Internet zažívá své nejlepší období. Každý k němu chce být připojený, každý vykládá, kolik užitečných informací na něm nalezne, největší zoufalci prožívají po Internetu i erotická dobrodružství. A všichni se shodují na tom, že z Internetu se nikdy nemůže stát nástupce televize, že už sama podstata Internetu tkví v interaktivnosti a hledání informací nejrůznějšími způsoby. Oprosťme se teď na okamžik od podobných nereálných výmyslů, a pokusme se (poněkud povrchně sice, ale aspoň nějak) zamyslet nad skutečně pravděpodobným vývojem média zvaného Internet, či spíše té jeho části, která se zabývá šířením informací. Poznamenejme hned z počátku, že tento příspěvek se bude zabývat převážně českým prostředím, ale lze říci, že český Internet je za západoevropským a americkým pozadu maximálně o jeden až dva roky (je to dáno hlavně finančními prostředky které jsou do Internetu schopni a ochotni věnovat lidé na západ od nás a také malým rozšířením platebních a úvěrových karet, které umožňují rychlejší rozvoj internetového obchodu), a že tento náskok velmi rychle stahuje.

První co každého při diskusi o tomto tématu napadne, je, jak se to vlastně stalo, že se Internet tak masově rozsířil (ať už reálně, v podobě opravdu připojených uživatelů, nebo jen v povědomí lidí, jinak do počítačové problematiky nezasvěcených). A každý kdo o této otázce jen chvíli přemýšlí, dojde k závěru, že Internet rozšířili nejvíce marketingoví pracovníci. Do chvíle, než se Internetem začaly zabývat velké počítačové společnosti, to byla, podobně jako FIDO, jen okrajová záležitost, o které vědělo (kromě vojáků) jen pár vědců a počítačových fandů. Pak na scénu vstoupily obrovské investice do reklamy (ale nejen do ní) a najednou se o Internetu začalo mluvit jako o něčem, bez čeho člověk nemůže žít. Důvod, proč prodejci počítačů a operačních systémů začali tak masivně investovat do média které si na sebe (z pohledu doby o které mluvíme) ještě dlouho nevydělá, je jasný - kdo chce prodávat stále stejné zboží (v tomto případě počítače), musí přicházet se stále novými inovacemi. Musí na trh s nejvýše půlroční periodicitou vrhat nové verze starých mikroprocesorů, musí zlepšovat rozlišení grafických karet, a v důsledku toho zase jiný prodejce musí zvětšovat monitory. A pak je tu samozřejmě software, který svými stále se zvyšujícími nároky odůvodňuje vývoj stále nového hardwaru. Proto musí některé firmy přijít během tří let se třemi různými verzemi téhož operačního systému a jiné firmy dodají pro tento systém nové programy, které jsou až na malé funkční rozdíly úplně stejné jako ty předchozí (ovšem každá delší verze zabere na pevném disku dvakrát tolik místa a je dvakrát pomalejší). A do tohoto rozjetého kolotoče počítačového průmyslu najednou, jako cudná panna, vstoupil Internet. A po chvíli otálení všichni pochopili, že jediným způsobem jak se udržet na trhu je začít operovat s něčím novým, neokoukaným a co je nejlepší - s něčím, co umožňuje změnu ne jednou za půl rok, ale jednou za měsíc. A tak se svět dověděl o Internetu.

Co je na celé historii podivuhodné, je nadšení, s jakým uživatelé (rozuměj kupci), přistoupili na tuto hru, jejímž cílem je vydolovat co nejvíce peněz z jejich kapes. K Internetu se připojují jednotlivci, kteří jsou nadšeni tím, že zpráva přejde z jednoho konce světa na druhý během několika málo minut (pokud mají to štěstí, že jsou připojeni k rychlým linkám), univerzity a vysoké školy, které chtějí svým studentům poskytnout přísun nejnovějších informací (ovšem studenti síť využívají spíš k něčemu, pro co nemám lepší název než skupinová onanie nad obrázky rozcapených bobrů, jejichž gigantické archívy se na FTP serverech objevují jakoby odnikud), firmy, které považují připojení k Internetu za otázku prestiže (a zaměstnanci těchto firem tak získávají snadný přístup k tomu, kvůli čemu tráví v počítačových učebnách někteří studenti celé hodiny) a nakonec i státní instituce (které se tak díky nedostatečné ochraně stávají snadným cílem hackerů i všech ostatních -ckerů). Samozřejmě se občas objeví ostrůvky budící dojem, že internetové šílenství má smysl. Na serverech některých univerzit (už i českých) lze nalézt zajímavé informace, některé firmy zveřejňují kromě ód na sebe sama také své ceníky a katalogy dostupného zboží, a dokonce i ty státní instituce už přesouvají části veřejně dostupných archívů na Internet.

