Mohl to být den jako všechny ostatní. Veselý nebo smutný, nadějný či omšelý.Takový byl pro všechny. Další den. Jen pro ně ne. Dneškem totiž umírali.
Obě těla padala k zemi. Z narušených krčních tepen tryskala rudá záplava, zdobíce na své pouti bílý nábytek, který oba měli vždy tak rádi. Padali spolu do sněhobílých koberců, jenž koupili na některém bazaru, když se toulali Orientem. Stisk jejich dlaní nepovoloval, naopak sílil, jakoby v oněch posledních okamžicích bytí hledali jeden v druhém sílu přijmout smrt. Ne tu svou, té se zdaleka nebáli, ale smrt toho druhého.
Konečně se jí dočkali, věčně smutného lidského stínu. Věrné společnice, kráčející poslušně v jejich stopách s kletbou na kostěných rtech. Cítili ji, když prchali z místa na místo, když se procházeli, když se milovali. Oba věděli, že už je nikdy neopustí, ať půjdou kdekoli. Tak s tím žili a jen si přáli být spolu, až udeří. Nevydrželi by, rozplynuli by se v tom prokletém světě, kde žili jeden pro druhého.
Už ji skrze zakalené oči neviděl, pouze cítil jsoucnost jediné ženy, kterou kdy miloval, své Aury, jak jí často říkal. Pak vražebné ostří proťalo míchu a za okamžik projela dýka, vedená zkušenou bezcitnou rukou, jejím srdcem.
Byli mrtvi. Avšak ani poté nemohli vrahové roztrhnout jejich sevřené dlaně. Opustili svět, který je krutě nenáviděl.
Bezvýznamná pětice najatých hrdlořezů se vytratila, z poskvrněného bytu stejně nenápadně, jako tam i vešla. Byt osiřel a jen krví nasáklé stěny neslyšitelně zpívaly truchlivou pohřební píseň.
A nikdo neměl slyšet ponurý chorál smrti. Nikdo! tak zněl strohý příkaz objednavatele.
Přesto, jako výsměch, zpíval tlukot dvou srdcí, která v mrtvém bytě tepala dál, navzdory vrahům, navzdory smrti, navzdory všem. Nic na světě o nich nevědělo, nesmělo vědět, jinak by už také nebyla.
Zůstali dva. Stejně malí jako bezbranní. Bez šance na přežití.
Batole a pes.
Takový další den prostě končil, jakoby se nic nedělo, jakoby tomu malému nevzal rodiče a nima i naději na život. Skončil, aby se znovu narodil čistý a krásný.
Sotva jednoleté dítě leželo schouleno a malou ručku zatínalo do kožichu svého věrného hlídače, do stejně malého psa. Oba spali sklíženi napolo umělým spánkem, zklidňujícím a něvědomým. Leželi v prostorné kleci zavěšené u stropu jedné z místností bytu. Byli neviditelní vlivem ochranného pole, které je mnohem důkladněji než vlastní rodiče, krylo před všemi zraky, jenž byly schopny ublížit.
Uběhlo několik dalších hodin, blížilo se k ránu. Vše, ač se zdálo, že život tady ustal pod údery vrahů, se měnilo.
Každý z vyšetřovatelů, vyšetřující tento případ, by zcela jistě nabyl dojmu, že se ti dva chudáci zapletli do něčeho, co je stálo život. Že to byla jen obyčejná pachuť tohoto života, dávající smrt, třeba jen za to, že byli tam, kde neměli být.
Jenže vše je jinak. To by nesměl být ten muž, co leží v kaluži své krve, jedním z nejgeniálnějších biologických kreátorů. To by nesměla být ta žena, jenž mu stále věrně leží po boku, bývalá členka B.A.C. (Brigáda anarchistické čistoty). To by se také Adam, jak se jmenuje dítě, nesměl narodit jen za pomoci porodní báby, kdesi v Puerta Libre a ten pes, na pohled mazlíček k pomazlení, by také nesměl být jen obyčejným psem.
