Neviditelné mosty
Petr Farda
Nikdy jsem té legendě nevěřil a dnes jsem před jedním takovým mostem stál. Ale měl bych raději vyprávět od začátku...
Když se stará, omlácená nákladní loď přiblížila k orbitální základně a ovládání převzal automat, měl jsem konečně čas pohlédnout dolů, na Alamedu. Pár obláčků plulo nad nekonečnou žlutí písků pouště a ještě jasnější modří oceánů. Nic jiného ta planeta neměla. Přesto tam žili lidé. Když byly kdysi dávno pozemské pouště zúrodněny, těch pár tisíc šílenců, kteří měli rádi šumění větru v písku a nehodlali žít tak, jak jim nařizovali, koupilo transportní loď, nalodili se i se svojí vírou a vyrazili k Alamedě. Legenda říká, že přistáli přímo na povrchu. Bez vybavení. A přežili. Poušť je přijala a dala jim vše. Svobodu a potravu. Víc nežádali.
Snažil jsem se z orbity zahlédnout některého z no-mádů, jak brázdí nekonečné písky, i když to bylo nemožné. Z téhle výšky bych nerozpoznal ve dne ani vesnici. Z rozjímání mne vytrhlo zuřivé zahoukání sirény. Pohlédl jsem na monitor. Automatický přistávací počítač selhal. Celá loď si to mířila pár metrů vedle přistávacího prstence orbitální stanice. Ten můj křáp byl už na odepsání a tohle měl být poslední let. Pak jej měli poslat dolů, do atmosféry. Pokusil jsem se převzít manuální řízení. Automat jej však již odpojil.
"Kapitáne, tady orbitální stanice. Pokud nesrovnáte kurs, budeme vás muset odstřelit!" ozval se kovový hlas generátoru řeči.
"Nemůžu nic dělat," vyklepal jsem do klávesnice zuřivě a odplomboval záchranou kapsli.
"Prosím, opusťte loď do padesáti sekund." To už jsem se kurtoval v kapsli a pak zabouchl dvířka. Odkudsi zdálky se ozvalo neosobní: "...do dvaceti vteřin..." Zatáhl jsem za startovní páku a pak zrychlením omdlel.
Kapsle ležela na písku jako nějaký míč. Nedaleko si lehký vítr pohrával s pěticí padáků. Opatrně jsem otevřel dveře a sluneční paprsky mne takřka oslepily. Na Alamedě samozřejmě nesvítilo to skutečné Slunce, ale v řeči lidí zůstalo. Kdo je na orbitě, vidí hvězdu. Ale na povrchu vždy září jenom slunce. I když je trochu do zelena. Zaclonil jsem si oči a pohlédl ven. Proti zlatému písku se rýsovaly dvě tmavé postavy. Dívka a její dino. Vylezl jsem z kapsle a ukázal jim prázdné ruce. Dívka přikývla. Dino si mne stále prohlížel.
"Nevíte, jak se dostanu do Města?" zeptal jsem se galaktem. Dívka ukázala kamsi do pouště.
"A je to daleko?" nadhodil jsem.
"V poušti není nic daleko. Jde jen o to, jestli tam lze dojít," odvětila hlubokým hlasem.
"A je to možné?" vydechl jsem.
"Jsi za Puklinou," řekla a já se posadil do písku. Puklina měla důvod se psát s velkým P. Široká asi dvěstě metrů a hluboká? Prý se dole převaluje magma, říkali někteří. Jiní se to pokoušeli zjistit. Nezjistili.
"A nevíte náhodou, jak bych se dostal na druhou stranu?"
"Máte přece své létající stroje," odsekla a mávla rukou ve vzduchu, jakoby chtěla naznačit let vrtulníku.
"To ano, ale já nemám vysílačku, abych je zavolal."
"Pak už existuje jediný způsob, jak se dostat přes Puklinu," pronesla dívka a podrbala dina na hlavě.
"Myslíte tu pohádku o neviditelných mostech? Ty přece nejsou! Přes Puklinu nevede žádné spojení. Ani viditelné, ani žádné jiné," protestoval jsem. Dívka jen pokrčila rameny a dál si mne prohlížela.
"Možná by mohli zaměřit kapsli z orbity a pak mne tu vyzvednout," nadhodil jsem.
"Nevydržíš tu déle než dva dny. A když nepřiletí, potom..." usmála se a rozhodila ruce.
"A ty bys mi dokázala pomoci?" přešel jsem také na tykání.
"Dostanu tě přes Puklinu," přikývla a vstala. "Dnes zvládneme ještě hodně dlouhou cestu. Máš něco s sebou?"
