Všechno na té planetě bylo dokonale neškodné. Tak neškodné, že průzkumné týmy po několikadenním studiu vzduchu, baktérií, vegetace a vůbec povrchu milostivě povolily i nám, pomocnému personálu, krátkou procházku. Šéfové nás rozdělili na dvě skupiny. Nezbytná opatrnost. Kdo by se o vážené piloty a navigátory a vědce staral na zpáteční cestě, kdyby nás tu přece jen něco sežralo!
Šlapala jsem v ochranném obleku, což není skafandr, ale i tak je to těžký jako kráva (pravil Kryštof), za svým drahým. Ten se co chvíli otáčel a podával mi ruku v neohrabané rukavici, abych mu nespadla do nějaké díry, a culil se jako sluníčko. Napadlo mě, že Rikina u obrazovek na lodi zuří. Chtěla Kryštofa do své skupinky, kterou povede na vycházku zítra, ale on se nedal, prosadil svou, a tak jsme teď spolu poklusávali za naším velitelem Tertrem. Poslušně jsme na povel zírali na kobaltově modré skály, červenou hlínu a černočervené listy rostlin, kroutící se nám pod nohama, jako by neuměly růst nahoru. "Hele, kapradí," zašeptal Kryštof. Mrkla jsem na tu bylinku. Se značnou dávkou fantazie to mohlo být kapradí. Červené, a ještě stočené do nepravidelné spirálky. Možná se časem rozvine, ale to my už tady nebudeme. Přišlo mi líto, že nic z toho, co je kolem nás, už neuvidíme a nedozvíme se, jak to dopadlo. Odejdeme uprostřed filmu. Zvedla jsem hlavu, protože se mi zdálo, jako by něco na šedivém nebi soucitně pokývalo. Mrak. Nebude pršet? Za těch osm dní, co jsme tu, ani nekráplo a meteorolog to nějak vysvětlil. Tihle vědci vám vysvětlí úplně cokoli. Já u jeho výkladu usnula. Večer předtím jsem prováděla povinnou kontrolu lékárny a zdravotnického materiálu, protáhlo se mi to, a pak mě ještě rušil Kryštof, což mi samozřejmě moc nevadilo... No a když během naší procházky padla mlha a začalo mrholit, byl z toho vědec dočista na větvi a řval prý na nás, ať se honem vrátíme. Jenže my neslyšeli. Spojení s lodí se přerušilo. Byli jsme stěží dva kilometry od rampy, a Tertr mávl rukou, ušklíbl se a řekl: "Až támhle k těm skalám. Je tam báječný jezírko." Zatvářil se skoro poeticky, na geologa. Kryštof natáhl ruku, chytla jsem se ho, a už jsme se nepustili. Co kdyby mlha zhoustla a my se navzájem ztratili! To mě děsilo nejvíc ze všeho. Ještě po letech se mi zdávaly sny o tom strachu.
Jezírko bylo úžasně zelené od vodních řas, v mlze se napůl ztrácelo, na březích rostly ty zkroucené kapradiny a Kryštof vydechl: "Karbon!" Vzduch byl teplý a vlhký, jo, přesně takhle si představuju karbonské období na Zemi. Fakt. Sundala jsem si rukavici, a když se Tertr nedíval, ponořila jsem prsty do vody. Byla teplá a hustá. Tertr zařval, až jsem do ní málem spadla. Nadával mi ve své nesrozumitelné mateřštině, jako by naráz zapomněl geoling, a já se klepala, co mi poví, až si vzpomene. Nedošlo k tomu. Protože z jezírka vystoupil drak. Byl veliký, větší než slon, měl jasné, klidné oči, duhový hřeben na ještěří hlavě a vylézal na břeh velice obezřetně, aby nás nezašlápl. Všichni jsme se báli, jak by ne, ale kdo měl foťák, fotil, kdo měl kameru, natáčel. Jestlipak v karbonu byli dinosauři? Myslím že ne. Stejně mi připadal chytřejší. Naklonil ke mně hlavu, ty oči měl vážně moc krásné, a říkal mi, ať se nebojím. Vyvracela jsem si krk, abych na něj viděla, a Kryštofovu ruku jsem nepustila. Drak z toho měl radost, z toho, jak se pořád držíme. Potom mi povídal ještě něco, někde to mám doma, jak jsem kdysi sepisovala své paměti, ale právě teď si na to nevzpomenu, a není divu, když už vím, že je to sen, že se mi zdá jeden z mých posledních snů, protože umírám a až otevřu oči, uvidím ty spousty hadiček a blikajících a pípajících přístrojů a na monitorech svoje vlastní EKG a EEG a poznám, že se moje srdce ani mozek nějak extra nesnaží. To je ostatně dobře.
