---

Armabetton

---

V restauraci bylo veslo. Zapomněl ho tam minulý týden místní převozník. Stejně jej již ale nepotřebuje, protože poté, co převezl několik klientů i místní úřady, si někdo všiml, že ve městě ani okolí není žádná řeka. Návštěvníci hostince hleděli od piva na inženýra s Respektem. Ten jim před chvílí roznesl místní kurýr zároveň s fajnovou chřipkou. Inženýra si zde většinou všichni vážili. Měl tak proměnlivou váhu, že se uzavíraly sázky, o kolik kilo se zase spravil nebo zhubl. Dnes však byl zajímavý svou náhlou popularitou.

Vypracoval totiž návrh na řešení stavby nové továrny na výrobu mikroprocesorů Random Cynix, který vyhrál v mezinárodním konkurzu. Ve skutečnosti došlo k nedorozumění. Lopata zapomněl uklidit rozpracovaný návrh veřejných záchodků ze stolu, když k němu přišlo na návštěvu několik kamarádů z vojny. Jeho nepříliš čisté skleničky pak nadělaly na papíře výrazné kruhy. Druhý den ještě omámen popíjením si zakoupil čerstvý tisk. Noviny spolu s návrhem vložil Lopata do kapsy. Tisk byl tak čerstvý, že se jeho písmenka obtiskla na nový projekt. V kanceláři hodil inženýr projekt na stůl a začal se věnovat novinám. Došlo k dalšímu obtisku na papír pod plány. Souhrou náhod byla na papír obtištěna adresa konkurzu na novou továrnu. Sekretářka našla projekt a obtištěnou adresu. Na nic se neptala a dokumenty odeslala.

Problém se ukázal hned po uzavření kontraktu. Alois Knedlíček, ředitel firmy Armabeton, neměl žádné ponětí o tom, co v návrhu, o který svedl vítězný úplatkářský boj, vlastně bylo. Nedělal si však z toho žádné starosti.

Naštěstí byl ředitel, jak je to v českých firmách obvyklé, zcela zbytečný a jeho podřízení nebrali jeho zmatené blábolení v potaz. Všeho schopný první náměstek Žumpov problém dopravy úspěšně vyřešil. Zavolal svému dávnému příteli z Bajkonuru a nechal si dovézt několik sice starších, ale plně funkčních kosmických lodí, které si tam tamní skladníci ulili pro případ, že by museli náhle emigrovat.

Prvním krokem bylo zbudování obří míchačky na beton. Ta měla být postavena v místě, kde sice Lopata nic neplánoval, ale několikrát si tam rozepisoval tužku. Náměstek Žumpov chtěl na stavbu míchačky vypsat konkurz, ale ředitel Knedlíček nařídil zadat tento projekt firmě Tatra.

„Znám ředitele tatrovky. Je to dobrý chlapík. Ten to zvládne pravou přední,“ argumentoval Knedlíček a v duchu si vzpomněl na nedávnou pijatiku na Malé Fatře, kde opilý tatrovák přemohl medvěda. A tak hegemonie českých lidí a firem v tomto monstrózním projektu pokračovala.

Potom, co byl vyřešen problém s mícháním, byl nejvyšší čas dopravit beton na místo určení. Pilot sešlápl plyn k podlaze, ale v podstatě se nic nestalo. Urychlit tak obrovskou hmotu nějakou chvíli trvá. Poté, co řidič dostal do nohy křeč, bylo rozhodnuto, že plynový pedál bude zatížen cihlou. Avšak tento nápad se ukázal jako problematický, neboť ve stavu beztíže cihla na pedál vůbec nepůsobila. Ale i tento problém byl brzy vyřešen a plynový pedál byl k podlaze přišroubován. Rakety pracovaly naplno a po několika dnech se jim podařilo míchačce udělit rychlost 10 km za hodinu. Dny plynuly a monstrum stále zrychlovalo. Osádka se pomalu začínala nudit - chodili po palubě bez skafandrů a někteří dokonce i bez ….

„Co bych za to dal, kdyby tady bylo nějaký vzrůšo,“ říkal právě řidič, když závozník zařval:

Zatímco se pozemšťané radovali ze záchrany kosmonautů, ředitel Armabetonu tak radostný nebyl. On vlastně žádné pocity neměl, neboť se oběsil na nejbližším topolu. Na firmu Armabeton byl okamžitě vypsán konkurz, protože většinu surovin pro výrobu betonu nakoupila na úvěr.

„Pomůže vám jedině Willy Krueger,„ řekl počítač a vytiskl obsluze jeho jméno a celosvětové identifikační číslo. Tisk adresy se mu zdál asi zbytečný nebo příliš namáhavý. Ještě pravděpodobnější je, že se mu tato informace nehodila do grafické úpravy sestavy. Vzhled vytištěného dokumentu byl opravdu podivuhodný, neboť při pohledu z dálky připomínal tuleně, zatímco při náhledu z blízka měl čtenář dojem, že stojí po kotníky ve vodě. Poté se Karel rozhodl, že po tak namáhavé práci potřebuje vydatný odpočinek. Nikomu se pak plných patnáct dní nepodařilo navázat s ním kontakt. Z důvěrných zdrojů máme informaci, že celou dobu spal, ba dokonce hlasitě chrápal.

