“Stanice Viktora Huga,” ozvalo se z reproduktorů. Tramvaj zastavila. Rychle vystoupil z přetopeného vozu.
Venku byl nepříjemný vítr, ale aspoň čistý vzduch.
Zvedl si límec kabátu, strčil ruce do kapes. Pět minut chůze a je doma.
Právě prochází, jako ostatně, každý den, kolem starožitníkova krámku. A jako každý den se aspoň na chvíli zastaví před jeho výlohou.
Dnes si okamžitě všiml tří panenek. Opíraly se o stylizovaný dřevěný strom. Měly stejnou porcelánovou hlavičku a porcelánové střevíčky. Jen šaty panenek byly rozdílné, ale všechny představovaly vznešené orientální kroje.
Nejvíce ho zaujala panenka v zeleném kostýmu, podobném harlekýnskému. Na hlavě má klobouček ve tvaru tiáry s velkou perlou na vrcholu. I výraz tváře, oproti těm dvěma, má velmi laskavý a něžný, ale i vznešený.
Fascinovaně se dívá do namalovaných očí. Neuvěřitelně ho přitahují. Zešikmené zelené oči, se zužují a rozšiřují. Zdá se, jakoby vysílaly do okolí světelné paprsky.
Vítr fouká stále víc, začalo drobně pršet, ale on jen stojí a nemůže se odtrhnout od těch zvláštních očí.
Teď se mu dokonce zdá, že se panenka na něj usmála a slabě kývla hlavou.
Jiskérky z očí prosvětlují celou výlohu.
Déšť ještě víc zesílil. Rozklepal se.
To je zima! A já tady čumím na figurky.
Rychle se otočil a utíká domů.
Ale jsou to opravdu hezké figurky, ještě jsem nikdy takové neviděl. A ta v zeleném. Maličká podobizna perské královny. Něco takového ještě nemám. Že bych si ji koupil? Kdoví kolik asi můžou stát?
Zavrtěl hlavou, jakoby chtěl odehnat vtíravou myšlenku.
Ne, nemůžu si dovolit kupovat kdejakou blbůstku, protože se mi líbí... proč by ne... nakonec tenhle měsíc jsem vydělal dost navíc... můžu si udělat radost, co člověk z toho života má, pořád jen šetřit... ale ne, ne potřebuju jiný věci, musí mi stačit, co už mám!…I když tohle je opravdu něco, to přeci poznám... ne , ne.
Zrychlil krok, aby už byl doma, co nejdál od obchůdku a od pokušení koupit si tu nádhernou figurku.
Otevřel domovní vrata a ze zvyku se nejdříve podíval na odpočívadlo v prvním patře a až teď, když ho tam uviděl vzpomněl si, že čeká přítele.
"Ahoj Karle, nezlob se, úplně jsem zapomněl. Čekáš dlouho?"
"Ne, teď jsem akorát přišel."
Podali si ruce.
"Pojď dál." Odemkl masivní secesní dveře. Z chodbičky zavoněla zvláštní vůně sušených květin a tabáku. "Dáš si něco, čaj?" Zeptal se hned ve dveřích a ani nečekal na odpověď a šel do kuchyně.
"Ježiši, co to tady zase máš?!" ozvalo se z obýváku.
"Co myslíš?" Vykouknul z kuchyně. " Jó, Amálku." Zasmál se. "To je želva, copak to nepoznáš?"
"To je jasný, že jo, ale ten její domeček." S úžasem si prohlížel dvoumetrové akvárium plné různých kamínků, písku a kytek. Uprostřed v malém rybníčku ležela želva.
Přinesl konvici s čajem. "Tobě se želvy nelíbí?"
"Normálně." Řekl to s nádechem ironie.
Dělal, že si toho nevšimnul. Nalil čaj a z baru přinesl láhev Becherovky. "To mě fascinuje, ta jejich bezbrannost. Je to snad nejbezbrannější tvor, který je odkázaný jen a jen na tvoji péči. Musíš se o ni poctivě starat." Nalil likér do sklenek.
"Tak, kamaráde na Amálku."
"Ty si děláš Karle legraci, ale je to pravdu skvělé zvířátko. A navíc je to tvor, kterého si pořizuješ na celý život." Vyndal želvu a položil ji na stůl. Nezdálo se, že by tím tohle zvláštní zvíře potěšil. Zůstalo rozpláclé na mramorové stolní desce. Všiml si toho a hned ji vrátil zpátky. Na stole zůstaly mokré skvrny. Setřel je rukávem. "Víš, když se o ni staráš, nemusíš se bát, že ti brzo umře."
