"Já dávám ti za štěstí dar života," zašeptala Štěstěna a odkudsi z dálky se ozval příšerný vzlyk, ďábelský řev přelstěné smrti. Hoch přišel na svět o dva měsíce dříve. Rozcuchaná matka ležela mrtvá na kupě shnilého sena.
Dítě do dlaní vzala si Bída. " Jsi silný, jsi statečný, bojovník jakého slovanstvo ještě nemělo, budiž Radhost tvým světlonošem a Rudovít vzorem. Den však na tebe bude shlížet s nevolí."
Bída ustoupila a přenechala dítě Pomstě. Jenž pravila, " Těžké boje vzplanou s nepřítelem, a když zabiješ, dva z tvých vlastních zemřou v tu chvíli."
Pak Pomsta odložila dítě k umrlé matce.
Štěstěna i Bída mlčely. Co právě udělaly nešlo vzít nazpátek. Necítily se vlastně o nic lépe než předtím. Jen černá sudba byla na světě. Dcery Proveho opustily osadu a ani pes po nich neštěkl.
Kněz Křišťán vysoký, kostnatý chlap s vystouplým čelem přiblížil k děcku dýku. " Je bez sudby," křikl " zatracený, který nemá mezi námi místa, škodil by jen a přinášel neštěstí."
Oheň zapraskal a vybafl houf jisker.
"Znovu ti říkám," pronesl přísně stařešina, " není doba obětin."
"Tuhle si žádají!" hlas šlehl jako býkovec. Kněz zrudl v obličeji a brada se mu výhružně posunula kupředu. Musí přece umřít to dítě, oni neví jaké nebezpečí sebou přináší, já musím.
"Obětuj jeho matku Mořeně," vyrušil jej z myšlenek stařešina, " ta jí nepohrdne, ale to dítě bude našeho rodu. Co jiného než boží vůle by dovolila přežít tomu, kdo přišel na svět o mnoho dříve než měl. Bude silný a bude ho potřeba."
"Vina padne na tvou hlavu," zasyčel kněz a ruka s dýkou cukla. Snad nechtěl přímo zabít, ale Slávova hůl byla rychlejší. Křišťán zavyl, přeražená ruka ochabla.
"Rod slábne, Křišťáne, minulého léta odešlo k bohům mnoho našich bratří, nezkřivíš mu ani vlas." Stařešina vzal dítě do rukou, "Jeho jméno bude Velesslav, náleží Slávovi, aby mu ve stáří oplatil dar službou." Pak se obrátil ke knězi a řekl, " až přijde čas obětin,, bude náš rod dvakrát tolik více štědrý, dříve ne!"
Jak ostatní děti chřadly, lomcovala jimi horkost nebo umíraly, Velesslav rostl jako z vody. Jako nikdy nepoznal laskavost pravého matčina obětí, stejně tak nepoznal lože nemocných. Sláv byl pro něj dobrým otcem a Ivrela jej brzy považovala za vlastního, ale pokaždé, když se podívali zpříma do jeho tváře, uhýbali jim oči jinam. Bylo dlouho nad jejich síly, nad síly každého, hledět do tváře malého Velesslava. Jakoby všechny kosti a svaly byly podivně pozpřeházeny, tu jedna trčela, tu se provazec svalu spouštěl jako tlustá řasa, jen oči zůstávaly posazeny v důlcích, veselé a laskavé oči. Křišťán je nenáviděl, celého jej nenáviděl a velice rád to dával najevo. Nejednou zůstala modřina na Velesslavově těle, ale vzpříčit se, na to neměl kněz ještě odvahu. A jak hoch rostl, již jen málokdo viděl jeho tvář takovou jaká ve skutečnosti byla.. Viděli ji stejně laskavou a přívětivou jako jeho oči.
Ale čas nedobrý nadešel pro Velenův rod. Zvěř mizela z blízkých lesů, stávala se ostražitější a objevovali se vlci. Čas bouří přihnal deště, vichřice a s nimi chmury. Všechno to trvalo příliš dlouze. Stromy zavál hluboký sníh. Zásoby se tenčily, ledy netály. Tehdy nastokrát vztahoval Křišťán ruce ke stařešinovi. Vydej ho bohům, na usmíření. Krev neobdařeného sudbou musí zbarvit sníh. Nastokrát jej stařešina odmítal. Jenže staří počali umírat, mráz s hladem je srážel ze stromu života k Velesově radosti. A mladí se nerodili.
Všechno to trvalo příliš dlouho. Tak jednoho rána se po zamrzlé stezce vydalo procesí ke Slávově příbytku Křišťánův zrak žhnul, v pokřivené ruce, jenž nikdy dobře nesrostla, se kývala obětní dýka. Stařešina kráčel podpírajíc se sukovicí na úplném konci. Sám nevěděl, přeje-li si to, nebo je to něco jiného? Věděl, že více už Kříšťánovy stoupence neudrží a co když se to opravdu zlepší?
Sláv je uvítal mlčky. Ivrela ležela na loži nemocných. Pohublá s horkostí ve stažené tváři.
"Velesslav," křikl Křišťán a zamával Slávovi dýkou před obličejem.
Muž nehnul ani brvou, pokrčil rameny a ukázal k lesu,"vrátí se."
"Počkáme si na jeho krev, tady," zasyčel Křišťán a usedl na udusanou zem.
Tak uběhl den a přešla noc. Ivrela chrčela krev a pomalu odcházela a vracela se, tak jak byla silná. Křišťán tiše zpíval pradávné písně. Stařešina přemýšlel. Co kdyby to byl jeho syn? Co by dělal? Poslal by ho taky do lesa? Sláv mlčel a seděl u Ivrelina lože. Ani jednou se nezadíval k lesu, kudy odešel jeho syn.