Vlezl jsem do kapsle a přinesl balíček sušeného masa. Nic jiného už ve skříňce poslední záchrany nebylo. Někdo ve Společnosti to vzal doslova a udělal z ní skutečně pomoc poslední. Pokrčila rameny a vstala. Pohlédl jsem na její vysokou postavu. Tělo pokrýval lehký, bílý oděv pytlovitého tvaru s mnoha záhyby. Byl určitě nesmírně vzdušný a lehký. Hlavu kryl neforemný turban. Má šedivá uniforma a hnědé polobotky proti jejím šatům vypadaly příliš uměle, příliš civilizovaně.
Dino, pouštní ještěr a zřejmě největší úspěch místní fauny, pomalu vstal z podřepu a protáhl si dlouhé zadní nohy. Dokázaly jej hnát pouští značnou rychlostí, ale mnohem raději se jen pomalu kolébal a co chvíli uždíbl kousek chudé trávy, která místy přežívala od deště k dešti. Dívka mu lehce vyskočila na hřbet a natáhla ruku, aby mi pomohla za sebe. Překvapilo mne, jakou měla sílu. Ve zdejší slabé gravitaci bych to nečekal. Dinova jakoby velbloudí hlava se na nás vyčítavě otočila a zamrkala smutnýma očima. Dívka zvíře lehce pobídla a to vyrazilo do pouště.
V kapsli ležel papírek a něm několika rychlými tahy tužkou načmáráno: "Jedu s místní nomádkou. Nehledejte mne, pokusím se sám dostat do Města. 17.6.576, Kapitán Pat Raferd." Tu zprávu stejně asi nikdy nenajdou...
Když slunce zapadlo a krajinu pokryl rychlý soumrak, zastavila dívka svého dina mezi skupinou skal. Oloupala ostny a slupku z listu nedaleko rostoucího kaktusu a začala sát vláhu v dužině. Nakonec ji snědla. Chvíli jsem jí pozoroval a pak to zkusil taky. Rostlina měla zvláštní chuť, ničemu, co jsem znal, se nedala přirovnat. Když jsme se nasytili, vykopala dívka v tvrdém písku primitivní lopatkou kruhovou díru o průměru asi dva metry a hlubokou po kolena. Myslel jsem, že připravuje jakési zvláštní lůžko, ale vložila doprostřed jámy misku a místo překryla jámu tenkou umělou fólií. Nakonec vhodila doprostřed napnuté fólie malý kamínek. Stále jsem nechápal.
"Ráno země vydá vláhu. Zůstane v misce," vysvětlila. Ach ano, to by mohlo fungovat. Sražená vlhkost steče doprostřed a bude kapat do misky.
"Odkud máš tu fólii?" zeptal jsem se.
"Dědictví. Je to velice staré," odvětila trpělivě a pak se po-sadila do písku pod skalou. Oheň jsme nerozdělávali, nebylo z čeho. Dívali jsme se na pomalu slábnoucí auru, kterou vytvářelo slunce nad obzorem. Nakonec vše pohltila tma.
"Jak se jmenuješ?" zeptal jsem se směrem, kde seděla.
"To ti zatím nemohu říci," odvětila a přikryla mi dlaní ústa. Pomalu jsem nahmatal její ruku a vzal do své. Nebránila se. Ani když jsem ji políbil. Když jsme konečně usnuli, měla noc už půlku směny za sebou.
Ráno dívka sbalila svůj vláhostroj a vodu, kterou jsme nevypili, nalila do čutory. Vyrazili jsme opět na cestu. Nabízel jsem té krásné neznámé sušené hovězí, ale raději žvýkala svoje kaktusy. Připadaly mi sice celkem chutné, ale s masem jsou lepší. Dino kráčel loudavě pouští. Uchopil jsem dívku kolem pasu a sundal jí z hlavy tu zvláštní pokrývku hlavy. Mahagonové vlasy se zaleskly ve slunci. Položil jsem do nich tvář a nechal se unášet jejich zvláštní vůní.
"Na slunci vlasy blednou," řekla, ale byl jsem příliš unesen.
"Proč jsi sama v poušti?" zeptal jsem se raději.
"Každý dospělý odchází do pouště. Tam hledá."
"A co?" nechápal jsem.
"Ne co. Koho, zní otázka."
"Aha. Tak koho?" opravil jsem se.
"Partnera. Na celý život," odvětila krátce.
"A to si jako prvního muže, kterého potkáš..."
"V podstatě ano. Je to vůle Alláhova."
"Platí to i na mne?"
"Tento stav je..., jak to říkáte? Bezprecedntní?"