Tehdy, před lety na cizí planetě, jsme zbaběle a hloupě zdrhali. Já nechtěla, ale táhli Kryštofa, a on zase mě. Někdo ječel hrůzou, kdosi se pokoušel střílet, a potom na lodi všichni vykládali cosi o jakýchsi stínech, které slétly z nebe a nalepily se na nás dva, tedy na Kryštofa a na mě. My žádné stíny neviděli. Zůstali jsme trochu pozadu, asi že jsme se báli míň než ostatní, a ohlíželi jsme se po drakovi. Následoval nás pomalým, ladným krokem, mával ocasem, ozodobeným duhovým hřebenem o něco širším než na hlavě, a tvářil se smutně. Nespěchali jsme od něj. Asi jsme si ještě chvíli povídali, schovaní v mlze, a odtrhli jsme se, až když z rampy sjel tank s našimi chrabrými vojáky - lovci. Tak těch jsem se doopravdy bála. Vojáků já se bojím odjakživa. A pak nevím. Byla tam spousta krve a nás izolovali na ošetřovně a cpali do nás léky na uspání, přestože jsem jim tvrdila, že nás tím zabijou. Nezabili, ale to nebyla jejich zásluha.
Někdo mi vlezl do snu, ale nezlobila jsem se, ono to už bylo ošklivé. Moc ošklivé, skoro jako tohle umírání, pomalé a bez Kryštofa. Můj nejmilejší. Cos to udělal... Ten doktor to myslel dobře, asi nechtěl, abych věděla, že umírám. Nikdo mu nevysvětlil, že jsem se celé roky živila tím, čím on. V posledních dvaceti letech už ne, museli jsme se skrývat stále důkladněji a důmyslněji, ani vlastní děti o nás nevěděly... Zkusila jsem se usmát, ale toho mladíka to vyděsilo. Tak jsem zavřela oči.
Zpáteční cestu jsme přežili, zato zbytek naší nešťastné výpravy v dešti ne. Zemřeli na zápal plic, na náhlé mozkové krvácení, na infarkt, na zcela neuvěřitelné nemoci, když uvážíme kritéria výběru do posádky kosmických lodí. Přivítání bylo ošklivé. Kryštof a já jsme pro velké pány z Kosmického výzkumu představovali jakousi vinu. Nevím, asi nám měli za zlé, že žijeme. Neměli jsme se dobře. Nikdy. Těžko jsme sháněli práci, většinou jsme se uchytili jen na podřadných místech, o která nikdo nestál, a vždycky jsme měli za patami jejich lidi a jejich nenávist. Vlastně jsem se jim mohla pomstít pořádně, ale neudělala jsem to. Drak by si určitě nepřál, abych jeho daru zneužila. Jenom jednou jsem už nevydržela. Přidala jsem se k davu lidí, co si šli prohlédnout výstavu starých kosmických lodí. Byla tam i ta naše. Dívala jsem se na ni a přála si, aby celá zrezavěla. Stála jsem tam se svým přáním dlouho, lidé do mě vráželi a vrčeli na mě, a odešla jsem, až když se na plášti lodi ukázala první tmavá skvrna s drsným povrchem. Zbytek mi Kryštof přečetl z novin. Rez se chytila i těch nenepravděpodobnějších kovů. Začala pochopitelně hlodat v oceli, sežrala ji, a jak byla při chuti, pokračovala dál a hlouběji. Z lodi zůstala hromada šrotu, z níž vyčnívaly keramické a plastové součásti. Myslela jsem, že jich bude víc. "Snad tě nikdo nepoznal," vzdychl Kryštof a pustil z pásku varhany. Z pásku, protože