Onen pes vzešlý z nejčistších pouličních směsí, které se vyznačují dnes neobvyklou věrností a velkou schopností učit se a pamatovat si, co je jejich pán naučí, už přestává být jen tím, čím ho do života vyzbrojila příroda. Kdyby ne, tak by se asi včlenil do smečky pouličních psů, co se brzkými rány honí budícím se New Hause City. Avšak jednoho rána ho vzala do náručí mladá žena a mladý muž s ním strávil stovky hodin času ve své provizorní laboratoři.
Teď už to nebyl obyčejný psík, tak jako nebyl obyčejný jeho pán, nyní, kdy mezi ně vstoupila smrt. A s ní, se smrtí svého stvořitele, který se nestal jen jedním z galerie vypěstovaných vědců, s ní se měnil i on.
Pes trhavě dospával poslední okamžiky z života psa. Když procitne, ztratí navždy jednoduchost psího bytí a implantovaný trs dosud neaktivovaných buněk, jej uvrhne do víru dění, kdy nebude zdaleka tím, čím dosud býval, psem.
Záhadný trs buněk visící navázán mezi lopatkama zvířete, nese děsivou závěť. Jakmile bude pán mrtev, a to teď je, trs se v těle psa aktivuje.
Jeho základ tvoří vysoce kreatívní a přizpůsobivé lidské buňky obsahující image jejího stvořitele, který v nich žije a ví, že jeho lidský život byl ukončen. Je v nich základ podstaty člověka, jenž je oproštěna ode všech zábran, co v něm vypěstovali učitelé a vychovatelé, v čem mu bránila nová víra.
To vše se skloubí v symbióze s psím, ovládne jej a děsivé, kteréžto takto vznikne, se nezastaví před ničím, co ještě nedávno zastavovalo. Psí oči budou vidět, psí uši budou slyšet, psí čich bude cítit. Všechny psí smysly budou psí, ale někdo jiný bude analyzovat, srovnávat, pamatovat a rozhodovat, potlačovat zvířecí pudy, když to bude nutné. Tato transformace udělá z malého psa ve spojení s lidstvím, vtěsnaným do několika miliard buněk, skrytou a nepoznanou bestii.
Bez snítka bolesti a jen v mozku zvířete se uložilo něco, co tam nepatřilo. Netrvalo dlouho a přeměna byla ukončena.
Co cítil pes? A byl to ještě vůbec pes? Co cítil člověk v něm? Těžko říci pes snad bral jako samozřejmost, že se mu nadzvedla přední tlapka a uhodila na spínač spouštěče klece. A cítil snad to, co pronikalo z člověčenství, které se v něm vytvořilo, byl spokojen?
Věděl, že udělal něco dobrého, za co by jej jeho pán či paní pochválili. Tak seskočil na podlahu a podle zaběhnutého ceremoniálu se rozběhl k misce, kde vždy bylo přichystáno něco na zub.
Ale co to? Nějaká mnohem silnější moc ho donutila přerušit směr a vydat se jinou cestou, pro něj doposud neznámou. Přesto přijal tento povel jako vlastní. A to něco, čeho si po několika okamžicích přestal všímat, ho zastavilo až před velikostí kuchyňského manipulátoru, pote co lidské v něm jej poprvé uvidělo z perspektivy malého psa.
Chtěl-li zlomek člověka dokázat to, kvůli čemu vlastně je, musí si na novou dimenzi vnímání, co možná nejrychleji, zvyknout. Tak přišel odraz a ocitl se na měkké židli, z ní na stůl a z něj obratným skokem na plochu manipulátoru. Našel ovládač a shodil jej čenichem na zem, tak opatrně, aby ho nepoškodil.
Mnoho hodin se poté trápil psím tělem, aby bylo jídlo pro malého nachystáno ve správné podobě. Sotva miska vyjela z přístroje, opatrně ji uchopil za okraj a zatáhl ji pomalu do klece.
