Část pátá - Perspektivy

Definice

Dosud jsem psal o manipulaci z hlediska jednoho člověka. Nyní se na ni podívám z trochu širšího pohledu. Pokusím se vystopovat některé společenské trendy, které s ní souvisejí, a nastínit perspektivu budoucího vývoje.
Začnu definicí. Co manipulace je a co není? Dám-li v rámci souboje o samici svému soupeři pěstí do zubů, nijak jím nemanipuluji. Poznamenám-li před soubojem cosi o deseti samcích, které jsem už přemohl, jde o manipulaci, protože se snažím zasít do jeho mysli strach (je jedno, zda je to pravda - důležité je, aby mi uvěřil). Co však taková malá rozcvička před střetnutím? Vytvářím jí předpoklady k lepšímu výkonu - ale zároveň mohu zastrašovat. Možná však můj protivník považuje zastrašování předváděním svalů za samozřejmou součást souboje.
Snaha manipulovat se může splétat s jinými motivy našeho chování. Leckdy si nejsme vědomi toho, že manipulujeme. Leckdy to vůbec nemáme v úmyslu, ale naše slova a činy mají pro našeho partnera nečekaný vedlejší význam.
Definice tedy není nic jednoduchého. Její formulace může předznamenat veškeré další zkoumání jevu a zavést je nesprávným směrem. Známá poučka ostatně praví, že správná formulace problému už obsahuje jeho řešení. Stejně tak samotná definice může zavánět manipulací.
Co byste například řekli téhle reálně socialistické?
"MANIPULACE - technika vlády užívaná imperialistickou buržoazií k řízení postojů velkých lidových mas, přičemž se s pomocí moderních vědeckých poznatků a technických metod co nejvíce odděluje utváření vědomí a názorů od poznání a vědění a tím se deformuje vědomí lidí. Aniž by si toho byly lidové masy vědomy, jsou ve svém světovém názoru, ve svých způsobech myšlení, citových hnutích a estetických úsudcích, v celém způsobu života podřízeny třídním zájmům imperialistické buržoazie. Manipulace je usměrněním vědomí lidí zcela v souladu s imperialistickou ideologií. Úplně degraduje lid i v duchovní oblasti na objekt monopolů (Viz Ideologie, Vědomí.)" (Philosophisches W”rterbuch, Georg Klaus, Manfred Buhr a kol., Lipsko 1974, citováno z překladu kolektivu autorů, nakladatelství Svoboda 1985)
Co tomu říkáte? Obsahuje to mnoho pravdy a jako celek je to přitom zcela zavádějící.
Takže, můj lide, abych neusměrňoval tvoje vědomí zcela v souladu s mou ideologií a nedegradoval tě tak na svůj objekt i v duchovní oblasti, ukládám ti vytvořit tvoji vlastní definici manipulace jako cvičeníčko.

Malá poznámka k víře

Zřejmě už máte dobré a zlé víry plné zuby. Potěším vás. Mám-li hovořit o manipulaci v rámci větších společenských celků, musím představu dobré a zlé víry opustit. Právě proto, že je nerozlučně spojena s individuem a jeho vědomím. Představa vědomí reklamní agentury, státu, etnické či sociální skupiny, je natolik spekulativní, že těžko může být základem pro naši debatu. Ještě horší je to potom se stopováním dobré a zlé víry takových kolosů.
Vezměme jako příklad koncentrační tábory hitlerovského Německa. Jaká byla jejich víra? Můžeme hovořit o víře těch, kteří v nich pracovali, o víře jejich velitelů a těch, kteří je přikázali postavit. To vše byli lidé. Avšak tábor sám? To je cosi abstraktního, stroj, mašinérie, která více či méně efektivně vykonávala to, k čemu byla vyprojektována.
Proto v této části knížky zapomeňte na víru. Pokusím se ukázat vám některé společenské trendy. Nic víc, nic méně. Co se hodnocení týká, budu si klást jen tři otázky:
Závažnost, kterou přikládáte těmto otázkám, je subjektivní a tudíž relativní - přesně podle Manifestu individuality. Koneckonců jde o stejné otázky, které by si měl klást denodenně každý z nás při hodnocení vlastních činů.

