Adam ani nečekal, že se úspěch dostaví tak brzy. Vytáhl ze zásuvky staré kartotéky lístek a vítězně jej ukázal Jimovi.
"Máme to!"
"Co máme?"
"Adonta!"
"Opravdu?"
"Opravdu!"
Jim se vymrštil ze sedátka a vytrhl lístek kamarádovi z ruky.
"Adonta?" četl nahlas, "zemědělská planeta. Vlastník - Hendrix Jimmy, narozen... průmysl žádný... geologické poměry... průzkum nebyl proveden."
Adam nadšeně pokyvoval a nakukoval mu přes rameno.
"Tak to je tutovka," jásal Jim. "Planeta, na které ještě nebyl proveden geologický průzkum!"
"Čím se ten chlap vlastně živí?"
Jim se na okamžik zarazil a prstem přejížděl po rubrikách. Pak se rozzářil znovu. "Pěstuje krávy a exportuje sušené mléko. Žije tam sám s dvaceti dělníky a techniky. To je prostě pohádka!"
"Taky si myslím," přikývl spokojeně Adam. "Najdeme mu tam pořádné ložisko železné rudy, wolframu nebo uranu a bude z něj milionář."
"A z nás taky!"
"No, z nás ne, ale mohlo by to hodit slušné procento."
"Tak jdeme!"
Adam objal svého přítele kolem ramen a oba zamířili k východu z archivu. Kdyby se nestyděli, byli by se nejraději rozběhli chodbou jako kluci. Na podlaze místnosti po nich zůstal ležet zapomenutý kartotéční lístek se spoustou nevyplněných rubrik.
Na kosmodrom dorazili taxíkem za pár minut. Všechny formality byly vyřízeny už před dvěma dny, takže Adam jen zběžně přelétl očima obrazovky radarů a stiskl startovací páku.
Motory zaduněly a raketa se vznesla za doprovodu chvějivého basového tónu, který pronikal celým korábem a byl předehrou všech velkých i malých kosmických dobrodružství. Když Adam konečně vypnul startovní režim a vibrace přešly v tichý svist generátorů nabírajících energii pro skok mimoprostorem, dostihl je hlas dispečera.
"Zaplatíte pokutu, mizerové!" pištěl komářím tenorkem z reproduktoru na palubní desce.
"Až se vrátíme, strejdo. Teď bychom na to neměli," odpověděl mu se smíchem Jim a vypnul spojení.
"Musím se ti přiznat, že jsem nevěřil, že v tom archivu něco najdeme," přiznal se. Adam pokrčil rameny.
"Zatím jsme hledali naslepo a víc jsme utratili za palivo, než kolik jsme vlastně vydělali. Tak mne napadlo, že takhle daleko od centra civilizace by mohlo být pár planet, které ještě nemají pořádný geologický průzkum."
"Měli jsme si najít vlastní planetu a těžit si sami..."
Adam se na přítele skepticky podíval.
"Kde bys na to vzal?"
"No... nejdřív by se musela najít nějaká planeta, která někomu patří, a tomu udělat průzkum za podíl na zisku, jako to děláme vždycky..."
"Tak se uklidni, protože to je právě ta fáze, ve které teď jsme. Potřebujeme se postavit na nohy. Máme kliku, že tady na periferii jsou sto let za opicemi. Hned, jak jsem uviděl ten archiv, věděl jsem, že nám vyjde tutovka. Dneska už jsou počítače všude, takže oblastní archiv na plastikových kartách je starožitnost, která každému myslícími tvorovi ukazuje, že se dostal někam, kde se skutečně teprve začíná. Za pár let přenesou kartotéku do počítače a ten propojí se sítí databank a pak se už žádná neprozkoumaná planetka neutají."
Zatímco mluvili, vyťukal na klávesnici řídícího počítače identifikační číslo planety a položil prst na tlačítko pod hlavní obrazovkou. Zaváhal a ohlédl se na svého partnera. Jim se zhluboka nadýchl a kývl hlavou.