"To tedy ne, to máš pravdu. Tahle želva bude tedy oplakávat tebe." Zasmál se. "Tak se hochu ani nedivím, že ti ta tvoje utekla."
Zrudnul. "To snad s touhle želvou nijak nesouvisí." Sevřel rty.
Karel viděl, že měl raději mlčet. "Já si dělám legraci." Pokusil se o hlasitý smích, ale vyznělo to trapně, smál se sám.
"Divná legrace." Kousal se do rtů, najednou měl Karla plný zuby.
"Nezlob se, ale ty si všechno tak bereš. Občas mi připadá, že žiješ v jiným světě." Rozhlédl se po pokoji zařízeném krásnými a vkusnými věcmi, které dohromady vytvářely zvláštní harmonii a pohodu tohoto pokoje, ale zároveň i zvláštní svět sám pro sebe.
"V jiným světě?" Opakoval po hostu. "Asi ano. A je to špatné? Snažím se o krásu." Podíval se na něj zamyšleně.
"To vidím, je to všechno tady kolem tebe opravdu krásné, ale měl by sis dát pozor, aby tě ta krása nesežrala."
"Jak to myslíš?"
"Jak to říkám."
Rozešli se chladně a dost ve zlém.
Uvařil si něco k večeři a sedl si ke stolu. Vzpomněl si na ty panenky. Vstal a šel do ložnice. Na nočním stolku ležela kožená skřínka. Otevřel ji. Ozvala se známá melodie z Figarovi svatby. Sáhl do ní a vyndal bankovky.
Půjdu se zítra zeptat, kolik stojí.
Končí další den. Spěchá ke starožitnictví. Už z dálky vidí zářit kostýmy panenek.
Neprodali mi ji. To je dobře. Ani neví, proč má takovou radost. Jen aby nebyla moc drahá. Znovu ho napadlo. Koupil bych si ji i tak? Ne, to ne! Snaží se přikázat sám sobě.
Zastavil se před výlohou. Dívá se na pokojný výraz panenky v zelených šatech.
Je opravdu z nich nejhezčí. Podíval se na její botičky. Jak je to všechno precizně provedeno. Konečně si všiml cenovky postavené u prostřední panenky.
Už k nim dali cenu. Tak kolikpak? Přimhouřil oči, aby si mohl přečíst cifru.
Dva a půl tisíce. To je akorát, co na ni mám.
Znovu pociťuje onu nedefinovatelnou radost. Může si tu krásnou figurku skutečně koupit.
Než vešel do obchůdku podíval se do aktovky, jestli náhodou nezapomněl peníze. Byl to takový jeho dost podivínský zvyk, vždy se přesvědčit jestli skutečně s sebou má peníze nebo klíče, či něco jiného, co ho právě napadlo, i když stoprocentně věděl, že si tu věc bral.
Dnes pro jistotu přepočítal i peníze a už bere za kliku u starožitníkových dveří.
Jemně zatlačil a nic. Zalomcoval klikou. Dveře se ani nepohnuly. Až teď si všiml tmy v místnosti a na dveřích visící cedule "PRO NEMOC ZAVŘENO".
Ach, jo. To je smůla! Vztekle kopl do kamínku na chodníku. Odchází zklamaný. Tolik se na ni těšil. Tolik... No příště.
Ještě jednou se podívá po krásných postavičkách. Snad mi ji neprodají. Budu sem chodit každý den.
Pomalu jde domů. Cestou se stavuje na obvyklých nákupech. Chleba, sýr, láhev červeného...
Až když je doma, vzpomene si, že je posledního a on měl jít zaplatit všechny složenky.
Znovu se oblékl a vyšel ven.
Na poště se proti němu vlnil mnohametrový lidský had už od vchodu. Přepážky jsou ve druhém patře. Dívá se na zaplněné schodiště.
A, do prdele, to mi ještě scházelo. To je tak na hodinu. Podíval se na složenky v ruce. Už jsem nezaplatil minulý měsíc ani alimenty, musím si to tady vystát, co se dá dělat. Nebo by mě ještě mohla zažalovat. Je na to dost velká kráva.
Na schodiště zvenku táhne nepříjemný chlad. Je mu zima a ještě nejedl. Pohupuje se nervózně na svém schodě.
"Taky je vám taková zima?" Snaží se navázat hovor starší žena stojící nad ním.
"Jen jsem si vyběhl, že zaplatím složenky a tohle," ukázal nahoru, "mě překvapilo."