Velesslav se vrátil toho dne v podvečer. Jelen, kterého shodil ze zad spadnul před stařešinu.
"Tady je to maso pro matku, otče," usmál se.
Sláv povstal a tiše jej objal.
Křišťán vytřeštěnýma očima pozoroval chvíli zvíře, chvíli zcela vyčerpaného chlapce, jak padá vyčerpáním k zemi. Nešlo to dohromady, vůbec to nešlo dohromady, měl být už dávno jeho, vroucí krev ... zahnal myšlenky. Odešel od Sláva, přijde jiná příležitost a pak se ho zbaví pro potěchu bohů.
Tak od toho dne stanul devítiletý Velesslav mezi lovce. S pravidelností vyjížděl na lovy a vždy se od té doby vraceli s něčím uspokojivým.
Dlouhá zima pominula.
Uběhlo tolik let, kolik bylo třeba, aby Velesslav dospěl. Pak nebylo zkušenějšího lovce. Vládl kopím, lukem, sekerou i rychlostí.
Toho dne štvali kance. Silného a úskočného. Byl to vzrušující lov, avšak jen do té doby, než vběhli na paseku v hloubi lesa. Tam vyděšený kňour rozrazil neméně překvapenou skupinu podivných ozbrojenců a s kvikotem zmizel v náprotivném lesu mezi stromy.
Muži v lehké zbroji proti Velesslavově družině pozvedli zbraně. Byli vyčerpáni, hladoví, otrhaní a hlavně to byli, "Němí!" vykřikl Vitold načež se svezl s proklatou hrudí k zemi. Vranovi proletěl smrtící šíp paží.
Velesslav s Kmantem mrštili zároveň oštěpy a padli k zemi. V odpověď se jim přinesl bolestný výkřik.
"Musíme odtud," šeptl Kmant.
Němí uvolnili z šiku probodnuté tělo s oštěpem v hrdle a opět se semkli do chumlu. Pozorovali je.
Velesslav přitiskl k zemi zmítajícího se Vrana. Taky věděl, že musí odtud, že nemají pražádné šance, byli bez oštěpů i luky nechali v osadě. Dřív však než stačil cokoliv udělat Němí zmizeli z paseky.
Návrat zpět byl přesmutný. Všichni si už přivykli, že Velesslavova družina se nikdy nevrací s prázdnou. Teď se rozeštkaly stařeny a matky, otec Vrana umlkl a dlouho nepromluvil. Rada starších dlouho do noci rokovala u smutečního ohně. Byli tady Němí. Byli možná blízko a určitě jich bude více.
Ten den byl smutný. Pohřební písně však zazněly i ve Slávově obydlí. Ivrela opustila řady živých. Dlouhá nemoc ji sklátila při práci v poli. Padla s rozervaným hrdlem do kypřené půdy. Sláv se podivil, pak zaplakal a jal se zpívat písně odchodu. I Velesslav se podivil, když uviděl matčino hrdlo, který jako by bylo prokláto kopím. Dlouho do noci zpívali z otčímem. Dlouho do noci přemítal mladík nad matčiným skonem. Když konečně usnul bušila mu v podivném snu jedna a stále se opakující věta , - za každého zabitého nepřítele, dva tví zemřou . -
" Měl jsem sen, " promluvil druhého dne zrána ke Slávovi.
"Nebyl jsi sám, synu," otcův hlas byl samá chmura, "ale pro dnes nech své sny spát."
Něco málo pojedli. Zamračené ráno rozpršeně stékalo z listoví stromů. Osada tonula v dlouhých cárech štiplavého kouře dýmajícího ze smutečních ohňů. V korunách stromů pokřikovali ptáci.
Posvátný háj ležel mimo ochranu osady. Vévodil mu statný dub. malé kmínky v kruhu kolem něj byly pečlivě ošetřovány. Pod mohutnými větvemi, které se skláněly téměř k zemi, ležela tři těla. Podepřené hlavy s otevřenýma očima hleděly do korun odkud je pozorovali bohové, jenž jim pomohou najít správnou cestu do Velesova království.
Došli tam s prvými paprsky nového svitu. Sláv shodil ze zad vak a položil jej k Ivreliným nohám. Bylo v něm vše, čemu kdy v životě vládla. Pak ji kolem zápěstí uvázal provázek a stejný si připevnil ke svému. Až ji jednou bude hledat v říši mrtvých, bude to mít mnohem snazší.
Velesslav pohladil matku po šedivé skráni a dlouze ji políbil na čelo. Pak odešel.
Osada byla plna Němých. Proplétali se řečmi, uhnízdili se v obavách, zpočátku nezřetelných, pak narůstajících a vtěsnávajících se pomalu do každé myšlenky.
Hned za branou v dřevěné hradbě na Velesslava čekal Kmant. Zasmušile si pohrával s přiostřeným klackem. Dnešního dne lovit nepůjdou. Vranova paže se zanítila a ještě v noci ji vypalovali dýkou.
"Stařešina pro nás poslal," prohodil stroze.
Od Křišťánovy chýše se nesly neutuchající modlitby. Kmant si povšiml letmého švihnutí pohledem, kterým Velesslav muže uvnitř počastoval.
"Já ho taky nemám rád," řekl Kmant, "víš, prý se moc změnil, to mi říkal starý Vran.."
"Půjdeme," přerušil jej Velesslav. Matka, sen, Křišťán, motalo se to všechno dohromady. Při lovu na to všechno zapomínal, dnes ne.
Němí byli i tam. Byli všude, jakoby je včera přivedli sebou. A zůstali. Rysy starců ztvrdly. V Kamenných tvářích se nehýbal ani sval. Vypadali jako by je někdo vyřezal ze dřeva. Strnulé, sinalé masky.
