"Nevěřme bezhlavě všemu, co se vydává za vědu," píše Václav Semerád ve svém článku "Globální oteplování, Ozonové díry (a polednice)..." A také "Dogmatici to mají odjakživa jednodušší." Sám bych to nedokázal vyjádřit lépe. Bohužel to je to jediné, v čem se s ním shodnu.
Jeho cílem je odmítnout "téze" o hrozbě skleníkového efektu a ozónové díry. Činí tak zvláštním způsobem: neútočí na vlastní jádro těchto modelů, ale na okrajové detaily, fakticky jenom podpůrné příklady, a jejich vyvrácení či spíše "vyvrácení" má za důkaz nesprávnosti celku.
Není pravdou, že Venuše je příkladem skleníkového efektu, říká p. Semerád. Poloměr její oběžné dráhy činí 0,723 AU, takže dostává na jednotku plochy zhruba dvakrát (přesně řečeno o 91%) více energie plochy než Země. Ta má průměrnou povrchovou teplotu zhruba 300 kelvinů (pěkně prosím, žádné "stupně Kelvina" soustava SI nezná), takže na Venuši by i bez skleníkového efektu by měla být teplota ("upozorňuji, že tady je bezpodmínečně nutno použít absolutní stupnici") cca 600 K. Tolik Semerádova úvaha. A jak obstojí ve zkoušce středoškolskou fyzikou?
Bohužel (pro něj), ve fyzice je řada (možná dokonce většina) kvantitativních vztahů příčina-následek nelineárních, a závislost mezi příjmem energie a teplotou je jedna z nich. Přesnější by bylo mluvit o toku než příjmu energie: kdyby planeta energii jen získávala, teplota by stále rostla nade všechny meze ("Kdyby byla sluneční energie dopadající na Zemi využita na 100%, pak by se na povrchu vytvořila za pouhých 500 let kilometrová vrstva roztavených hornin." Petr Jakeš, Planeta Země, Mladá fronta 1984, s. 118). I p. Semerád hovoří o "ustavení rovnováhy": ta nastane tehdy, když se množství energie, přijímané planetou od Slunce, rovná množství energie, které se planeta zbaví. Příjem, jak p. Semerád správně vypočetl, závisí pouze na závislosti od Slunce - nepřímo úměrně její druhé mocnině. Ale ztráty nejsou přímo úměrné teplotě, trojčlenku tu nejde použít.
Jak jistě ví i p. Semerád, v meziplanetárním prostoru je vakuum, znemožňující přenos tepla vedením či prouděním; planety mohou ztrácet energii jen zářením. A zářivý výkon (jak možno nalézt v každé dobré encyklopedii nebo kompendiu fyziky pod heslem Stefanův-Boltzmannův zákon) roste se ČTVRTOU MOCNINOU absolutní teploty! Jinými slovy - a na úrovni abstrakce opomíjející to, že planety jsou nehomogenní materiálově i teplotně a jejich zářivé vlastnosti patrně nebudou zcela nezávislé na teplotě - kdyby Země obíhala kolem Slunce po dráze Venuše, její teplota by byla pouze 1,91^(1/4) krát vyšší, tj. zhruba 350 K.
I p. Semerád přiznal, že jeho výpočet nevysvětluje povrchovou teplotu 480 stupňů Celsia úplně ("je pravda, že teplota Venuše je díky dalším efektům vyšší"), ale oxid uhličitý tvořící více než 97% atmosféry smetl se stolu jako "minoritní jev"; důležitější jsou podle něj "zcela jiné skleníkové plyny" (jako snad dusík? nebo hélium, neon a argon, přítomné v koncentraci několika desetitisícin procenta? - viz Hlad a Pavlousek, Přehled astronomie, SNTL 1990), z nichž uvádí jen oxid siřičitý - doufám, že si ho neplete s kyselinou sírovou, vyskytující se v mračnech ve výškách desítek kilometrů.