"No jo, jsme všichni stejní, všechno na poslední chvíli. A přitom, musím se přiznat, člověk má přes den času a kdybych sem šla včera, nikdo tady nebyl. Jenže člověka nezměníte." Dotkla se rukou jeho ramene. Podíval se na tu vyhublou stařenu s dlouhými neupravenými šedivými vlasy v dlouhém ošuntělém kabátě, který musel kdysi dávno být velice pěkný. Všiml si ještě, že na kostnaté ruce plné hnědých skvrn má několik zlatých prstenů. Byla to pěkná zlatnická práce. Musely jí slušet, když byla mladá, ale teď vypadají jako laciná bižuterie. Napadlo ho. Jedna věc, jiný rámec a tím i pohled. Jak je to všechno divný. Věci a my...
"Časy se mění a my prý s nimi, ale náturu člověka holt nezměníte. Zlomíte, ale nezměníte." Opakovala znovu, jakoby pro sebe. Zdálo se mu, že musí něco odpovědět. Cokoliv, ale aspoň něco. Pár slov.
"To tedy ne." Řekne lhostejně. A už opravdu neví, co dál povídat, a tak se jen usměje. Žena naštěstí už hovoří s někým nad sebou.
Konečně se fronta hnula. Stojí už v teple poštovní místnosti. Uprostřed trůní dva rozvrzané stolky s několika odřenými židličkami. Za stolkem sedí stařena a vyplňuje telegram. Za dalším stolkem sedí dvě malé neuvěřitelně zrzavé děti. Nudí se. Najednou je asi něco napadlo. Vstávají a jdou k druhému stolku. Postaví se naproti sobě a stolek rozkývají.
"Co to děláte!" Vykřikla stařena. Děti se smějí a pokračují ve své hře. "Nechejte toho... no tak, nemůžu psát." Děti se jen smějí a kývou stolkem ještě silněji. "No tak, nechejte toho, prosím vás..." Naříkavě prosí ty dvě děti. Ten její legrační hlas je ještě víc rozdováděl. Hoch si dokonce vylezl na stolek. "No tak, běž dolů, nevidíš, nemůžu psát..." Dítě nic. "To už přestává všechno, vy hajzlové jedny nevychovaný. To vás doma neučej, jak se máte chovat ke starejm lidem!" Už nenaříká, ale vřeští na celou místnost. Odněkud najednou rychle přiběhla černovlasá matka. Prostorem pošty, kde doposud bouchala pouze razítka se ozval dětský zlostný řev.
Dívá se na krásnou černovlásku a na její bledé zrzavé děti. Vleče každé za jednu ruku za sebou a kabelka ji bouchá do zad. Nervozita naplňuje všechny prostory. Dívky za přepážkami mají nenávistné oči. Na čele jim vyskakují kapičky potu. Zaujala ho dívka v bílém vypasovaném tričku. Jeho oči přitahovala její prsa.
Asi nebude v posteli špatná. Trošku se naklonil, aby si ji lépe prohlídnul. Má pořádnej zadek.
Dívka si asi jeho pohledu všimla. Ještě víc vystrčila prsa. Neměla podprsenku a tenká bavlna, která ji zahalovala spíš ještě víc dráždila.
Odcházel z pošty a myslel na dívku.
Doma vypil láhev červeného. Ještě než šel spát napadlo ho, že musí najít nejvhodnější místo pro tu panenku.
Prochází pokoje a přemýšlí, kam ji dá. Nakonec se rozhodl pro stolek před zrcadlem v ložnici.
Budu ji tak mít na očích, když budu odpočívat. Navíc se mu zdálo, že se pro panenku hodí víc tohle intimnější místo, než třeba hala nebo obývák.
Ani dnes nemyl nádobí po večeři, jen se vykoupal a šel si lehnout.
Než usnul, tak si vzpomněl, ze nedal najíst Amálce. No teď už nebudu vstávat. Dám ji ráno. V přírodě, taky každý den určitě nejí…
Usnul. Prsatá dívka z pošty stála na jeho stolku v zeleném harlekýnském kostýmu, který on brzo strhal...
Chodí kolem starožitnictví pátý den a na dveřích neustále visí cedule oznamující starožitníkovu nemoc. Každý den se dívá na tu svoji panenku. Každým dalším dnem má větší strach, aby mu ji neprodali. Peníze na ni nosí v peněžence v zalepené obálce neustále s sebou. Raději je dal do obálky a tu zalepil, aby je neutratil za něco jiného. Ta asi šedesáti centimetrová figurka mu prostě učarovala. Každý den si ji už představuje na stolku před zrcadlem. Zavře oči a jasně ji vidí stát před sebou. Někdy večer se mu zdá, že v zrcadle se rýsuje její silueta a někdy tam vidí jen ten její obličejíček.
Bude to další krásná věc do mého bytu. Snad už brzo otevřou.
Skutečně se nemůže dočkat.