"Dlouho jsme si mysleli," promlouval stařešina, " že toto místo nikdy žádný z Němých nenajde. Zde jsme založili posvátný háj a našim mrtvým zde patří jeho země. Avšak jak se zdá i tady se dokázali dostat. Ten nenasytný, krutý národ, který se nadýmá, nadýmá, až jednou snad praskne. Teď, kdy jsou nám opět tak blízko, musíme se rozhodnout, co dál budeme dělat. Já chci říci jen to, co nám vyprávěli naši předkové, přišli poprvé - byli nám hosty. Podruhé přišli - byli nám pány. Přišli potřetí a byli nám vrahy. Od té doby uběhlo mnoho let, mnoho z nás umřelo a mnoho nových se narodilo. Před mnoha léty jsme opustili naši osadu, jak říkali předci a vyhledali si novou. Hledali jsme a bohové nás vyslyšeli. Tady je nyní náš domov, to poslední co máme a já se ptám, máme ještě kam jít?"
"Bojovat budeme!" vykřikl Lubimír a mrštil sukovicí o stěnu , "mám ve vzpomínkách ten útěk, nedá mi spát, to raději zemřu tady, než někam jít."
"Jen ať si zkusí přijít, Němí, každý z mých synů jim krky bude drtit rukama. Tady se narodili a tady ulehnou v zem." Tak řekl Tomeš. I ostatní tak mluvili. Někdo ohnivěji, jiný mírněji, leč výsledek byl zřejmý v každém z nich. Zůstanou.
Pak se dlouho vyptávali na všechno hochů. Načež k polednímu řekli všem o svém úradku.
"Budeme připraveni, když přijdou."
Život v osadě se od toho dne od základů změnil. Do každodenního života se potichu vetřel řád. To něco cizího a nepříjemného, ale teď navýsost potřebného. Všechno se stalo náhle střídmější, ubylo hodování a slávy. Ovzduší jakoby zhoustlo a usadilo se všem na zátylku. Byla v něm hrozba. Velesslavova lovecká družina se příkazem rozrostla o deset členů. Akt lovu přestal být takovou zábavou, jakou vždy býval. Povýšili jej na povinnost vracet se každého večera obtěžkáni tolika úlovky, aby i na krmi i na zásoby bylo dostatek. A pak ještě po večerech, kdy většina už dávno spala, přicházel čas ostražité služby na posedech, kde ani nejmenší lupnutí odpočívající země nesmělo ujít jejich pozornosti.
Tak přešla Vesna.
Tolik zvěře nikdo nepamatoval. Sama od sebe jim chodila do rány. Zásobárny přetékaly nasoleným masem. Na každém kroku v osadě se zakopávalo o vějíře oštěpů. Toulce a luky lemovaly hradby jako věnec z pomněnek. Ale život stále zůstával tak podivně cizí. Nikdo si na něj nezvykal, ale žilo se tak dál.
A jak šel čas vytrácela se ostražitost. Němí se neukazovali, nebylo ani náznaku, že by se v okolí potulovali. Jen obava stále zůstávala.
Tu dobu kněz Křišťán celé dny a noci zůstával zavřen v chýši. Oheň v žárovišti nezanikal, dýmal a čpěl všelijakým neřádstvem a prolínal se podivnými písněmi, které nikdo nikdy neslyšel.
Tak, když vyšel po dlouhém čase ven, měl tváře zarostlé vousem, ztrhané, vykulené oči. Vrávoravým krokem se dopotácel do radního domu. Roztřesenýma rukama chytl Stařešinu, zacloumal s ním a zašeptal, " Zbav se ho, musíme .. jeho sudba je naší záhubou."
Stařešina odstrčil zapáchající tělo jako věchýtek.
"Když ne ty, udělám to sám," zasípal a odbelhal se pryč.
Dlouho se za ním stařešina díval. Znal Křišťána odedávna, kde se v něm vzalo tolik prudké zloby a nenávisti, to nechápal. A už si vůbec nebyl jist, zda takový kněz přináší jeho lidu to, co odedávna kněží přinášeli. Symbol jistoty, příznivosti bohů a pevnost zítřků. Najednou to vše přestávalo jít s Křišťánem dohromady.
Bylo k večeru toho dne. S povykem a výskotem se navracela Velesslavova družina do osady. Na dlouhých holích se pohupovali dva jeleni, tucty ptáků a zajíců. Mladíci si pobrukovali nějakou píseň.
Stařešina jim přicházel vstříc s úsměvem. Máloco mu dělalo v těchto dobách větší radost. I jeho syn Rugůn byl teď s nimi. Když se tak díval, viděl rod silnější a mocnější.
Ani si však nepovšiml, že se od knězovy chýše odpoutala shrbená postava. Ani zvuk napínané tětivy jej neupoutal, proč by měl? Zevšedněl s těmi dny. Až neklamné zadrnčení a svist vystřeleného šípu jej donutilo zahlédnout Křišťána. Šíp neškodně přeletěl hradby. Družina strnula a ten, kterému byl šíp určen sevřel v ruce sekeru.
"Zemři!" křikl Křišťán.
Velesslav se dal do běhu. Kněz s námahou napínal tětivu podruhé. "Černosudbo!"
Tentokráte se minul jen o vlásek.
Mladík se napřáhl.
"Nezabíjej, nešťastníče," lamentoval stařešina. Ostří sekyry prosvištělo nad Křišťánovou hlavou a zakouslo se do kmene stromu.
Velesslav popadl třesoucího se kněze za ramena a smýkl jím o zem. Křišťán zakňučel a schoulil se do klubíčka. Mladík kopl.
To už se k nim drala celá osada.
"Ne, synu!" křikl Sláv.
"Velesslave!" Stařešina k nim doběhl a postavil se mezi něj a kněze.
"Chtěl zabít," prohodil mladík s poznamenanou tváří chvějící se vztekem.