"Ano, to je to správné slovo," přitakal jsem.
"Víš, galakt se učíme všichni, ale mezi sebou mluvíme Starým jazykem," vysvětlila.
"Jazykem ze Země?" nevěřil jsem. Nikdy jsem nepotkal nikoho, kdo by hovořil jinak než galaktem.
"Tolik toho o sobě nevíme..." odvětila filosoficky.
"Jasně," přitakal jsem. "Vy se s lidmi tam venku moc neba-víte, že? Máte tady sice federální orbitální stanici, Město..."
"Můj lid nežije ve Městě," ohradila se dívka.
"To jsem poznal už dříve... Jak jsi mluvila o vrtulnících a tak," vysvětlil jsem.
"Samozřejmě máme pevná sídla, ale více ti říci nemohu."
"To je další tajemství?" zeptal jsem se opatrně.
"Jedině ten, kdo je z mého lidu, je smí poznat."
"Aha. Nemáte rádi turisty," uchichtl jsem se.
"Tak nějak," odpověděla zcela chladně.
"Jak daleko je do Města?" změnil jsem téma.
"Asi dva dny cesty na dinovi od Pukliny."
"A k Puklině?"
"Zítra tam budeme."
"A pak přes ní přejdeme," nadhodil jsem s humorem.
"Ne my. Ty!"
"Aha," polkl jsem. "A jak?"
"Po Mostě," odvětila zcela samozřejmě.
"Neviditelném, že jo? Kde je? Proč jej vědci nezjistili?" vychrlil jsem ze sebe záplavu otázek.
"Nemluv tolik. Škoda vody. Raději počkej a uvidíš."
Zmlkl jsem a nechal se kolébat monotónním dinovým kro-kem. Vychutnával jsem vůni jejích vlasů a začal podřimovat.
Když jsme druhý den dorazili k Puklině, byl jsem z dinova hřbetu pořádně rozlámaný. Jedinou radostí v mém údělu nomáda byla tajemná kráska, která mi jen lehce poodhalila roušku tajemství, která skrývala. Byl jsem zvědavý, ale ze sebelstivější otázky se vždy nějak vykroutila. Puklina, řez gigantickým nožem až do vroucích hlubin planety, sálala nepříjemným teplem a vzduch, který z ní prýštil, mi ovíval vysušenou tvář jako nějaký obrovský fén.
"Tak, a jsme tady," sdělila mi významným hlasem.
"A ten most je někde blízko?" zeptal jsem se co nejnevinnějším hlasem. "Já vím, je neviditelný, ale kdybys mi alespoň naznačila..."
Dívka ukázala napřaženou rukou před sebe, k Puklině. Stálo tam něco, co vypadalo jako malá rampa postavená z kamení. Její podobný protějšek jsem dokázal rozpoznat kdesi v dáli na druhé straně propasti, chvějící se v tetelivém vzduchu. Seskočil jsem z dina a šel se podívat k rampě. Její povrch tvořil tvrdý, udusaný písek. Z pouště se k ní táhla jakási pěšina. Lehl jsem si na konec rampy a pohlédl do rozervaných hlubin. Zatočila se mi hlava z toho pohledu, ale ovládl jsem se. Opatrně jsem zašátral rukou před sebou. Nic. Hmatal jsem co nejdále, ale byl tam jenom vzduch nic jiného. Dívka se začala mému počínáni hlasitě smát.
"No, co je? Myslel jsem, že když je ten most neviditelný, dá se na něj alespoň sáhnout..."
"Ach, vy z vesmíru máte ale slabou představivost," řekla a stále jí kolem koutků úst hrál úsměv. Pak sesedla z dina a vybalila tu svoji záhadnou fólii.
"Budeme tady tábořit?" optal jsem se nechápavě. Odbyla mne mávnutím rukou a pak začala tu zvláštní plachtu připevňovat pomocí řemínků na dinovo tělo. Sedl jsem si do písku a se zaujetím je oba pozoroval. Když skončila, řekla cosi dinovi a ten se vzepjal na zadních a roztáhl přední končetiny. Fólie mu tvořila jakési blány mezi předními a zadními tlapami. Pak mu dívka zavázala oči, nasedla a rozjela se na konec pěšiny.
"Dívej se dobře!" zvolala a pobídla dina do běhu. Ještěr počal pádit stále rychleji k Puklině, kterou neviděl. Blížili
se k rampě. Nechápal jsem.
"SKRAAK!!!" vykřikla dívka a dino se na konci rampy odrazil ke skoku. Roztáhl všechny končetiny daleko od sebe. Letěli. Slabá gravitace a prudké vzestupné proudění neslo tu éterickou ornitoptéru přes Puklinu.