Otevřel si další láhev červeného. Dnes ji vypije sám, včera tady u něj byla ta dívka z pošty a přijde zase zítra.
Je trochu hloupá, ale v posteli klasa a navíc, nechce se na nikoho vázat. Co víc si přát. Usmál se do skleničky. Vyprávěl ji o té figurce, dívala se na něj tak zvláštně. Nemůže chápat. Chápala jen jedna... a ta... proč jsem se na Karla rozzlobil?... Ano utekla... Musím mu zavolat. Dolil si do skleničky zbytek vína ze včerejší lahve a načal novou.
Podíval se na žárovky lustru skrz nachovou barvu vína. Jiskry tancují ve sklenici. Zdá se mu, že tam vidí něčí oči. Rozšiřují se a zužují.
Zatočil sklenkou proti světlu. Před očima se mu svlíká Jana z pošty.
Opravdu nebylo tak těžký dostat ji do postele. Párkrát zašel zaplatit nějakou složenku. Namátkový dotyk rukou, vhozená orchidej do mističky na drobné... skoro za minutu, co k němu přišla ji svlíknul šaty a kalhotky...
"Zůstaň." Skoro zaprosil.
Zasmála se. "Nezlob se, je to s tebou pěkný, ale ještě se nechci vázat. Chápeš... ještě ne." Oblékla se. "Přijdu pozítří." Políbila ho na tvář. "Á..." Usmála se na něj. "Málem bych zapomněla. Něco jsem ti přinesla." Sáhla do kabelky a postavila na stolek před něj malilinkatou porcelánovou panenku. "Když ty jsi na tyhle blbosti.” Máchla rukou kolem sebe.
“To nejsou blbosti!” Podrážděně vykřikl. ?To všechno jsou originální antikvy, nic bezcenného!”
“Hmmmm,” kývla hlavou. “Tak to promiň.”
Podíval se na figurku a na ni.
“Líbí se ti?"
Překvapila ho, nebyl to totiž žádný kýč, ale míšeňská figurka. "Je krásná... děkuju." Vzal ji za ruku a políbil do dlaně. "Třeba si to rozmyslíš?"
"Co?"
"Nezůstaneš?"
Bylo na ní vidět, že váhá. "Uvidíme... pozítří. Ano?" Už neřekla, ne.
Dnes dopil načatou láhev až do dna. Po víně má pocit lehkosti. Chce se mu létat. "Z vína se proto padá na záda," řekl mu někdy někdo. Kdy? Kdo? To už si nevzpomíná.
V prázdné lahvi opět vidí ty zvláštní oči. Ano, takové má ta kouzelná panenka. Kdy už konečně otevřou. Podíval se na stolek pod zrcadlem. "Já už ji chci mít tady." Opile zakřičel na svůj odraz v zrcadle.
Raději už chodil kolem obchůdku se starožitnostmi i ráno, kdyby náhodou otevřeli, aby tu panenku nekoupil někdo jiný.
Ta figurka se stala jeho posedlostí. Nikdy v životě si žádnou věc tak moc nepřál a nikdy se taky na žádnou tak netěšil. Výčitky, že bude utrácet za zbytečnost, ho brzy přešly. Občas ho dokonce napadlo, že by měl peníze i na dvě. Podíval se po třech figurkách, byly na svém místě. Cedule na dveřích a v krámku tma.
Copak asi je tomu starýmu dědulovi? Je už dost starý. Kdyby umřel..., skoro se lekl té myšlenky, snad by krámek nezrušili? To by se nikdy nestal vlastníkem té nádherné věci. Tahle myšlenka mu vzala náladu na celý den. V práci byl nervózní, dokonce se sbalil dříve a odešel domů.
A opět cesta kolem krámku. Pohled do výlohy. A... Zůstal překvapením stát. Místo po dvou soškách bylo prázdné. Na podstavci zůstala pouze ta jeho. Udělalo mu to radost, ale ještě se bál. Skoro vběhl do krámku. Byl prázdný, jen za pultíkem stál starší muž. Pozdravil. Stín za pultem okamžitě opětoval jeho pozdrav. Připadalo mu to jako vlastní ozvěna. Nadechl se, ucítil známou vůni charakteristickou pro všechna starožitnictví a vetešníky. Dnes tady ještě cítil takovou zvláštní nasládlou zatuchlinu. Podíval se kolem sebe. Mají tu hezký věci, ale smrad z nich tedy je. Dělat bych tu nechtěl.