"Obětovat," zakrákal Křišťán, posadil se a vytáhl odněkud dýku. Vyzývavě s ní zakroužil.
"Zakroutím mu krkem!"
Stařešina se pokusil Velesslava odstrčit, ale jako by narazil do pevné skály. Jen vyděšeně vzhlédl.
"Každý den, každou noc," vyrážel ze sebe Křišťán.
"Jen si přijď a zabiju tě," opáčil mladík.
"Nikdo nikoho nebude zabíjet," překřičel oba stařešina a postoupil ještě blíže ke knězi, aby jej zaštítil. "Varuji vás," pokračoval, " zvláště tebe, Křišťáne, bude s tebou zle, jestli ještě jednou pozvedneš zbraň proti Velesslavovi, je nás i tak málo, jestli přijdou Němí a je potřeba každé ruky."
"Ó, bohové přišli a mluvili se mnou," promluvil kněz, jakoby stařešinova slova vůbec nevnímal, přičemž napřímil ruce k posvátnému háji, " říkali, Varujte se toho, kdo je obdařen černosudbou, říkali, Dejte ho tomu, jehož jméno slaví, dřív než hordy Němých přitáhnou k naší osadě, jinak budeme všichni, dojednoho, ubiti. Svět mrtvých nás jinak čeká, tak pravili bohové."
Osada utichla. Zarazila je knězova slova. Zapřemýšleli. Velesslav hrdě napřímil čelo.
"Je tomu dávno," řekl do ticha stařešina, " kdy jsi tvrdil, že tento, " ukázal na Velesslava, " nemaje sudby musí zemřít, a teď říkáš něco jiného,.."
"Jeho sudba je černá!" dštěl Křišťán.
"Mnohým z nás bůh osudu nestrojí jen dobře, tohle vždy kněží říkávali," oponoval stařešina."
"Nezastávej se ho, stařešino, jinak budeš proklet!"
"Ty, hrozíš!" Vykřikl starý muž.
Křišťán se zarazil. Pot mu stékal po skráních a naběhlých žílách.
"Věz tedy, že tento mladík, " pokračoval stařešina, "činí nám jen dobře, dlouhá léta nebylo mezi námi takového lovce, aby se každého dne nenavracel bez kořisti. Jednou bude chloubou našeho rodu."
"Jednou bude naší zkázou! Tak říkali bohové a já jim porozuměl a dokud ten, " ukázal dlouhým kostnatým prstem na Velesslava, " nebude navrácen smrti, bohové budou nespokojeni a okem svým nespočinou na našem rodu."
Tak řekl a odešel.
Velesslav upřel pohled ke stařešinovi, na ostatní, na svého otce, " příště se mu něco stane," křikl za odcházejícím.
"Víš přece, že nemůžeš vztáhnout ruce na muže, jenž naslouchá bohům. Činí pro nás také mnoho dobrého," snažil se vše uklidnit stařešina, ale vůbec to neznělo tak, jak chtěl.
"Pro mne nikdy nic dobrého neudělal, ať se varuje přijít mi někdy do cesty."
"Proč mne nenechá na pokoji, proč otče?"
Sláv složil mohutné dlaně do klína a pomalu promluvil, " Bojím se, Velesslave. Přišel jsi na svět nevhod, daleko dříve než byla tvá doba a přesto jsi žil. Takové dítě nemůže žít, ale ty jsi žil. Nepřivolávaly se sudičky, on je nepřivolal a proto není divu, že tolik touží po tvé krvi. Proto ti přičítá vše špatné, co se událo od doby, kdy jsi na světě. A bojím se, že i on měl sen."
"Sen?" podivil se Velesslav.
"Zdá se mi každé noci, kdykoliv jen zamhouřím oko. Vidím sudičky, jedna říká - dar života je tvé štěstí, druhá na to, - budeš silný, statečný, budeš bojovník, Radhošť tvým patronem a Rugievít vzorem, a třetí, pomsta promluví - za každého zabitého..."
"Nepřítele, zemrou dva z tvých," dodal Velesslav, "to je má sudba?"
"Obávám se, že ano," odvětil Sláv.
"Když zemřela matka, měl jsem takový sen." Velesslav strnul, tvář se zašklebila do hrůzného šklebu. "Zemřela kvůli mě?"
Sláv pokrčil rameny, " Jestli ano, bylo to pro ni vysvobození."
Pak na dlouhou dobu zavládlo chýši mlčení.
Velesslav horečně dumal nade vším, co mu otec prozradil. "On to tedy ví?" pohodil hlavou ke knězovu příbytku. "Ano synu."
Velesslav pokývl hlavou, jakoby chtěl zahnat všechny chmury a zeptal se, " Co bude dál?"
Bylo snad až k ránu když Sláv odpověděl. Řekl to, nad čím přemítal po dlouhou dobu svého života. "Černosudba bude pokořena."
Znamenalo to mnoho a stálo ještě více. Podívat se bohům do tváře a říci ne. Lidský život to mohlo stát.
Tvrdého spánku se té noci nedočkali. Pro ně, pro oba tu nebyli už jen Němí, ale i kněz, který ví a který využije všeho, aby Velesslavovi nastavil náruč smrti. Proto i ostražitost nabyla rázem rozměrů lovené zvěře.
Tak sotva co zapraštěly první plameny tančící na jejich chýši, oba už stáli v chladném ranním rozbřesku a sledovali mizejícího kněze s hořící větví.
Z přítmí přibíhala noční hlídka. Dívala se a daleko od nich zůstala stát.
"Zůstaly tam mé zbraně."
"Zapomeň, synu."
"Kožešiny, zásoby,"
"Zapomeň a pojď se mnou." Sláv vykročil a rychlým krokem přešel celou osadou ke zbrojířově obydlí. Bez ohlášení vešel dovnitř a krátce za ním i Velesslav.
