Na WWW stránky extropistů mě BVer upozornil poprvé někdy loni před prázdninami, kdy jsme spolu debatovali o budoucnosti lidstva. Neměl jsem tehdy optimismu nazbyt a na mých reakcích to bylo znát. Dnes si myslím, že je můj přístup k životu mnohem pozitivnější než tehdy, ale přesto jsem se k prostudování originálů přednášky na kterou jsem byl upozorněn neměl dost času. Zařekl jsem se tedy, že až BVer přednášku přeloží (což sliboval už delší dobu), pečlivě ji prostuduji a o zjištěných faktech popřemýšlím.
Shodou okolností jsem se mezitím začal trochu zabývat problémy kolem vzniku a udržování sekt. Na toto téma jsem dokonce sepsal poněkud neumělou stať, která se v AZinu objevila někdy v listopadu loňského roku. Tehdy jsem se zamýšlel nad správnou ideologií, nad tím, jak to zaonačit, aby lidé zakladateli sekty poukazovali velké částky peněz atd.
Když jsem se konečně dostal k přečtení extropistických přednášek, začal mi trnout úsměv na rtech. Zpočátku jsem si říkal, že jsem stižen nějakou zvlášť nebezpečnou formou paranoie, ale jak jsem pokračoval ve čtení zjišťoval jsem, že celkové ladění, styl i forma, jakou jsou čtenáři předkládána fakta a jak jsou z nich vyvozovány závěry, přesně odpovídá tomu, jak jsem si představoval ideální úvodní přednášku pro založení sekty. Dokonce je v mnoha směrech lepší.
Tehdy jsem navštívil stránky extropistů a hledal jsem něco, co by celou teorii usvědčilo ze ziskuchtivého využívání lidské touhy po sebezdokonalení. Našel jsem však jen odkaz na několik publikací a jakýsi magazín, který se zabývá extropistickými principy. To po čem jsem pátral - programy přednášek a jejich ceníky - jsem nenašel. Je možné, že pocit, že extropismus je možná o něčem jiném než jen dynamický optimismus, je můj subjektivní dojem. Možná ale ne a pak považuji za vrcholně důležité upozornit na své pocity z celého článku i ostatní, kteří by se snad mohli stát členy sdružení, které z nich bude tahat peníze a prát jim mozek.
Dále budu komentovat jednotlivé pasáže přednášky a snažit se ukázat, že v nich může být skryto víc, než se na první pohled zdá.
Jeden z pěti základních principů extropismu je dynamický optimismus (D.O.), který můžeme definovat jako "Pozitivní, posilující a racionální vztah k individuálním a kolektivním možnostem". Tuto definici musíme chápat v kontextu následující diskuse, protože "optimismus" se užívá v rozmanitých významech. Hlavním cílem této eseje je objasnit podstatu tohoto typu optimismu, vhodného pro racionální extropiánskou filosofii, a odlišit ho od velmi povrchního, podobného postoje víry, který je běžný v náboženstvích. Vysvětlením D.O. ozřejmíme, jak se tento princip vzájemně podporuje s dalšími extropiánskými principy, zvláště pak s neomezeným rozvojem a sebetransformací.
V tomto odstavci můžeme pozorovat v zásadě dva jevy: jednak se hned v první větě slibuje vylepšení a dosažení lepších výsledků a jednak se extropie a DO promptně distancuje od zprofanovaných a nevědeckých učení. V závěru pak nadhazuje možnost jakéhosi "neomezeného růstu", který je už ve své podstatě nesmyslný (k tomu se ještě vrátím).
"Nejsem ani optimista, ani pesimista, jsem realista" - rozumně znějící věta by měla vyjadřovat oddanost pravdě, správnému úsudku a racionalitě. Toto tvrzení je problematické, protože si osvojuje termíny vztahující se k čistě gnozeologickým metodám správného odhadu, podceňování, nebo přeceňování správných závěrů.
