Hahnemannova alergie na chinin - základ homeopatie?

Dr. William E. Thomas, M.D.

Prvotní myšlenka základní homeopatické doktríny - Similia Similibus Curentur - patrně napadla Hahnemana v roce 1790, ve čtyřicátém pátém roce jeho života, v době, kdy se zabýval překladem Cullenovy 'Materia Medica' do němčiny [1].

V otázce léčebného účinku chininovníkové kůry obhajoval Cullen starý názor na působení tohoto léku prostřednictvím jeho 'posilujícího účinku na žaludek'. Hahnemann byl s tímto vysvětlením účinků chininovníkové kůry při léčbě intermitentních horeček nespokojený a rozhodl se provést pokusy sám na sobě:

"Pokusně jsem užíval, dvakrát denně, čtyři dramy dobrého chininu (Cinchona). Nejdříve mi začaly chladnout nohy, konce prstů, atd.; narůstala u mne malátnost a ospalost, srdce mi začalo bušit a začal jsem mít tvrdý a malý puls; nesnesitelná úzkost, třas, ochablost až do konce všech údů; pulsace v hlavě, zčervenání lící, pocit žízně, zkrátka jeden po druhém se objevily všechny symptomy, které jsou normálně charakteristické pro intermitentí horečku, i když bez příznačné zimnice a třesavky, tedy i ty symptomy, které se zpravidla objevují a jsou obzvláště charakteristické - jako otupění mysli, jistá ztuhlost všech údů a především necitlivost, nepříjemné pocity, které jakoby měly původ v periosteu snad každé kosti v těle - všechny tyto příznaky se projevily. Záchvat trval pokaždé dvě až tři hodiny a znovu se objevil jen pokud jsem opakoval stejnou dávku, jinak ne. Pokus jsem přerušil a nabyl jsem opět dobrého zdraví." [1]

Co Hahnemann užíval a v jakém množství?

Jesuité přinesli chininovníkovou kůru (tzv. Peruánskou kůru) do Evropy roku 1632. Bylo známé, že kůra různých chininovníků původem z Jižní Ameriky měla léčebné účinky proti horečce [2]. První zmínka o chininovníkové kůře (Cinchona), pojmenované podle hraběnky Anny Chinchon, manželky peruánského místokrále, je dokumentovaná roku 1643. První zmínka o jejím použití v Anglii se nalézá v knize záznamů jednoho northamptonského lékaře z roku 1656.

Chininovníková kůra byla zařazena do londýnského lékopisu (London Pharmacopoeia) roku 1677 pod názvem Cortex peruvianis. Linné zavedl rod Cinchona a v roce 1753 pojmenoval tento strom Cinchona officinalis (Chininovník lékařský) [3].

Chininovník byl dovážen ve formě sušené kmenové a kořenové kůry. Byl dodáván v tenkých širokých svitcích nazývaných drogistická nebo lékárenská kůra. Aktivní alkaloidy byly přítomny v buněčném pletivu kůry v množství dosahujícím pěti až osmi procent. Množství přítomných alkaloidů a jejich vzájemný poměr se výrazně liší v závislosti na druhu stromů, jejich stáří a způsobu sběru kůry. Pro použití v galenikách by měla droga obsahovat dohromady nejméně šest procent alkaloidů, ze kterých by nejméně polovinu měly tvořit chinin a cinchonidin.

Rod Cinchona zahrnuje asi dvacet až třicet druhů spolu s mnoha odrůdami a pododrůdami. Okolo roku 1790 byly do Evropy dováženy a pro lékařské účely používány následující druhy:

Cinchona ledgeriana, kříženec s výtěžkem alkaloidů vyšším, než u druhů, ze kterých byl vyšlechtěn však v Hahnemanonnově době ještě neexistoval. Používá se dnes a může obsahovat 10 až 14% chininu.

Hahnemann tedy mohl brát chininovníkovou kůru buď v surové formě, přičemž užíval čajovou lžičku kůry rozpuštěnou ve sklenici vína, nebo ji užíval ve formě galenika. Jsou uváděny minimálně tři druhy galenik [4], které se objevily na přelomu 17. a 18. století a používaly nálev chininovníkové kůry jako lék proti zimnicím a horečkám. Pro nás je však důležitý obsah chininu bez ohledu na to, v jaké formě chininovníkovou kůru Hahnemann užíval. Ať již to bylo ve formě galenika nebo prášku, obsah chininu mohl být pouze asi tři procenta.

To, že Hahnemann nemohl užívat čistý chinin, jak je často uváděno v homeopatické literatuře, je jasné z těchto důvodů:

1. Až do roku 1818 nebyl chinin izolován. Pelletierem a Caventou byly tehdy z chininovníkové kůry izolovány dvě aktivní látky a pojmenovány chinin a cinchonin.
2. Čtyři dramy tj. patnáct gramů čistého chininu představuje smrtelnou dávku. Ke smrti dochází již po požití osmi gramů chininu.

Hahnemann užíval v roce 1790 čtyři dramy chininovníkové kůry. To představuje patnáct gramů 'Peruánské kůry' v surovém stavu. Farmakum používané v roce 1790 byla mletá kůra obsahující převážně Chininovník lékařský (Cinchona officinalis) s obsahem přibližně 3% chininu. To znamená přibližně 0,4 gramu chininu, což odpovídá jedné terapeutické dávce. Tedy přesně, představuje-li 100% 14,904 gramu pak 3% jsou 0,447 gramu.