Bylo to tak vyčerpávající. Psovi se podlamovaly nožky, ale něco vyššího, než co sám mohl pochopit, ho na nich neustále drželo.
Malý stále spokojeně spal. Člověk i pes shodně zavrčeli. Pes, protože k němu patřil celý život, člověk, protože jej miloval.
Pak zaplomboval klec, nechal ji splynout s okolím.
Teď lidské mělo klid. Zcela automatický režim se postará o dítě celých pět dnů, bez jakéhokoli zásahů někoho cizího. Teprve až nyní nechal člověk psa, aby se nažral.
Zanedlouho se potulovali po bytě. Ztlumoval psovo napětí, kdykoli ucítil pach smrti. Ke své Auře již necítil zhola nic. Naprogramoval tak onen trs, moc dobře totiž věděl, co by jinak následovalo.
Psí únava po transformaci ho nakonec schoulila ke dveřím a on tvrdě usnul.
Člověk v něm ukrytý bděl, nebyl uzpůsoben ke spánku, spát nepotřeboval. Chvíli se pokoušel přemýšlet, to mohl, co bude dělat dál v nové kůži, ale zavčas toho nechal. Má v úmyslu postarat se o malého, být jeho chůvou, ochráncem, přítelem a nic víc. Tak stanovil, kdy se v nekonečných nocích vytvářel z odebraných tkaní svého těla.
Má být jen to a nic jiného. I když byly zde pochyby,protože nikdo nikdy ještě něco takového jako on nezkoušel. Nevěděl přesně, co bude dělat a zda stoprocentně ovládne psí tělo.
Nikdy doposud nepoznal tolik pachů, od těch nejjemnějších libých vůní, k těm těžkým svíravým pachům, kterých bylo i zde v bytě mnoho, a to si vždy myslel, že jeho byt je sídlem čistoty a pořádku. Nasával další a další. Rozeznal sama sebe, nezničené zbytky pokusů, poznal vše co chtěl a na ně musel zákonitě narazit také.
Vsál je a nechal být. Vsál je znovu a znovu nechal být. Chvíli se věnoval něčemu jinému, ale ani ne za minutu zase zneklidněně nasál a teď je už nepustil. Analyzoval pachy vrahů, přeléval je skrz čichové buňky a vše pečlivě ukládal do paměti psa. Stokrát, tisíckrát, do nekonečna. Lidský je k neudolání.
A najednou ho bodne něco jako včela až jej to naplní po okraj něčeho, čemu musel vzdorovat po celý lidský život.
To k čemu se stavěl, negativně, díky víře, už v jakémkoli náznaku. To, co ho neústupně drželo na nohou v nocích výzkumů a hnalo vpřed jeho práci.
Pomsta! Zakázané slovo odporující základům fatalismu nové víry. Konečně cítí trochu sladkosti z odepírané chuti.
Vmžiku stáli na všech čtyřech, chlupy naježeny. V základech lidského organismu stála pomsta již od nepaměti a přetrvávala s lidstvem na jeho pouti vývojem. Nově vzniklá víra ji však vyhnala z mozku, z každodenního myšlení, jako by pomstít se někomu za křivdu, bezpráví a násilí, už nikdy nemělo existovat. Ale ono to tam bylo, hluboko v lidských genech a zůstalo jí tolik, až se ten malinký tvor roztřásl po celém těle, protože on ji jako zvíře nemohl nikdy poznat.
Nozdry se mu rozšiřovali, z tlamy vycházelo nenápadné kňučení, které nešlo potlačit, takže doskočit k spínači otevírající dveře, bylo něco jako vysvobození.
Tak stál pes venku na ulici, kde ho udeřily do čenichu další tisíce vůni od čerstvého masa až po excitující pachy pouličních psů. Nad nimi se však vznášely nejvíce určující znaky pětice mužů-zabijáků.