Více znamená méně

Co odlišuje dnešní společnost od světa pralidí, ve kterém se formovaly naše společenské instinkty?
V podstatě dvě věci. První z nich je měřítko. Lidí, věcí, pracovních postupů je více a to si vynutilo změny v uspořádání společnosti.
Pravěká tlupa čítala tak padesát, sto jedinců. Ze společenského hlediska to bylo stálé prostředí, v němž každý znal každého a dobré i špatné činy se se všemi podrobnostmi přetřásaly na veřejnosti. Každý si mohl promluvit se svědky události a posoudit jejich věrohodnost. Lhát a podvádět znamenalo velké riziko, neboť v případě odhalení byl trest rychlý a nekompromisní. Těžké provinění či častá recidiva pak znamenala společenskou izolaci a téměř nevyhnutelnou smrt. Naopak všeobecně prospěšné činy byly přijímány s pochvalou, která se nezřídka materializovala do většího podílu na kořisti, vyšší podpoře ostatních a postupu ve společenské hierarchii.
Jak je tomu dnes? Především jen málo z nás je členy pouze jediné tlupy, v dnešní terminologii nazývané kolektivem. Máme spolupracovníky v zaměstnání. Máme sousedy. Máme své koníčky a každý z nich nás přivádí do nové party lidí s obdobnými zájmy.
Tím se snižuje důležitost našeho postavení v každém kolektivu. Vyobcují-li mě kolegové v práci, mám šanci zahojit si své rány mezi známými v klubu.
Jakékoli společenské stigma pro mě navíc nemá neodvolatelný význam. Stane-li se totiž má pozice ve skupině z jakýchkoli důvodů neudržitelnou, mohu odejít jinam. Změnit zaměstnání, přestěhovat se a začít znovu s čistým štítem. Ani v případě nejhorších provinění mi nehrozí smrt a jen s mizivou pravděpodobností doživotní živoření na okraji společnosti.
Sečteno a podtrženo, motivace k loajalitě v rámci skupiny se dramaticky zmenšila.

Složitost znamená zjednodušení

Druhou věcí, kterou se liší naše životní prostředí od prostředí, ve kterém žili naši předkové, je složitost. Svět, ve kterém žijeme, je sofistikovanější. Paradoxně to znamená menší riziko toho, že naše podvody i dobré skutky vyjdou najevo.
Masa informací, které musíme zpracovávat, se zvyšuje. Nutí nás to vybírat si k podrobnému zpracování jen ty důležité a ostatní ignorovat. Tento výběr je rychlý a povrchní. Mnohé zprávy nejsou jednoznačné - všechno může znamenat cokoli. Informace signalizující nesrovnalosti se snadno ztratí v šumu ostatních bezcenných podnětů.
Můžeme si tedy risknout provést pár sviňárniček a spolehnout se na statistiku. Konkrétní příklad z pera klasika: "Mimoto má [študák velkoměstský oproti študáku venkovskému] tu nepopiratelnou výhodu, že může chodit do baru a na zakázané filmy, přičemž riziko dopadení je mizivé." (Jaroslav Žák - Študáci a kantoři)