Adam stiskl tlačítko, které s hlasitým cvaknutím zmizelo pod vrchem pultu. Vzduch v kabině se modře rozzářil, loď sebou trhla a tělem obou mužů proběhlo bolestivé mravenčení. Když se probrali, vydechli s úlevou zkažený vzduch a Jim, který snášel přechody mimoprostorem podstatně hůř než Adam, se podíval nejdříve na hodiny. Displej ukazoval datum o dva dny pozdější než před chvílí. Jim si oddechl, otřel si zpocené čelo a pak přiložil ruku s náramkovými hodinkami na senzorovou destičkou pultu. Pro něj a pro jeho hodinky uplynula jen sekunda, ale palubní počítač provedl korekci na čas, který zatím uběhl mimo raketu. Adam chvilku počkal a pak jeho gesto zopakoval také. Společný průzkum je naučil nepodceňovat drobnosti.
Oba si zkontrolovali čas a pak teprve sáhl Adam po pákách manévrovacích motorů a mistrně navedl raketu na oběžnou dráhu kolem planety. Palivem nešetřil a Jim, který znal jeho opatrnost, si v duchu řekl, že to je u takového kliďasa dobré znamení.
Při prvním přeletu Hendrixovy farmy byli oba překvapeni, jak je malá. Jim se pokusil zachytit nějaké radiové signály z planety, ale nepodařilo se mu to.
"To bude nějaký romantik," řekl a zakroutil hlavou. "Vsadil bych se, že farma má nejvýš deset stavení, to největší bude zřejmě sušárna."
"Ano," přikývl Adam a přepnul na chvíli na infračervené lokátory. Na obrazovce se farma objevila černobíle a kolem největší budovy pulsovala bílá záře, která byla trochu rozmazaná doleva.
"Asi tam fouká vítr," poznamenal tázavě Jim.
"Vypadá to tak," pokrčil rameny Adam a přepnul zpět na optiku a radary. Počítačový obraz opět získal barvu a hloubku. Adam se dotknul klávesnice a obraz se jemně zavlnil. "Zkouším různé vlnové délky," vysvětloval na tázavý pohled partnera, "měl by přece mít zapnutý radar."
"Nemá zapnutého nic kromě sušárny," poznamenal Jim. "Je to asi nějaký děda, který tu tráví zasloužený odpočinek uprostřed zeleně. Radary a spojení používá jen pět minut před startem rakety. Mohli bychom toho trochu využít a přistát bez jeho povolení, co myslíš?"
"Jen ho zkus zavolat!"
Jim otráveně sáhl na klaviaturu počítače. Rozsvítilo se několik barevných bodů na okraji obrazovky, ale postupně mizely a odpověď nepřicházela.
"Tak dobře," usmál se uličnicky Adam, "sedneme na druhou stranu. Zatím ale zapni magnetofony. Kde je železo..."
"... tam je všechno," dokončil jejich oblíbenou průpovídku Jim. Jedním pohybem ruky zhasl signalizaci spojení a druhým zapnul přístroje. V lodi se rozhostilo nepřirozené ticho. Pro práci magnetofonů bylo potřeba snížit úroveň rušení, takže muselo ustat i jemné hvízdání generátorů, které patřilo ke zvukům lodi jako tep srdce.
Planeta se pod nimi pomalu otáčela. Po obrazovce pluly kontinenty a blikající červené vrstevnice na nich vyznačovaly oblasti magnetických anomálií.
Oba geologové ztichli a v nábožném nadšení sledovali pomrkávající kontury, které se sunuly po displeji před jejich očima. Po druhém obletu si mohli být jisti, že jejich předpoklady se splnily. Na planetě se pod zelenými pastvinami skrývalo osm velkých ložisek železné rudy. Dvě byla na pólech, pět v blízkosti rovníku a poslední, které bylo nejmenší, se svým obrysem dotýkalo přímo Hendrixovy farmy.
"To nebude náhoda," poznamenal Adam.
"Asi ne," zamyšleně řekl Jim. "Zřejmě vrtali vodu a narazili na rudu, tak se usídlili poblíž ložiska..."
Adam vyvolal na displej zvětšený obraz farmy a chvíli si ho prohlížel.
"Mám to," řekl najednou. "Farmu zřejmě založili kolem opuštěného dolu na rudu. Narazili na okraj ložiska a těžili nesprávným směrem. Brzy došli na konec rozumné koncentrace, která stejně nemohla být moc vysoká, takže důl opustili a celou planetu prodali tomu pastevci za pár šupů."
"A ten se usídlil v opuštěných budovách a přistavěl sušárnu," doplnil ho Jim. "To zní rozumně."