Člověk přemýšlel a analyzoval, pes stál zmaten před tím vším hemžením venku jako princ za dveřmi třinácté komnaty. Trojice pachů se odkloňovala od Braxu, ty po chvíli nechal být. Zbylé dva se mísily s jinými zápachy všeho, co se před časem valilo k pásu barů, bordelů, laciných děvek a drogových strýců, ležící mezi Braxem a Trasnou.
Chvíli ještě člověk zápasil sám se sebou, pak trhnul psím tělem a vydal se za nimi.
Pes viděl a člověk věděl. Obchod, hospoda, auta, taxíky a tady šli oni. Našel by je i poslepu. Jejich pach se stal neviditelnou nitkou vinoucí se za svými původci.
Na moment strnul. Dvojice se dělila. Ne, že by si nevěděl rady, jen si pečlivě zaznamenával toto místo. Dokonce i zvedl nožku, aby si byl jist úplně.
Po dokonalé práci se psím během rozběhl za jedním z nich. Proběhl pár ulic, dlouhým podchodem. Běžel dlouho a vytrvale, než narazil na výplň skleněných dveří.
Ten muž je uvnitř! Ví to!
Podle charakteristického ovzduší to odhal jistě na bar.
Na chvíli se poflakoval kolem a poté jednoduše zalehl na zem kousek od vchodu.
Čekal, času měl dost.
Zcela bez povšimnutí nechal projít párek koček. Uběhla asi hodina, dvě. Začalo se stmívat a konečně se začali trousit lidé směřující právě do baru.
Nejprve jednotlivci, víc zkrachovalé existence, než správné osoby ctící víru. Nevšímavě je pozoroval ze své polohy,jakoby byl přirostlý k chodníku, podobný soše, kterou poblázněný sochař místo na podstavec umístil na zem.
Konečně se přiblížila větší skupina. Bylo jich hodně. Okamžitě napjal psí organismus a sotva se dveře otevřely, propletl se jim mezi nohama a byl vevnitř.
Proběhl úzkou tmavou chodbou, aniž by si ho kdokoli všiml a jak byl malý vskočil do malé skuliny mezi rozlehlým boxem a zdí. Jeho dočasný úkryt byl přímo naproti barovému pultu. Reje chaoticky blikajících světel z plošiny kompdancu pronikaly všude a bolestivě oslepovaly psí oči. Tak je nechal zavřít a pustil se do analýzy. Pečlivě, jak Popelka z pohádky, přebíral zrnka jednotlivých pachů. Pomalu, důkladně, nic jej nepopohánělo. Věděl, že musí najít pach, který hledá, pokud ovšem bar nemá druhý východ, ale o tom moc neuvažoval.
Takto, zcela chladně, po určité době přijal nález pachu, který byl tím pravým. Patřil jednomu z lidí, kteří postávali za barovým pultem, nejspíše barmanovi. Pokusil se trochu si ho prohlédnout, ale psí oči mu to dost dobře nedovolovaly.
V boxu nad ním se rozpoutala bujará zábava. Nevšimal si toho, vůbec všeho si přestal všímat. Teprve nyní se ukáže, zda nově vzniklý pseudomozek dokáže promyslet plán tak, aby stoprocentně fungoval a aby ho psí tělo dokázalo provést.
Myslel logicky, bez jakýchkoli omezení, ten muž prostě musí zemřít.
Odteď je schopen rozdávat smrt, tomu, komu patří. Připadal si jako někdo kdo jí vládne a je nad ní. Jako Kerber, kterého on Cliff Haper vynesl z Hádova království ven na povrch světa a stal se jeho třetí hlavou. Fakt, že se stane vrahem mu vadil asi jako ti lidé kolem a mimo to byl koneckonců pes a co mohou dokázat psu. Vraždu a kdo bude souzen?
Pozoroval dění v baru a snažil si představit algoritmus, dle kterého zde pulsuje život.
Pištivé, chaotické až pazvuky z kompdancu se co půl hodiny zastavovaly, aby technici mohli obnovit presovanou formu magnetické podlahy, proloženou antigravitačními pásy. Tehdy se bar naplnil právě dotančícími lidmi a číšníci se museli hodně snažit, aby uspokojili vyprahlá hrdla.