Světové komisi pro záchranu Země pak nezbylo nic jiného, než uposlechnout rady počítače a navštívit pana Kruegera. Chvíli jim trvalo zjistit, kde se tento člověk nachází. Dlouho hledali v různých databankách a spisech tajné policie. Nakonec byl nalezen v českých Zlatých stránkách. Zjištění, že hrdina, který má zachránit Zemi pochází z Čech, bylo pro mnohé velkým překvapením.

„On je to Čech?“

„To snad není možné! Pořád jenom samý Češi.“

„Jako by nestačilo, že Armabeton byla česká firma a ten inženýr Lopata taky.“

„Když nám to Češi zavařili, ať si to Češi taky vylížou.“

„Já už bych je k tomu raději nepouštěl. Kdo ví, co zase provedou?“ Takovéto výkřiky pronášeli členové komise. Ale ať si mysleli cokoliv, nic jiného než výprava do Čech jim nezbývalo. Po dlouhém putování, které bylo charakteristické častým blouděním, dorazila družina k polorozpadlé zaprášené továrně.

„Tady snad nikdo není,“ konstatoval holandský delegát Tulip, když komise vykročila prohledat ruiny.

„Stát! Kdo jste a co mi přinášíte?“ obořil se na komisi hlídač ukrytý za bukem. Zástupce Ukrajiny se však nedal zastrašit. Ostatně s jeho postavou by to od něj ani nikdo nečekal. Báli se jej i ostatní členové komise, ale byl jediný, kdo se byl schopen trochu domluvit, neboť strávil velkou část života v Čechách a na Moravě nejprve jako student a pak jako pevný hrázný socialismu a míru. Nakonec tedy souhlasili, aby se i on zúčastnil výpravy, ačkoli o jeho znalosti češtiny příliš valného mínění neměli. V skrytu duše ale doufali, že občané bývalé ruské kolonie porozumí jemu. Nyní nadešla jeho chvíle. Podal hlídači krabičku cigaret se slovy:

„Tady máješ, děd. Kdě najďom taváryšča Willyho Kruegera?“

„Éto něvazmóžno. On zděs, kompjůtr tak skazál,“ nedal se odbýt Ukrajinec a se slzou v oku se rozloučil s dalšími Detvami, jež vložil hlídači do ruky.

„A nemyslíte vy náhodou brusiče Willyho?“ blekotal vrátný, kterému úplatek náhle vrátil paměť. „Tak toho jsem před chvílí viděl, jak jde někam s tou svou Božkou.“

„Kak my jevó potkat?“

„To bych vám mohl říct, ale co za to?“ vydíral nenasytný ochránce závodu.

„To je snad Ocelové město!“ zvolal francouzský delegát, velký obdivovatel Julese Vernea.

„Vrátíme se?“

„Pojďte za mnou,“ vybídl ostatní dosud tichý americký delegát, spoléhaje se na svůj 150% indiánský původ - 100% po matce a 50% po otci. Překročil ruchadlo a vydal se sebevědomě mezi ocel. Asi po šedesáti minutách chůze našel Oswald Sykora na zemi gynekologické kleště, které ještě před hodinou obývaly jeho kufr a jež právě oplakal.

„Ha, tady jsme již byli,“ ohodnotil situaci Rakušan po složité logické dedukci. V té chvíli zaznělo z haly na opačném konci typické kvílení. To komisi připomnělo slova vrátného, že Willy šel někam se svou Božkou. Překročila ruchadlo z druhé strany a vydala se za zvuky. Po chvíli stanula před těžkými vraty. Delegáti se na sebe rozpačitě dívali.

„Počkáme ještě chvíli.“ Když pravidelné zvuky neustávaly ani po dvaceti minutách, vedoucí delegace, Pygmej U-Mey Hu-Bu, utrousil:

„To snad není možný. To jsem ještě neviděl,“ řekl obdivně až závistivě delegát z Itálie. „Tu Božku musím poznat.“

S rukama napřaženýma před sebe tápala skupina halou. Jen tak tak je neporazil prchající robot:

„Toho ďábla nelze překonat,“ burácel sám pro sebe a s řinčením prošel zavřenými vraty. Najednou lomoz utichl. Prach začal usedat a dým se rozplýval. Pomalu se v něm začala rýsovat silueta muže.

„To bude On,“ vydechl U-Mey. Napětí vrcholilo.

„A mám to,“ vykřikla postava a zdvihla ruku k nebesům. V ten okamžik se paprsky slunce prodraly dýmem a vyjevené delegáty oslnil prudký záblesk. Muž třímal v ruce vyleštěnou Lamertzovu jehlu.