V místnosti bylo šero, až když přišel těsně k pultu, zjistil, že za ním není ten prodavač, kterého čekal. Místo hubeného a celkem milého staříka před ním stál malý a neobyčejně tlustý mužíček. Slovo mužíček se na něj opravdu hodilo. Na velké hlavě si marnivě upravoval zbytek prošedivělých vlasů. Bylo zajímavé, že je všechny měl na pravé straně a na levou si je přehazoval. Snažil se těmito několika dlouhými prameny zakrýt červenou lebku. Moc se mu to nedařilo, vlasy mu každou chvilku spadly a pak vypadal opravdu zajímavě. Na jedné polovině hlavy vlasy dlouhé až po ramena a na druhé jen žilkami protkanou kůži.
Muž se na něj usmál. "Přejete si, pane."
"Prosil bych tu, panenku v zeleném, co máte za výlohou." Vyhrkl ze sebe jedním dechem.
Stařec zakýval hlavou. "Máte štěstí, je poslední." Znovu se tak zvláštně usmál. Připomínalo to úšklebek malého skřeta.
"Tak to mám štěstí." A opravdu to tak cítil. Měl z této koupě radost.
"To máte štěstí." Opakoval po něm prodavač, jako ozvěna.
Díval se jak starý muž dovedně balí sošku do papírů. Vzpomněl si na předchozího starožitníka. "Co dělá pan Mayer?" napadlo ho, zeptat se.
Muž pokrčil rameny. Nevím. Neznám ho, poslali mě sem na výpomoc, prý ten přede mnou... jak jste ho jmenoval?"
"Mayer."
"Ano, Mayer, už si vzpomínám, tak ten nikomu nic neřekl a před několika dny odsud odešel a už se nevrátil."
"To je divný."
"Je to divný." Připustil stařík.
"Byl to starší člověk, že by se mu něco stalo?" Uvažoval nahlas.
Muž za pultem jen pokrčil rameny. "Nikdo nic neví." Zvedl husté obočí, na čele se mu udělaly hluboké vrásky.
"A doma za ním někdo byl?" Napadlo ho, zeptat se, ani nevěděl proč. Vždyť toho starožitníka nijak neznal a je mu celkem lhostejný. Jen ta zvědavost, když se někdo prostě ze dne na den ztratí, tak to není úplně normální. Pociťuje z toho strach. Proč?
"To víte, že jo." Prodavač najednou začal být sdílnější.
"I policii to prý šéf hlásil. Nikde nic. Přijeli, všude všechno prohledávali. Tady, v bytě, u jeho dětí. Nic. Jako by se rozplynul tady v tom harampádí."
Slovo harampádí se ho dotklo. "Tady ta krása kolem, taková nádhera, copak to by mohlo někomu ublížit?" Usmál se.
Prodavač tentokrát jeho úsměv neopětoval, naopak zamračil se. "To si milej pane nemyslete, i krása vás může sežrat. I krása."
To už jednou slyšel. Ano, od Karla. Zajímavé, jak se určité i odlišné typy lidí shodnou v řeči. Ušklíbl se. “A co láska?”
Tlouštík se na něj podíval, jako na něco opravdu nechutného. “Ta zabíjí. Někdy rovnou, jindy postupně, ale neúprosně a skoro každého, ale o tom byste mi asi mohl povídat vy? Že se nemýlím?” Upřel na něj své očka.
Zrudnul, ale neměl náladu pokračovat v tomto podivném rozhovoru. Zaplatil a odešel.
Doma spěšně vybalil sošku z těch několika papírových vrstev.
Drží ji konečně v ruce. Je krásnější, než se mu zdála za výlohou. Jemné zlaté nitky tvoří na zeleném sametu obdivuhodně krásné obrazce. Panenčiny botičky, ručičky, obličejíček, vše dokonale propracované. To snad museli dělat pod lupou. Napadlo ho, když si ji podrobně prohlížel. Dotkl se jejího obličeje. čekal hladký a studený porcelán.
To je zvláštní. To spíš vypadá jakoby to byl nějaký hodně vybělený pergamen nebo co. Není to studený.
Otáčí figurku v ruce a prohlíží si ji ze všech stran.
I ty ručičky asi nebudou z porcelánu. To je opravdu nějaký unikát.
Po dlouhé době má neskrývanou radost z koupě krásné věci.
Postavil panenku na stolek před zrcadlo.
Za výlohou se mi nezdála tak velká. Dívá se, že zrcadlo je asi o deset centimetrů nižší. No později koupím větší, takhle to není ono.
Ten večer udělal jen nejnutnější. Cítil se unavený. Na chvíli před spaním si sedl do křesla naproti panence a pozoroval ji.
Už spí? Ne, je přeci vzhůru. Sedí v křesle. Ale co to?
Podivné bílé světlo vyzařuje z očí figurky naproti němu. Světlo sílí. Září už celá soška. Je zima. Ne teplo. Teplo, až moc. Potí se. A zase zima. A...