Necelou čtvrthodinku nato se nahrnuli zpět a dodávali tělům další rozkoše tance. Již zcela nepravidelně se kolem baru protáhli vyhazovači, popadli většinou na stůl pokleslé jedince a ty vyhazovali na tvrdou dlažbu K5.
Na další událost, která významně doplnila tvořený algoritmus, ho upozornil dokonalý sluch a čich psa.
Na barových hodinách pokaždé odpípalo dvacet minut, když se ve sledu ultrazvukových signálů, rozlila atmosférou baru jemná vůně, načichlá silně koncentrovaným trochai-heroin-ballaninem. Poznal drogu okamžitě, často s ní v laboratořích Souswiku pracoval. THB se používá při náročných biologických multikreacích a genezích, dále také k okamžitým tlumením jakýchkoli bolestí.
Kdo by ho znal lépe než on? Trochai-heroin-ballanin byl totiž jeho vynálezem.
A THB mu přinesla lidské vzpomínky.
Trochen, jak se mu později začalo říkat, podoben středověké morové ráně se rozšířil po ulicích, stal se drogou. Takovou, že ostatní drogy přestaly úplně existovat.
Cliff Haper nemohl uvěřit tomu, co se stalo. Byl stále ještě čtrnáctiletým geniálním odchovancem Souswikových škol, víc dětským snílkem, který ani zdaleka netuší, že jeho objev není pro pokrok vědy, ale pro peníze mocných.
Stalo se. Trochem zavládl světu a přibral i kolonie.
Cliff, pro nějž byl život podle víry, životem pouhým a jediným, poznal, že krom dobra, kterým ho v Souswiku neustále zahrnovali, je na světě i něco jiného. Byl fanatikem nejčistší víry, spravedlnosti, lásky a osudu. A to vše se naráz obrátilo vůči němu.
Stalo se totiž to, co se stát muselo. Společnost jež měla uši zacpány penězi, začala proklouzávat pod dlouhými prsty víry. Žaloba podána na Souswik byla okamžitě svedena na jediného a tím byl jeho výrobce.
Tak Cliff Haper uprchl těsně před zatčením ze Souswiku, navzdory víře. Toulal se světem. Poznával věci v Souswiku neučené, krásy i bolesti a to vše měl najednou chuť žít.
Trochem hořel na veřejných hranicích a Cliff jen sotva unikal policistům a jezuitům, kteří se za ním hnali jako za škodnou.
Pro jedny Ďábel, pro ty druhé Bůh. Dle toho se Cliffa ujala Brigáda anarchistické čistoty, jako symbolu pronásledování a špatnosti celé společnosti. Udělali z něj obětního beránka, za což poděkoval útěkem a s sebou vzal i Enii, v které našel víc, než pouhé zalíbení. Život našel jinou dimenzi.
Prchali spolu, skrývali se po celém světě. Nechali se změnit k nepoznání a s novorozeným synem se usadili v hlavním městě, kde je jejich štváči nejmíň ze všeho mohli hledat.
Šéf Souswiku se neustále cítil bytím Hapera ohrožen do té míry, že dál vydával neuvěřitelně vysoké částky na jeho likvidaci, až uspěl. Zdánlivě.
Od té doby se trochem najde jen ojediněle a K5 je právě takové místo. Upravená droga se připravuje ve speciálních atomizačních pecích jejichž pípání zachytil pes a vůni analyzoval člověk v něm. Trvalo to ještě dva intervaly a pes-člověk určil její místo pod barový pult.
A bylo rozhodnuto!
Skulina, která vedla dole pod celým boxem, vyúsťovala o pár délek za hranici vstupu do posvátnosti barového pultu.
Proplazil se tam a opět čekal. Rytmus kompdancu vcházel do extrémů a realizace jeho plánu se blížila. Připravil se! Ještě chvíli a tanečníci se vrhnou do opuštěných boxů.