Když vyšli Slunce právě překračovalo poledne. Z chýše už jen zbyly kouřící trosky. Mlčky se Sláv pohroužil do těch zbytků, zatímco Velesslav svazoval z větví nový přístřešek. Zanedlouho se odkudsi přiloudal Kmant a po něm i další družníci, aby pomohli. Slávovo mlčení zamořilo celou osadu. Bylo poznat, že nejen oni měli bezesnou noc.
Kněz po celý ten čas klečel venku nedaleko své chýše.Snad je pozoroval a promýšlel, co udělá dál.
Co se dalo ještě zachránit spočinulo v novém obydlí.
Večer pojedli a usedli na proutěné lože.
A pak, ve slunci západu, jakoby je byl přivál vítr, vyrojila se horda Němých. Nic jiného se snad ani nemohlo stát. Do všech v osadě jakoby udeřil blesk. Řev se rozlehl a každého, byť jen trochu neostražitého, vyburcoval do pohotovosti. Všechny obavy a strach nahromaděné za ten čas nejistoty, stálé ano, či ne, na nepatrnou chvíli umrtvily každého z rodu Velenů. Ale právě to vypjaté očekávání, které nikdy pořádně neopadlo, v momentě dokázalo připravit muže k boji a ženy k obraně.
Němých bylo snad na tucet. Koňmo se řítili s neskrývanou suverenitou přímo na bránu, kterou už nikdo nestihne uzavřít. Mávali meči, připravenými oštěpy, řehtali se.
Stalo se to, před čím se chtěli Veleni varovat. Byli překvapeni, zaskočeni, což se nedalo ničím vyvážit. Když Němí projížděli branou a proráželi první lebku, první Veleni teprve pozvedali luky a chvatně nasazovali šípy. Útočníci vráželi kopí do prchajících těl, šípy se svážely po helmicích a pancířích.
Rozťatá stařena, která nestačila utíkat se kutálela se svahu.
Velesslav vyskočil na nohy, ale Sláv jej srazil k zemi. "Tady zůstaneš!"
Houf obránců se formoval u radního stavení.
Němí dál běsnili a vraždili na co přišli.
To už další dvě družiny Velenů vbíhaly útočníkům do zad, kteří se řítili právě ke stařešinovi, jenž s obří sekerou vévodil obráncům.
Tu zpoza kmene vskočil koním v cestu Kmant, jako před rozběsněnou bechyni, mrštil proti jezdcům sekeru a dříve než jej mohli koně srazit pod kopyta, pádil tryskem pryč. První Němý se sekyře vyhnul, když nalehl na koně, avšak druhému rozrazila obličej i s helmicí ve dví. Ten padl s výkřikem k zemi a dodělával v neskutečných bolestech a řevu. To už ale vedoucí kůň vrážel do stařešinovy družiny. Těla praskala a odlétávala na všechny strany. Jednomu Tomšovi spadla hlava z krku dolů, Rugůnovi proklálo jedno z kopí hruď a přibodlo jej k zemi. Další dva Němí byli sraženi ranami kladiv na dlouhých násadách a ubiti byli dřív, než se stačili pozvednout. Ostatní hnali své koně stále dál. Stezka je vedla do mírného stoupání, a dál až k náprotivným hradbám. Z levoboku se do nich opřela salva šípů, tentokráte cílících na koně. Zvířata ryčela a umírala. Němí uskakovali, stavěli se na nohy a šikovali se v jakýsi obranný útvar.
To už i Sláv pevně sevřel sekeru.
Velesslav, maje na paměti všechna jeho varování, strnule seděl dál na loži a napínal zrak. Bylo mu na nic. Bylo mu jako kdyby při lovu na medvěda se jen z povzdálí díval, jak huňáč rve na kusy jeho přítele a on nemůže pomoci. Nemůžu?
Už nyní chápal, jak je surová a nespravedlivá černosudba. Nedaleko něj se jako lasička prosmýkl Křišťán a s pohrdavým úsměvem, v němž se zračilo vítězství, odbíhal k válčícímu klubku. A nejen kněz si povšiml sedícího Velesslava.
Osud Němých byl zpečetěn. Poodtínané údy a rozpraskané leby se povalovaly po rudé zemi. Nebylo možno pochopit, proč vběhli do osady plné nepřátel. Snad, že hledali smrt? Možná, že po hrdinství zatoužili a možná, že nemoc zastřené mysli je vehnala v past hradeb?
Zbraně i výkřiky rázem utichly. Potem zbrocení Veleni, staří i mladí nevěřícně hleděli na torza nepřátel. Všechno se seběhlo tak rychle a nečekaně, že i pocit vítězství, byl jiný, pochmurný a trpký. Rozešli se mlčky, aby spočítali mrtvé a pomohli raněným. Němí je přestali zajímat, jen kněz na zakrvácenou zem a tiše se modlil.
Dřív než den zcela pohltila noc, byly těla Němých vynesena mimo osadu a porozházena po lese.
V ohništi se rozplápolal oslavný oheň a ztrojené hlídky zaujaly svá stanoviště.
"Již dlouho nezažil náš rod takový boj. Ať dnešní den je slaven velkou slávou," sípěl stařešina s pohmožděnými žebry.
"Dnešní noci musíme obětovat bohům," vyrušil jej Křišťán, " toho, kdo může být pohromou pro náš rod." Teď mluvil klidně a s rozvahou. Jistota byla na jeho straně. "Budeme obětovat ovci," namítl unavený stařešina.
"Ne," odřekl kněz, " budeme obětovat toho, kdo se bojí vztáhnout ruku na Němého."
"A kdo to je?" vykřikl někdo z davu.
