Manipulace

Václav Pícha

Tuto knížku věnuji svým učitelkám: Romaně, Markétě, Kamile

Úvod - O čem a proč

Když jsem byl malý kluk, chtěl jsem hrát na trubku. Učil jsem se na klarinet.
Když jsem končil střední školu, bylo jasné, že půjdu na vysokou. Víceméně jsem si mohl vybrat jakou. Volba padla na stavební fakultu. Rozhodující důvod? Už na ní studoval můj starší bratr.
Po ukončení školy jsem hledal první zaměstnání. Šel jsem na úřad práce a z nabídky si vybral podnik, o kterém jsem v životě neslyšel.

Teprve nedávno jsem si všiml, jak málo mých rozhodnutí jsem učinil já sám. Vždy tu byl někdo, kdo mě ovlivňoval. Většinou s dobrým úmyslem, občas se zlým, ale v každém případě podle svého. Akceptoval jsem spoustu připomínek, rad a příkazů, které určovaly dráhu mého života. Spoluvytvářel jsem svět k obrazu druhých.
Když poblíž nikdo druhý nebyl, ovládla pole náhoda a momentální nálada. Uvědomil jsem si, že mě nikdo neučil rozhodovat sám za sebe a drát se o to, co doopravdy chci.
A tak jsem začal přemýšlet a učit se. Jak napsal Paulo Coelho ve svém Alchymistovi: "Teprve teď začínám to, co jsem mohl podniknout už před deseti lety. Jsem ale rád, že jsem na to nečekal dvacet let."
Tuhle knížku píšu pro sebe, takovou, jakou bych chtěl dostat do ruky před deseti lety. Věřím, že někomu z vás ušetří aspoň pár dní. A i kdyby ne, postačí, když mi její psaní přinese potěšení a utřídí myšlenky. O co v ní půjde?
O manipulaci člověka člověkem. O naléhavé otázky, které si musí každý z nás zodpovědět, má-li určit a plně využít míru svobody svého jednání: Proč se snažíme přimět druhé lidi, aby se chovali podle našeho přání? Za jakých okolností k tomu dochází? Jaké techniky přitom používáme? Nakolik jsme sami náchylní k tomu být manipulováni? Kde končí diskuse či spolupráce a začíná podvod a ovládání? Jak se můžeme bránit - a máme se vůbec bránit? Přežila by lidská civilizace bez husté sítě vzájemných podfuků?
Tím vším se budu zabývat na následujících stránkách. Záleží samozřejmě na vás, co si z nich vyberete. Mrzelo by mě, kdyby to bylo pouze pár nových fíglů jako výzbroj do boje s vašimi známými. Ale jde samozřejmě o vaši volbu.
Každý z nás volí v každém okamžiku svého života. Jsme omezeni - svým tělem, mozkem, výchovou. I v rámci těchto omezení však máme nedozírnou volnost pohybu. A možnost posunovat své hranice stále dál a dál.
Záleží na nás, čemu dáme přednost.
Možná to bude pokorné přijetí diktátu druhých. I pasivita je volbou. Každá volba přináší následky a odpovědnost.
Hlásím se k odpovědnosti za tuto knížku.
Přeji vám, aby byl co nejvyšší počet vašich rozhodnutí učiněn skutečně vámi.