Zvuk ustal, a když se stádo nohou hnalo kolem něj, několika skoky se dostal do baru. Rozhlédl se, následoval pro psa neobvyklé přetočení přes bok a tak se dostal do jakéhosi žlabu lemující barový pult.
Uklidnil sebe i psa. Jeho barman stál až ve druhé půlce baru. Neustále trhal rukama a třepal tělem, ale z baru zatím nevycházel.
Cliffova osobnost v psu jej pohnala kupředu, avšak znepokojivý signál, které jeho buňky převzaly z psích, ho zastavili. Pes cítil krev a jemným zakňučením dal najevo, že ta krev je pánova. Pes se tedy rozhlédl a na stěně za barem spatřil meč s ještě nesetřenou krví. Byla samozřejmě zaschlá a na chladné vražedné oceli vykreslila rozličné ornamenty, které snad pocházely od samotného anděla smrti.
Cliff nechal meč mečem a přinutil psa polézt dál.
Následující přerušení způsobila až krychlovitá stavba, v níž Cliff rozeznal atomizační pec. Vřelo to v ní. že se psu naježila srst. Opodál se válel v tubách finální výrobek, jako nějaké smetí.
Přitiskl psa ke stěně, jednou z tlapek si přitáhl jednu z tub a sevřel ji.
Barmanův pach dráždil. Mnohem více psa, než jeho. V polootevřené tlamě se natvořily shluky slin, které se již neudržíc kapaly dolů na zem.
Tři táhlé signály psa málem ohlušily. Dávka je hotová!
"Osm pro trojku," burcoval hlas přímo nad ním.
"Zase?" zeptal se s pousmáním jiný, "no ti teda budou vypadat, radši je hned zkasíruj, než se nám tady úplně zlomí. Počkej, podám ti lístek."
K psovi se začala sklánět obrovská hlava. Na nepatrný moment se jejich pohledy střetly. Barman však už nebyl schopen zastavit poslední pohyb, který ve svém životě udělal. Přestože si pudově uvědomil, že ten pes se na něj dívá nějak podivně. Ano, v psích očích uviděl pohled člověka, který vždy vítězí.
Nestačil už nic. Psí tělo vší silou narazilo na tubu s drogou. Tenký uzávěr neudržel tlak a lehce praskl s tím, že téměř celý obsah tuby vystříkl svou kašovitou směs do pootevřených úst a na vetší část hlavy nakrátko ostříhaného vraha.
Ten padl bez hlesu na kolena a lhostejně, téměř s pobavením se díval, jak se mu psí tesáky zakusují do poddajné struktury krku, drtí chrupavky, prokusují tepny. Bylo to kruté, ale Cliff se na to nevzrušeně díval psíma očima. Nepociťoval lítost, nebylo totiž nad kým.
Uběhly dva měsíce.
"Pane Stave máte jít dál." oznámila sekretářka energickému třicátníkovi v dlouhém plášti, jenž se ji snažil už půl hodiny, oblažit svou genialitou. Marně.
"Dobrý den," pozdravil a rázem byla pryč veškerá výřečnost a odvaha.
"Posaďte se," vybídl ho strohým hlasem generální šéf a majitel koncernu Souswik, " co vás sem přivádí tak neodbytného, pane Stave?"
Henry Stave se ještě víc schoulil. Bál se pana Nia živočišným strachem, kdykoli ho uviděl, avšak nikdy si to nechtěl připustit.
"Pa, pamatuje te, te, " začal ke všemu koktat, "si kausu Cliff Haper?" vydechl s obtížemi.
Pan NIa se nachvíli zatvářil, jakoby na něco ošklivého vzpomínal a řekl, "Ano, co má být? Sám jste mi přeci hlásil, že je vše vyřízeno!" Na poslední slova přiložil pan Nia zvláštní důraz, až to se Stavem trhlo.
