Byl vlahý večer na sklonku léta. Za okny už se setmělo a tak Nasik rozsvítil starou lucernu. Její světlo jen stěží zahánělo temnotu a ponechalo tak černé kaňky v koutech plných prachu a pavučin. Také v regálech, zaskládaných starými knihami, nečitelnými svitky a mnoha dalšími předměty nejasného původu a podivných tvarů se roztahovaly nenechavé prsty noci. Nasik si unaveně prohrábl zbytky svých prořídlých vlasů. Ne, dneska nebyl dobrý den. Těch pár zákazníků, co k němu zabloudilo, hledalo v temném krámku spíš úkryt před vražedným žárem slunce, než nějakou vzácnou starožitnost. A tak tržba nebyla zrovna nejlepší. Povzdechl si: "Jó, za starých dobrých časů... Kníže Damir miloval staré věci. A jak už to na dvorech šlechty bývá, ostatní se taky nenechali zahanbit. No a prostí lidé? Ať už říkali, co chtěli, každý z nich toužil po svém soukromém kousku panské módy. To byly obchody... Ale co, vzpomínáním si ještě nikdo nepomohl. Doba se mění..." Stařec se znechuceným povzdechem zabouchl účetní knihu, jejímž notně potrhaným stránkám věnoval dosud pozornost, když tu... Sténavé zavrzání dveří ho přimělo zvednout hlavu. Pátravě pohlédl na oprýskané kyvadlové hodiny nad krbem: "Deset pryč. Co tu kdo může chtít?" Dotyk chladného, ohlazeného dřeva kuše, skryté pod pultem, ho uklidnil. "Jen ať si někdo něco zkusí," pomyslel si.
Ze tmy noci se vydělil ještě černější stín. Drobná postava v plášti vklouzla neslyšně dovnitř a přivřela za sebou dveře, které svým zlomyslným zavrzáním zkazily tichý příchod.
"Co si budete přát?" zeptal se Nasik a snažil se skrýt podezřelé chvění hlasu. Zpocená dlaň pevněji sevřela rukojeť zbraně. Divný chlápek, pomyslel si a vyloudil na rtech pokřivený úslužný úsměv.
"Něco hledám." Hlas se k příchozímu dobře hodil. Samet a ocel. Tichý a nebezpečný...
"Ehm... A co to bude?"
"Přívěsek. Zlatý řetízek a růžový kámen."
"Něco bych tady snad našel," Nasik si nervózně olízl rty. Tohle nevypadalo dobře. Zlomyslné vzpomínky se vynořily ze zaprášených zákoutí mysli: Před dvěma týdny klenotník od "Zlatého pokladu" záhadně zmizel... Před pěti dny podivná vražda v Mokré ulici, starý bankéř se vracel domů... Nedošel. Připadal si jako jasnovidec starožitník od "Růžového Draka"... Ztěžka polknul. Houpavým krokem se vydal k regálům a odněkud ze spodní přihrádky vytáhl papírovou krabici. "Tak se na to podíváme," zalovil v jejích útrobách. "Co třeba tohle?" Kousek, který se zatřpytil v mihotavém světle lucerny, byl vskutku nádherný. Obrovský rubín vrhal rudé odlesky po zdech. Nebo alespoň po tom, co z nich bylo pod hromadou harampádí vidět. Snad mu to bude stačit...
"Růžový kámen," zákazník se přehnaně pomalým pohybem opřel o pult. Ten se unaveně prohnul.
"Ale tenhle je..."
Pohled očí zpod kápě Nasika umlčel.
"Nó, tak třeba tenhle..." vytáhl umně tepaný zlatý řetízek posázený růženíny. Co, u Varkovy sekery, ten chlápek chce?
Syčivý výdech byl víc než dostatečnou odpovědí.
"Měl bych ještě jeden, co se vám bude spolehlivě líbit," starožitník se vydal k dalším poličkám. A chladná hrůza mu při tom zákeřně podrážela nohy.
"Tak dost!" Hlas ho přikoval k zemi. "To co hledám, vám někdo musel přinést nedávno. Není to nic zvláštního, ale pro mě má cenu," ruka v černé rukavici se vynořila z pod pláště a kožený váček, který dopadl na pult těžce cinkl.
Nasik si povzdechl. Možná bezmocně, možná úlevně... Co když přece jen vyvázne... "Snad mám, co hledáte." Chvíli se přehraboval v další krabici s "cetkama k ničemu" a ruka se mu horečnatě chvěly. Pak vytáhl přívěsek. Ten šperk už jistě pamatoval lepší časy. Řetízek byl pouze zlacený a na některých místech odřený, kámen růžové barvy, snad achát, měl patrný kaz. Ale zdálo se, že to zákazník nevnímá. Ruka se žádostivě natáhla...
"Tak moment," Nasik znovu získával ztracené sebevědomí a duch obchodníka se pomalu, ale o to neúprosněji probouzel. Ucukl a významně se podíval na váček. Teď bylo na příchozím, aby si povzdechl. Rychlým pohybem vysypal obsah měšce. Zlaté mince se s cinkotem rozkutálely po pultu a podlaze. Starožitník vytřeštil oči. Přívěsek mu vypadl z ruky, a Nasik se vrhl na podlahu sbíraje zlaťáky. Tolik zlata viděl naposled... No, možná v minulém životě.
Příchozí si ho už nevšímal. Do obou dlaní uchopil starý šperk a přitiskl si ho k hrudi. Kdyby Nasik poslouchal, mohl by zaslechnout tichý vzlyk. Ale starožitník měl jinou práci. Návštěvník se otočil a stejně tiše jako přišel zmizel v noci. I dveře jako by tentokrát vrzly nějak diskrétněji. Nasik se šťastným výrazem počítal mince.