Zde je čtenáři vsugerována otázka: "Jsi optimista nebo pesimista?" Postup, který byl použit je velmi nenásilný a dále je doložen odkazem na jakousi Ayne Randovou, ovšem uvedení zdroje (název publikace, kdy a kde vyšla) už chybí. Tímto odstavcem nám autor dává vybrat - buď jste optimisty, pak si spolu budeme rozumět, nebo jste pesimisty pak je potřeba abyste se změnili, protože (jak se dovíme dále) pesimismus nepřináší nic pozitivního. Něco jako realismus, tedy zlatá střední cesta, neexistuje buď jste bílí (optimisté), nebo černí (pesimisté).
Optimismus a pesimismus - osobní charakteristiky obsahující jak psychologické, tak znalostní hlediska - jsou vtěleny do postojů řídících jednání. Hluboce ovlivňují uvažování, chování, štěstí a úspěch osobnosti.
Abychom nezapomněli o co tu vlastně jde - o náš osobní prospěch a blaho - je nám znovu připomenuto, že na tom, jaký je náš přístup (optimista-pesimista) závisí naše kariéra, náš pocit štěstí.
Optimisté jsou tolik zaneprázdněni zajímavými, povzbuzujícími a posilujícími myšlenkami, než aby se zabývali strádáním, které nemohou zvládnout.
...
"Pesimista je člověk, který se cítí špatně, když se cítí dobře, protože má strach, že se bude cítit hůře." (anonym). Pesimisté mají filtr opačně nasazený, zaměřují se na vše, co by je mohlo znepokojovat, frustrovat, nebo zraňovat. Pokud se něco daří, je to podezřelé. Pokud se něco nedaří, znamená to, že to bude ještě horší. Extrémní pesimisté jsou zcela zoufalí, protože si představují, že každá možnost volby je plná číhajících pastí.
Definování přítele - optimista je člověk který se stále cítí dobře a myslí jen na samé dobré věci, jako by jiné než příjemné události neexistovaly. Pakliže existují, není potřeba nad nimi dlouze hloubat - co se pokazilo to se dá zase dohromady.
Definování nepřítele - pesimista je člověk, který je na tom špatně, protože nechápe, že je na tom vlastně dobře. Zdravá dávka nedůvěry je prezentována jako špatná vlastnost, předpoklad, že poruchy se hromadí, je rovněž nesprávný. Nakonec se dovíme, že pesimistou je i člověk který na začátku práce zvažuje negativní důsledky, které by případně mohla přinést. Tady bych jen poznamenal, že kdyby projektanti jaderných elektráren byli optimisté ("Náš reaktor nemůže vybuchnout, protože je náš, proto žádné zbytečné ochrany") bylo by na světě o několik kráterů víc.
Optimisté si málokdy stěžují, pokud to dělají, tak proto, že něco je zcela špatně a stížnosti to mohou napravit. Všímají si příjemných, hodnotných, krásných a osvěžujících částí života, vyhledávají je a pěstují. Neskučí a nebědují nad minulostí nebo nad věcmi, nad nimiž nemají vliv.
Toto mi připomíná reakce některých lidí, když zkritizuji jejich práci: Když jsi tak chytrý, proč to neuděláš líp? Proč? Protože to není moje práce. Je to jejich práce a nejsem-li s výsledky spokojený, není na mně, abych napravoval chyby.
Upozorňovat na chyby - jakékoliv chyby - a nedostatky je velmi důležité už jen proto, že spousta lidí si ani neuvědomuje, že něco dělají špatně.
Je ovšem zřejmé, že člověk, který přehlíží chyby druhých je populárnější než člověk který na ně vytrvale upozorňuje. Sleduje-li někdo průběh konference mensa může vidět, jak Pavel Vachtl vytrvale kritizuje výroky pavědců, příznivců astrologie atd. i když je mu jasné, že jejich názory nezmění. Přesto je jeho snaha velmi důležitá, protože může ostatní upozornit na to, že cosi není v pořádku a dodat argumenty při debatě se zvláště zavilými příznivci pseudověd.
Když opravdu trpí, zvládají situaci prakticky a vyrovnaně. Pesimisté shledávají obtížným vyjadřovat cokoliv kromě pocitu tíhy a beznaděje. Povýšení pesimisté si nestěžují o svém světě druhým, ale také nemohou nijak pomoci šířením melancholie a vrháním cynického stínu na přesvědčené prožívání ostatních.