"Velesslav to byl," kněz udeřil holí do ohně až vylétl houf jisker.
"Ano, já ho viděl, seděl tam a jen se díval," ušklíbl se Slavěj.
"Já taky," křikl někdo další.
"Zbabělec!"
"Přiveďte ho!"
"Není třeba," přerušil hlomoz Sláv, "můj syn je tady." Velesslav vystoupil a několika kroky popošel k ohni. "Hleďte!"
Několik mužů spolu s knězem přinášelo k ohni tělo Němého.
"Tento," řekl Křišťán, " zůstal ještě na živu. A tento, jak bohové mi řekli, černosudbec, ho teď vlastní rukou obětuje bohům."
Velesslav sklopil oči.
"Vidíte ho? On ví, on to ví, jako já. Tumáš a bodni," vtiskl mu dýku do ruky.
"Bodni." , "Zabij!", "Ukaž, co umíš?!"
Velesslav pustil dýku na zem.
"Bojí se, " prohodil posměšně Křišťán. "Kdybych zabil," řekl tiše mladík, " zemřou dva z vás, taková je má sudba. Proto jsem nebojoval a nikdy bojovat nemůžu."
Shromáždění umlklo údivem i zaražením.
"Obětuj dnešní noci Němého," rozhodl rychle stařešina, " a jeho," ukázal na Velesslava, " dejte do klece, jeho bude soudit rada starších."
Klec. Když byli malými kluky strašili je klecí. - Jestli budeš zlobit, půjdeš do klece - Většinou to pomáhalo. A většinou klec zela prázdnotou., zastrčena na vrcholu hradeb, hned vedle brány, aby na ni každý viděl.
Teď byl v ní. Klec z neopracovaných kmínků se pohupovala na dlouhém trámu, několik kroků ven z osady. Velesslav tam beze hnutí seděl na zadku s hlavou složenou na hrudi. Byl potupen a zrazen. Moc dobře věděl, že po celý život neučinil nic špatného, slovem ani činem nepohrdl svým rodem a přesto skončil v kleci jako zrádný vlk. Vězení s ním pohupovalo, skřípělo, studený vítr mu podebíral vlasy a zábl jej na holém těle. Třásl se zimou i vztekem. Nebylo správné ho tady vecpat. Každý krok vzdálenosti od hradeb se náhle stal pro něj den běhu. Tolik ochotných rukou se náhle našlo, tolik pohlavků a plivanců, pohledů vrytých do země. Jen otec, zase zamlklý, odháněl nejdotěrnější a švihal jim po rukou. Byl jediný kdo s ním zůstal. Velesslav věděl, že sedí na druhé straně hradby a nenachází spánku jako on. Jenže i on byl tam a on je tady.
Tak dlouho přemítal, než se rozhodl. Tohle už nikdy
nebude jeho domov. Jestli to bude možné, tak odejde. Hned zítra odejde. Pak už jen bezduše pozoroval měsíc plující po obloze i ty všechny tečky kolik jich tam na černé hladině bohové rozeseli.
Nazítří procitl dříve než vyšlo slunce. Chvíli se v úzkém prostoru klece protahoval, než se zarazil. Les toho rána šeptal prapodivnou píseň. Tomu kdo jej neznal byla stejně neznámá. Les byl ostražitý, neprobouzel se jako každého rána. Něco nebezpečného se skrývalo mezi stromy.
"Otče!" vykřikl.
"Slyším tě, synu," odpověděl ihned Sláv.
"Les je neklidný. Varuje nás. Je tam někdo, kdo tam nepatří."
"Němí?"
"Mnoho, jsou-li to oni. Všechno v lese se bojí, copak to neslyšíš?"
Sláv neslyšel, ale věřil svému synovi.
"Raději pospěš, otče," nabádal jej Velesslav.
"Hej!" křikl pak na choulící se hlídku nejblíže od něj. Křikl ještě jednou, když neodpovídali.
"Co chceš?" ozval se po čase jeden.
"Pozorujte les," řekl téměř prosebně.
"Pozorovat les? A co si myslíš, ty jeden, že tady celou noc děláme?"
"On se povaluje v kleci," přidal se druhý, " a myslí si, že mu dali sežrat všechnu moudrost země. Zbabělý a ještě chytrý."
"Les!" vykřikl Velesslav takovým hlasem až se oba zarazili. I další dvě hlídky jej poslechly. Zmátožené postavy rázem oživly. Jen krátký pohled mezi stromy stačil, aby okamžitě spustili poplach. Les se totiž v tu chvíli jakoby rozestoupil a z jeho útrob se vyvalily ven mračna Němých s tasenými zbraněmi, řevem, který bral listí ze stromů a odhodláním pobít vše, co jim bude stát v cestě.
Velesslav se otočil k osadě.
Stařešina zburcován Slávem i hlídkami vybíhal ven z chýše. Všichni vybíhali ven a rozhlíželi se kolem sebe. Mohutný řev se linul odevšad, jako rány obrovského kladiva přinášejícího smrt.
Zsinalý stařešina padl na kolena, "Proč, Sláve, je jen jiným dopřáno prožít životy v pokoji, proč my nikdy nenajdeme klidu a nesložíme kosti tam, kde jsme i povstali do života? Proč?"
Sláv neodpověděl. Uchopil stařešinu pod paží a vyzvedl jej na nohy, "Na kolenou nikdy nic nezmůžeš."
Všichni co mohli šplhali na ochoz, popadali luky a chvatně nasazovali šípy s ostrými hroty. Ve středu osady se kolem stařešiny formovala skupina bojovníků ve zbraních. Další, o něco méně početná uskupení, pod vedením starého Tomeše a Lubimíra se rozestavovalo u brány.
Sláv už v tu chvíli zápasil ze všech sil s trámem.
Leč marně.