Letěli zcela bez hluku. Vzduch mezi nimi a mnou se tetelil horkem. Pak se odkudsi z dálky ozval dívčin výkřik a dino začal zuřivě šlapat ve vzduchu. Samozřejmě tím ztratil vztlak a propadli se asi o půl metru, ale to již byla země pod nimi. Dino postupně vybíhal až do zastavení. Dívka mi zamávala. Zavřel jsem udivenou pusu a zamával také. Pak se dino opět rozběhl a za chvíli již stála dívka i se svým ještěrem vedle mne.
"Tak co, už víš jak vypadá neviditelný most?" zeptala se. Krátce jsem přikývl. Usmála se a svezla se do mého náručí.
Stál jsem tam, na konci rozběhové dráhy, a měl strach. Co když nadnášivý proud ze chřtánu Pukliny náhle přestane, co když náhle prudce foukne protivítr, co když...
"Jeď a vrať se tam, kam patříš," řekla dívka a ukázala kamsi do nebe. "V poušti se už neztratíš."
"Já vím. Dva dny cesty na západ leží Město. Co ale ty? Dáváš mi svého dina, ty své plachty... Nic ti nezůstalo."
"Naši prapředci slíbili pomáhat lidem z hvězd v nesnázích. Musím se tím zákonem řídit!" odvětila hrdě.
"Co s tebou ale bude?"
"Pokusím se vrátit přes poušť do našich domovů."
"Dokážeš to?" optal jsem se nevěřícně.
"Musím," odvětila a ukázala něžnou, i když větry ošlehanou a sluncem osmahnutou rukou k Puklině:
"Jeď."
Pobídl jsem dina. Ten se rozběhl. S očima zavázanýma se ještěr hnal k nekonečně hluboké propasti. Pak dívka vykřikla a my letěli. Pohlédl jsem dolů a opět se mi zatočila hlava. Stěny Pukliny tomu pohledu dodávaly koření hrůzy. Pojedu dál, k Městu, snažil jsem se myslet na něco jiného. Dojdu na zastoupení Společnosti. Dostanu vynadáno a pak zase nahoru, do mikrokabiny vykládacího náklaďáku. Vlastní ženu asi nikdy mít nebudu, zase jenom ty rozmazané šmouhy z dovolených. A tak pořád dál, a dál a dál... Pode mnou se přehoupl okraj pukliny a dino ztratil vztlak. Zařval jsem na něj a ještěr začal prudce šlapat. Země se nás zlehka dotkla a pak už dino jenom lehce vyklusával po dlouhém letu. Zastavili jsme.
Otočil jsem se a pohlédl tam, kde za chvějícím se horkým vzduchem z pukliny stála ONA. Náhle mi chyběla její blízkost, vůně mahagonových vlasů, nekonečně hluboké oči. Rozhodl jsem se. Možná toho budu litovat, ale... Podíval jsem se okolo. Támhle začínaly stopy dinova rozběhu, když JI nesl zpět. Dojel jsem tam a opět pobídl ještěra. Dokáže to, nebo je již příliš vyčerpaný?
Obzor se mírně nadzvedl. Jsme na rampě. Poslechne mě? "SKRAAK!!!" vykřikl jsem. A dino letěl. Druhý okraj Pukliny se blížil. Stále pomaleji. Už jsme byli téměř na okraji. Rozběh byl příliš pomalý. Mířili jsme přímo na hranu!
"Sundej mu pásku!" vykřikl zoufalý hlas. To byla ONA. Čekal jsem na poslední chvíli. Hrana již byla na dosah. Pak jsem to udělal... Dino zaťal drápy do horní plošiny. Zadek i se mnou mu visel dolů. Do Propasti. Silné nohy se opřely o strmou, zvrásněnou stěnu. Našly oporu. Mohutné svaly nás vytáhly zpět. Byli jsme na druhé straně...
Poplácal jsem dina po krku a odjel dále od smrtící hlubiny. To už mi běžela v ústrety dívka. Seskočil jsem a vzal ji do náruče. Byl jsem tak rád, že to dino dokázal.
"Snad sis tady něco nezapomněl?" optala se nevinně.
"Ani ne," odvětil jsem s kamennou tváří. Potřebuji si jen vyřídit tři věci. Za prvé: jak se jmenuješ? Za druhé: už jsi pro ten zatracený zákon udělala dost. A za třetí: mám pocit, že vytvoříme velice příjemný precedens..."
© Zbraně Avalonu
** Amber Stories ver. 1.1 **