Nejprve jsou vyjmenovány kladné vlastnosti těch dobrých (optimistů) a pak negativní vlastnosti těch špatných (pesimistů), plus jejich špatný vliv na ty dobré.
To znamená, že optimisté chápou meze pouze jako meze v daném kontextu a rozšiřováním kontextu tyto meze překračují. Mohou například akceptovat druhou větu termodynamickou a přesto odmítat nepotvrzené důsledky, jakými jsou nedosažitelnost nekonečné délky života a myšlení.
Tento odstavec připravuje půdu pro představy o nesmrtelnosti, nekonečnosti lidských možností atd. Zde jsme utvrzováni, že když někdo řekne, že něco není možné (ať je ve svém oboru sebevětší autorita) nemusí to ještě znamenat, že má pravdu. Toto je v podstatě dobrá idea, ovšem jak je zde podána, vybízí k tomu, abych nevěřili nikomu. Tedy téměř nikomu - jediní lidé, kterým lze věřit, když něco říkají jsou ti, kdo tvrdí, že nic není nemožné.
K neomezenosti života a myšlení bych poznamenal snad jen tolik, že v prvním případě jde spíše o otázku definice identity (viz. úvahy v Lemově Summě Technologie) a v druhém o čistý nesmysl - nekonečné možnosti by vyžadovaly nekonečné prostředky. Ty ovšem nemáme, z čehož plyne, že myšlení je omezeno.
Optimisté jsou zvláště podezíraví vůči domnělým mezím, o kterých se říká, že jsou "posvátné", "přirozené", nebo "část božího plánu". Pasivní optimista může odmítat omezení s poukázáním na zjevení a dogma, dynamický optimista napadá překážku přímým rozumovým úsilím, analýzou a kreativním přemýšlením o problému.
Opět je vyjádřen rozdíl mezi jasně uvažujícím optimistou a tupě omezeným pesimistou.
Optimistický pohled na svět je energizující, povzbuzuje veselost a aktivitu. Ve vysokoenergetickém, optimistickém stavu se s vervou pouštíte do úkolů, protože očekáváte požitek z aktivity a pokrok při jejich řešení. Patrně zde funguje samozaváděcí efekt: zvýšení entusiasmu, plynoucí z optimismu, vede ke snaze a k pokroku, který vyvolává opakovaně více optimismu, v mocném kruhu. Pesimistické uvažování vyčerpává, odrazuje od aktivity, vede ke stagnaci a hlubšímu pesimismu.
Kromě stejné poznámky jako v minulém případě bych chtěl dodat, že když se člověku daří, cítí se dobře ať už je optimista nebo pesimista. Pokud se mu nedaří, je otázka, jak je schopen se s neúspěchem vyrovnat. Někdo potřebuje po rozchodu s partnerkou dva měsíce depresí (které jej ovšem dokáží zbavit všech traumat tím, že prostě "vyšumí" a časem se otupí a přestanou být zajímavé), někdo zapne úsměv a vyrazí na další lov (aniž by se však zbavil emocionální zátěže, která se v něm bude hromadit, až jednou vyplave na povrch spolu s ostatními nevyřešenými krizemi a dotyčného jedince úplně zničí). Nedomnívám se ovšem, že je potřeba abychom všichni byli jakýmisi yuppies, kteří tvrdí, že se cítí dobře i když se jejich svět hroutí. To není optimismus, ale pokrytectví a neschopnost přiznat vlastní neúspěch.
Pesimisté jsou statičtí a konzervativní, vyhýbají se nejistým změnám, protože ty přinášejí všechny možné nežádoucí výsledky. Sebezdokonalování, tato stránka D.O., je spojeno s principem sebetransformace: dynamicky optimistické sebepojetí chápe ego spíše jako proces nikoliv jako neměnný stav.