Ohromená komise se natlačila kolem supermana a zírala na něho s nechápavým výrazem v očích. Prohlíželi si jej ze všech stran a úzkostlivě se dívali na Ukrajince, jak s Willym zavede hovor. Brusičovi připadali nově příchozí poněkud divní. Vyjevené pohledy a tmavé tváře prozradily zahraniční původ vetřelců. Je sice pravda, že jediným zástupcem černé pleti byl Pygmej U-Mey, ale po dlouhém putování nebylo možné ostatní členy od něho odlišit. Willymu blesklo hlavou, že na takovéto obdivovatele zrovna moc náladu nemá. Ale lepší něco než nic. A navíc si řekl:

„Černoši, to budou Američané. Ti co vozili bílé otroky do Afriky. Třeba z nich kápne nějaký dolar.“ V dobré náladě pak všechny šokoval tím, že spustil opravdu vybroušenou angličtinou:

„Viděli jste tu plechovou nádheru?“ Napjatí posluchači bezděky přikývli, neboť všem bylo jasné, že hovoří o prchajícím robotovi. „Ten naivka se vsadil, že z tunového ingotu vybrousí Lamertzovu jehlu dřív než já. Takový nesmysl. Však mu taky brzy došla šťáva. Jen se podívejte, kolik mu toho ještě zbylo,“ a ukázal na kus kovu tvarem a velikostí připomínající dobře rostlou dýni. Téměř všichni obdivně porovnávali výsledek mistrova díla s robotovým polotovarem. Jen italský diplomat, který celou dobu na nic jiného nemyslel, vyhrkl:

„A kde je Božka?“ Slízl za to velice káravý pohled vedoucího komise. Ale Willy se celý rozzářil.

„Jó, Boschka, to je holka. Bez ní bych to byl jistě nedokázal,“ řekl zasněně a něžně pohladil po bocích svou brusku. S výrazem nejvyšší blaženosti laskal drahnou chvíli svůj nástroj. Kdo ví, na co při tom myslel. Když se probral ze snění, potřásl hlavou:

„No nic, musím jít dělat.“

„Počkejte!“ zvolal vyplašeně U-Mey. Měl strach, že mu po strastiplné cestě, zmizí zachránce lidstva v tajemném labyrintu továrny.

„Jste Willy Krueger?“ ptal se spěšně.

„Jsem,“ odvětil brusič, „a co má být?“

„K jakému úkolu?“ otázal se s podezřením Willy, „myslím, že nemám zájem.“

„Musíte zachránit svět,“ zněla odpověď. „Zem se nachází v smrtelném nebezpečí,“ pokračoval předseda komise. Podrobně Kruegrovi vysvětlil situaci, v níž se mokrá planeta ocitla. Během necelé hodiny byl se svým stručným výkladem hotov. Ostatní členové vytvořili mezitím živý obraz, který představoval scénu Posledního soudu. Všichni pak v patnáctisekundových intervalech jednotně volali:

„Mistře, prosíme vás, zachraňte nás.“

Willy se hluboce zamyslel nad problémem a po chvilce povídá:

„Jedině brousit, pánové. Jedině brousit. Tady pomůže jenom broušení.“ Vtom se do hangáru vřítila sexbomba jak vystřižená ze seriálu Pobřežní slípka.

„Božka,“ vydechl italský člen komise, který stále doufal, že spatří brusičův idol. Nehodlal se smířit s teorií svých kolegů, že tak krásné jméno patří jen chladnému nástroji. Hleděl na houpající se melouny stejně obdivně, jako předtím komise na dýni u robotovy brusky. Leč slova dívky mu vzala naději na spatření tajemné bytosti.

„Tatí, já si toho troubu nevezmu,“ vykřikovala a neustále nenápadně vypínala svou nepřehlédnutelnou hruď směrem ke komisi.

„Musíš!“ pronesl výhrůžně brusič.

„Nikdy,“ zapištěla kopie Pamely Anderson. Zkoumavě přeskakovala pohledem z jednoho člena komise na druhého. Již měla v úmyslu šikovně předvést své přednosti, když si všimla gynekologických kleští, které stále ještě držel v ruce Oswald Sykora. Se zděšením vyjekla a zaběhla za nejbližší ingot.

„Tak to vidíte, pánové, chtěl jsem, aby má dcera šla v mých šlépějích a byla z ní dobrá brusička. Ale to ona ne, že jí to nebaví a raději dělá v kantýně. Tak jsem jí aspoň vybral pořádného ženicha - šikovný brusič. Z toho by mohlo jednou něco vyrůst. Ale ona místo toho pořád brousí do vedlejšího města za prachobyčejným bankéřem. No a teď promiňte, pánové, ale já na vás opravdu nemám čas. Já musím provdat dceru,“ omluvil se Willy. Popadl vybroušenou jehlu, zapíchl si ji do klopy montérek a zmizel za dcerou. Z dálky pak byl slyšet smutný nářek. To jak brusič rákoskou přesvědčoval potomka o správnosti svého názoru. Oswald Sykora uznale pokyvoval hlavou. I takovouto činnost dělal Willy s grácií a vkusem. Z dcery dokázal vyluzovat takové vzlyky, v nichž Rakušan jasně rozpoznával árie z Mozartovy kouzelné flétny. Jen je ještě neslyšel v tak vysoké poloze.