Předpoklady

Při čtení tohoto textu byste měli mít stále na paměti jednu důležitou věc: Je silně osobní. Píše jej člověk omezený svými názory a pohledem na svět.
To, co vám předkládám, nemusí být vždy objektivní fakta. Máte před sebou kompilát myšlenek zabarvených osobností autora. Záměrně se nepokouším sepsat traktát vyčerpávající celé téma. I kdybych k tomu měl schopnosti, pochybuji o účelnosti něčeho takového.
I vy si totiž, determinovaní tím, čím jste, vyberete jen to, co jste schopni přijmout. Komunikace mezi vámi a mnou je velmi úzký a nespolehlivý kanál, navíc téměř bez zpětné vazby. Kromě toho vám nemohu (a ani nechci) bránit, abyste si z této knížky vybrali to, co jsem neřekl či nechtěl říci.
Vy ani já nemáme možnost tento informační šum zcela odstranit. Můžeme si jej však uvědomovat a díky tomu částečně omezit.
Řekl jsem, že tento spis nese svéráznou pečeť mé osobnosti. V jeho pozadí je několik zásadních předpokladů, které jsou pro mě samozřejmé, ale vám mohou připadat mylné či přímo absurdní. Tyto své předpoklady zde nyní stručně nastíním. Ne proto, že bych je považoval za absolutní a chtěl vám je vnutit. Spíš proto, abyste měli po ruce vhodný filtr, kterým budete moci odstínit část informačního šumu.
Při mnoha příležitostech se nevyhnu hodnocení.Právě hodnocení toho, co je dobré či špatné silně závisí na základních předpokladech. Nesouhlasíte-li s mými předpoklady, asi nebudete souhlasit ani s mým hodnocením některých jevů. Není to důvod, abyste tuto knížku znechuceně odložili. Nemusíte přece se mnou souhlasit (i když by mi to samozřejmě zalichotilo). Bude však dobré, uvědomíte-li si, v čem a proč se naše názory liší. Doporučuji vám proto zapamatovat si zejména ta tvrzení z této kapitoly, která vám budou připadat mylná. Při čtení knížky se ve vás možná nad některým odstavcem vzedme vlna nevole. Zamyslete se pak, prosím, zda není příčinou právě rozdílnost našich základních předpokladů.
Nikde není psáno, že nemůžete mít pravdu. Stejně tak není nikde psáno, že se nemůžete mýlit. Je však zbytečné, abychom se proto jeden na druhého zlobili.

Před každou z následujících vět si v duchu přidejte slovíčka "Věřím, že ...". Máte-li zálibu v úderných názvech, můžete tento seznam pojmenovat třeba Manifest individuality.

Část první - V dobré víře

Věci, o kterých se nemluví

Z Manifestu individuality zdánlivě čiší sebejistota a pýcha. Je to prohlášení jedince, který sám sebe určuje za střed dění a měřítko hodnoty světa.
Je v něm však zároveň i přiznáni pokory. Jakkoli důrazně se odvažuje vznášet své požadavky a hrdě se bije v prsa, uvědomuje si, že vlastně neví nic, nemůže nic a je jen jedním z miliard. Vydaný napospas náhodě, závislý na ostatních lidech a jejich dobré vůli.
Slovíčka jako nikdy, každý, právo, povinnost jsou absolutní. Všechna jsou však zpochybněna poslední větou - nelze si být jistý svou pravdou.
To, o čem je třeba stále znovu pochybovat, jsou právě definitivně znějící slova. Tvrzení, že nezbývá nic, co ještě nebylo řečeno. Vše je jasné, známé. Ptolemaiova geocentrická soustava. Nemožnost létání stroji těžšími než vzduch.
Jakýkoli manifest, jakékoli definitivní poznání pravděpodobně rychle zastará a stane se kuriozitou, jako se jí staly středověké mapy pro dnešní cestovatele. Jsou pozoruhodným dokladem vývoje lidského myšlení a poznání světa. Platily v jisté době a na jistém místě. Jistý počet poutníků doplatil na jejich nepřesnost životem. Na jejich nepřesnost - a svou důvěru v ně.
Možná jste si toho ani nevšimli, ale právě jste absolvovali první lekci o manipulaci. Že ne? Pročtěte si znovu kapitolku o předpokladech!
To, co není řečeno, co je v pozadí řečníkovy osobnosti, je první léčka, která se na vás chystá - aniž by si to třeba váš lovec uvědomoval. Nemůžete úspěšně polemizovat se slovy a argumenty, pokud konzistentně vycházejí ze základních předpokladů.
Židé skutečně a neoddiskutovatelně patří do plynu - přijmete-li předpoklad, že jsou nižší rasa a zabírají životní prostor pro bohulibý rozvoj rasy vyšší, árijské. A že co vám překáží, musí být smeteno z povrchu zemského. Kdykoli se bavíte s druhým člověkem - nebo knížkou - uvědomte si, že se setkávají dva soubory základních předpokladů, dva světové názory. V něčem jsou stejné, v něčem se liší. Při setkání se, zcela mimovolně, snaží jeden druhého přetáhnout na svou stranu. Většinou v tom není zlý úmysl, vlastně je to téměř vždy neúmyslné. Ale stejně vás to někam nenápadně táhne. Chcete tam jít? Možná ano - ale jako svobodné bytosti.
Než tedy začnete rozebírat slova a mimiku toho, kdo před vámi stojí, rozeberte si jeho základní předpoklady. Nesugeruje vám kdosi cosi, s čím nesouhlasíte, aniž by to přímo vyslovil?
Jak ale poznáte, co je váš vlastní názor? Každý meč má dvě ostří. Proto vám upřímně doporučuji následující cvičeníčko:
Zkuste si sepsat váš vlastní seznam základních předpokladů. Může se týkat některé konkrétní oblasti, jež vás zajímá. Pokud se do této práce pustíte, asi brzy zjistíte, že se neobejdete bez jakéhosi základního seznamu vašeho života. Čím kratší bude, tím snadněji se v něm budete orientovat - ale pozor na přehnanou stručnost. Pozor na prázdné fráze a přejímání myšlenek, s nimiž necítíte vnitřní souznění.
Váš seznam asi nikdy nebude definitivní. Ostatně, co je nehybné, je mrtvé. A nezapomeňte na slova Alberta Einsteina: "Takzvaný zdravý lidský rozum je sbírka předsudků nashromážděná ve věku osmnácti let."
Člověk otevřený světu by nikdy neměl přestat nahrazovat své staré předsudky novými.

