"Dobré jitro," řekl neznámý. "Máme dnes hezký den!"
"Dobré jitro,"odpověděl jsem poněkud zmateně. "Promiňte dotěrný dotaz, ale... Kdo jste?"
"Jsem ©," řekl neznámý.
"©? Jaký ©?"
"Jsem váš ©, pane."
Posadil jsem se na posteli, spustil nohy na zem a zašátral bosýma nohama po trepkách. Jednu jsem nazul, druhá někam zapadla. © mi ji přisunul nohou.
"Děkuji, jste velice laskav," odpověděl jsem. "To nemuselo být."
"Ale ano," odpověděl ©. "Jsem tu k vašim službám."
"Jakým?"
"Především k ochraně. To je ten správný výraz, ano, k ochraně."
"Copak mi něco hrozí?" zasmál jsem se. Znělo to nuceně. "Před kým?"
"Před každým, kdo by vás chtěl použít."
Vstal jsem a zamířil do koupelny. © šel za mnou. Držel se v odstupu dvou, tří kroků. Pokusil jsem se zavřít dveře. Nedovolil mi to. Chvilku jsme se tahali za kliku, © byl však silnější. Zmocňoval se mne neklid, dokonce strach. Kartáček na zuby a sprcha mi posloužily jako útočiště. V teplé přepršce jsem horečně přemýšlel. Tenhle © musí být blázen, utekl odněkud z ústavu pro choromyslné. Musím zavolat Hance, nebo ještě lépe na policii. Ovšem, na policii, vždyť on mi vnikl do bytu a roztahuje se tu, jako by byl doma!
Za ©ova vlídného dohledu jsem se oblékl. Jakmile jsem však sáhl po telefonu, stiskl mi zápěstí. Měl ruce ze železa.
"To nemůžete, pane."
"Jak to? Ze svého telefonu můžu..."
"Kdyby s vámi někdo mluvil," řekl ©, "je to použití. To váš majitel povolí jen za podmínek stanovených smlouvou."
"Majitel?" zasmál jsem se neupřímně. "Copak jsem něčí otrok?"
"Ne," odpověděl ©. Jeho trpělivost byla nekonečná. "Jenom má ©."
"Někdo má © na mě?"
"Dá se tak říct."
"Kdo, proboha?"
"To já nevím, pane."
"Jak to, že nevíte tak základní věc?"
"Pro mě je základní věcí vaše ochrana, pane," odpověděl ©.
Staral se o mě, pravda, vzorně. Opatřil mi jídlo a pití, dovolil mi číst noviny a poslouchat rádio a dívat se na televizi. Knížky v knihovně jsem směl číst polibosti. Jenom k telefonu mě nepustil a o vycházce nebyla řeč.
"Copak tu musím zůstat, dokud nezpráchnivím?"
"Jistě ne, pane," odpověděl ©. "Váš majitel pravděpodobně jedná o nejlepší podmínky pro vaše použití."
Dočkal jsem se za několik dní. Přišlo to znenadání.
"Jdeme," řekl © a šli jsme. Tak to bylo prosté.
Dostal jsem se do veliké vily, postavené na přelomu století k zcela odlišnému životnímu stylu, než jaký se vede dnes. Rychlokvašný zbohatlík z doby reálného kapitalismu ji zřejmě koupil na radu nějakého vtipálka. Před vchodem do vily stál vůz BMW, za domem bazén. Vila byla plná hostí. Vypadali, jako by se ve svých fialových sakách narodili.
Majitel mě všem představil.
"Mám na něj ©," oznámil jim. Ohlédl jsem se. © stál za mnou, v odstupu dvou kroků, jak měl ve zvyku. Bylo vidět, že jsem na hosty udělal dobrý dojem. Můj nový majitel mě držel ve vile několik dnů. Pak jsem ho omrzel a prodal mě kterémusi příteli. Jak jsem vyrozuměl z jeho řečí, ani o mě tolik nestál, prostě mě chtěl majiteli oné vily vyfouknout, jak se vyjádřil doslova. Dával mi dokonce najevo cosi jako pohrdání. Byl jsem přece jen už trochu okoukaný. Trochu mě to mrzelo, nicméně jisté výhody mi nové postavení přineslo. Směl jsem ven, mezi lidi.
Dokonce se mi stalo, že jsem potkal přítele K., následovaného ©em, který se tomu mému podobal jako vejce vejci.
"Ty taky?" volal jsem na něho už zdaleka.
"Taky, taky. Jak se ti daří?"
Vyprávěl jsem mu, ke komu jsem se dostal.
"Já to mám horší. Patřím agentuře a jsem na roztrhání. Lítám jak hadr na holi."
To ho už jeho © chytl za loket a někam odváděl.
"Agentuře se vyhýbej!" křičel na mě přes rameno.
Takto jsem potkal ještě několik jiných známých provázených ©y. Všichni se ke mně chovali přátelsky. Jen jeden ohrnoval nos. Hned jsem uhodl, proč: jeho průvodce nebyl žádný ©, ale ® a nos držel vzhůru jak hromosvod. Párkrát jsem ho potkal. Ani nepovažoval za nutné mi odpovědět na pozdrav. Satisfakci jsem dostal, teprve když jsem ho jednou viděl, jak dole na Václavském náměstí div nevrazil do jednoho s ™ v patách. Zlomil se v pase, klaněl se div svým pyšným nosem neryl zem, jenže chlapík chráněný ™ ho ani neuznal vhodného za pohled.
