Když Winston Churchill prohlásil, že demokracie je to nejhorší státní zřízení které známe, možná ani netušil, jak hlubokou pronáší pravdu. Abych nebyl nařčen z překrucování, přiznávám, že jsem záměrně vynechal druhou část tohoto citátu, ve které se tvrdí, že nic lepšího, bohužel, neznáme. Od doby W. Churchilla se však mnoho věcí změnilo, takže se domnívám, že na tuto druhou část můžeme s klidným srdcem zapomenout. O tom, jak demokracie funguje (nebo spíše nefunguje) se v poslední době můžeme přesvědčit na vlastní kůži.  

Nejprve u nás byl plyšovým převratem odstraněn totalitní systém (nedovolím si jej nazvat komunismem, protože s původními Marxovými ideami měl společný snad jen přivlastek Marximus-Leninismus), o kterém se lidé, kteří se jej aktivně zůčastnili vyjadřují jako o "legalizaci nakradených peněz". Pak se, zcela v duchu předchozích let, ujala vlády jedna strana vedená charismatickým vůdcem s velkými ideály a nemenším sklonem zlehčovat negativní jevy, které přináší jeho blahodárné působení na naši společnost a ekonomiku. Transformace, za kterou byl Václav Klaus poplácáván po ramenou a díky které sklízel čestné doktoráty jako kombajn žito o žních, se ukázala být poněkud nedomrlou a neschopnou reagovat na projevy pravého češství, které v národu vypěstovalo předchozích čtyřicet let systému nic není ničí, všechno je moje. Klausův arogantní idealismus však zřejmě někomu začal způsobovat pálení žáhy, takže bylo potřeba, zcela v duchu demokratických zásad, změnit vládu.  

Václav Klaus

A tak v okamžiku, kdy o schvalování zákonů rozhoduje jediný muž, který je schopný nafackovat i svému (bývalému) stranickému kolegovi, objevují se aféry, které se v předchozích letech dařilo zemetat pod koberec. Najednou se zdá, že malá černá díra, která byla schopna pohltit i maďarskou zombie nebo Modrého Mauricia je přeplněná a začíná fungovat jaksi inverzně - místo aby skandály schlamstla, naopak je s neuvěřitelnou intenzitou chrlí ven. 

Spolu se vším svinstvem, které bylo pod běhoun nameteno během sedmi let, vyvrhuje i několik politiků, kteří chápou, že je potřeba změnit působiště. Tito ostřílení borci politického turismu a rektálního alpinismu nalézají své útočiště v koruně zeleného stromu, který vyrůstá na zdechlině jednorožce a ptačím trusu. Takto zkonsolidovaní a znovu si jistí v kranflecích, plivou na svou kojnou, která je jako panoramatický výtah vynesla až nahoru ke korytu.  

Na druhé straně barikády je ovšem také rušno. Nejsilnější opoziční strana má svého vůdce, jak je v kraji zvykem, jenž si prý posílen několika panáky bechorovky několik měsíců před volbami procvičuje permutace při vymýšlení možných kombinací příští vlády. Čisté ruce se schovají za záda, aby snad nebylo vidět, že se při sponzorování také trochu umazaly. A slibů o sociálních jistotách ubývá. 

Miloš Zeman

Toto celé, nazýváno blbými náladami a kdoví jak ještě, je pravidelně prokládáno učenými disputacemi o ztrátě důvěry voličů, o nárustu volebních preferencí extrémistických stran a dalšími perlami, které, jakoby házeny prasatům, zanikají ve všeobecné atmosféře rezignace. 

Co z toho lze vyvodit? Co nás ještě čeká? Je tu snad už jen poslední absurdní situace, která zatím nenastala. Vladimír Železný, zocelen svými mírně řečeno kontroverzními sobotními extenpore by se mohl rozhodnout stát se prezidentem republiky. Má mediální podporu, má charisma, umí vymývat mozky. A proto: těšme se, až se místo do České Republiky, budou RAakoušáci a Němci jezdit naobědvat na planetu NOVA.