„Historie se opakuje,“ tvrdili scientisté a všem ukazovali mramorové desky s nějakými nákresy, které podle nich obsahovaly popis pradávného projektu. Dle jejich vysvětlení se již před 60 miliony let pokusili dinosauři též postavit továrnu v kosmu a také neuspěli. Dokonce prý tento projekt byl hlavní příčinou jejich zániku.

Většina lidí však nedbala na podobné záhadné zvěsti a snažila se vymyslet jak zachránit holý život. Řešení bylo mnoho, ale vesměs zcela neúčinných. Jako příklad uveďme asi desetitisícovou skupinu lidí různých ras a vyznání, kteří se vypravili na Saharu. Tam pak na jednotný pokyn strčili hlavu do písku. A výsledek? Žádný. Jen devět a půl tisíce udušených. Spousta jiných lidí se chytila za hlavu, ale ani to nepomohlo. Ostatní většinou jen bezhlavě podlehli davovému šílenství.

Noční pohledy pozemšťanů na nový Měsíc prozradily, že zatracovaní kopáči přece jen odvedli kus práce. Napříč Armabettonem se táhla zlověstná temná rýha. Tato rýha měla na obyvatele Země velmi špatný psychologický vliv. Při vhodném osvětlení totiž asteroid připomínal lidské pozadí. Mnoho lidí pak mělo pocit, že tam skončily jejich naděje.

Poté, co celosvětový záchranný tým zklamal, byly vlády některých států svými občany donuceny k vlastním akcím na záchranu. Rusko prokázalo, že je vojenská velmoc, a vystřelilo na Armabetton všechny své jaderné rakety. Akce vypadala docela nadějně, ale jen do té chvíle, než se zjistilo, že si věčně opilý prezident nedokáže vzpomenout na odpalovací kód. A tak rakety dopadly bez většího účinku na povrch betonové hroudy. Tajná informační služba sice později zjistila, že tajný kód měl prezident poznamenaný na vnitřní straně hodinek, to však již Zemi zachránit nemohlo. Jen pro zajímavost uvádíme, že kódem bylo slovo VODKA.

Ani dalším státům se nechtělo jen nečinně přihlížet. Japonci připravili na cestu raketu s vybraným vzorkem obyvatel, který měl počkat, až na Zemi ustane katastrofický chaos a položit pak základ další budoucí populace. Protože veškeré špičky tvořily osádku lodě, sedl si za řízení pilot s lehkou vadou zraku. Tak se stalo, že cíl, totiž oblohu, minul a raketa přistála v nedalekém přímořském akváriu se cvičenými delfíny. Ti pak kapitánovi posádky dlouho vyčítali, že na ně při odletu nemyslel.

Také v Číně padl nápad na vyvezení lidí na oběžnou dráhu do doby než dojde k uklidnění situace. Ve své megalománii ale místní konstruktéři počali stavět dopravní prostředek pro všechny obyvatele tohoto státu. Když byli v půlce, začal se projevovat fatální nedostatek surovin na výrobu jednotlivých dílů. Ministr obrany byl hned hotov s návrhem na řešení: napadnout několik přilehlých států a materiál získat silou. Než však byl jeho nápad odsouhlasen, vyřešila se celá situace sama - nosný rám rakety se sám vlastní vahou rozlomil. V práci již nemělo cenu pokračovat.

V Ghaně se náčelník Gufero trápil výčitkami svědomí. Cítil spoluzodpovědnost za vzniklou situaci. V betonu bylo totiž zalito několik kamenných hrotů jeho výroby - prvních dodávek výbavy budoucí továrny. Po deset dnů usilovně kouli zaklínal a snažil se ji vymazat. V napjaté atmosféře se mu však kouzlo nevyvedlo tak, jak si představoval, a nebezpečný asteroid nezmizel, nýbrž naopak ještě o třetinu narostl.

V Iráku se rozhodli, že ukážou světu, že to nakonec se všemi myslí dobře. Uspořádali mohutnou bohoslužbu, které se zúčastnila převážná většina obyvatel. Jejím vrcholem byla největší dosud registrovaná masová sebevražda. Všichni účastníci zahynuli, což bylo dobře. Ušetřili se tak nepříjemného zjištění, že jejich snaha byla naprosto zbytečná.

Ani telefonní akce „Volej proti katastrofě,“ jež byla zřízena na telefonním čísle 0609 11 11 55 a které se zúčastnilo několik desítek miliónů lidí, neměla na betonový asteroid žádný vliv. Jen majitelé telefonní společnosti si za vydělané peníze koupili raketu a odletěli neznámo kam. Ač to s tím zcela jistě nesouvisí, je velmi podivné, že zhruba od té doby k Zemi z Aldebaranu přicházejí signály, které silně připomínají telefonní oznamovací tón.

Američané vymysleli obří plachtu, kterou postavili na Armabettonu. Doufali, že sluneční vítr vychýlí asteroid z nebezpečné trajektorie. Leč nepočítali s tím, že naše hvězda se právě nachází v jedenáctiletém období slunečního bezvětří. Jediným přínosem byl fakt, že plachta zakryla neslušnou rýhu.

