlahý pohled. On však svraštil obočí. "Rozejděte se!" pravil.
"Robocop!" ozvalo se z davu, dívčím hlasem, roztouženě.
Cizinec upadl do lehkých rozpaků. "Ach ne. Jen obyčejný PNVN."
Šejk-r se pohnul, začal se zvedat, tváře se zahanbeně. V davu se utvořila jedna ulička pro něj, druhá pro vítěze. Dav zpravidla ví, kam se jeho hrdinové hodlají ubírat. Van Gan (beztak jste ho poznali) přistoupil k mladíkovi v ušpiněných šatech, jenž se ustrašeně tiskl ke zdi. "Potřebuješ ošetření," rozhodl. "Doprovodím tě k lékaři."
Naikre mdle přikývl. Nemíval ve zvyku odporovat svalnatým blonďákům s pěstmi z... (nějaké zasrané keramiky; zkoušky z lodí máme až v příštím semestru). "Vy jste policista?" zeptal se nesměle.
"Ano!" Silák se potěšeně zapýřil. "Jmenuji se Van Gan. Jak jsi to poznal?"
"Ani nevím," zamumlal Naikre. Nechal se napůl poponášet, napůl podepírat. Navigoval směrem k ošetřovně, nikoli však nejbližší, ale k té, kde měla službu Evrimoa.
"Co si tak držíš záda?" zajímal se policista.
Naikre na něj vrhl kosý pohled. Svěřit se? Poctivá, otevřená Van Ganova tvář k tomu jednoznačně vybízela. "Kvůli katétru. Mám ještě pět zkoušek, víte? Potřebuju sny."
Van Gan se zastavil. Nedokázal současně jít a usilov-ně přemýšlet. "Pomalu," řekl. "Katétr? Ukaž!" Otřásl se nad tou věcí, která jako parazit vylézala z mladíkových zad. "Jak tahle žížala souvisí se sny a zkouškami?"
Naikre vyjeveně vykulil oči. "No přece... Čím víc snů, tím lepší paměť! Ve zkouškovým tohleto mají všichni! V paradoxním spánku, tedy ve fázi snění, mozek třídí poznatky a vytváří paměťové stopy..."
"A sakra," řekl Van Gan. Bratr má sny pořád. Já nik-dy. "Sny," pronesl nahlas. "Blbost," dodal nepřesvědčivě.
"Evrimoa vám to vysvětlí," ozval se Naikre. "Pojďme!"
"Kdo je Evrimoa?"
"Moje... lékařka."
"Aha."
Nebyl to dobrý nápad. Evrimoa v bílém, nádherně rudovlasá a zelenooká, nádherně rostlá, a k tomu úžasně inteligentní (typická iluze zamilovaných) sice ošetřovala zraněného kamaráda (jak zdůraznila) pečlivě, jinak ale mohla oči nechat na jeho statném zachránci.
"Povězte mi o téhle věci," přál si Van Gan. Ne že by ignoroval půvaby mladé lékařky, ale měl ještě něco na práci. Svou vlastní potenciální kariéru. Ukázal prstem na průhlednou, nenápadně pulzující hadičku.
Pokrčila rameny. "Běžná záležitost. Jestli vás poslali z protidrogového, zklamu vás. Memorfen je legální. I když... Způsoby získávání mohou... Hm, víte, je trochu nákladný."
"Memorfen," opakoval Van Gan okouzleně. "Co to dělá?"
"Je to látka, indukující paradoxní spánek..."
"Vyvolává sny?" vydechl toužebně Van Gan.
"Jo. Studenti si ho aplikují sami před spaním. Manipulace s intratékálním katétrem je vcelku jednoduchá, a pokud se dbá na sterilní ošetřování, není ani velké riziko infekce..."
"Intra... cože?"
"Memorfen se musí podávat přímo do mozkomíšního moku. Pak vyvolá spánek s množstvím snů. Čímž se značně zlepšují možnosti paměti..."
Zahleděl se jí hluboko do očí. "Evrimoo," vyslovil bez přeřeknutí. "Já to potřebuju! Já nemám sny."
Už hezkou chvíli cítila to příjemné mrazení, a teď se k němu ještě přidalo horko... a trochu vlhko... a tak vůbec. "Hm," řekla zamyšleně. "Kdyby se našel někdo... Kdo by zase potřeboval něco od tebe..."
"Nic nemám," hlesl Van Gan.
"Ale já o něčem vím," usmála se.
Naikre se odplazil pryč, přemítaje, zda se svůdnost jejího úsměvu dá měřit na kilowatty nebo luxy, ale vcelku na tom nezáleželo, každopádně ta intenzita vysoko překračovala práh bolestivosti. Aspoň pro něj. Tohleto fakt nebyl nejlepší nápad!
"Mám sestru, dvojče," řekla Evrimoa. "Ona je... no, geniální. Dělá ve výzkumu. Asi tak od třinácti."
"Na Memorfenu?" zeptal se Van Gan.
Seděli proti sobě v jejím pokojíku. Venku utichal den a studentské šarvátky. Téměř se dotýkali koleny. Byli by se dotýkali, kdyby se Van Gan neodtahoval.
"Seznámím tě s ní." Evrimoa mu položila ruku na ko-leno. "Má ráda chlapce jako ty. Velké, silné, světlovlasé, modrooké..." Odmlčela se. "Ale zase ne moc ostýchavé!"