Neboli: To, že každý sudý den v týdnu změníte své názory není nedostatek, nýbrž cesta k sebezdokonalování. Kdo četl "Takzvané zlo" Konrada Lorenze ví, že téměř u všech živočišných druhů je cesta, která se jednou osvědčila preferována pokaždé. Je to jako kdybychom před sebou měli propast, přes kterou vede jen úzká lávka a místo abychom použili osvědčenou metodu jak se dostat na druhou stranu se pokusili o přechod po rukou, přičemž bychom se ujišťovali tím, že se pokoušíme o něco nového, lepšího a významnějšího. Toto podle mě není cesta k sebezdokonalování ale stupidní hazard. Mohl bych samozřejmě vyjmenovávat další příklady, kdy jsou konzervativní i tzv. dynamičtí optimisté, ale myslím, že to není potřeba.
Dynamický optimista se jako první bude ptát po významu prodloužení doby života, zvyšování inteligence, zlepšování zdraví - budou ho zajímat život prodlužující potraviny, drogy a vědecky vytvořené diety, nootropika, kryonika, uploading a netradiční životní styl.
V tomto odstavci se poprvé objevuje cosi, pro co nemám lepší označení než "směrování toku peněz". Tedy: jste-li dynamickým optimistou, musíte zkusit všechny diety (které vám za patřičný poplatek předvedeme), musíte investovat svůj čas a peníze do kryoniky a uploadingu atd.
Sebevědomí je od dynamického optimismu neoddělitelné. Oboje zahrnuje mínění, že dobré věci jsou možné, protože je můžeme navodit. Sebevědomí vytváří sílu, když je třeba čelit těžkostem, umožňuje pokračovat v úsilí a nakonec obtíže překonat.
Sebevědomí nepodložené úspěchy v dané oblasti není sebevědomí ale trapná křeč. Pokud např. začnu malovat obrazy nebo skládat hudbu a mé výtvory se budou líbit nejen mě, ale i někomu jinému, mám důvod k sebevědomí. Pokud ovšem všechno co vytvořím jsou jen odporné mazanice a pazvuky a nejsem schopen se v tomto zlepšit, pak tvářit se jako velký umělec nebo skladatel považuji za vrchol nejapné arogance.
Dynamičtí optimisté odmítají podobný pasivní, pohodlný a nesmyslný přístup. Zkoumají a přijímají kteroukoliv slibnou strategii pro oddálení či eliminaci smrti. Učí se, jak nejlépe cvičit a provozují to. Dynamičtí optimisté sledují význam diet a nutrientů pro prodlužování života, kryoniky a dalších technik zachování osobnosti, a také uploading.
Znovu se objevuje odsouzení pasivní formy důvěry v konečnost našich možností a odklon k výzkumu, který ukáže, že žádné limity neexistují. Hlavní rozdíl mezi těmito dvěma cestami je v tom, že ta první je zadarmo, kdežto za tu druhou musíte platit. Pro případ, že by se výsledky výzkumu ukázaly být úplně k ničemu, jsme několika předchozími (mnou smazanými) odstavci na toto zklamání připraveni. Pokud někomu dáte tisícovku, protože řekl, že vám ukáže jak vyrobit z olova zlato a místo toho vám pak předvedl jen tyglík něčeho odporného, máte to brát jako daň za pokrok a sáhnout do peněženky pro další peníze.
Organizovaná víra v přesné doktríny je dogma. Náboženství přirozeně vyžaduje dogma: nepochybující důvěru, vzdání se zkoumavého rozumu, kapitulaci odpovědnosti poznávání. To je apel náboženství pro většinu lidí. Podrobení se náboženské víře vás ochraňuje před hledání lepšího pochopení, zbavuje vás břemene intelektuální samostatnosti, zkoumání a řešení problémů života. Nabízí předvařené odpovědi a uděluje zodpovědnost Bohovi, nebo božským silám mimo dosah jedince. Náboženská víra vás osvobozuje od osobní zodpovědnosti při opravdovém rozhodování, ať již intelektuálním či morálním, místo toho, aby nabízela odpovědi. Tato pasivita je podepřena jistotou, jakou jste napájeni, jakmile se připojíte do systému. Je to také samozřejmě náboženská nepochybující víra a intelektuální a morální pasivita, co z člověka dělá snadný cíl pro manipulace náboženskými institucemi.
