Nedávno jsem byl v jednom pražském supermarketu svědkem trapné scény. Jakýsi muž z Východu, zřejmě Japonec, se tu snažil platit platební kartou. Slečna, která seděla u pokladny, na podávanou kartu nejprve několik vteřin zoufale hleděla, pak si ji vzala a odkvačila kamsi tři metry od místa kde seděla a začala cosi kutit se čtečkou.

Tato scéna mě zaujala, proto jsem se schválně podíval na hodinky. Slečně trvalo téměř dvě minuty, než donutila čtečku ke čtení a byla schopná v roztřesených rukách donést zmíněnému muži jeho kartu zpět i s účtem, který musel podepsat. Během doby, kdy slečna zápasila se čtečkou, jsem pozoroval tvář toho muže. Od počátečního zmatku, když slečna s jeho kartou někam odběhla přes rozhořčení, že to trvá tak nemožně dlouho, se jeho výraz změnil na chápavé porozumění. No jistě, postkomunistická země, tady jsou tak sto let za opicemi, vždyť tady ještě všichni platí hotovostí!

A v tu chvíli jsem se rozhodl, že napíšu e-mail, odešlu jej všem svým známým a založím s nimi Klub nepřátel hotovosti, a že naší základní stanovou bude nenosit u sebe žádné peníze a platit budeme jen platebními kartami. A náš klub se bude rozrůstat a donutíme svým bojkotem hotovosti všechny obchodníky k tomu, aby příjmali všelikeré druhy platebních karet a nakonec budeme i nakupovat přes Internet a nebudeme se bát, že nás někdo okrade a...

A pak na mě konečně přišla řada. V ruce jsem už hrdě svíral svou plastikovou kartu a nabízel ji slečně za pokladnou. Pohlédla nejprve na jednu láhev neperlivé vody a balíček žvýkaček které ležely na pojízdném pásu přede mnou, pak na mou kartu a pak se zoufalou prosbou v očích na mě. A já jsem v tu chvíli sklonil hlavu a s pocitem naprosté porážky vytáhnul z peněženky stokorunu...