"Najal jsem dle pokynů," začal omlouvačně a kradmo sledoval, zda ho pan Nio poslouchá, "pět vykonavatelů, bez záznamů u státní policie i víry, jako vždy čisté osoby, pane."
"Tak nezdržujte. Nemám tolik času jako vy. K věci pane Stave, k věci," povzbudil jej Niův hlas, po chvíli nevhodného ticha.
"Jsou mrtvi," vybreptl Stav, "všichni dojednoho povražděni. Jednička byl nalezen z roztrhaným hrdlem hned v den, kdy dostali Hapera. Dvojka byl svržen pod mobil. Trojka předávkoval trochem, ale on ho nikdy nebral. Čtyřku složili až na pitevně, jak byl potrhán od divokých psů. Pětka je už měsíc nezvěstný, předpokládám, že je taky mrtev."
"Náhoda," přerušil ho pan Nia.
"Vyloučena pane. Přímá souvislost v intervalech pěti až sedmi dnů. Žádné otisky, žádní stopy. Vše s nádechem surové bestiality. Nechtěl bych se mýlit, ale vypadá to na nějakého psychotika, nebo snad na robotika." Pan Nia se opět na chvíli zamyslel, než řekl. "Psychotik, nebo robotik, jak se mi tady snažíte naznačit, stojí peníze. Hromady peněz, které jen tak někdo nesežene. A pokud je mi známo Haper neměl rodinu, byl náš. Tak mi tady Stave nepředkládejte nelogické teorie. Fakt, že jsou ti břídilové mrtvi, mne nezajímá. A pokud nemáte konkrétní výsledky, tak odejděte."
Pan Nia se vrávoravě postavil a naznačil Stavovi, že má odejít.
"Ale pane Nio, on může jít i po vás," řekl Henry a zůstal sedět dál. Pan Nia se posadil rovněž.
"Jak to myslíte?" obrátil se na Stava víceméně diplomaticky.
"Mám to z tajných dat policie. U trojky v bytě, kde ho našli, se našlo i něco jiného. Bylo tam mnoho Trochemu v tubách k okamžitému použití. Ty tuby byly chaoticky poházeny po zemi, ale přesto tvořili jediné slovo. Vaše jméno, pane." Stav vzhlédl. Znal totiž pana Nia dobře, aby věděl, jak se obává o svou bezpečnost a o život.
Jenže pan Nia se opět jen na chvíli odmlčel a pak řekl. "Děkuji vám pane Stave. Ale o svou bezpečnost se postarám sám. Vy se postarejte o tu pětici. Víte, jako to myslím?!"
"Ano pane Nio," odpověděl tupě Stave, jenž ještě plně nechápal význam Niových slov. "Mohu vám k ochraně poskytnout ty nejlepší lidi," navrhl Stav.
"Ne, děkuji. Běžte!" pokynul prudce rukou, až se mu z předloktí smýkl volný rukáv kimona.
"Jste zraněn!" vykřikl Stav, když uviděl zahnědlou červeň na kost rozervané a rýhami zubů rozervané ruky.
"Toho si nevšímejte a vypadněte!" schovával Nia ruku zpět pod rukáv.
"Ale potřebujete.."
"Ven!"
"Jak poroučíte pane." Stav zasalutoval a vykročil k vzdáleným dveřím.
Ale něco, intuice či šestý smysl, jak se tomu říká a Henry ho rozvinutý měl, ho zastavilo, jakmile vyšel ze zorného pole pana Nia, do takzvané odbavovací místnosti.
Tam napjal sluch a čekal, co se bude dít. Nebylo to tady v pořádku a on chtěl vědět co možná nejvíc. Pravda byl zmaten, ale také byl jedním z nejlepších detektivů pana NIa.
Stál a čekal. Najednou zaslechl slabounké zapískání. Pak, jakoby ho polili ledovou vodou. Něco se o něj otřelo. Jen ztěží zadržel výkřik. Ale nic vážného se nestalo. Pouze se mu kolem nohou protáhl tichým, malátným krokem malý psík. Vychrtlé tělo ukazovalo na prošlé strádání.