Šípy zasvištěly. Nesly smrt a odpověď. Ale jen málo z nich skolilo nepřítele. Odrážely se od štítů nebo poztrácely razanci či směr. Ani druhá ani třetí salva nepřinesla výraznou změnu. Němí byli čím dál blíž. Rozběsněné tváře posedlé šílenstvím boje. Dnešek nevěstil nic dobrého pro Veleny.
Přední řady ve valícím se útoku se náhle rozestoupily a kupředu vyrazila prapodivná, dřevěná, železnými obručemi zpevněná socha a kupředu čnějícím kmenem stromu. Snad to byl jejich bůh, kterého žádali o milosrdenství a vítězství dnešního dne. Vousatý obr, sténal, skučel, praskal na nerovných kolech, přeskakoval výmoly, nakláněl se tu na jednu tu na druhou stranu, ale nikdy nesešel ze směru a byl každým momentem blíž a blíž nejslabšímu bodu hradby, k bráně.
Trám s klecí náhle poskočil vzhůru, ale jen proto, aby se vzápětí prudce propadla klec dolů.
"Nesvedu to!"
Zaslechl Velesslav otce. Zůstanu tady, pomyslel si hořce. Vyděděnec vlastního rodu. Žádný z Němých nevytáhne proti němu zbraň.
Beranidlo udeřilo. Na chvíli vše umlklo, jakoby se čas zastavil a rozhodoval se pro koho bude v budoucnosti běžet dál a pro koho zůstane navždy stát.
Brána se rozletěla na tisíce kusů. Hradba se zachvěla a nesnesitelný lomoz rval uši. Hbité ruce vodičů poodstrčily sochu stranou, aby dál nepřekážela v cestě. Šik nepřátel se vedral dovnitř jako kalená střela, rubal, srážel k zemi a ubíjel každého, kdo nestačil uskočit z cesty. Marně se snažil Lubimír i jeho družina zatínat sekery do útočníku hnedka za branou. Rány se rozplývaly v narůstajícím davu, obranné kryty a odvetné výpady donutily Lubimíra i se zbytkem družiny obloukem prchnout ke stařešinovi.
Velesslavovo vězení se rozkymácelo tak nenadále, že mladík upadl a nekontrolovatelně se rozkutálel po kleci. Němí jenž postávali před hradbou jej bez zájmu sledovali. Opravdu byl pro ně nezajímavý. Někdo, jen tak z milosti, po něm hodil kamenem. Pak však přišlo poslední trhnutí, Velesslavova klec přelétla hradbu ve vysokém oblouku a roztříštila se o zem. Něčí ruce jej vyprostily a postavily na nohy. Zrovna v ten okamžik, jako jeden muž, vystřelili šípy obránci z hradby. Teď už smrt tancovala na jejích hrotech. Nekompromisní a přesná smrt. Kulaté, kůží pokryté štíty, poskytovaly v osadě ochranu pramalou. Němí začali padat k zemi. To ostatní rozzuřilo ještě více. Šik běžel dál, sekal, bodal, umíral, zabíjel. Stařešinovi bojovnicí vytvořili hráz. Smíření s osudem věčně pronásledovaných, nenacházejících klid pozvedli své sekyry a nastavili zbroje k ranám.
U brány padl mrtev Tomeš i jeho družina.
Sláv, Kmant, lovčí z družiny postávali najednou kol Velesslava. Nad hlavami jim svištěly šípy a vpředu před nimi se blížil rozhodující střet.
"Vyčkejte!" křikl Sláv a kamsi se rozeběhl, kličkujíce mezi stromy, vyhýbal se Němým, až zmizel z dohledu.
Velesslavova družina poslechla jeho příkazu.
Veleni se srazili s Němými. Meče suše svištěly, sekery dopadaly na křehká těla a měnily je k nepoznání v rudou záplavu.
"Bijte je! Umřeme nebo zůstaneme!" volal stařešina a sám rubal do nepřátel jako smyslů zbavený.
Střelci seskakovali z ochozů a vrhali se Němým do zad. Tesáky, nože, dřevěné bodce se nořily do měkkých tkání, rozrážely hlavy.
"Hle," vykřikl Kmant přes všechnu vřavu a ukázal pravicí, kde poskakoval Křišťán ode stromu ke stromu, kde se po chvíli vyhoupl na stezku a během se vydal k bráně. Z krku si ztrhával náhrdelníky, magické řetízky, figurky pálené z hlíny a nakonec i nejvyšší symbol, z bronzu tepaný řetěz, znázorňující božský Veledub.
Stařešinův Bořek napřáhl kopí.
Velesslav jej okřikl a vyrazil vpřed. Vyběhl na stezku a skokem srazil kněze k zemi. V klubku se skutáleli kamsi do vyhloubeného kanálu.
"Proč nevoláš bohy k našemu vítězství!" Velesslav sevřel Křišťánovo tělo až žebra zapraskala.
"Všichni pozdecháte, kvůli tobě!" zachrchlal kněz a zalapal po dechu, "dojednoho."
Velesslavovy prsty sevřely krk, " Vezvi Radegasta, mého patrona!"
"Tví bohové budou zapomenuti," sípal Křišťán a jeho křečovitě zatnuté prsty drásaly zem.
"Tak zemři, proklet!"
"Nemůžeš, prok.., kněze.."
Přelomený vaz křupl a mrtvé tělo vypadlo mladíkovi z rukou.
Kolikrát si přál stisknout tento krk a cítit, jak z nenáviděného těla prchá život. A teď? Všechno bylo rázem pryč, i nenávist. Bitevní vřava jej znovu ohlušila. Vyskočil na nohy a rozeběhl se nazpět.
"Nebyl to nepřítel," křikl na Sláva, který se mezitím vrátil.