Velký a dost silný muž působil za psacím stolem dost komicky. Jakoby sem přišel jen náhodou a jelikož jinde nebyla židle, tak se posadil právě k tomuto malému stolku. Asi i jemu nebylo příjemné tam tak sedět. Každou chvíli bral zvonící telefony a sám také někam volal. Další zazvonění. Velký muž hmátl po sluchátku. Bylo na něm vidět, že to co z něj slyší ho nijak nepotěšilo.
"Tak a máme tady ke všemu ještě další hlášení nezvěstného muže. Zrovna tak jako ten starý obchodník. Prostě se ztratil ze dne na den a nikde nic. Jeden den je známí vidí a druhý už jsou čučfuč. Ach jo, asi se někomu zdá, že máme málo práce, a tak pro nás připravil záhadu." Opřel si hlavu do dlaní. Naproti němu sedící muž mávl rukou.
"Dva případy ještě nic neznamenají. A navíc jsou to dospělí chlapi, kdoví kde jsou. Srdce zavolalo a třeba někde tráví líbánky a my se můžeme strhat. Takže si myslím, zatím klid a nohy v teple." Snažil se situaci trochu zlehčit inspektorův podřízený. Ale nějak té své teorii taky moc nevěřil.
"No já si nejsem tak jistý jako vy." Inspektor vstal ze židle a oblékl si sako. “Pojďte se se mnou podívat na ten jeho byt.”
Otevřeli pečlivě zamčené dveře.
"Ježiš, ten chlap byl nějakej bláznivej sběratel, podívejte se, co tady všude má starejch krámů."
Inspektor se podíval s despektem na muže vedle sebe. “To nejsou krámy, to má strašnou cenu.”
Dívají se užasle kolem sebe. "To jsou opravdu moc drahý věcičky, pane kolego, žádný krámy... a ten stařík byl starožitník..."
"Vypadá to tedy, že to spolu souvisí."
Inspektor pokýval hlavou. "Zdá se. To nám tedy chybělo ke štěstí. Kde se chytit." Zamyšleně se dívá na nerozestlanou postel. Doma asi nebyl, ale přitom tady na tom stolku je nedopitá káva a sousedka tvrdí, že ho viděla jít normálně domů a o tom, že by ještě někam šel nic neví." Dívá se na hrneček a zdá se mu, že cítí něčí pohled v zádech. Otočí se. Chvíli se překvapeně dívá před sebe. "No pane kolego, podívejte se na tuhle sochu."
Oba dva si prohlíží panenku v zeleném harlekýnském kostýmku.
"Teda, šéfe, ten chlap byl asi opravdu nějakej náruživej sběratel, napadlo by vás dát si do ložnice metrovou panu v takovýmhle kroji?"
"No mě ne, ale víte, co asi stála peněz. Podívejte na ty šatičky, tam je pravý zlato a tady na tý čepičce. To je vážený pravá perla." Rozhlédl se ještě kolem sebe. "Tak, vážený, tady končíme. Nic zajímavýho už tady není." Otočil se a zamířil ke vchodu.
Pečlivě zamkli a zapečetili byt.
"Nevíte, měl...," najednou mu došlo, že už o něm mluví v minulém čase, opravil se, "má nějaký příbuzný?"
"Ženu, se kterou ale nežije, utekla mu před dvěma roky. Už jsme si ji prověřili. Nic." Ukázal palcem na dveře. "Mimochodem ani se jí nedivím, žít ve starožitnictví, a navíc cítil jste taky ten smrad z tý starý veteše... To opravdu snese málokdo."
Zasmáli se.
“No tak m prověřte s kým se stýkal, kamarády, milenky. No však vy víte, obvyklý postup. Něčeho se chytit musíme.”
Postavila tu nádhernou sošku na stolek do obýváku. Jemně jí oprášila šatičky. Má z ní radost, nechtěla dnes ani na tu aukci jít. Nakonec šla a vyplatilo se jí to.
Dobře jsem udělala, že jsem nebyla líná. Takovýhle unikát. To se neprodává každý den. A navíc, už teď bych ji mohla prodat za dvakrát víc, než jsem dala.
Zamyšleně si prohlíží každý malý detail. Dokonce má i prstýnky na těch malých prstejčcích. Usmála se tomu. Taková nádhera. To se té ženě divím, že je schopná něco tak krásného prostě vzít a prodat. A ještě pod cenu. Lidi jsou hloupí.Ona vlastně prodávala po manželovi úplně celou sbírku. Nějaká tupá ženská. Opravdu nepochopitelné. Někteří lidi si neumějí vážit krásy.