Nezávislost

Výsledkem rozvoje civilizace je snadnější přežívání člověka. Civilizace vzdaluje z naší bezprostřední blízkosti smrt. Umíráme později a izolovaněji. Rychlá, násilná smrt je jevem vcelku řídkým. Umírání se soustřeďuje do nemocnic a starobinců. Nemá s naším životem mnoho společného, dokud nepřijde těžká nemoc či stáří.
Ztrácí se naléhavost, s jakou museli naši předkové bojovat o každý další den. Podobně je tomu s obstaráváním základních životních potřeb. Náš život je méně závislý na našich činech i na přežití a prosperitě skupin, jejichž členy jsme.
Proto i nám na nich záleží méně než našim předkům. Leckdy se nerozpakujeme způsobit své skupině i velkou škodu, bude-li to znamenat třeba jen malý prospěch pro naši osobu. Co se nám konec konců může stát? Skupina možná nepřežije - v takovém případě můžeme vyhledat jinou.
Naše nezávislost nám dává větší jistotu a více svobody. Můžeme se distancovat. Můžeme se soustředit sami na sebe. Také to děláme, skoro všichni. A bumerang se vrací.
Neboť i ostatním na nás záleží méně a méně. Zde je také jeden z kořenů vysoké rozvodovosti. Pro oba partnery je snazší začít znovu než věnovat zvýšené úsilí udržení vztahu. Ale nejen rodina, každé uskupení je potom zranitelnější a méně efektivní. Převládá boj o prebendy. Místo společného chystání pasti na mamuta se snažíme získat pro sebe co největší část zásob, které jsme si všichni dohromady uchystali na zimu.
Modifikují se tradiční pravidla. Ustupuje dumasovské "jeden za všechny, všichni za jednoho" a svatební "dokud nás smrt nerozdělí". Skupiny a vztahy jsou dočasné, založené na bezprostřední výhodnosti.
Ani skupina se již nerozpakuje silně poškodit některé ze svých členů, pokud tím získá třeba jen malou společnou výhodu. Proto je kolem nás tolik obětních beránků. A jelikož tušíme, že může dojít i na nás, jen málokdo riskuje svou kůži ve prospěch skupiny. Raději si dál hrajeme každý na vlastním písečku.

Horizont cílů

Snažíme se - a v tom se nelišíme od svých prapředků - o maximální zisk. Na tom, co to je, se vcelku shodneme. V čem se lišíme je časový horizont, ve kterém hodláme sečíst zisky a ztráty. Jedno přísloví praví: "Kdo myslí rok dopředu, seje obilí. Kdo myslí deset let dopředu, sází stromy. Kdo myslí sto let dopředu, vychovává děti."
Co se zdá být výnosné v horizontu měsíců, může se ukázat jako ztráta v horizontu let. Naše jednání je tak závislé na tom, jak daleko dopředu se díváme.
Naše schopnost vidět dopředu je jedna z věcí, která chrání civilizaci před zhroucením. Vždyť ani dravou šelmu nenutí k tichému plížení za kořistí namísto unáhleného riskantního sprintu nic jiného. Jedním z vedlejších efektů velkých středověkých morových ran bylo přiblížení časového horizontu. Pole nebyla oseta nejen proto, že spousta lidí umřela na mor, ale i proto, že ti, kdo dosud žili, nevěřili, že vydrží do příští sklizně. Proč se namáhat, když jídlo na příštích pár týdnů ještě máme?
Nezanedbatelné procento lidí má dnes časový horizont znepokojivě blízko před nosem. Plyne to z přesvědčení, že nejsou schopni ovlivnit příští sklizeň a z nedostatku hodnot přesahujících jejich vlastní osobu.
Toto se projevuje nejen v osobní bezohlednosti v každodenním životě, ale má to vliv i na rozhodování dalších lidí. Příčiny a následky se vzájemně posilují. Kritériem úspěšnosti hospodářských společností jsou čtvrtletní a roční účetní uzávěrky - a jejich vedoucí pracovníci jsou hodnoceni právě podle nich. Volební období v našem politickém systému trvá čtyři roky a může být kdykoli přerušeno předčasnými volbami. Jak můžeme po politicích chtít, aby uvažovali o příštích generacích, když je posuzujeme podle krátkodobých kritérií, přičemž paměť spousty z nás nesahá více než půl roku nazpět a špatná rozlišovací schopnost spolu s leností nedovolí nahlédnout pod povrch líbivých hesel?
Místo abyste si spolu se mnou užili rozčilování nad stavem světa, zkuste se zamyslet nad tím, v jakém časovém horizontu se pohybujete vy. Co myslíte, má vůbec smysl sčítat svůj zisk za dvě stě let?
Toto cvičeníčko nemůžete seriózně provést bez toho, abyste si definovali, co považujete za svůj primární zisk: vaše osoba, rodina, skupina, národ, celé lidstvo, (pro ekologické aktivisty) Matka Země, .... Všimněte si zvláštní závislosti. Čím vzdálenější je časový horizont, tím abstraktnější je zisk a tím menší důležitost má vaše vlastní osoba. Samozřejmě to však nevypovídá naprosto nic o tom, nakolik jsou vaše časová a věcná kritéria zisku objektivně pravdivá.