Zamyslíme-li se tedy nad tím, co nového Internet přinesl, je toho ve skutečnosti jen velmi málo. Téměř nic z toho, co obchodníci s Internetem nabízejí není ve své podstatě novinka, takřka vše tu už jednou bylo. První a asi nejčastěji používanou funkcí Internetu je e-mail. Jde v podstatě o velmi rychlou kopii poštovní služby, která v podobě FIDA existovala několik let před tím, než slovo Internet vůbec získalo svůj význam. Totéž lze říci o službách typu FTP, které zase kopírují dříve velmi známé a často používané BBSky. Zdá se tedy, že jedinou opravdou novinkou je HTTP a WWW. Jenže jejich užitná hodnota je, jak jsme už naznačili, velmi sporná. Směr, kterým se WWW vyvíjí, je snaha o vytvoření jakési obrovské knihovny. Problém je, že dosud neexistují vyhledávací systémy, které by byly schopny z desítek miliónů stránek vybrat právě tu, po které toužíte. Dalším faktem je, že informační hodnota většiny nalezených stránek se blíží nule (pomineme-li doslova gigabyty obrázků, které je potřeba zbytečně stahovat, aby se člověk ve WWW stránkách alespoň trochu vyznal). Samozřejmě se nesnažíme popírat výhody např. e-mailu, který umožňuje rychlou a snadnou komunikaci mezi lidmi vzdálenými od sebe tisíce kilometrů, ale odpovídá skutečně kvalita poskytovaných služeb bombastickým reklamám, které se na nás hrnou ze všech stran? Opravdu se zdá, že Internet slouží jen jako další vábnička pro spotřebitele, a jaksi sekundárně, aby se neřeklo, se na něm objevují i zajímavé věci.

Jednou z těch mála věcí, pro které opravdu stojí zato se k Internetu připojit, a které se objevují jako houby po dešti, jsou internetové sdělovací prostředky. Všechny ty stovky internetových magazínů, a novin, ve valné většině případů velmi specializovaných, ale i takových které se zabývají vším najednou (s kvalitou odpovídající množství vložené námahy a zápalu - či finančních prostředků). Rozeberme teď, jak se pravděpodobně budou tato elektronická média rozvíjet.

Nejprve ke stávajícímu stavu. Jak jsme již řekli, lze rodělit elektronická média do dvou druhů - jednak speciální a poměrně úzké cílové skupině určené magazíny, jednak převážně denníky, které se snaží suplovat roli papírových novin, což se jim spíše nedaří než daří. Nejprve tedy k magazínům.

Základním rysem téměř všech internetových magazínů je jistá amatérskost. Ta je dána především tím, že valnou většinu těchto magazínu připravují příznivci nějaké činnosti pro své kolegy. Tyto ziny jsou udržovány při životě jednak poměrně stabilními redakcemi (protože práce pro časopis je zábava, i když časově náročná a mnohdy i nevděčná, jen málokdo se vzdá toho potěšení psát), jednak skrovným přísunem nového materiálu v podobě občasných přispěvatelů, kteří postupně naváží třebas i trvalejší spolupráci (touto cestou bych chtěl požádat všechny, kteří si myslí, že mají nápad jak vylepšit AmberZine svou aktivitou, aby se ozvali Pavlu Šuchamannovi :-). Málokterý z podobných magazínů je výdělečně činný, a pokud ano, stává se většinou horším než lepším, protože přestává být nezávislým a naopak se musí podřizovat tomu, co chtějí inzerenti, kteří platí za proužkové i jakékoliv jiné reklamy. Právě specializované a dobře zavedené ziny jsou nejčastějšími oběťmi inzerentů, protože cílová skupina je velmi dobře profilovaná a je tu tedy velká pravděpodobnost, že čtenář podobného magazínu klikne na banner s reklamou. Specializace klientely je však zároveň nevýhodou, protože magazín zaměřený např. na audiotechniku bude číst jen velmi málo nezasvěcených čtenářů a jelikož je trh s audiotechnikou omezený, bude omezený i přísun reklamy. Dalším rizikem je podlehnutí tlakům, které vyvíjejí inzerenti na redaktory magazínu, například tím, že zakázku na reklamu podmíní příznivou recenzí. V tomto směru mají internetová periodika obrovskou nevýhodu proti papírovým - jestliže papírových časopisů zabývajících se už zmíněnou audiotechnikou se na (českém) trhu udrží jen velmi omezené množství, není problém, aby během několika dnů či týdnů vznikl nový internetový magazín s mnohem objektivnější náplní. Takto je vyvíjen na redakce magazínů stálý tlak, který je nutí k tzv. inovacím, k nabídkám tzv. výhodných slev apod. To ovšem vede jen k další komercionalizaci a další ztrátě nezávislosti.