Nadějně to vypadalo ve Francii. Jistý vědecký tým v městečku nedaleko Nancy objevil způsob, jak celý asteroid rozpůlit s použitím dosud nezjištěných vysokofrekvenčních kmitů atomu olova. Tento objev vědce tak nadchl, že si nechali z nedalekého obchodu přinést tři bedny s vínem a se slovy „Země je zachráněna“ začali oslavovat. Oslava se zvrhla v bohapustý mejdan, do kterého se zapojilo celé městečko. Kruté však bylo ráno příštího dne. Když vědci vystřízlivěli, zjistili, že celý svůj objev zapomněli.

Také česká vláda usoudila, že je třeba udělat něco pro to, aby se jejich republice vrátil ztracený kredit. Vyhlásila absolutní podporu vědě a vynálezectví. A výsledek se brzy dostavil. Na patentovém úřadě se utvořila obrovská fronta a světlo světa spatřilo několik opravdu zdařilých vynálezů - například hydraulický očesávač třešní, bezolejový fritovací hrnec, makrovlnná lednice, pneumatiky s indexem přilnavosti 5,63 Vodičkovy stupnice nebo regulátor růstu vlasů. Jestli však někdo přišel na způsob záchrany lidstva před Armabettonem, to již asi nezjistíme, neboť většina úředníků patentového úřadu skončila v blázinci.

Někteří lidé nepochopili drsnou realitu blížící se katastrofy a domnívali se, že při dopadu Armabettonu půjde jen o obrovský ohňostroj a jako malé děti se těšili na netradiční nebeskou podívanou. Někteří cynici využili této naivity a začali přijímat sázky na místo, kam obří meteorit dopadne. Hra brzy získala velikou popularitu, a tak milióny lidí určovaly místo cíle. Nejvíce lidí kupodivu sázelo na zásah Eiffelovy věže. Často též byl uváděn moskevský Kreml.

Konec planety Země se každým dnem přibližoval. Armabetton se pohyboval kolem planety ve stále se zmenšující spirále. Původně malý měsíček se neustále hrozivě zvětšoval. Vědci pracující na záchraně planety svolali novou poradu.

„Co budeme dělat? Lidstvo od nás čeká záchranu,“ pravil předseda projektu.

„Lidé od nás nečekají vůbec nic. Již nás dobře znají, a navíc mají teď zcela jiné starosti,“ odvážil se odporovat nejmladší člen týmu, proslulý svou drzostí.

„To je sice pravda, ale měli bychom zachránit alespoň sebe a mé zlaté rybičky. Stály mne dvacet korun a nerad bych o ně přišel,“ odvětil zcela mírně předseda a udělal si nějaké poznámky do svého bloku.

„Tak co, má někdo nějaký návrh?“ zeptal se po kratší odmlce rozpačitě vůdce.

Odpovědělo mu jen hluboké dunivé ticho dvaceti nejmoudřejších hlav.

„Co se znovu zeptat počítače?“ ozval se nesmělý hlas.

„Já myslím, že to nebude mít žádnou cenu,“ pravil předseda. „Ale zkusit to můžeme,“ připustil po chvíli. Jelikož už nikoho nic nenapadlo, odhlasovali usnesení a vydali se za Karlem. Gigapočítači se však do práce moc nechtělo. Příliš si zvykl na dlouhý odpočinek.

„Jestli jsem si to nemyslel. Jak už jsem vám jednou řekl, zachránit vás může jen Willy Krueger. Je to jediné řešení.“ Když vědci uslyšeli výsledek, většina z nich upadla do hluboké deprese, do mdlob anebo jen tak prostě na podlahu. Někteří začali pochybovat o neomylnosti počítačů, okamžitě vysypali ze svých šuplíků všechny kalkulačky a začali hledat dávno zastrčená logaritmická pravítka. Nikomu se nechtělo věřit tomu, že je může zachránit člověk, jehož řešení již jednou zklamalo. Navíc útrapy členů z výpravy za Willym byly všeobecně známé. Představa nové strastiplné cesty s nejistým výsledkem působila až morbidně. Avšak pro záchranu života je člověk schopen téměř čehokoliv. A tak byla vyslána znovu delegace za brusičem Willym.

„Co tady děláte? Neviděli už jsme se?“ otázal se. Členové komise se nezmohli na odpověď, a tak jen souhlasně přikývli.

„Co to bude tentokrát? Zas nějaká hloupost jako posledně?“ vyptával se netrpělivě Willy.

„Toho si nevšímejte. To je můj osobní otrok. Tak dlouho se se mnou vsázel, až prohrál svoji duši,“ vysvětloval Willy. První se ze šoku vzpamatoval předseda U-Mey a pravil:

„Všechno dopadlo špatně. Katastrofa se blíží. Betonové monstrum stále ohrožuje naši planetu.“ Pak si posypal hlavu popelem, který si pro tento účel přinesl v platinové urně, a prosil:

„Pomozte. Zachraňte nás. Řekněte nám, jak zachránit Zemi?“

„Pánové, kolikrát vám mám povídat, že se to musí obrousit,“ zlobil se Willy, když dostal stejnou otázku jako před časem.