Tenkrát mě svět docela bavil, šel jsem z ruky do ruky a že to byly ruce lidí, kteří mi byli docela sympatičtí. Zacházeli se mnou vlídně, projevovali o mě zájem, někteří si mě hýčkali. V té době jsem jednou potkal Hanku. Bylo vidět, že mě má ještě ráda, dávala to najevo a snad na mě byla dokonce pyšná. Můj © mě k ní však nepustil, směl jsem jí jen z dálky zamávat. Odpověděla mi hezkým úsměvem. Mohla se dohodnout s mým majitelem na ceně a dobře to věděla. Byl jsem jí vděčný, že to neudělala - bylo by to trapné pro nás pro oba.
Tahle pohoda však netrvala dlouho. Začal jsem být přece jen ohmataný a ošuntělý a můj majitel mě zase prodal a pak už jsem šel z ruky do ruky. Za měsíc jsem vystřídal sedm majitelů! Podle toho, co mi © říkal, cena hrozivě klesala.
To byly zlé štace. Můj © už taky začal trochu liknat, hleděl si mě méně přísně, než dřív. Dostal jsem se do rukou studentů, to se mi docela líbilo, ale taky všelijakých šupáků a polo a celopodvodníků. Ráno při čištění zubů jsem se vždycky zděsil, o co hůř vypadám, než včera. Nakonec jsem si zuby přestal čistit - stejně jsem o všechny přišel.
Takhle zajdu na úbytě, napadlo mě jednoho rána. Byl už jsem tak na dně, že mě to poznání ani nevylekalo.
"Dnes se rozloučíme," řekl mi můj © znenadání.
"Jak to?"
"Už nejste chráněný ©em," odpověděl
Najednou jsem si připadal jako nahý uprostřed davu.
"Počkejte, jak to myslíte?"
"Jak říkám."
Měl se k odchodu. Snažil jsem se ho zadržet.
"Moment, tohle přece nejde... Podívejte se na mě, jak vypadám? Přece mě nenecháte bez ochrany?"
"Nechám," řekl © a odešel.
Zoufalý jsem chodil po místnosti. Zadíval jsem se na telefon. Zavolám Hance, rozhodl jsem se. Jsem přece... volný! Ovšem, tak se na to musím dívat. Pozitivně, optimisticky. Jsem volný!
Vytočil jsem Hančino číslo. Chvilku se ozýval vyzváněcí tón. Pak mi odpověděl cizí, lhostejný úřední hlas. Přesně tak neosobní, jaký měl můj ©.
Představil jsem se. "Mohu mluvit s Hankou?"
"Nemůžete," odpověděl stroze. "Je chráněná ©em. Pokud máte zájem, můžete se dohodnout na ceně za použití s..."
Zavěsil jsem.
Takže nový život. Bez ©u, bez Hanky.
Důkladně jsem se umyl, oholil, ze šatníku vybral ten nejlepší oblek, tedy ten nejméně ošumělý. Vyšel jsem z domu.
Nadýchl jsem se svěžího vzduchu. Ranní slunce příjemně hřálo.
Jsem volný, uvědomil jsem si. Úplně volný. Přišel jsem o ©, přišel jsem o Hanku, zato mám... svobodu!
"Freeware..." řekl někdo polohlasně nedaleko mě. :Hele, tamhle jde nějakej freeware.:
Ohlédl jsem se. Na rohu stáli dva mladíci, něco si říkali a prohlíželi si mě se zřejmým zájmem. Ohlédl jsem se bezděčně po svém ©ovi. Do podobné situace jsem se dostal už dřív, ovšem © vždycky včas zasáhl a ochránil mě. Jenže teď byl pryč!
Otočil jsem se a rychlým krokem se snažil vzdálit. Ohlédl jsem se. Přidali do kroku. Rozběhl jsem se. Taky za mnou utíkali. Proti mě šli nějací lidé a zvědavě se dívali na mne a na ně, na uprchlíka a pronásledovatele.
"Je to freeware!" křikl jeden z mladíků.
Přede mnou červená a bílá, zuby v usmívajících se rtech. Napřažené ruce.
"Freeware..." říkali ti lidé žádostivě.
Byli už docela blízko a v tu chvíli mě napadlo, že mě roztrhají.
Nemýlil jsem se.
Disclaimer:
Tato povídka je literární freeware. Můžete ji číst, kopírovat, krátit, prodlužovat, podepsat svým jménem. Můžete ji tisknout, tesat do kamene, odlévat do bronzu, digitalizovat i bagatelizovat libovolnou technikou. Eventuální újma, která vám z vašeho nakládání s tímto freewarem povstane, však padá čistě na vaši hlavu, neboť jakákoli ochrana se nevztahuje nejen na povídku a jejího autora, ale ani na vás, čtenáře a uživatele.