Váš nejzákeřnější nepřítel

Jak je možné, že někdy prostě jdete a uděláte věc, kterou jste udělat nechtěli?
Tato otázka je špatně formulována. Nikdy totiž neděláte to, co nechcete. Opakuji: nikdy neděláte to, co nechcete. Představa, že jsme bezmocné oběti démonických manipulátorů, kteří neustále krouží kolem nás a pokoušejí se nás zneužít, je lákavá. Lákavá a mylná. Proč se nám neustále tlačí do mozku?
Protože je nesmírně jednoduchá. Snadno nám vysvětlí, co se děje. Podporuje obraz nás samých jako bezúhonných bytostí a - především - nepožaduje od nás žádnou námahu.
Věci v přírodě mají tendenci zaujmout pozici s co nejmenší potenciální energií. Kulička se zastaví až na dně důlku. Kapalina ve stavu beztíže získá tvar koule. I člověk má sklon jít cestou nejmenšího odporu. Schoulit se v koutku a trpělivě přijímat rány osudu.
Postavení pasivní oběti však nepřináší - alespoň většině z nás - žádný mimořádný pocit uspokojení a štěstí. Pokud máte dojem, že jste výjimkou, odpovězte si, prosím, na otázku: Proč jste dočetli až sem? Každý z nás má nějakou představu o své budoucnosti, o tom, co by si přál získat, v jakých podmínkách by chtěl žít, s kým. Ideály, touhy, naděje.
Proč ale tak často jednáme přímo v protikladu k těmto ideálům? Proč sami sobě stavíme do cesty nové a nové překážky? Proč trávíme tolik času pouhým čekáním, až nám pečení holubi přilétnou přímo před nos, a pokud se proti vší logice přece jen dostaví, pevně zavřeme ústa a s pohledem upřeným na lákavé sousto zoufale polykáme sliny? Protože naše přání nejsou tak jednoduchá, jak se zdají.
Řekl jsem, že nikdo nikdy nedělá to, co nechce dělat. Nyní upřesním: Nikdo nikdy nedělá to, co nechce dělat právě v té chvíli.
Máme stovky a tisíce přání. Být bohatí. Být milováni. Vážit si sami sebe. Být obdivováni. Být syti. A tak dále.
Naše přání, to je celé pole vektorů, šipek, které směřují s různou silou do různých stran. V jedné chvíli převládne ten, ve druhé onen.
A my děláme jednou to a podruhé ono.
Po většinu času se přitom cítíme bídně.
To hejno ďáblů, které nás ponouká, se totiž skrývá v nás samých. Nejsou to lidé kolem nás, kteří nám sugerují své vlastní cíle, ke kterým se o chvíli později nechceme znát. Jsme to my, kdo podléhá svým vlastním tendencím. A kdo nespravedlivě hází svou vinu na druhé.
Ve většině z nás vládne neuspořádaný zmatek, z něhož tu a tam vyčnívá význačnější orientační bod, střelka kompasu, podle které bychom mohli řídit své jednání, kdyby ...
Kdybychom si uvědomili, kdo je náš nejzákeřnější nepřítel.
Je jím naše vlastní pohodlnost. Raději se obelháváme, než bychom pohlédli do očí realitě. Té realitě, která je kolem nás a hlavně v nás. Ze strachu před sebou samými a z lenosti dáváme přednost zmatku a marnému toužení. Je libo citát? "Ten, kdo zvítězil nad sebou samým, má v sobě svého přítele, ale kdo si nepodmanil sebe sama, má v sobě úhlavního nepřítele." (Bhagavadgíta)
Je libo cvičeníčko? Zorientujte si své pole vektorů.