„To jsme již zkusili, ale trvalo by to moc dlouho. Nemáme tolik času. Armabetton tu bude co nevidět,“ oponoval předseda.

„To není možné. To musí fungovat. A jak jste to vlastně dělali?“ zeptal se brusič.

„No přece, přesně tak jak jste nám řekl. Vyslali jsme partu nejlepších brusičů a ti se snažili asteroid rozbrousit.“

„Cože? Co jste to dělali?“ zhrozil se Willy.

„Ale to je přece nesmysl. Jak vás to mohlo napadnout? Tohle jsem vám rozhodně neradil. Já přece neřekl rozbrousit,“ nevěřil vlastním uším zachránce lidstva. „Naopak, jasně jsem navrhoval brousit. Ten balvan se musí obrousit o Zeměkouli.“

„O Zeměkouli? To přece není možné,“ vyhrkl Tulip.

„Nezlobte se, pane Krueger, nám to pořád není jasné. Nemohl byste alespoň naznačit?“ žadonil nebojácně celý bledý Holanďan. Dokonce se mu podařilo během otázky necvakat zuby.

„Jak naznačit? Vždyť vám to tu říkám celé. Musíte to obrousit o Zeměkouli. Vezmete brusný prášek rozprášíte ho do atmosféry a ta potvora se vám o to obrousí sama. Co je na tom složitého?“ dopálil se Willy.

„Ale ten prášek přece spadne k Zemi,“ odvážil se oponovat tenkým hláskem šedesátiletý Oswald Sykora.

„Aha,“ hlesl Sykora, který měl pocit, že právě pochopil Willyho geniální řešení.

„A jak tam chcete ten prášek rozprášit?“ vyzvídal Rakušan, který díky IQ 85 patřil mezi nejchytřejší lidi v komisi.

„No, máte snad nějaký raketoplán? Ten bude muset letět před tou hroudou a pořádně sypat.“

„Ale na raketoplánu není žádný sypač. S takovým způsobem využití se nepočítalo,“ vložil se do hovoru Henry Presny.

„Sypač by vám stejně nebyl k ničemu. Rozprášil by to všude možně, ale tam, kde je to třeba, by nebylo nic. Ale nebojte. Stačí na to parta chlapů, co se pořádně umí ohánět lopatami. Nejlepší jsou hliníkové, víte?“ vysvětloval Krueger.

„A kdo těm chlapíkům řekne, jak to mají sypat?“ otázal se již delší dobu mlčící U-Mey.

„Dobrá otázka,“ pochválil ho Willy a hned pokračoval, „budete potřebovat nějakého velmi dobrého brusiče. Ten musí těm holobrádkům říct, kdy a kam to mají hodit.“ Zraky celé komise se upřely na Willyho s nevyřčenou otázkou. Zavládlo mrazivé ticho. Willy usilovně přemýšlel. Pak se zachmuřil a nakonec zavrtěl hlavou.

„Jsem já to ale hlupák. Jistě toho budu litovat. Bohužel nedokážu nikoho odmítnout. Udělám to pro vás.“ Po těchto slovech členové delegace zajásali nadšením. U-Mey dokonce začal tancovat rituální tanec. Oswald Sykora si strhl paruku a začal ji přežvykovat. Holanďan Tulip vytáhl injekci a s výrazem slasti ji zabořil do naběhlé žíly.

„Pánové, uklidněte se!„ pokračoval po chvíli šílenství Willy. Rej delegátů pomalu ustal.

„Chtěl jsem vám ještě říct, že mám podmínku.“

Radost komise prudce opadla a všichni s napětím očekávali brusičovu podmínku. Leckterého člena komise napadlo, že se záchrany lidstva už asi nedočká. Předseda sebral zbytek svých sil a sebevědomě Willymu řekl:

„Tak povídejte. Doufám, že váš požadavek budeme moci splnit.“

„Jak jste si jistě všimli, právě jsem dokončil model New Yorku. Pracoval jsem na tom včera dlouho do noci a ke čtvrté hodině ráno jsem si popletl ulice a vybrousil jsem chybně na rohy domů čísla 256. a 257. avenue. Mohli byste zařídit, aby byly ty newyorský ulice přejmenovaný? Nerad bych dal své dceři dar, kde by byla takhle okatá chyba.“ Při vyslovení svého přání se brusič díval poněkud provinile.

„Ale jistě, to je maličkost,“ prohlásil U-Mey a hluboce si oddychl. Očekával něco horšího. Uchopil svůj mobilní telefon a zajistil splnění Willyho přání.

„Je to otázka přežití lidstva,“ tvrdil a víc už z něho nedostali. Jen co vyřešili jeden problém, už tu byl další. Zkoušky ukázaly, že profesionální astronauti nestačí sypat brusný prášek dostatečně rychle. Ať se snažili sebevíc, sypání bylo nedostatečné. Kosmonauti prostě s lopatou neuměli správně pracovat. Nepomohly ani názorné instruktážní filmy „Házíme si“, „Lopatou sem, lopatou tam“ a „Frajer Luke“. Vedení projektu se již pomalu smiřovalo s katastrofou, když Willy přišel s odvážným návrhem.