"Myslím, že bychom mohli přistát tady," ukázal Adam na velké ložisko rudy v rovníkové oblasti na odvrácené polokouli. Jim přikývl, zapnul si bezpečnostní pás a pohodlně se usadil ve svém křesle.
Adam položil ruce na řídící pult a loď opět ožila. Ozval se hvizd generátorů a za pár sekund zaduněly motory. Povrch planety se přibližoval. Do hučení motorů se stále výrazněji mísilo snaživé funění chladicího systému reaktoru.
Raketa se snášela na obrovskou zelenou plochu, přímo do středu jednoho z velkých ložisek. Na obrazovce uviděl Jim, jak od místa přistání prchá několik drobných zvířátek. Zřejmě to byly Hendrixovy krávy. Pobaveně si všiml, že neutíkají všechny. Některé zůstaly stát a zvedly jen hlavu za zvukem. Zřejmě to byly dospělé kusy, které už zažily přistání raket spojujících planetu s vesmírem.
Poslední zaburácení motorů usadilo koráb doprostřed kruhu vypálené trávy. Vítr venku odnášel kouř stranou a obrazovka brzy ukázala idylický pohled na pastvinu se zvířaty. Krávy se klidně pásly, tráva šuměla ve větru a kdesi nad loukou řval skřivánek.
"Ztlum to trochu," zamračil se Jim. "Udělej rozbor vzduchu, já jdu vybalit zařízení."
"Mysli," zašklebil se Adam. "Vzduch je tu dobrý. Žije tu Hendrix, dvacet chlapů a krávy. Jak vidíš," pokývl hlavou směrem k displeji, "krávy nejsou ve skafandrech."
Jim se začervenal.
"Tak mi pojď pomoct."
Adam pružně vyskočil z křesla a oba se dali do příprav. Za necelou hodinu už stáli asi tři sta metrů od rakety a otáčeli hlavicí lokátoru kovů, jejíž podstavec tentokrát smontovali v rekordně krátkém čase. Na malé obrazovce se míhaly matné obrysy ložiska a drobná čísla pod obrázkem naznačovala, že se jedná o obrovské ložisko. Jeho hloubka byla podle údajů přístroje skoro půl kilometru a jednalo se o velmi kvalitní rudu s příměsemi dalších kovů.
"To je nádhera," vydechl Adam a ucítil, že ho něco dloublo zezadu do žeber.
"Ruce za hlavu a pomalu se otočte," ozval se za ním studený hlas. Adam poslechl a otočil se.
Za ním stáli tři vojáci, prohlíželi si ho lhostejnýma očima a mířili na něj malými samopaly. Další trojice stála opodál a držela v šachu Jima. Kousek stranou přihlížel celé operaci důstojník s vysílačkou v ruce.
"To bude nějaké nedorozumění," usmál se Adam a udělal krok směrem k důstojníkovi.
Tři samopaly se okamžitě zvedly o kousek výš a jeden z vojáků zařval: "Stát a nehýbat se!"
Adam tedy zůstal stát a čekal. Za malou chvilku vyběhlo z jejich rakety dalších šest mužů, zastavili se před svým velitelem a ohlásili, že v raketě byli opravdu jen dva lidé. Důstojník přikývl a propustil je. Šestice odklusala a vojáci postrčili oba geology stejným směrem.
Adam vykročil, ale po několika metrech málem zakopl překvapením. Stráž je vedla přímo ke vchodu do podzemí, který se otevřel zvednutím obrovského drnu, na němž stála v nepochopitelném úhlu kráva a klidně se pásla. Adam pochopil, že zvíře je zřejmě dokonalý robot. Přesto měl v sobě pohled na dojnici nevzrušeně přežvykující v asi šedesátistupňovém úhlu něco děsivého.
Eskorta prošla s oběma muži masivními ocelovými dveřmi, které byly nejspíš dimenzovány na střední tank a tiše se za nimi samy zavřely. Šli dlouhou prázdnou chodbou, která se mírně svažovala. Ozvěna jejich kroků se ztrácela ve tmě před nimi. Adam se ohlédl a zjistil, že osvětlení se zapíná podle jejich postupu. Za nimi byla také tma.
Adam se pokoušel sledovat čísla a značky na podlaze, protože přešli několika dalšími vzduchovými uzávěry a minuli několik křižovatek. Jednou také oslovil důstojníka, ale bez dalších komentářů dostal citelnou ránu pažbou samopalu.