Vypadejte nebo vypadněte

Za těch pár let, co chodíte po tomhle světě, jste se o něm už ledacos dozvěděli. Víte, jak to tu chodí, máte povědomí o tom, co jsou zač vaši přátelé, jste schopni poměrně rychle odhadnout charakter neznámých lidí.
Všechny vaše zkušenosti vám pomáhají orientovat se v životě. Víte kdo je kdo a co je co. Zkrátka jste vystavěli pro své známé lidi a věci řadu klecí.
Doufám, že mi nechcete tvrdit, že máte radost, když se ukáže, že někomu ta jeho klec nepasuje. Znamená to pro vás, že byste ji měli přestavět. Ojoj, to je práce! A možná bude třeba upravit i sousední klece! Svět je trochu jiný, než jsem si myslel. Nakonec se, nedej bože, budu muset změnit i já a klec, kterou jsem vystavěl sám pro sebe!
Nedalo by se to vyřešit s menší námahou?
Co kdybych ho přes tu ručičku a nožičku, co vystrkuje mezi mřížemi, trochu praštil? Možná by je stáhnul zpět.
A už to tu máme. Výstavní příklad manipulace.
Důvody, které nás k ní vedou? Jako obvykle - lenost a strach. Raději nutíme druhé, aby se změnili podle našich představ, než bychom změnili naše představy.
Ano, první dojem ze setkání bývá rozhodující, potvrzují psychologové. Není divu. Jsme schopni provádět se svým vnímáním reality neuvěřitelné kousky, máme-li ji zohýbat tak, aby odpovídala našim předpokladům. Jakmile jednou zařadíme některého člověka do škatulky, těžko se odhodláme k přelepení štítku s jejím názvem. Ochotně provedeme svým bližním opravdu ošklivé věci, nabydeme-li dojmu, že je tím přimějeme, aby se nám přizpůsobili.
Proti něčemu takovému se brání opravdu obtížně. Mohu se změnit. Ale těžko mohu změnit to, jakým způsobem vnímá někdo druhý mé činy.
Mezilidské vztahy jsou zatíženy značnou setrvačností. Udělám-li si o někom obrázek, mám tendenci zdůrazňovat v jeho chování prvky, které mu odpovídají. Chci-li někoho vidět jako čestného člověka, bagatelizuji a omlouvám vše, co naznačuje opak, až do doby, kdy pohár přeteče a já dojdu k názoru, že je podvodník. Potom se i moje vnímání obrátí o 180 o. V obou případech se na něm dopouštím násilí - chci po něm, aby byl takový, jaký není.
Krystalickým příkladem tohoto efektu bývají hluboké milenecké a manželské vztahy. Vzor všech ctností se může obratem ruky změnit v odporného grázla. Opravdu se změnil? Zřídka. To ve vnímání jeho partnera nastal zásadní obrat. Kdo je v takové situaci ten zlý? Špatná otázka. Odpověď na správnou otázku zní: Nešťastní bývají oba.
Možná namítnete, že to, jak vás vnímají druzí, vás nijak neovlivňuje.
Opravdu je vám jedno, co si o vás myslí vaši přátelé? Skutečně neměníte své pocity, myšlenky a jednání, abyste jim vyšli vstříc - nebo abyste je důrazně přesvědčili o tom, že se ve vás mýlí?
Očekávání, která do nás vkládají druzí, zavazují.
Vzpomínáte na Manifest individuality? Závazek nabývá platnosti teprve jeho přijetím stranou, která je zavazována.
Čí je to chyba, když se s partnerem nemůžete shodnout na tom, jací jste? To nebývá lehké rozhodnout. Obvykle nese každý svůj díl. Máte právo na omyl. Jeho následky však ponese kromě vás i váš partner. Život je někdy opravdu těžký.
Co dělat v situaci, kdy vám někdo opakovaně dává ultimátum: "Vypadej, jak chci, abys vypadal, nebo vypadni z mého života!"?
Nezbyde než se rozhodnout.