Další definice nepřítele, tentokráte z řad věřících. Navíc je tu patrná snaha přesvědčit čtenáře o tom, že náboženství vám nedá nic (což není pravda), zatímco DO vám dá všechno (to taky není pravda). Pokud se to nepřežene, je náboženství velmi důležitá součást duchovního života člověka. Protože člověk není s to pochopit svět v celé jeho komplexnosti, má ale přitom současně potřebu vědomí, že někdo tomu rozumí, že se všechno neřítí jen tak samovolně do propasti, hledá útěchu v bohu. V tom nevidím nic špatného.
A chtěl bych poznamenat, že téměř všichni velikáni vědy byli (nebo jsou) věřící.
Žádná konečná osobní nebo institucionální záruka nás patrně nezachrání před plížící se vírou a intelektuální pasivitou, nicméně Extropiáni mohou přijmout určité zvyky a praktiky k obraně proti ní.
Další upozornění na to, že s dynamickým optimismem nikdy nezestárnete, že budete stále čilí a chytří. Stačí málo: navštivte několik našich kurzů, na kterých vám za patřičný poplatek předvedeme jak na to.
Dalším způsobem, jak si udržet vysokou míru optimismu a vyvarovat se intelektuální pasivitě, je postoupit své myšlenky jiným extropisticky založeným osobám k ohodnocení. Takoví jedinci a skupiny pravděpodobně podporují stejné obecné hodnoty a cíle a tak nebudou nepřátelští, nicméně potlačí vaše nespoutané úlety fantazie. Ověřování vlastních názorů ve skupině osob, která je zásadně odmítavá k vašim cílům, případně jim nemůže rozumět, není ani posilující, ani poučné.
Jinými slovy: co vám říkají ostatní vůbec neposlouchejte a věnujte se pouze svým přátelům - dynamickým optimistům. Omezte styk s těmi, kdo vás bezúčelně osočují a přijďte raději mezi nás. Nikoho jiného než dynamické optimisty ke svému životu nepotřebujete, tak proč nepřijet na kamarádské týdenní soustředění v Krkonoších, kde se skvěle pobavíte s pseudopřáteli, kteří se budou usmívat stejně křečovitě jako vy, budou vést stejně banální řeči o svých úspěších jako vy a zaplatí za ten týden stejně horentní sumu jako vy?
Ukazuje se, že většina lidí má hlubokou potřebu jistoty. Jistota přesvědčení, i toto když zmenšuje šance k dosažení důležitých cílů, je mnohem pohodlnější než nejistota. Jistota je konejšivá, protože nevyžaduje akci.
Myslím, že v tomto případě nejde o žádnou konejšivou touhu po jistotě ale o prostou empirickou zkušenost. Jestliže se za několik miliónů let na Zemi nevyvinul žádný nesmrtelný tvor, pak a) to není možné b) to není účelné. Osobně se přikláním spíše k bodu b, protože nesmrtelnost by brzy vedla k přemnožení a rychlému vyčerpání možností biotopu.
V představách o přitažlivém podstatném prodloužení života a prostředcích, jakými jsou kryonika a uploading, se setkáváme s hlubokým nepochopením a nepřátelstvím. Ať je oslovený věřící nebo je ateistou, jeví odpor k vážné a otevřené úvaze o nesmrtelnosti, což je zakořeněno v jeho touze vyhnout se nepohodlí nejistoty, možnosti a volby. Dogmatické přesvědčení o snadném, blaženém posmrtném životě dovoluje věřícím vyhnout se konfrontující smrti.
Zde jsou velmi umně podsouvány jakési názory všem náboženstvím beze zbytku.
Trochu odbočím a dotknu se tématu vylepšování se a zdokonalování.Chci říct, že jestliže jsem proti tomu, aby se lidé dále "vylepšovali", je to proto, že vidím, že dosud neovládají schopnosti a agresivitu, které mají už teď. Nechtěl bych se dožít toho, jak psychicky labilní dítě ve školní rvačce jednou ranou pěstí zabije mého potomka jen proto, že jsem neměl dost peněz na to, abych si nechal udělat vylepšené dítě, které by tu ránu přežilo. Nehledě na to, že by pak bylo sporné, do jaké míry je to dítě ještě moje.