"Pojď k pánovi Kerbere," zaslechl hlas pana Nia. Stave našel v sobě ještě trochu odvahy a kradmo nahlédl nazpět do místnosti.
Psík se došoural ke stolu, za kterým seděla stařecká postava pana Nia, skočil mu na kolena a z nich na stůl. Tam se na mramorové desce natáhl, z tlamy mu vypadl jazyk a odkryté tesáky se obnažily do úsměvu.
Ruka pana Nia ho začala hladit po hřbetě, přičemž se třásla, jakoby ji procházel slabý proud energie.
Stav se odklonil zpět. Nevěděl, co si o tom má myslet.
"Blázen," neodpustil si přece jen, když ho sekretářka vyprovázela ven.
Také jste si všiml, pane Henry," rozloučila se s ním neskrývanými sympatiemi v hlase.
"Dnes již nechci nikoho vidět. Můžete jít domů, slečno Apraniová."
-Arpaniová ty senilní hlupáku- pomyslela si na jeho adresu. Nikdy se nestávalo, že by si pletl její jméno. Přece jenom stárne.
Poté co vyšla ven z apartmá společnosti, dveře se za ní hermeticky uzavřely a nikdo, dokud mu pan Nia neoznámí neustále se měnící kód, se dovnitř nedostane.
Pan Nia se zvedl, těžce uchopil psa, který usnul přímo na stole a přešel do své ložnice. Ač se to nezdálo, byl unaven mnohem více než pes. Sotva se dovlekl k rozložité posteli a pak se na ní s radostí svalil.
V lidském, Niově těle, zmítaném doposud nedokončenými transformacemi, již natrvalo zavládl někdo jiný. Jmenoval se Cliff Haper.
Tenkrát, když mu hlava praskala pod nekonečnými pokusy se sebou samým, si ani v tom nejmenším neuvědomil, že se stvořil téměř nesmrtelným.
Porazil je všechny - víru, společnost, Nia i sebe. Než k tomu došlo, musel strávit mnoho dnů a nocí bez odpočinku.
Přepínal psí organismus a slídil se zvířecí neústupností po zosobnění zla, co zastínilo veškerý jeho život.
Během týdnů poznal každý Niův krok, znal na sekundu přesně neměnný denní režim, zvyky, i ty z mála úletů, co devadesátiletý stařec dopřával svému tělu.
Musel to znát, než se rozhodnul zaútočit.
Dlouho a do úmoru nacvičoval, opakoval útok, akci, která v konečnosti měla rozřešit jeho bastardský úděl.
A tu pak provedl bezchybně.
Dostal se odpadní stokou do Niova apartmá, vyčkal den a noc. Teprve pak se vrhl na Nia, v době kdy prováděl raní koupel, kterou s ním nesdíleli osobní strážci.
Myslel na Adama, na Auru i na sebe, když do trhané roky proudily decilitry speciálně natvořených slin, promíchaných s trochenem, aby se určené buňky okamžitě vydaly na konqiskadorskou pouť organismem člověka. A na rozhodujících místech svedly několikahodinovou bitvu s imunitním systémem Niova těla, v které musely zvítězit a jak Cortéz dobyvatel stanout v mozku pana Nia.
Vše bylo dokonáno, karta se obrátila. Cliff Haper byl zase člověkem po měsících strávených v psí inkarnaci. Jeho tělo sice nebylo výstavní, ale mu stačilo, že žije a kdo ví, co bude za týden, za rok. A tělo Henryho Stava se mu velice zamlouvalo. Možná už zítra.
Stařeckýma očima sledoval blankytný strop nad sebou. Cliff nepřemýšlel nad ničím, nebyl už Kerberem - hlídačem smrti. Stal se něčím jiným, čím, to ještě přesně nevěděl.
Dítě zavrnělo. Oba dva k němu s přemáháním vzhlédli. Pes, protože k němu patřil celý život, člověk, ten ho miloval....