Asi po čtvrt hodině došli k pootevřeným dveřím ve stěně chodby. Dva vojáci vstoupili spolu s nimi a pak se dveře zabouchly. Za stolem proti nim stál důstojník s výložkami, které naznačovaly, že něco znamená.
"Tak vás tu vítáme," řekl a usmál se. "Pro koho pracujete?"
"Jsme geologové a provádíme předběžný průzkum na vlastní pěst. V raketě máme platnou licenci," odpověděl Adam a pokročil kousek směrem ke stolu, ale hlaveň samopalu jej zadržela. "Nejspíš se jedná o nějaké nedorozumění, které se brzy vysvětlí," pokračoval, ale cítil, že jeho hlas nezní přesvědčivě.
"Nevěřím, že byste náhodou přiletěli s takovým vybavením na geologický průzkum na planetu, která je největší kosmickou pevností Impéria," pousmál se důstojník. "Řekněte mi prostě, pro koho děláte a já vám nabídnu spolupráci s námi za výhodnějších podmínek."
"My jsme skutečně geologové," ozval se Jim, "firma Scowle and Hammersmith. Máme kancelář na Regiu, můžete si to ověřit."
"O tom nepochybuji," usmál se opět důstojník," ale od vás chci vědět, pro koho pracujete a jak jste základnu na Adontě objevili. Domnívali jsme se, že máme dokonalé krytí, takže by nás zajímalo, kde jste v něm našli skulinu."
"Žádnou skulinu jsme nehledali," rozlítil se Jim. "Nejsme špióni a dostali jsme se sem náhodou."
"Když nebudete chtít spolupracovat, bude to horší," řekl důrazně člověk za stolem a jeho úsměv zmizel beze stopy.
"Opravdu se jedná o náhodu, hledali jsme v archivu na Orgethu nějakou zapomenutou planetku, kde bychom objevili ložiska rud a získali podíl na zisku z těžby. Tak to vždycky děláme, jenže obvykle inzerujeme v televizi. Tady jsme předpokládali, že bychom mohli zkusit vyhledat nejdřív v oblastním archivu objekty, kde ještě nebyl proveden průzkum, podívat se na ně a kdyby tam něco bylo, pokusit se uzavřít dohodu s vlastníkem za trochu lepších podmínek, než když nás sám pozve, protože ví, že nějakou rudu má. Hledání naslepo je dost drahé, tak jsme si v archivu našli právě..."
"Už mám těch pohádek dost," rozkřikl se na ně důstojník. "Naposledy se ptám, pro koho pracujete, a věřte mi, že to z vás dostanu!"
Chvíli bylo ticho a pak se ozval Jim: "Nic z nás nedostanete, protože nic nevíme."
"To se uvidí," zasyčel důstojník a mávl rukou ke dveřím. "Odveďte je a zavřete zvlášť!"
Když se před Adamem otevřely dveře cely, zamhouřil oči před prudkým světlem z chodby a sáhl si na bradu. Podle vousů odhadoval, že je v pevnosti už nejméně týden. Dvakrát si ho za tu dobu zavolal major od kontrašpionáže, který je chytil, aby s ním vedl "přátelský" rozhovor. Neúnavně se snažil nachytat Adama při nějaké nesrovnalosti a přimět ho k přiznání a spolupráci. Jeho snaha byla marná, přestože scénáře rozhovorů zřejmě připravoval zkušený psycholog.
Major Adama vřele přivítal a usadil do křesla své kanceláře. Nabídl mu cigaretu, kterou Adam jako vždy odmítl.
"Tak jsme vašemu kolegovi řekli, že jste se přiznal a že teď děláte pro nás," začal vyšetřovatel.
"A co tomu říkal?" zeptal se Adam.
"Divil se."
"A pak se přiznal?"
"Ne," řekl zamyšleně major. "Nepřiznal se, přestože jsme na něm vyzkoušeli všechno možné. Chtěl jsem vás jenom upozornit, že jsem se možná zmýlil, když jsem tomu primitivovi Millerovi svěřil právě jeho a ne vás. Domníval jsem se, že se domluvíme, ale vidím, že jsem se mýlil. Chtěl jsem vás získat vlídným zacházením, ale neuspěl jsem. Máte poslední možnost přiznat se a přijmout naši nabídku ke spolupráci. Jinak se vaše role vymění a Miller dostane na hraní vás... a vy to nevydržíte."