Role

Když se narodíme, stávají se z nás novorozenci. Pak kojenci. Batolata, školáci, manželé, matky, strýcové, babičky a konečně nebožtíci.
Každý z těchto stavů je charakterizován určitými všeobecně uznávanými způsoby chování, vzbuzuje u druhých určitá očekávání.
Musím pokračovat? Myslím, že ne. Je zbytečné, abych se dlouze rozepisoval o rolích, které hrajeme. O těch, které jsme si vybrali i o těch, do kterých jsme byli vmanipulováni. Zmíním se však o jednom důležitém rysu. O jejich relativitě.
Role je založena na nějaké pevně dané, neměnné okolnosti (zvláště u nebožtíka). Je to její základ. Bez něj by role přestala existovat. Kojence dělá kojencem to, že potřebuje být opečováván, aby přežil - kojen, přebalován a tak dále.
Potom je tu však ještě celý zbytek role - způsob, jakým se k ní postaví herec a jeho publikum. Jak si roli představují, jak ji ztvární, doladí. Kojit lze s láskou, znuděně nebo s odporem. Kojenec může být můj milý broučínek, nutné zlo nebo cizí parchant. Při tom všem zastává stejnou roli - roli kojence.
Totéž platí i pro manžela nebo pro předsedu Spolku pro boj s mykotoxiny.
Jak se to projevuje navenek? Vlastně tu není žádný rozdíl od předchozí kapitoly. Hledá se způsob ztvárnění, který by byl přijatelný jak pro herce tak pro jeho okolí. Toto hledání se opakuje stále znovu, při každém představení, pro každou roli a každé prostředí. Někdy proběhne beze slov, jen bleskovou výměnou pohledů, jindy je mohou třeba hodinu detailně sledovat i partaje bydlící o tři patra výše.
Máme tu prvek, který jsem dosud příliš nezdůrazňoval. Náš postoj není nic pevně daného. Pokud chceme, můžeme jej kdykoli modifikovat - odvážíme-li se pokusu prosadit jej před starým publikem navyklým na trochu jiné podání. Záleží na nás, na tom, zda změna odpovídá našim základním předpokladům.
V knížce Sedm kroků k vnitřní síle popisuje autorka Tae-Yun-Kim tři možné způsoby, jak prožívat své emoce. Myslím, že je lze aplikovat i na hraní rolí.
Můžete si vybrat:
Autorka knížky jednoznačně upřednostňuje poslední způsob - psaní do vody. Vám však jde o hraní rolí, nikoli o emoce, a vy jste vy, nikoli Tae-Yun-Kim. Rozhodněte se sami, co si vyberete.
U těchto přirovnání ještě zůstanu, neboť ve vhodných přirovnáních bývá obsažena hluboká moudrost.
Stojí za povšimnutí, že psaním do vody za sebou zanecháváte nejmenší stopu. Nejméně změníte svět, ve kterém žijete. Nejméně ovlivníte druhé. Tesáním můžete skále způsobit značnou bolest a ona už nikdy nebude taková jako před vaším příchodem. Možná jste s její novou tváří spokojeni, možná jste skutečně provedli změnu k lepšímu - podle vás. Jaký názor má skála?
Zeptejte se, prosím, skály, kterou otesáváte, dříve, než přistoupíte k prvnímu úderu! Zastavte se na chvíli, zkuste se do ní vcítit. Poznejte ji. Co vlastně chce? Co vlastně chtějí lidé, jež potkáváte s jejich objemnými batohy rolí na zádech?
Možná prostě jenom být sami sebou. Nenechat se manipulovat a otesávat. Jednoduše prožít svou skálovitost. Svět se skládá ze skal, písku i vody. Skála nepoteče a do vody nevytesáte trvalý obraz, i kdyby se vám třeba snažily vyjít vstříc. Museli byste je nejdřív vystavit sálajícímu žáru tavícímu jejich strukturu nebo naopak třeskutému mrazu, který spoutá jejich proměnlivost.
Jsou skutečně chvíle, kdy se skály roztékají v lávu a voda krystalizuje v led. Chvíle, kdy se člověk zázračně proměňuje. Berete však na sebe strašlivou zodpovědnost, snažíte-li se být právě vy příčinou jejich proměny. Ptejte se, stokrát, tisíckrát, kdo si vlastně přeje změnu. Manipulace nemusí být nutně zlá, pokud pomáhá osvobodit člověka, pokud jej učiní šťastnějším.
Ujistěte se však, že skála chce být otesána, právě tak, jak to dokážete vy. Kdesi jsem četl, že pravý umělec sochu nevymýšlí, že jenom osvobozuje tvar, který je v kameni již obsažen.
Richard Bach píše v knížce Iluze, že to, čemu říká housenka konec světa, nazývá mistr motýlem. Pomáhejte na svět motýlům. Ne však tak, že zámotek spaříte, z odmotaného hedvábného vlákna utkáte šátek a na něj namalujete křídla. Ta křídla totiž budou vaše, ne motýlí. A o létání zde nemůže být řeči.