Setrvačnost

Zrekapitulujme si, k čemu jsme zatím dospěli:
Poslední přísadou, která z těchto prvků definitivně vytváří směs ohrožující naši civilizaci, je setrvačnost dějů ve velkých společenstvích.
Díky ohromnému množství prvků - skupin a jednotlivců - a spletitosti jejich vzájemných vazeb je každá větší změna kursu dlouhodobou záležitostí vyžadující spoustu energie vytrvale napřené žádoucím směrem. Tak jako obří ropný tanker i naše civilizace postrádá mrštnost malých motorových člunů. Má to své kladné stránky - dostane-li se ke kormidlu bláznivý kapitán, nenajede na mělčinu hned. Úhybný manévr lodi, která se žene plnou parou vstříc útesům, však trvá obdobně dlouho.
Naši kapitáni se střídají po několika málo letech a my po nich nechceme víc, než abychom neztroskotali v nejbližší době.
Výsledkem je nutně to, čeho jsme dnes svědky. Naše společná loď je v podstatě neovladatelná a poslušna vnitřních zákonitostí, které jsou výsledkem bujení adaptačních mechanismů vytvořených v dávné prehistorii, se šine nekonečným oceánem neznámo kam.
Většina z nás se věnuje tanci a hrám a jen málokdo úzkostně vyhlíží ledové kry.

Kam plujeme?

Tuto otázku, která se nevyhnutelně vynoří v každé debatě o budoucnosti lidstva, pokládám za ukázkový symptom problémů naší doby.
Ponechme stranou otázku, kdo jsou ti nevyjádření "my", a věnujme se intonaci, s níž bývá tato věta vyslovena. U většiny lidí je z ní totiž zřejmé, že se nepovažují za ty, kdo se spolupodílejí na rozhodování o cíli společné cesty. Důsledkem je nutně neochota připojit k jeho dosažení své vlastní úsilí. Aby takoví lidé přiložili ruku k dílu, je potřebné je nějakým způsobem zmanipulovat.
Ano, ti, kteří se nejhlasitěji brání násilí, toto násilí nejvíce potřebují. Nejsou totiž připraveni k aktivní spoluúčasti na dění, a pokud jsou ponecháni sami sobě, zůstávají přítěží, ne-li brzdou ostatních.
Jenže násilí a manipulace mívají krátký dech. Lidé se pod jejich jhem stávají bezduchými automaty. Vědomě či podvědomě sabotují úsilí manipulátorů. Neudělají nic, k čemu nebyli dotlačeni. Nezapojí vlastní tvořivost. V podstatě se vzdávají své individuality.
Spolupracovat s člověkem, který spolupracovat nechce, prostě nelze. Nanejvýš s ním lze pracovat. Podobným lidem bez cíle je třeba nějaký ukázat. Takový, který je nadchne, pro který jsou ochotni něco obětovat. A to je skutečný problém naší doby.
"Kdo nikam nepluje, tomu není příznivý žádný vítr."
Euroatlantická civilizace nemá kam jít. Jejím cílem bylo osvobodit člověka. Když tak učinila, zjišťuje, že aby přežily struktury, které za tím účelem vytvořila, musí jej opět zotročit.
Dnešní osvobozený člověk totiž není svobodná bytost renesančních ideálů. Žádný bůh sestoupivší z nebe na zem. Je to uštvaný človíček, spoutaný namísto okovů ukutých Zákonem a Tradicí žádostmi své duše, prázdnými požadavky podobně postižených bližních a hysterickou propagandou konzumní společnosti.
Říkáme lidem: Jste dokonalé bytosti, které mají právo na cokoli, po čem zatouží. Můžete dělat cokoli chcete.
A oni dělají co je napadne.
Čímž rozbíjejí svět.
Pokud budou požadavky lidí bez hranic, je právo mít cokoli, co chci, a hned, právem, které může naplnit nanejvýš jediná bytost v celém vesmíru. Takové právo samo o sobě je zhoubné. Protože nemá meze, šíří se naší společností jako rakovina.
Stanovili jsme člověka jako střed dění měřítko všech věcí. Jenže lidí je sedm miliard. Každý má své místo a je jeho právem je zaujmout. Ale toto místo není libovolné. Svoboda nám umožňuje je individuálně hledat. Každý z nás může jít, kam chce. Půjde-li ale kam ho napadne, brzy bude šlapat po hřbetech druhých lidí. I ti totiž mohou jít kam chtějí. Nedáme-li si ohleduplně navzájem přednost, dojde k tlačenici a následně k davové psychóze, jak jsme toho tak často svědky v menším měřítku. Na zemi zůstanou ležet ušlapaní mrtví. A málokdo z živých bude uspokojen.
Máme sedm miliard středů světa a sedm miliard měřítek dění. To, na co nyní umíráme - lidé i naše civilizace - je absolutizace každého z nich. Absolutizace, která způsobuje, že bojuje každý proti všem.
Napsal jsem, že civilizaci chybí cíl. Pravdou je pravý opak. Máme příliš mnoho cílů a navíc přesvědčení o dědičném právu kohokoli na cokoli. Proto se naše loď potácí odnikud nikam.