Stařec v rukou třímal dlouhou, železnými hřeby pobitou hůl. "Nikoho nezabiješ, synu. Smrt nechej na mně."
Na nepatrnou chvíli ještě zůstala družina na místě. Viděli, jak se Němí zakusují do obranné hráze Velenů. Viděli, jak mrtví padají na obou stranách. Pak se vrhli do boje. Pozvedli zbraně, aby neklesl jejich rod do prachu. Ostří sekyr ztmavla, kopí se polámala, výkřiky utichaly.
Zásah Velesslavovy družiny byl citelný. Střelci z ochozů totiž byli pro Němé nanejvýše nepříjemným zdržením, i když také několik z nich poslali bohům.
V obrovském chumlu se přelévala masa těl. Veleni promíchaní s Němými. V tu chvíli mezi nimi nebylo rozdílu. Muž jako muž. Málem se pletli mezi sebou navzájem a krev zbrocovala každého stejnou měrou.
Velesslav se oháněl holí. Lámal kosti, přerážel krátkými švihy holeně nepřátel, kteří s řevem padali k zemi, kde je, vždy o krok za ním jdoucí, dorážel sekerou Sláv. Bránil se, útočil a přitom měl vždy na paměti černá slova sudiček. Nikdo mrtev nesmí zůstat po jeho ranách, jinak vesel bude Veles nad Veleny. Jak rád by je poslal na smrt, za to vše, co jim provedli, ale místo toho jen, úder na nohy, či ruce, pak odraz útočníka, dávat pozor, aby neudeřil do smrtelných míst na hlavě nebo hrudi. K ničemu boj to byl. To, co jiní jediným rozmáchnutím sekerou, musel činit Velesslav několika údery.
Mrtvých přibývalo.
Koutkem oka Velesslav zpozoroval, jak ranami posetý stařešina padl z proraženou hrudí.
Také na Němých bylo náhle poznat, jak ochabují s přibývajícími ztrátami. Bojový ryk utichal, až ustával úplně. Zůstalo jen řinčení zbraní. Avšak i to se ztrácelo, pohlceno stromy. S funěním a zardělými tvářemi rubali mužové jeden do druhého a mrtví padali tiše do chladivé náruče.
Tak po čase, jich už jen pár zůstávalo.
Ženy Němých stojíce před hradbami si trhaly vlasy, padaly na kolena a vzpínaly ruce k nehybné soše boha. Jejich také padl dávno s dýkou v zádech.
Velesslav překročil tělo Kmanta se sekerou navždy vraženou v čele. Holí vzal přes lýtka nejbližšího z Němých. Na to mu konec hole zabořil do břicha a obešel jej. Za zády se ozval výkřik a lámaní kostí oddělovaných od těla.
Posledních pět Němých se semklo v úzký kruh. Již nesebejistí, již ne rozjaření v očekávání vítězného boje. Zamlklí, roztřesení, ale stále ještě odhodlaní vzít sebou na smrt každého protivníka, který ještě zbýval.
Sekery Velenů komíhali vzduchem, hůl pištěla. Sláv hlasitě oddechoval. O jednoho více než Němých jich zbývalo. Plačící ženy a vzlykající děti se semkli nedaleko nich.
Tehdy se útočníci, jakoby si ani nepřipouštěli jiné možnosti, vrhli na Veleny jako rozzuření vlci. První z nich, muž hladké tváře, skolil nečekanou rychlostí nejbližšího Velena. Velesslav, který stál nejblíže uskočil smrtelné ráně a překulil se o kus dál. Sláv zabil, ale další rána ze strany mu vyrazila mozek z hlavy. Bratři Ventel a Ogur jeho vraha nabodli na kopí a přitiskli k zemi. Nestačili však své zbraně vytrhnout dosti rychle a jen s lehkými štíty sotva uskočili těžkým mečům.
Velesslav rozběsněn otcovou smrtí, ztratil veškerou soudnost. Muži s hladkou tváří kovové hřeby sedřely vlasy i z kůží až na samotnou lebku. Další, ještě rychlejší rána mu rozdrtila nos a zatlačila jej hluboko dovnitř. V ten moment, Ventel i Ogur zachroptěli a mrtvi padli udiveným Němým k nohám. Bogun starší nezaváhal, přiskočil a rozetnul jednomu z nich lebku vejpůl.
Poslední upustil meč, odhodil štít a s rozpaženýma rukama, vrhnul se vstříc poslední Bogunově ráně.
Bylo po boji. Šepot v listoví i celý kraj utichl.
Bogun upustil sekeru a svalil se do zkrvavělého mechu. Po staré tváři se mu kutálely slzy, mísily se z krví a roztékaly se po obličeji a hrudi. Velesslav, jako by stále nevěřil. Rozhlížel se po okolí, tu na jednu, tu na druhou stranu. Všude jej vítali mrtví. Tucty a tucty potrhaných, spočívajících těl. Všichni přátelé i blízcí. Všichni.
Viděl, jak ženy Němých táhnou mlčky lesem pryč. Pak taky klesl k zemi nasáklé dnešním bojem. Klečel na zemi a spílal bohům, kteří v těch ženách a dětech, co zůstali toho dne žít, budou zapomenuti a proklínáni.
Po několika dnech nařídil všem opustit osadu. Posvátný háj byl přeplněn. Hnijící těla Němých zůstala ležet tak, jak je skolila smrt a kde si je bez úcty najdou lesní mrchožrouti.
V čele průvodu šel Bogun. Na tři tucty žen a neméně tolik dětí ho následovalo. Jako poslední kráčel Velesslav. Smířil se, jak jej tomu naučil jeho otec, co jiného zbývalo? Věděl, že se musí postarat o svůj rod a hlavně věděl, že si musí změnit jméno.
Ale jaké jen to bude?
Nevěděl, zatím.
Září 1996