Něžně upravila panence klobouček.
To bude mít Jožka radost.
Odskočila si uvařit kávu. Sedla si naproti figurce a dívá se na ni. Uslyšela zvuk klíčů.
Konečně Jožka. Vyskočila ze křesla a utíká do předsíně.
Ten bude nadšenej. Možná jsem ji měla schovat a překvapit ho k narozeninám. No, už je pozdě. A navíc, stejně bych to nevydržela. Usmála se.
"Ahoj, Jožko."
"Ahoj." Políbil ji. "Copak se tak spiklenecky tváříš? Děje se něco."
"Já? Ne. Nic se neděje." Snažila se mluvit lhostejně.
Vešli do obýváku. napjatě čeká, co řekne. Všimnul si jí okamžitě. Trochu s sebou cuknul a sevřel rty. To vše se událo jen ve vteřině, nedívala se na něj, a tak si ničeho nevšimla. "Teda Emičko. To je nádhera." Vypravil jakoby radostně ze sebe a objal ji. "A ty jsi říkala, že se nic neděje."
"Líbí se ti?"
"Moc.” Vzdychl si. “Opravdu moc." Prohlíží si sošku před sebou.
"To máš ode mne k narozeninám."
Opět se mu sevřely rty. "Krásný dárek, opravdu, moc ti děkuji. Ty víš, čím mi udělat radost." Letmo ji políbil na čelo.
Pousmála se a políbila ho na tvář. "No za těch padesát let, co jsme spolu, tě snad trochu znám."
Neodpověděl, jen se smutně usmál.
“Dělala jsem si kafe, dáš si taky?”
“To bych rád, Emičko, to bych rád
Inspektor zaklepal na dveře ředitelovi pracovny. Vešel až po vyzvání. Moc se mu tam nechtělo. Ředitel se na něj podíval a bez odpovědi na jeho pozdrav hned spustil.
"...tak a máme tu hlášení o dalších nezvěstných. Nějací manželé Kopečný. Oba dva se zčista jasna vypařili. Úplně jako ti dva muži před nimi."
"To už není legrace, ale my se opravdu nemáme čeho chytit... snad jen." Inspektor zaváhal. "Snad by tady byla spojnice - starožitnosti. Všichni tihle lidé jich mají plné byty a Mayer byl obchodník se starožitnostmi."
"Řekl bych, že jste asi na správné stopě, ale proč ti lidé najednou beze stopy zmizí? Nezůstane po nich ani nitka a nikdo nechce výkupné. Těla se nenašla. Je to nelogické a nepochopitelné. Co se s těmi lidmi stalo? Nemá to logiku."
"Máte pravdu, jejich zmizení je bez logiky a všichni kolem nich mají alibi. Zmizelí se neznali. Spojovalo je jen to jediné, byli doslova vášniví hromaditelé, jak oni prý sami o sobě říkali, krásy."
"Ale krása je inspektore, přeci nesežrala. Podívejte se na starožitnictví, na překupníky... a "
Přikývl hlavou. "Já vím. O všem vás budu informovat. Mimochodem ten… no jak se jmenuje… Karel… no tak ten měl nějakou milenku a ta se znala s jeho ženou. A ta,” udělal dramatickou pauzu, “ta chvíli žila s nějakým chlápkem, co už má u nás záznam Nezdá se vám to zajímavé? A ti manželé, sice spolu byli padesát let, ale on ji prý nenéviděl…”
Ředitel pokrčil rameny. “Nevím, nevím, ale běžte i za tím.”
“Mohu odejít?"
"Běžte a něco dělejte. Ještě jedno zmizení a už nic neututláme."
Inspektor znovu zakýval hlavou. "Já vím."
Před starým činžovním domem, který kdysi dávno musel vypadat velice krásně, zastavilo velké stříbrné auto. vystoupila z něj velice atraktivní žena a muž, který už na první pohled vypadal jako seriózní obchodník. Vešli do domu. Zastavili se před dveřmi ve čtvrtém patře. Oba dva chůze do schodů zadýchala.
"Teda tohle chodit každej den, to by se mi chtělo." Ušklíbla se žena.
"Nevím proč tady naši pořád chtěli bydlet. Vždyť jsem jim nabízel přepychové byty."
"Byly to prostě podivíni. A dělej otvírej."
Vešli dovnitř. Žena okamžitě běží do obýváku.
"Teda Josef, podívej se za co ty tvoji předci vyhazovali peníze."
Oslovený muž za sebou tiše zavřel dveře a vešel za ženou do obývacího pokoje jeho rodičů.