„Chlapci z mojí party to zvládnou. Sežeňte je a přiveďte mi je sem. Ta vaše nedochůdčata na to prostě nemají,“ dodal Willy nekompromisně.

„Jsou to profesionálové. Musí to zvládnout,“ oponoval Henry Presny.

„Nemají šanci. Jen se na ně podívejte. Věřte mi. Tohle můžou udělat jen moji chlapci.“

„Nesmyl, naši chlapci zvládnou všechno. Nejsme zvědaví na ty vaše zoufalé amatéry,“ chtěl říct technický poradce, ale pohled na neschopné kosmonauty jej donutil ke smířlivější reakci. „Můžeme to zkusit, ale uvědomujete si, že vaši muži nemají zkušenosti s beztížným stavem? Co když se jim v rozhodujícím okamžiku udělá špatně, nebo dostanou strach z výšky?“

„Nitrid boru je moc tvrdý. Při tak velké rychlosti, kterou bude Armabetton mít, musíte brousit hodně opatrně. Když tam bude vrstva moc tvrdého brusiva, tak hrozí, že se ten asteroid odrazí a pak dopadne kolmo na Zemi. Nebo se taky může předčasně rozštěpit a ty velký kusy vám napadají na hlavu a způsobí pěknou paseku. Na to se musí jemně. Pěkně to obrousit do malého špalíku, který pak shoří v atmosféře. Já vám doporučuji karbid křemíku o zrnitosti 150. Ostatně můj dědeček vždycky říkal: ‘Karborundum brousek, za korunu kousek’ a měl pravdu.“

Vědci sice nepochopili, co má dědečkův výrok s danou problematikou společného, ale jinak museli Willyho argumenty uznat. Ostatně provedené pokusy daly brusiči plně za pravdu. Pak přivezli členy brusičovy party. Pro každý raketoplán byli zapotřebí dva sypači, a tak před vedení projektu předstoupilo šest budoucích hrdinů a dva náhradníci.

„Tohle je Franta Dub, říkáme mu Medvěd,“ začal představovat jednotlivé členy Willy. Natáhl se, jak nejvýše dovedl, a poplácal více jak dvoumetrového drobečka po chlupatém rameni. „Je to sypač z povolání. A tady je Evžen Hájek, přezdívaný Amundsen,“ popošel Willy k dalšímu kolosu. Nadechl se, že vysvětlí, jak jeho přítel k této přezdívce přišel, ale vyprávění o tom, jak Evžen přežil noc ve škarpě za hospodou jen v košili v třicetistupňovém mrazu, raději spolkl a pokračoval dále:

„Tonda Padevět si přivydělává u pohřební služby, tak mu říkáme Hrobník, a tady Ondrovi Dobrotovi se přezdívá Mafián, protože pořád nosí nějaké italské obleky.“

„Když se brousí beton, lítají třísky,“ vyprovodil první oběť Willy a na místo pohořelého sypače nastoupil náhradník Květák.

Vědci postupem času dostávali strach dávat Willymu ke schválení své návrhy. Vždy jejich teorie zesměšnil a navrhl jiné elegantní řešení, které bylo vždy jednodušší a plně funkční. Málokterý z nich měl odvahu a ochotu se nechat znovu potupit. Přesto vědci v jedné věci uspěli. Doporučili Willymu a jeho sypačům lopaty z tvrzeného kevlaru. Krueger sice nové lopaty odmítl se slovy:

„Pánové, to nepůjde. Kluci jsou zvyklí na ty své hliníkové a tyhle vaše vymyšlenosti se jim nebudou líbit.“ Ale vědci se nenechali odbýt a trvali na tom, že je musí brusičovi parťáci alespoň vyzkoušet.

„Chlapci, začněte sypat!“ zazněl v raketoplánu Willyho rozkaz. Medvědovi se však do práce evidentně nechtělo. V kontrolním středisku zavládlo zděšení.

„Víc vlevo!“ usměrňoval je Willy. Raketoplán příslušně zkorigoval let.

„Když konec světa, tak ať to stojí zato.“ Hrobník hodil poslední lopatu a Amundsen vymetl zbytek připraveným smetáčkem. Pak se raketoplán číslo dvě navrátil na základnu. Během okamžiku byla trojka na jejich místě. A tu se stalo nevídané. Ačkoliv byl pátek, tak Čtvrtek popadl lopatu a začal pracovat. A jak pracoval! Jeho kolegové od něho nikdy neviděli takový výkon. Jen zlomek sekundy ohromeně sledovali nevídaný jev, a pak se též zapojili do sypání. Proud brusiva byl nyní mohutnější než dříve. Stalo se nemožné. Šílený rachot ještě zesílil. Ohnivá koule svým jasem zastínila Slunce. Pouhým okem bylo i ze Země vidět, že monstrózní hrouda je o několik metrů menší. Bitva však ještě nebyla dobojována. Armabetton se nechtěl vzdát, tak lehce. Chlapci makali a z raketoplánu prýštil gejzír brusiva jak z raněné velryby. Zatímco byl doplněn první raketoplán, brusič Willy přistál na Zemi. V pozemním středisku zavládl zmatek.