"Nemám, k čemu bych se přiznal," řekl pevně Adam.
Major stiskl tlačítko na svém interkomu a do místnosti vnesli dva vojáci zkrvavený chuchvalec šatů, který těžce dopadl na podlahu.
"To je váš přítel," vysvětlil major. "Opravdu mi nemáte co říct?"
Adamovi přejel mráz po zádech. Mlčky zavrtěl hlavou.
"Musím říci, že se vám trochu obdivuji," poznamenal major, "ale váš odpor je nesmyslný. Odtud se živí nedostanete. Jste možná dobří herci a tvrdí chlapi, ale tahle hra je nad vaše síly a měli byste si to uvědomit."
Adam stál se sklopenou hlavou. U nohou mu leželo zakrvácené tělo.
"Takže mi nic neřeknete?"
Adam znovu zavrtěl hlavou.
"Odvést!" štěkl vyšetřovatel.
Když se za zajatci zavřely dveře, ozval se videofon na psacím stole. Major stiskl tlačítko a na displeji se objevila tvář jeho velitele.
"Nebylo to špatné, ale mám ještě jeden nápad..."
Major srazil paty. Stál v pozoru před objektivem kamery a čekal na pokračování. "Zkus to s nimi ještě pár dní. Pak dáme šanci našemu doktorovi. Tvrdí, že jim dokáže vymazat z paměti pár měsíců."
"Proč bychom si měli komplikovat práci?" zeptal se major, aby poskytl nadřízenému možnost zazářit svou inteligencí.
"Pustíme je a budeme je sledovat," odfrkl si pohrdavě plukovník. "Pokud se s nimi někdo pokusí navázat kontakt, získáme další stopu."
"Úžasné!"
"Ručíte mi za to, že se od nás dostanou živí. V jejich raketě odstraníte vše, podle čeho by se dalo zjistit, kam letěli, a nasimulujete nějakou havárii, která mohla způsobit ztrátu paměti. Potom je odvlečete na takový kurs, aby je někdo brzy zachránil. Svěřím vám celou operaci a očekávám, že proběhne dokonale!"
"Rozkaz!" vyštěkl major a srazil opět paty. Obličej na obrazovce mu pokýval a zmizel.
Adam a Jim doklopýtali do budovy oblastního archívu na Orgethu z posledních sil. Pobyt v nemocnici kosmodromu jim hodně pomohl. Záchranná raketa, která je dopravila na Orgeth, letěla naštěstí poblíž, když došlo k havárii magnetické fokusace svazku. Z obou mužů zbyly bezmocné uzlíčky zpřelámaných kostí a popáleného masa. Dalším důsledkem havárie byl strašlivě silný magnetický impuls, který jim vymazal z paměti několik posledních měsíců. Lékaři je zachránili, ale zničené zdraví jim vrátit nedokázali.
Adam i Jim cítili, že nemají dost energie na divoké hledání naslepo. Proto Jim přivítal Adamův nápad, že by se mohli pokusit najít v archivu nějakou ještě málo osvojenou planetu, kde by mohli získat zakázku na práce spojené s geologickým průzkumem.
Adam ani nečekal, že se úspěch dostaví tak brzo. Vytáhl ze zásuvky staré kartotéky lístek a ukázal jej Jimovi, přičemž jej ostře zabolelo v rameni.
"Máme to!"
"Co máme?"
Přestože Adama v té chvíli přepadl záchvat nezvládnutelného kašle, podal lístek příteli.
"Adonta," zasípěl Jim, kterému se ještě nezahojily všechny jizvy po operacích. "Je to zemědělská planeta... a ještě tam nedělali geologický průzkum."
Adam si otřel kapesníkem zpocené čelo a nakoukl mu přes rameno.
"Najdeme tam pořádné ložisko železné rudy nebo wolframu a pak se někde usadíme," zašeptal a oči se mu zalily slzami.
"Mohlo by to hodit slušné procento," zachrčel Jim.
"Tak jdeme!"
Adam podal příteli hůl a pomohl mu vstát. Pak ho podepřel z druhé strany a oba zamířili k východu z archivu. Kdyby se nestyděli, rozplakali by se dojetím.
Na podlaze místnosti po nich zůstal ležet zapomenutý kartotéční lístek se spoustou nevyplněných rubrik.
Praha, červenec 1986