Druhým typem elektronických médií jsou denníky. U těch je situace poněkud složitější. Na rozdíl od magazínů a zinů totiž mají velmi velkou frekvenci vycházení a je tedy nutné aby se práci věnoval někdo na plný úvazek (viz. iDNES, České noviny, nebo Neviditelný pes), nebo aby byl extrémně vysoký počet externích přispěvatelů (např. Britské listy). Samostatným případem jsou tzv. elektronické noviny, které jen přejímají články z papírového vydání a slouží tedy spíše jako elektronický archív než jako plnohodnotné médium.

Podle příslušného modelu - profesionálního, nebo poloamaterského, až amaterského - pak vypadá i náplň denníku. Buď setrvává na poměrně stabilní úrovni, nebo kolísá podle toho, kolik zajímavostí se sejde šéfredaktorovi ten který den. U denníků postavených na nestabilní přispěvatelské základně pak hrozí, že se změní v jakási fóra, ve kterých se budou stále dokola opakovat tytéž otázky (třeba již zmiňované Britské listy se postupně staly neoficiálním kritikem České televize). Na druhou stranu u profesionálněji pojatých denníků se stálými zaměstnanci hrozí, že se z internetového média stane poměrně věrný obraz papírové předlohy, který sice má některá vylepšení oproti elektronickým archívům, ale nevyužije zdaleka všech možností Internetu. Pak je tu samostatná kapitola one-man-shows jako je Neviditelný pes, kdy se může stát, že úroveň média nestoupá, ale stagnuje, či dokonce klesá, v případě, že se vyčerpají autorovy nápady a jeho nadšení pro věc. Z hlediska sledovanosti (a tedy i reklamy) jsou na tom v našich podmínkách nejlépe asi právě tyto one-man-shows, protože nabízejí poměrně autoritavní a čtivé příspěvky, které se nemusí držet prkeného stylu papírových denníků.

A jak tedy vidíme budoucnost těchto médií, vulgo celého Internetu? Především je potřeba říct, že internetové sdělovací prostředky se velmi pravděpodobně budou vyvíjet směrem k televiznímu zpravodajství. Budoucnost je krátkých a sugestivních šotech (nebo zprávách), které budou autoritativním způsobem informovat o tom, co uživatele zajímá. Rozhodně není správná představa, že někdo bude sedět u Internetu 3-4 hodiny denně jen proto aby si přečetl něco o záplavách v Ugandě, nebo o tom, zda předseda vlády je skutečně alkoholik či nikoliv. Podobné informace mu v dostatečně předtrávené formě budou poskytovat denníky (doplněné časem samozřejmě i videopřenosy) či bulvární magazíny. Problém je totiž v tom, že jakmile něco přestane být milou zábavou (a pokud dnes Internet něčím je, pak především milou zábavou), a stane se např. pracovním prostředkem, zájem lidí o jeho používání mimo pracovní dobu výrazně ochladne. Vzpoměňme si kolik času zpočátku trávili majitelé počítačů progamování ve volném čase, a kolik hodin prosedí po skončení pracovní doby u programovacích jazyků dnes. Samozřejmě můžeme najít devianty, kteří z nedostatku příležitosti trávit svůj život užitečněji než psaním nesmyslných programů, prosedí u počítače celý den a také větší část noci, ale to jsou opravdu jen vyjímky soustředěné především kolem počítačově zaměřených vysokých škol.

Co se týče Internetu jako prostředku k výměně informací nelze popřít, že v tomto směru bude úloha Interentu nadále růst. Rozhodně poroste význam elektronické pošty, která umožňuje být v kontaktu s lidmi bez toho, aby se spolu museli osobně setkat (což je pro mnohé jedince výhoda, nicméně lze vyjádřit jistou pochybnost o přínosnosti takovéhoto počínaní pro vývoj normálních sociálních vztahů). Rovněž poroste množství binárních dat přenášených po Internetu, i když s trochou nadsázky lze říci, že jejich informační hodnota bude konstatní. Rozvoj zaznamená rovněž obchodování po Internetu. Díky rozvoji šifrovacích algoritmů a rozšiřování platebních karet se obchodování zvolna stává bezpečnějším. Přesto lze říci, že v našich podmínkách bude nákup po Internetu ještě dlouho poněkud nákladná zábava.

Závěrem lze tedy říct zhruba toto: ano, Internet přináší zábavu i poučení, možnosti komunikace i nové pracovní příležitosti. Může sice diskutovat o kvalitě všech zmíněných položek, ale nelze popřít, že jistý přínos tu je. Co ale rozhodně neplatí je, že Internet je něčím zbrusu novým, něčím co se bude vyvíjet jinak než se vyvíjely noviny, rozhlas, televize. Protože tím nejduležitějším, co Internet přináší všem zainteresovaným, jsou poměrně slušné příjmy bez nutnosti poskytovat záruku na cokoliv.