Okna Savainova paláce zářila do noci a tóny hlučné hudby se nesly ještě o pár ulic dál. Slyšely je kočky, které se vydaly na svou pravidelnou noční obchůzku. Slyšel je, nebo by spíš mohl slyšet, kdyby byl při vědomí, opilec v nedaleké stoce. A slyšel je i černý stín, který se právě oddělil od střechy nedalekého domu a tiše se rozběhl k propasti, která ho oddělovala od palácové kuchyně. Skok, pružný, měkký dopad... Kocour na cestě ke své milé nastražil uši... Že by konkurence? Nic se nepohnulo. Zrzavý krasavec potřásl hlavou a vydal se dál. Postava strnula v kamenné mlčenlivosti. Chrliče si začaly zvědavě prohlížet další přírůstek. Stráž dole u brány dál unaveně procházela sem a tam. Stín se opět pohnul. Chrliče si smutně povzdechly a pokračovaly ve své mnohasetleté diskusi. Noc se ospale protáhla. Stín neslyšně přeběhl střechu a přikrčil se u sochy světce nad křídlem pro hosty. Možná, že za svého života by sv.Fagir tento výkon ocenil (konec konců ne nadarmo byl patronem zlodějů), ale teď jen bezhlesně pokrčil kamennými rameny. Lano sklouzlo k zemi a postava se zhoupla na parapet jednoho z oken. Chvíle ticha, pak kovové cvaknutí... Okno se otevřelo do noci. Postava se rozhlédla a pak nehlučně vklouzla dovnitř.
Chodby paláce byly pusté. Z hodovní síně sem doléhala hudba. Měkké koberce, poslušny své věčné povinnosti, tlumily vetřelcův krok. Postava se opatrně pohybovala ode dveří ke dveřím. Portréty na stěnách na ni lhostejně zíraly. Viděly už tolik podobných bláznů... Jenom v očích barona Von Kocha, který zemřel před pouhými třemi lety za podivných okolností, se objevil záblesk nepatrného zájmu. Možná vzpomínka... Stín se u každé místnosti zastavil a okamžik naslouchal. Malounko nejisté dveře občas tichounce zavrzaly. Až konečně... Z pokoje se ozývaly hlasy. Mužský bas, opojený vínem a ženský smích. Postava ztuhla. Nebýt tmy, mohl by nějaký nezaujatý pozorovatel spatřit krutý úsměv, hrající jí na rtech. Ale nikdo vhodný se nenašel a tmě to bylo v podstatě jedno.
Žádný z těch dvou neslyšel otevření dveří. Postava v černém plášti je za sebou zase zavřela. Klíč se nehlučně otočil v zámku. Mlčky souhlasil s tak šetrným zacházením. Kdyby tak každý...
Postel s baldachýnem. Dvě těla, propletená pod pokrývkou. Muž vzhlédl. Zbledl. Oči se rozšířily hrůzou. Ruka marně hledala rukojeť meče.
"Miláčku?" žena se otočila... Vykřikla a přitiskla si dlaň na ústa.
"Je zbytečné křičet," temná postava, tichý, sametový hlas.
"Kdo jsi? Co tady hledáš?" mužovu tvář zkřivil vztek. Zrovna v nejlepším...
Vetřelec mlčel.
"Kdo tě poslal?!"
Postava se pomalu pohnula. Kápě sklouzla na ramena... Vodopád zlatých vlasů zajis-křil ve světle svic.
"Jsem dcera Dasiny Sličné a Rodrika, krále Varnemu," v dívčím hlase zazněla zlá nenávist. "Zabili jste mé rodiče!" prudkým pohybem hodila cosi na postel. Odřený řetízek a růžový kámen s kazem.
Ženiny oči se rozšířily úžasem: "Bože! Děvče, ty žiješ! Lasilis, dcero!"
V dívčině tváři, poznamenané léty nenávisti, se objevil záblesk údivu.
"Rozdělili nás, víš, museli jsme utéct, když Hardovi muži přepadli hrad. Nemohli jsme tě vzít s sebou. Mysleli jsme, že tě už nikdy neuvidíme!" žena mluvila rychle a hlas se jí chvěl. Ticho zvědavě poslouchalo. Baron Von Koch si znuděně odfrkl. Ruka v černé rukavici uchopila rukojeť meče.
"No tak, děvče! Jsme tví rodiče! Tví rodiče žijí! Museli jsme tě tenkrát opustit, Las. Jsme tak rádi, že tě vidíme!" muž rozpřáhl náruč. První náznaky hrůzy mu zhyzdily tvář...
Dívčin hlas zněl chraplavě a drsně a byla v něm všechna ta léta prachu, špíny a krve, léta, kdy zabíjela, aby přežila, pokoření jejího dětství a bolest samoty, když opět promluvila: "Mí rodiče by mě neopustili," chladná ocel se zableskla: "zemřeli. Všechno hořelo. Byla tam krev. Oni jsou mrtví. Zabili jste je, když jste odešli. Vrazi!" Čepel proťala vzduch s posměšným hvizdem. Ženiny oči se rozšířily hrůzou. Mužova hlava jí dopadla do klína. Meč přeťal její šílený jek. Zbraň se chvěla potlačovanou radostí. Dívka ji otřela o hedvábnou pokrývku. Natáhla se pro přívěsek. Zaváhala... Pak ho nechala, kde byl. Ticho zívlo. Baron Van Koch se vědoucně pousmál.
Odešla stejně tiše, jako přišla. Tóny hudby se nesly pustými chodbami paláce... Zrzek si na střeše myl packy...
© Zbraně Avalonu