Metoda, s níž se p. Semerád vypořádal se stoupáním hladiny oceánů, připomíná častou chybu studentů matematiky, totiž obrácení implikace; zahájení důkazu u kýženého cíle a vyvození, že z něj "vyplývá" i východisko. Ano, je pravdou, že kdyby teplota všude na Zemi stoupla o 40 stupňů Celsia, teplota v Antarktidě by se dostala nad nulu a ledovce by valem roztály, ale lidstvo v mírném pásu, sužovaé (v horkém létě) sedmdesátistupňovým vedrem, by mělo jiné starosti. NENÍ pravdou, že to je nezbytná podmínka. Následující odpověď je sice jen letmo nahozená a bez podrobnějšího numerického rozpracování, jež by ostatně vyžadovalo značně komplikovaný teoretický podklad, ale na úroveň Semerádovy úvahy (o jejímž přinejmenším bohémském přístupu k rigoróznosti argumentace vypovídá i to, že na začátku počítá s ledovci v Grónsku a Kanadě, které v dalším kroku zanedbá, ale dosažený mezivýsledek používá dál) docela stačí. V první řadě, aby lidstvo začalo mít vážné problémy, zdaleka nemusí hladina oceánů stoupnout o celých 90 metrů - běžte se zeptat do Polynésie, Holandska či Benátek. A aby začala hladina oceánů stoupat, zdaleka nemusí "masívně tát" ledovce v celé Antarktidě - stačí, aby se (třeba i jen v letním období) podstatně zvětšilo odlamování plovoucích ker z pevninského ledovce; oceán je obrovský tepelný rezervoár, takže nakonec roztají, i když je proudy neodnesou do tropů. Ví p. Semerád tak spolehlivě, jaký je mechanismus vývoje ledovců a jaký nárůst teploty by stačil k vyvolání takové změny? Vyzná se v komplikovaných dějích v zemské atmosféře do té míry, že může s jistotou tvrdit, že oteplení by bylo na každé zeměpisné šířce stejně velké? Já, přiznám se upřímně, nikoli.
Nehodlám zpochybňovat Semerádova tvrzení o ozónové díře prostě proto, že o problému dost nevím. Bohužel ani on neuvádí pramen, z něhož své údaje čerpá, s výjimkou občasného zvolání "(Prokázáno)". Za pozornost však stojí tatáž argumentační metoda: P. Semerád nenapadá empirická data o chemických reakcích freonů s ozónem, úbytku ozónové vrstvy nad póly nebo slepnutí patagonských ovcí; "v likvidaci ozonu freony nevěří" kvůli jejich všeobecně uznávané vysoké životnosti. Po r. 1980 prý největší američtí výrobci přestali používat freony a "současně se pozdvihla úroveň ozonu, některé ozonové díry se zacelily, jiné zmizely" (jaký je v tom rozdíl?). Toto opatření se mělo podle klasické teorie projevit až se zpožděním, ale jisté zlepšení nastalo ihned, ergo kladívko teorie nemůže platit (bez ohledu na to, že p. Semerád vzápětí tvrdí, že obě události nijak nesouvisejí). Pokud snad někoho zmátlo tvrzení, že zlepšení nenastalo ani po deseti letech, dovoluji si upozornit, že USA, zejména v době těsně před přechodem na jiné technologie, nebyly jediným uživatelem freonů; čísla o jejich celosvětové produkci před a po by byla užitečnější.
Podobnou logiku má i další argumentace: ozón vzniká a zaniká sám od sebe už odjakživa, totiž "od pravěku", tak jaképak ničení freony; a navíc - vždyť v Antarktidě se přece žádné nepoužívají, dodává udiveně p. Semerád, jako by nikdy neslyšel o všeobecné atmosférické cirkulaci. Na pólech je málo ozónu prostě proto, že "sluneční paprsky tam jsou příliš slabé - bodejť by ne, když přicházejí po tečně". Na severním pólu je pak ozónová díra menší, jelikož je "více ovlivňován mořem, hlavně Golfským proudem". Musím říci, že jak Golfský proud dokáže odchýlit sluneční paprsky od tečny, mi uniká.
Celkem vzato, Semerádův článek je jen jinou variantou známého Klausova výroku, že ekologie není věda a skleníkový efekt je výmysl vědců, proneseného po návštěvě experimentálního skleníku. Snad s tím rozdílem, že na rozdíl od Klausova povýšenectví čerpá p. Semerád naopak z životního postoje, v českém národě pohříchu až příliš rozšířeného, že "ti nahoře" chtějí "nás obyčejnský lidi" oblbnout, ale náš zdravý selský rozum je vždycky neomylně odhalí. Bez primárních dat nebo schopnosti jejich realistické interpretace se klidně obejdeme...
(Projevem tohoto přístupu je kromě sebejistého fušování do širokého pole vědních disciplín, kde k exaktním oborům se už zcela samozřejmě přidávají humanitní, u intelektuálnějších mluvčích i využívání metafor, což je silný nástroj zkroutitelný k jakémukoli účelu. Všechno je to vidět v závěrečném odstavci: p. Semerád hned chválí účinnost paroplynového cyklu a hned zatracuje kogenerační jednotky, kritizuje brazilskou vládu za to, že kvůli výrobě biopaliva údajně vymýtila tisíce hektarů deštného pralesa, a ignoruje, že dřevařským společnostem a pěstování potravinových plodin jich padly za oběť milióny. A program masové výroby železa v malých píckách existoval v Číně v období tzv. "velkého skoku kupředu". Kulturní revoluce byla o 10 let později a o něčem jiném.)
Jistěžě se o skleníkový efekt a ozónovou díru vede mnoho odborných sporů a řada otázek dosud není jednoznačně rozhodnuta. To je však proto, že jde o tak komplexní a obtížně modelovatelné problémy. Trojčlenka na ně nestačí...