"No to je strašný." Žena ukazuje na dvoumetrovou sochu oblečenou v zeleném harlekýnském kostýmu. "Že je to strašný?" Podívala se po mlčícím muži.
"No to teda taky vejrám. Asi našim přeskočilo. Takovej krám.”
“Ale určitě za to tvoje matka vyhodila peněz.”
Vzdychl si. “To asi jo.”
“Myslíš, že to někdo koupí?"
“Snad jo. Co jinak s tím?”
"No nevím, ráda bych viděla takovýho blázna jako byli vaši. Kdo by si dal takovýhle přeplácaný monstrum do bytu." Zaječela.
"To máš pravdu." Přišel až těsně k soše a pokusil se jí zvednout. "Holka ten krám má snad metrák. S tím sami nehnem. Myslíš dát inzerát, jestli ji někdo koupí a odveze si ji sám. To by bylo řešení ne?"
"No, nevím," zapochybovala žena, "ale počkej mám nápad a geniální."
"Geniální?" Ušklíbl se. "Jakej, prosim tě."
"Sochu neprodáme."
"Néé, ty si ji dáš určitě do ložnice, viď." řekl to dost naštvaně, vůbec měl na všechno dnes vztek. Jak to asi bude s dědictvím, když nenašli žádná těla. No snad nebudou problémy. Vždyť je tohle všechno jeho. Má na to nárok. Je jedinej dědic.
Nevšímala si jeho zlostné řeči. "Mám náhodou dobrej nápad, kam ji dáme a lidi budou koukat." Podívala se na něj. "Umístíme ji do haly toho našeho hotýlku." Usmála se.
Podíval se znovu na sochu. "A víš, že máš pravdu."
"No."
"To bude skvělý. Jó tam se hodí. Zavolám kluky s autem, ať ji tam hned hodí. To bude opravdu reprezentativní výzdoba." Zvedl telefonní sluchátko. "Miláčku..."
"Ano?"
"Něco tady tak divně smrdí, tak zatuchle... to asi ty starý krámy... otevři okno, ano?"
Vešel do hotelové haly. Zdálo se mu jakoby ucítil smrad hniloby.
Krucinál, ty baby tady určitě neuklízej! To si s nima popovídám. To je smrad, jako kdyby se tady někdo posral a nebo, začuchal, nechcípla tady někde kočka, jak teď trávěj ty potkany, tak už se to jednou stalo. To je strašný, abych se o všechno staral. Prošel kolem sochy v zeleném kostýmu. Podíval se na ni.
No to byl nápad dát ji sem. Lidi už z ní všechno vorvali, ksindl zasranej, všechno zničí, hlavně, že se tady každej tváří jako milionář... ukradnou nač příjdou... to není možný, kurvy i ten kloubouk tý soše někdo ukrad. Začíná vypadat jako hastroš. A..., zastavil se a znovu začichal... To snad ne!
Přišel až těsně k paně a čichl si.
Ta socha smrdí. To snad není možný. Kdoví z čeho ten krám je. Měli jsme ji prodat nebo hned vyhodit, že já tu svou ženskou poslouchám...
Má na sebe vztek. Taková paráda. Lidi mě pomluvěj. Podíval se nenávistně na sochu.Co to jen ty mý blázivý starce napadlo. Takovouhle příšeru. Byli to blázni.
Podíval se po hale, proti němu právě přicházel provozní. "Antoníne, pojďte sem." Ukázal na sochu. "Postarejte se ať tahle příšera už tady nestraší."
"Ano, a co s ní mám udělat?" Udiveně se zeptal mladší muž.
"Co?" Rozčílil se. "No vyhodit přeci." Zakřičel.
"To jako úplně." Nechápavě se na něj podíval.
"No a jak jinak. Podívejte se jak je zašlá a čuchněte si k ní."
Mladík se tváří stále nechápavě, ale poslušně si přičichl. "Fuj, to je smrad."
"Tak vidíte, možná, že je naplněná nějakými nevydělanými kůžemi, nebo čím."
"Budete mít pravdu, úplně tak smrdí. Babička si jednou taky koupila nějakou takovouhle sošku, ale malinkou a našla v ní všelijaký smradlavý zbytky, voni to ti Asiati vycpávaj vším možným, aby ušetřili."
"No proto si já nikdy nic takovýho nekupuju." Najednou si vzpomněl, že už je moc hodin. Rychle odchází směrem k výtahu, než nastoupí ještě na mladého muže zakřičí.
"Tak do hodiny, ať už ji tu nevidím."
"Spolehněte se, řeknu támhle zedníkům, dám jim něco, aby ji vzali někam
na skládku." Otočil se a vyšel ven shánět někoho, kdo tu hnusnou a těžkou
sochu vynese pryč.