Van Gan pochopil, co se mu tady naznačuje. Dlouhé hodiny strávené četbou bratrových románů přinesly ovoce. Přestal se odtahovat. Jejich kolena se dotkla. Něžně jí položil ruku kolem pasu. Musel k tomu částečně vstát, ztratil rovnováhu, a protože vážil víc, spadli pozadu na jeho křeslo, a tudíž se octli v situaci, jaké Van Dan běžně popisuje - zhruba na každé třetí stránce. A vysoce instruktivně. Van Gan začal jednat ve stylu Sladkého padoucha Ramona, hrdiny, kterého vždy tajně obdivoval. Dívce se to líbilo, a tak pokračoval, detaily se mu vybavovaly jeden po druhém, dál a dál... A znovu, jiná varianta, teď to byl Něžný zvrhlík Frank, a ještě, v duchu Hrátek hraběte Herrona...
Poněkud ho zklamalo, když počtvrté nebyl připraven tak snadno a rychle jako poprvé, podruhé a potřetí, ale jeho partnerka evidentně četla Jeho poslední komornou, a společně tu drobnost napravili.
"Úžasné, báječné! Skvělé. Ty nemáš chybu, miláčku," rozplývala se Evrimoa udýchaně. "Skoro se mi nechce předhodit tě sestře!"
Podmračil se. "Předhodit?" Pohlédl na svou uniformu a odznak na jejím růžovém koberci, vzdychl. "Já myslel, že je to čistá láska!"
"Ach," špitla zaraženě. "Ovšemže ano! Rozhodně je to čistý sex. Báječně čistý. Jenže Nevrinela má neomezený přístup k Memorfenu, víš..."
"A je hezká? Bude se mi líbit?"
"Je mi k nerozeznání podobná," ujistila ho Evrimoa.
"Tak dobře. Jdeme hned?" Začal vstávat, ale zadržela ho. "Neprozradil jsi mi, že ještě můžeš!" pravila vyčítavě.
Nevrinela byla právě tak okouzlující jako její sestra, ale mnohem dychtivější a náročnější. Van Gan se zpočátku obával, že četla Šestatřicet čísel Matessy a řídí se podle tohoto románu, ale ona jeho nejasné předtuchy brzy rozptýlila, ani náhodou nejevila potřebu tahat do postele kuchyňské nádobí a krbové náčiní. Kromě toho měla ráda přestávky a ráda si povídala. S potěšením jí podrobně vylíčil zápas se Šejk-rem, a to v něm probudilo touhu vyzkoušet techniky, které bratr popsal ve svém díle Nindža a jeho velká zbraň. Nevrinela byla unešena. Když začal být trochu unaven, odvedla ho do sprchy a masírovala jeho i sebe proudem vody přesně tak jako ta pokoj-ská v Hotelu u padlého anjela. Nakonec usnuli vyčerpáním.
Probudil se a zjistil, že neměl žádné sny.
"Co se ti zdálo?" zeptala se Nevrinela.
Pokrčil rameny. "Nic. Mně se nikdy nezdají sny. Myslel jsem, že jsem trochu hloupý. Když mě vyhodili z Akademie. Ale teď vím, že to vězí v paměti. Mám slabou paměť, protože mi chybí sny!"
Protáhla se. "Na něco máš velmi dobrou paměť!"
Začervenal se. "To neříkej. Jen jsem o těch věcech četl."
"Já taky!" zasmála se. "Dělal jsi to všechno jen kvůli Memorfenu?"
Chtěl pravdivě odpovědět, že ano, ale cosi ho včas varovalo. "N-ne," zamumlal. "Včera... to byla čistá... čistý sex. Úžasně čistý sex."
Její úsměv se rozšířil, oči zvlídněly. "Zasloužíš si odměnu. Provedeme ten malý zákrok. Budeš spát a snít v mé laboratoři. Povedu tě jako dobrovolníka... Co vlastně se potřebuješ naučit?"
"Učivo Policejní Akademie!" vykřikl. "Tedy teorii," dodal plaše. "Praxi zvládám dobře."
"To já vím." Políbila ho. "Takže Policejní Akademie, varianta evropská nebo americká?"
"Evropská."
Kývla. "Které století?"
"Dvaadvacáté," odpověděl. Nestačil si to vůbec rozmyslet. Zarazil se. Ztuhl. Co teď?
"Typovala jsem třiadvacáté," pravila nevzrušeně.
"T-ty..." zakoktal se. "Tys věděla, že já... Evrimoa to také věděla?"
Znovu ho políbila. "Klid, miláčku. Každý to věděl. Víš, u nás zrušili policii před sto dvaceti lety."
"Víš, oni na to mají... budou mít... GLA," vyprávěl Van Gan, mimochodem čerstvý absolvent Policejní Akademie, už dávno ne PNVN, bratrovi. "To je geneticky limitovaná agresivita. Perou se, ale nemají potřebu zabít nebo vážně zranit..."
Van Dan zavrtěl hlavou. "Procestoval jsem budoucnost křížem krážem, a na nic podobného jsem nenarazil. Na žádnou Zilhanskou Pouštní univerzitu. Na co že se tam připravují?"
"Hlavně na mezihvězdné lety, styk s mimozemšťany, a tak," řekl Van Gan.
"Moc rád bych věděl, co to mohlo být za svět," vzdychl Van Dan. "Už proto, že tam čtou moje romány!"
"No vážně," potvrdil Van Gan. "Nevrinela jich měla plnou knihovnu. Prý mě podle nich poznala... Hele, opravdu jsi Svůdce ve stejnokroji napsal podle mě?"
Van Dan se rozesmál. "Ale kdepak! Podle sebe přece! Nezapomeň, že jsme si k nerozeznání podobní!"