Poté, co se Ragnar rozloučil, zvedla matka oči ke stropu.
"Děvče, kde jsi k němu přišla?" V hlase jí zněla směsice ironické hrůzy a opravdové mateřské starosti. "Vždyť je to neotesanec, balvan ... No dobře, dobře, jinak fešák", přidala chlácholivě, když viděla, že Jivil má chuť ji uškrtit. Ale neubránila se, aby nedodala: "Jednou mi dáš za pravdu."
Sedm roků po svatbě s Jivil začal Ragar létat pravidelně na lince na Mars, později i k Io. Jivil zůstávala s dětmi, Benkem a Klárou sama. Rozuměla si s nimi, jenže v době mezi lety je Rangar rozmazloval. Když znovu odletěl, nebylo s nimi k vydržení. Chtěla mít dobře vychované děti, uvažovala o rozvodu. Ale bylo jí čtyřiačtyřicet. Slibovala si, že si udělá pár dní čas, někam se před všemi ukryje, všechno promyslí a rozhodne se.
Než k tomu došlo, děti dospěly, Klára se vdala a Benk odjel na studie do Oxfordu. To léto obstaral Benk čtrnáctidenní pobyt v malém letovisku na jednom z tichomořských ostrovů. Byla tam nádherná písčitá pláž, s břehem jako podle pravítka v délce jednoho kilometru.
Chodili v mělké, teplé vodě, anebo seděli a pozorovali dlouhé vlny, rozlévající se po písku.
"Jsou jako čas," řekla Jivil před odjezdem a měla na mysli ten, který se stal minulostí a změnil všechny její představy o budoucnosti. Nezoufala si z toho, ale šťastná se necítila.
"Všimni si, s jakou rychlostí se hřeben vlny žene po pláži," odpověděl Rangar. "Kdyby se blížil k břehu pod úhlem tří setin vteřiny, dotykový bod proletí pláží nadsvětelnou rychlostí. Teorie relativity nemůže platit."
Měsíc po návratu z dovolené přišel Rangar se zprávou, že poletí k Neptunu s malou pokusnou fotonovou raketou. A získal povolení, aby Jivil směla s ním. Uvědomil si vzájemné odcizení, a společný let měl být pokusem o nápravu toho, co se nepovedlo na dovolené.
Poté, co radiové signály mezi raketou a Zemí putovaly tak dlouho, že komunikace ztratila význam, vylézal Ranger z rakety a montoval k ní jakýsi stožár. Když už se táhl do vzdálenosti jednoho kilometru, přilétl ke konci se záchranou mušlí, připevnil ji tam a vrátil se do kabiny po konstrukci.
"Vzpomínáš si na pláž?" vyslovil nezapamatovatelné jméno. "Nyní dokážu, že nadsvětelná rychlost je možná!"
Navedl raketu na kruhovou dráhu. Stožár trčel ven z kruhu. "Chci to zažít na vlastní kůži," řekl, přidal instrukce a vrátil se do mušle.
Jivil zvýšila rychlost rakety na maximum, těsně pod hodnotu rychlosti světla. Ragnar spočítal, že mušle, kroužící na větším poloměru, poletí rychlostí nadsvětelnou. Sledovala ho od počátku teleskopem. Se vzrůstající rychlostí se jeho obraz zvolna rozplýval, až zmizel. Neudivilo ji to, světelné paprsky rychlosti mušle prostě nestačily, unikla jim.
Začala zase brzdit
Mušli na konci konstrukce neviděla. Když tam došplhala, našla její zmenšeninu, jen o málo větší než knoflík u kabátu.
Dovtípila se okamžitě. Mohli za to Einstein a Newton. Aby zůstala v platnosti rovnice E = mc2, musela by při vzrůstu rychlosti vzrůst i energie. Jenže to by bylo v rozporu se zákonem o jejím zachování. A tak se změnšila mušle i s Ragnarem.
Nosí ji jako medailon. A známí jí lichotí jaký má na krku krásný kámen.
"Kámen?!" odpovídá s náznakem nostalgie. "Je to balvan..."