O ostatních metodách vylepšování si myslím to samé - dokud člověk není s to ovládnout se takový jaký je, je nepřípustné aby disponoval ještě většími možnostmi než jaké má dnes. To není zaslepený dogmatismus, ale pragmatismus.
Jistota smrti vám dovolí přestat na ni myslet, smířit se se svým osudem a nevnímat otravná tvrzení zastánců nesmrtelnosti. Uctívači smrti prezentují osobní zánik jako slastné vyvrcholení života, v jehož nepřítomnosti život ztrácí smysl. Efemeralisté nepředstírají, že anihilace je dobrá, souhlasí však s uctívači v tom, že smrt by měla být přijímána důstojně. A humanističtí efemeralisté z tohoto přijímání dělají ctnost.
Samozřejmě, že jednou zemřu a že jsem rád, že se to stane, protože si nemyslím, že bych byl schopen se přizpůsobovat technice a mravům déle než je délka mého života. Už nyní vidím, že mí rodiče nechápou mé zájmy a potřeby, co by tedy bylo za nějakých 100-200 let, kdy by se měli vyrovnat s potřebami mých prapravnuků? Proto považuji smrt za prospěšnou - zbavuje svět zkostnatělého myšlení. Je možné namítnout, že DO takové myšlení odstraňuje, ale co když i DO jednou bude zkostnatělým přežitkem konce 20. století?
Vyžaduje to změnit zvyky týkající se zdraví, seznámit se s mnoha technikami prodloužení délky života, jít proti rodinným a společenským normám, rozhodnout se pro kryonickou suspenzi. Změnit způsob, jakým je využíváme čas a prostředky a přezkoumat všechny priority a přizpůsobit je extropistickým hodnotám.
A opět: Kolik stojí takové kursy, ve kterých se to naučím?
Mohl bych takto pokračovat až do konce článku, ale nemá to smysl. Znovu a znovu bych upozorňoval na více či méně zřejmé bludy. Nemyslím, že všechny myšlenky které jsou v článku uvedeny jsou špatné, ale když jsem psal úvahu o sektách, upozorňoval jsem, že je možné, ba dokonce žádoucí, dát lidem něco dobrého. Dynamický optimismus může dát pocit štěstí a úspěchu. Toho ovšem dosáhnu i já, který se nemusím zabývat tím, jestli budu nesmrtelný nebo ne. I mě zaplavují pocity radosti nad dobře napsaným programem, a to přesto, že jsem frustrovaný, když se mi práce nedaří. I já si dokážu promluvit s kamarády a dobře se při tom bavit, a přesto jsem rád, když mi někdo řekne upřímně co si o mně myslí, i když se mi to nelíbí. Nepotřebuji mít pocit, že patřím do jakéhosi spolku vyvolených, stačí mi, že je mi občas příjemně. A když se cítím zle, vím, že to přejde i bez toho abych se učil nějak speciálně meditovat, nebo se živil mořskými řasami, nebo podporoval výzkum kryoniky.
Ano, v článku je několik dobrých myšlenek, ale to, že se mám z neúspěchu poučit a ne se v něm nimrat, to že když očekávám dobrý výsledek pracuje se mi lépe, než když si říkám, že všechno je stejně k ničemu, tak tohle jsem zjistil sám a nepotřebuji k tomu kupovat extropistický časopis, číst extropistické knihy a navštěvovat extropistické přednášky a meetingy. Nepotřebuji sektu, která mi dá "přátele", protože jsem schopný si je najít sám a nemusím při tom myslet na to, jestli z nich budu mít nějaký užitek nebo jestli mě pochválí, protože přátelé si hledám podle toho jestli je mi s nimi dobře a jestli mi řeknou co si myslí.
Nejsem extropista a doufám, že se jím nikdy nebudu muset stát.