Jedna dávka Chinidin sulphuricum je 0,2 gramu; denní dávka je 1,5 gramu. Maximální jednorázová dávka je 0,5 gramu a maximální denní dávka jsou 2 gramy.

Chininsulfát se stále ještě za jistých podmínek používá při léčbě malárie - v terapeutickém dávkování 0,65 gramu třikrát denně po dobu sedm až deset dní nebo v endemické oblasti v supresivní dávce 0,3 až 0,65 gramů denně.

Vyskytuje se však i stav známý jako hypersensitivita na chinin [5], kdy malé dávky chininovníkových alkaloidů vyvolávají u jedinců přecitlivělých na tuto drogu toxické projevy. Tato skupina symptomů se nazývá cinchonismus a obvykle se projevuje, je-li chinin podáván opakovaně v plných dávkách.

Nejběžnější nepříznivé reakce na chininovníkové alkaloidy (chinin a chinidin) zaznamenané v Austrálii [6] v období od listopadu 1972 do března 1988 byly: snížení hladiny krevních destiček, nechutenství, nevolnost, zvracení, průjem, vyrážky, horečka, ztuhlost, narušení funkce jater, arytmie, nízký krevní tlak, bolesti kloubů a smrt.

Toxické efekty chininu jsou: hučení v uších, závratě, zhoršení zraku, vyrážky, nevolnost, zvracení, průjmy, bolesti břicha, horečky, hypotense, křeče, dechový útlum, poruchy srdečního rytmu, slabost, prudký pokles krevního tlaku a selhání ledvin se zástavou vylučování moči.

Věrně popsané příznaky, které Hahnemann prodělal a zaznamenal v roce 1790 po požití 'čtyřech dramů dobrého chininu', představují skvělý popis hypersensitivní odezvy na chinin. Hahnemannovy čtyři dramy dobrého chininu představují patnáct gramů prášku chininovníkové kůry, která obsahuje 400 až 500 miligramů alkaloidu chinin. To jest běžnou terapeutickou nebo supresivní dávku chininu - dávku, kterou v minulosti, během posledních sto padesáti let, užívaly milióny lidí s žádnými nebo minimálními vedlejšími příznaky.

Co vlastně zažil Hahnemann v roce 1790 po požití čtyřech dramů chininovníkové kůry, tedy 0,447 gramů chininu? Cítil malátnost a ospalost, což odpovídá nízkému krevnímu tlaku. Zaznamenal bušení srdce, představující poruchy srdečního rytmu, nejspíše ventrikulární tachykardii. Pulsace v hlavě je dobrý popis bolestí hlavy, stejně tak jako zčervenání lící je popisem vyrážky. Ztuhlost všech údů představuje slabost. Stejně tak jako Hahnemann, všichni pociťujeme žízeň, když máme horečku. Studené prsty a nohy s třasem jsou typické pro všechny alergické reakce. Hahnemannovy 'nepříjemné pocity' znamenají, že se celkově necítil dobře.

Je možné učinit závěr, že Hahnemann trpěl přecitlivělostí na chinin. To znamená, že základní doktrína homeopatie - Similia Similibus Curentur - je založena na patologickém stavu jejího zakladatele, Dr. Samuela Hahnemanna - jeho alergii na chinin.

S ohledem na to co bylo řečeno, vrhá následující homeopatický výrok, že 'chininovníková kůra byla pro Hahnemanna to co padající jablko pro Newtona nebo houpající se lampa pro Galilea' [7], zcela nové světlo na celé učení homeopatie [8].

Seznam literatury

1. Cullen, W.: 'Abhandlung uber die Materia Medica. Ubersetzt und mit Anmerkungen versehen von Samuel Hahnemann.' 2 Bande. Im Schwickertschen Verlag. Leipzig 1790.
2. Grier, J.: 'A History of Pharmacy.' London 1937, pp.94-104.
3. Squires Companion to the British Pharmacopoeia. London 1899.
4. British Homoeopathic Pharmacopoeia. London 1876.
5. Bayr, G.: 'Hahnemann's Selbstversuch mit der Chinarinde im Jahre 1790.' Haug Verlag, Heidelberg 1989. [Bayr zmiňuje možnost, že Hahnemann byl přecitlivělý na chinin (str.9-10; 62) ].
6. Australian Adverse Drug Reactions Bulletin. December 1988, Canberra City, ACT 2600, Australia.
7. Věta že, 'chininovníková kůra byla pro Hahnemanna to co padající jablko pro Newtona nebo houpající se lampa pro Galilea ' pochází z knihy - Clarke, J.H.: 'A Dictionary of Practical Materia Medica'. In two volumes. The Homoeopathic Publishing Company, London 1900 (Vol.1. p.478). Tato věta je též na indické poštovní známce na počest XXXII. Kongresu Liga Medicorum Homoeopathica Internationalis, který se konal v Delhi v roce 1977. Je také uvedena na obalu knihy Richard Haehla: 'Samuel Hahnemann' (New Delhi 1989 edition).
8. Thomas, W.E.: 'Homeopathy - Historical Origins and the Present'. Melbourne (private) 1995.

Copyright © Dr. William E. Thomas, M.D.
článek je převzat s laskavým svolením autora ze stránky Hahnemann's Allergy to Quinine
překlad © David Knespl
tento text smí být dále šířen jen se svolením autora a překladatele