„Takhle to nepůjde. Musíme vysypat celý raketoplán naráz,“ odpověděl Willy.

„Zbláznil jste se. Vždyť nás všechny zabijete!“ kvílel Henry.

„Musíme se držet plánu. Jenom to nás může zachránit,“ prohlásil nekompromisně ředitel projektu.

„Vy to nechápete. Nestihneme to obrousit. Celý ten šutr nám spadne na hlavu,“ vysvětloval brusič.

„Ale ten váš návrh je ještě šílenější. Naopak, když to tam všechno vysypeme, tak se ta příšera zbrzdí a spadne,“ oponoval ředitel.

„To je šílenství. Nenechám zničit lidstvo. Pokračujeme v původním plánu,“ rozhodl ředitel.

Zatímco se dole odehrávalo drama, nahoře drama vrcholilo. Čtvrtek, Casanova a Mafián házeli o sto devět, ale měli obrovský problém. Nějaký úlomek Armabetonu prorazil palivovou nádrž. Sypači se sice mohli ještě rychle vrátit, ale rozhodli se zůstat na místě a zachránit lidstvo. Jak palivo unikalo, raketoplán pomalu ztrácel rychlost. Ohnivá příšera se blížila. Trojice hrdinů blížící se peklo snad ani nevnímala. Jejich hlavami duněla jen jediná myšlenka.

„Házej. Házej! HÁZEJ !!!“

„Povedlo se,“ pronesl brusič Willy, když ustálil šílený raketoplán, a zhluboka si oddychl. Držel se nahoře a sledoval, jak roj kamenů padá k Zemi a postupně se ztrácí v atmosféře.

„Budu muset chvíli počkat, než přistanu,“ pomyslel si a sledoval zdivočelou scenérii. Obloha byla v naprostém zmatku. Zkuste si představit výbuch tisíců sopek a stejně nebudete mít ani mlhavou potuchu o tom, co se dělo. Všude se blýskalo, ale blýskalo se na lepší časy. Všichni se začali radovat.

„Pane předsedo, volá vás gigapočítač,“ oznámil Presny Henry řediteli projektu.

„Dejte mi ho! - Co se stalo Karle? Proč mi voláš? Jestli chceš vědět, jak to dopadlo, tak tě mohu potěšit. Vyhráli jsme. Země je zachráněna!“ Boss se radoval u telefonu jako malý chlapec.

„No, to je právě ono,“ utrousil počítač bez valného nadšení. „Pamatujete si, jak jsem vám říkal, že řeším jednu velmi důležitou otázku?“

„Moc dobře si to pamatuji. Pěkně jsi nás vyšplouchl, a to ve chvíli, kdy jsme tě moc potřebovali.“

„Tohle bylo mnohem důležitější. Zeptal jsem se totiž sám sebe: Je Willy Krueger ten pravý? Prohledal jsem všechny databáze? Přiřadil jsem všem správné koeficienty? A právě teď jsem nalezl řešení.“

„Ale nač to. Kruegera jsi přece vybral ty. A jak je vidět, tak dobře, protože právě lidstvo zachránil.“

„Okamžitě to musíte zastavit a vrátit zpět. Při minulém hledání jsem v té hrozné rychlosti přehlédl jeden seznam, a tak mi unikl jeden člověk s větší pravděpodobností záchrany. Je lepší o šedesát devět procent. Krueger má 22% a Heřmánek 91% procentní naději, že zachrání lidstvo.“

„Ale vždyť ti už poněkolikáté říkám, že ho právě zachránil!“

„No to je teda průšvih.“ Karel byl zjevně zdrcen. Na znamení smutku zhasl všechny monitory v celém výpočetním středisku.

„Co vyvádíš? To nám nemůžeš teď dělat!“ nechápal situaci ředitel a podrbal Karla pod CD mechanikou, jak to měl gigapočítač nejraději.

„Musíte to utajit. Novinářům řekněte, že Zemi zachránil Kamil Heřmánek. Správně měl být vybrán on,“ řekl rozhodně Karel.

„Ale to přece nejde. Vždyť ani nevíme, kdo ten Heřmánek je. A co řekneme Willymu?“

„Kruegrovi? Toho nikdo nezná. Jeho jméno dosud nikde nepadlo. O Heřmánkovi vám všechno dodám, ale toho Willyho musíte někam zašít!“

„Já jsem pro,“ přidal se k počítači Henry Presny, který brusiči doposud neodpustil svůj výlet na Armabetton. „Stejně jsou s ním jenom potíže. Mám nápad. Zavřeme ho pro ohrožení obecné bezpečnosti.“

„Pokud to uděláte, tak to bude na vaši zodpovědnost. Já o ničem nevím,“ myl si ruce ředitel projektu.

Konec.

Autor : Drchva

- J.Chval obliga@telecom.cz

- Zikfryd mchval@skoda.cz

- Doctor H doctor_h@usa.net

odborné konzultace:

Michal Richtář

Další informace: www.carborundum.cz