Jména se Irwenovi míhala ve spirálách a vyvolávala točivý pocit, jemuž se smál. . .
Ucítil všude okolo sebe teplé zvířecí tělo a zatoužil se proběhnout. Dlouhé nohy s jemnými kopýtky se rozletěly kupředu, nechávajíc za sebou měkkou hlinitou půdu. Bylo zvláštní, jak viděl nekonečnou žluť stepi, ostře hraničící s azurem oblohy. Vál mírný monzunový větřík, jenž mu rozechvíval štětiny srsti na těle. Na obzoru se zvedala stolová hora, která Irwenovi připadala jako obrovský sloup podepírající nebeskou klenbu.
Vyvolávala v něm prchavý pocit touhy. . .
Proháněl se loukou s tisícem rudých, modrých a žlutých květů, omamně vonících, až mu z očí skanuly dvě velké slzy, které rychle otíral rukama.
Zavolal Sierlinga.
Přišel mladý a s úsměvem, vzletným a třpytným. Pohlédl na Irwena a podal mu ruku. Sierling měl na sobě oděv, jenž se sem až evidentně nehodil - tmavé kalhoty a havajskou košili bez rukávů.
Irwen se oblékl do bílého splývavého pláště, padajícího v drzých záhybech; usedl na velký studený kámen a posté se zeptal Sierlinga:
" Proč žiju?"
" Můžeš se radovat a poznávat," zněla odpověď. Sierling se smál.
Odletěli na rudé pláně Marsu, kde pod dohledem Phobu a Deimu poletoval jiskřivý písek. Tisíce ječivých sirén rvalo uši, jako na oči útočily řvavé zrakové vjemy.
Létali soutěskami a vyschlými moři; Irwena to brzy omrzelo a oni se ocitli nad střechami rušné megapole.
Ulice byly plné pomalu stoupajících oblak smogu, křiku, vřeštících houkaček a pulzujících davů.
Seděli u potoka v horách a rozmlouvali.
" Proč jsi se mnou ?" zeptal se Irwen.
" Jsi můj přítel."
Najednou se mu Sierling zdál nudný, odporný a těžký; podivil proč tu vlastně je.
Ten, jehož jméno tolik zvonilo, zmizel.
Irwen vzal její ruku do své a zahleděl se do dálky. . .
Mlčky se dali do jídla. Otevřel láhev vína a nalil Krásce plnou sklenici.
" Dost!" bránila se naoko.
Irwen měl také radost, kalenou však jakýmsi těžko definovatelným pocitem. Odkud se vzal a proč?
Rychle zavrtěl hlavou a všechno zezlátlo, i déšť , jenž padal a oni se tomu smáli a byli opět překvapováni modří, když protrhli lesklá mračna.
Kráska se na něj dívala velkýma očima bez mrknutí a on dostal opět ten pocit, dokonce se mu zdálo, že je . . . unaven.
Na chvíli byli obklopeni milióny rudých sluncí a pak Irwen pomyslel na Sierlinga. . .
Vrátili se na louku mezi květy a poletující hmyz. Sierling si hladil šedý vous, který ležel legračně na zemi a broukal si tichou píseň, již rušil jen bzukot tlustých čmeláků. Irwen se posadil vedle něj, Krásku po boku.
" Co jsi dělal celý den Sierlingu ?" zažertoval. Pohlédl na starce a tlak v žaludku zesílil. . .
Nesmyslně se mu zdálo, že Krásčina kůže zdrsněla a její černé vlasy jsou na dotek jako skelná vata.
" Jak ses měl ty, Irwene ?"
" Řídil jsem se tvou radou-raduj se a poznávej!"
Sierling netečně hleděl do bouřících plamenů ohně; Irwen natáhl ruce, aby se zahřál.
Kráska se mezitím přesunula blíže k Sierlingovi a cosi mu šeptala.
Irwena to podivně znervózňovalo.
Vše mu připadalo zvláštní, takhle to tu neznal. Obloha ztmavla a vybuchl obří ohňostroj, jehož prskající obrazy barvily temnotu. Na Irwena padl nesnesitelný kámen únavy - to se mu zde také ještě nestalo. Chtěl spát.
Ulehl do trávy. Stačil ještě spatřit, jak Sierling s Kráskou odcházejí ruku v ruce kamsi za horizont a pocit, jenž ho neodbytně provázel se vrátil s mnohem větší silou.
Pak usnul.
Sierling držel její ruce ve svých. Byli mladí a krásní. Kráska zavrtěla hlavou a rozvlnila, opět zlaté, vlasy.
Dívali se do očí a čas plynul.
" Už se tam nevrátíme," řekl Sierling a ona přikývla.
Ale když pak Irwen zavolal oba se tam nazpět vrátili.