varhany dneska na kompaktech neseženete. Drželi jsme se za ruce. Tehdy na mě přišli a nepříjemně mě vyslýchali, ale nakonec z toho nic nebylo. Naštěstí nikoho nenapadlo spojit si rezavou loď se zrezavělým, rozpadlým trezorem v takové malé bance, ani teď bych neprozradila, kde to bylo, ještě by s tím otravovali naše děti, no, my tehdy byli opravdu v zoufalé situaci, ne vlastní vinou, vyrazili nás oba z práce po zásahu jejich člověka, ty černé slušivé uniformy kosmické policie, škoda že neumím na dálku ničit textil, to byste byli hned nahatí, vy hoši s prázdnými, sebevědomými obličeji... Ostatně v tom trezoru moc nebylo. Taktak. Holé přežití. Nikdy jsme neměli víc. Ale žili jsme. Uplynulo padesát let, pánové z Kosmického výzkumu, co nás tolik nenáviděli, pomřeli na senilní demenci nebo co, mladší nástupci ve funkcích už na nás kašlali, mohl být klid, mohli jsme začít konečně žít. Jenže přišla ta novinářka. Měla detektivní talent. Byla krásná, jak jinak. Oni si vybírají krasavice, ne? Třeba je poskytují jako přídavný honorář důležitým mužům, co by byli hodně nesdílní, nebýt nabízených půvabů. Kryštof si myslel, že na ni nebere, smál se mým obavám, mé žárlivosti, bavila ho moje nejistota. Myslel si, že si s tou dívkou pohrává. A zatím si hrála ona s ním, kočka s myší, a on byl myš...
Vzpomínky se přetrhly. Mám horečku. Kolem čtyřiceti, poznám to. Proč se ten mladík tolik snaží, aby mi ji srazil? Proč mi komplikuje umírání? Přišel na chytrou věc, taky jsem to tak dělávala, dal infuzi do ledničky, a teď mi ji pustil kanylou do krční žíly, ledovou a protivnou. Surovče, chtěla jsem mu říct, ale neměla jsem sílu. Proč bych ksakru měla žít, když Kryštof už není? Přes padesát let nesmrtelnosti, to nám daroval drak. Nám oběma.
Kryštof s ní byl celou noc, poprvé jsem byla úplně sama a bylo mi strašně zle. Vrátil se jako stařec a umřel mi v náručí. Nevolala jsem záchranku. Dívala jsem se mu do očí a všechno jsem mu odpustila. To mně pak zavolali doktora, moji dobří a hloupí sousedé. Když mi klesne horečka, představuju si, jak asi vypadám. Žádná sranda, řekl by Kryštof. Zestárnout naráz o padesát let... Nebo víc? Už si nevzpomenu. Teď už to nespočítám. Neměli draka zabíjet. Zabili ho? Jo, asi zabili. Bylo tam tolik krve. Jako by se monitory červenaly. Rudly tou děsnou hanbou. Co teď? Myslím, protože mi klesla horečka. Aha, ten nápad s ledovou infuzí. Myslím, musím toho využít. Nechají mě tady uvázanou na hadičkách a drátech, mezi pípajícími přístroji, tohle by mi drak nepřál. Ach jéje. Proto mi dal ten druhý dar. Proto! Líbili jsme se mu, my dva s Kryštofem, že jsme se tak pořád drželi za ruce, chtěla bych teď držet jeho ruku, jenže ta už není, ani drak není a nesmrtelní jsme byli jedině oba, spolu... Konečně jsem věděla, co musím udělat. Ty přístroje mají určitě kovové součástky. Zadívala jsem se na ně.