Co světí účel?

Oblíbené rčení moderní doby je, že účel světí prostředky. Předpokládá to shodu všech na jednom účelu, nadřazeném všemu ostatnímu. Právě ta shoda je již iluzí. Prostředky jsou tak posvěceny něčím, co dávno ztratilo svou váhu. Vymykají se kontrole. Stejně jako účely se stávají samoúčelnými.
Jsme zvyklí jednat s vervou odpovídající naší víře v závažnost potřeby dosažení našich cílů. Tato závažnost je však relativní. Tím, že jednotlivec získal lidská práva, ztratil samozřejmost sdílení svých cílů s ostatními lidmi na základě jakéhosi Zákona, který ho přesahuje. Ztratil právo se na takový Zákon spoléhat a odvolávat se na něj, aby posvětil prostředky.
Základ, na kterém jsme byli sjednoceni s druhými lidmi, se vytratil. Ocitli jsme se sami v pustém světě.
Musíme nyní hledat druhé, abychom se s nimi dohodli na nových základech. Nic jiného naši civilizaci nezachrání.
Naše cesta je dána. Nárokuje-li kdokoli právo dělat si co se mu zlíbí, nutně musí toto právo upřít všem ostatním. Chápeme-li svobodu člověka tímto způsobem, míříme do slepé uličky, na jejímž konci je betonová zeď. Čím razantněji prosazujeme práva jednotlivce, tím rychlejší je náš pohyb.
Tak práva jednotlivce zotročují celek a práva celku jeho jednotlivé členy.
Jediné východisko je v uznání práv druhých. Musíme se dobrovolně vzdát části své svobody. S úctou naslouchat druhým a dodržovat hranice. Přiznat ostatním jejich názory, dopřát jim volnost. Chovat se jeden k druhému ohleduplně. Žádný názor, žádný člověk, není víc než kterýkoli jiný. Není již pravda, že účel světí prostředky - je tomu přesně naopak.
Pohyb naší lodi se zrychluje a někde vepředu ční bariéra. Perspektivy jsou špatné. Chceme-li přežít, musíme se změnit. Nemáme jinou možnost.
Zatím jsme to vždycky dokázali.