 Věda a naše
ekonomika
(původní vydání deník Slovo 14.5.1997) (Pozn. editora: Autorem tohoto článku je vědec s mezinárodními zkušenostmi. Těžko ho lze proto podezřívat, že bojuje za tzv. "teplé místečko v našich ústavech", což bývá našim vědcům často předhazováno těmi, kteří si nepřejí, aby hlas vědy byl slyšen. Text, ač byl napsán více než před rokem, je, myslím, bohužel stále aktuální, protože někteří politici zřejmě nejsou schopni připustit, že ne všechno v jejich modelových (makro)ekonomických koncepcích odpovídá naší i světové empirii - tj. realitě. Přírodovědci, ač pracují celkově v relativně jednodušším "terénu" než ekonomové, si velmi dobře uvědomují, že jejich teoretické modely jsou pouze přiblížením pozorované reality, i když např. ve fyzice je rozdíl mezi modelem a realitou často velmi nepatrný. V ekonomii, která popisuje nepochybně složitější soustavy než fyzika, jsme však svědky paradoxu, že zde je možno model vydávat za skutečnost a dokonce podle něho i řadu let vládnout. Pokud tento model není podroben korekcím dle pozorovaných odchylek dat či je odmítáno brát tato data dokonce na vědomí, stává se model dogmatem a politika na něm postavená ideologickou či osobní doktrínou odtrženou od života. Pavel Vachtl ) Jako daňového poplatníka by mě zajímal nezávislý audit ekonomické politiky naší vlády, který by mohl odhalit její rezervy a příčiny zpomalení našeho ekonomického růstu.Ve své nedávné odpovědi na článek historika prof. Křena učinil premiér Václav Klaus vědu téměř odpovědnou za současný stav naši ekonomiky. Ptal se rovněž, na čí úkor bychom měli dát vědcům více státních peněz za situace, kdy se náš státní rozpočet nachází v období velké napjatosti příjmů a výdajů. Na to, abychom odpověděli na premiérovy dotazy, si musíme především uvědomit, že výsledky vědy nacházejí své uplatnění především v technicky náročné výrobě. Přitom naše ekonomika je ve světě běžně označována za ekonomiku nízkých mezd a nízkých technologií. Vývoj posledních let to pouze potvrzuje, když rozhodující položkou v našem obchodu se staly suroviny, polotovary a chemické výrobky, jejichž podíl vzrostl až na 47 % našeho exportu. Jedno z možných řešení, jak vyrábět u nás technicky vysoce náročné výrobky a změnit dosavadní charakter naší ekonomiky, jsou investice na zelené louce. O tyto investice je na světových trzích neúprosný boj různými formami státních úplatků, ať se to nazývá státní grant, daňové výhody, krytí stěhovacích nákladů apod. Úroveň takových investic na obyvatele je u nás stále nízká a nedosahuje ani desetinu úrovně vyspělých ekonomik, rychle se rozvíjejících zemí jihovýchodní Asie, nebo třeba Chile. Věda sama o sobě tyto přímé investice spojené s přenosem vyspělých technologií pro nás nezíská. Je to právě naše vláda, která svou pasivní politikou a nereagováním na zahraniční konkurenci v boji o tyto investice prohrává. Stěží vyjmenujeme světovou firmu (Matsushita budiž výjimkou), která by u nás postavila nebo stavěla významnější závod a přinesla k nám technicky náročnou výrobu. O postoji vlády k přímým investicím svědčí i soubor jejích posledních ekonomických opatření, v němž není o aktivní investiční politice ani zmínka. Nevím, zda je to nezájem, neznalost anebo nepochopení. Jedno z možných vysvětlení je, že se tyto investice házejí do jednoho pytle s investicemi spojenými s prodejem a privatizací našeho průmyslu. Zatímco u těch posledních je to vláda, která je nadbíhána řadou potenciálních investorů, v případě investic do vysokých technologií a podniků na zelené louce je tomu naopak. Je to vláda, která se musí snažit přilákat potenciálního investora. Vládní organizace na podporu investic u nás (CzechInvest) sice existuje, má ale ve srovnání se zahraniční konkurencí zanedbatelný rozpočet - 43,4 miliónu korun za období posledních čtyř let (1993-96). Přestože s tímto rozpočtem CzechInvest pracuje velice efektivně a přilákal k nám za uvedené období investice za 308 mil. US$, tedy téměř 8 US$ investic na 1 Kč svého rozpočtu, přišel podle slov svého ředitele za stejnou dobu o investice ve výši kolem 1 mld. US$. Důvod - nemohl nabídnout podmínky srovnatelné se zahraničím. Když srovnáme úroveň investic na zelené louce u nás s jejich úrovní ve vyspělých nebo rychle se rozvíjejících rozvojových zemích, zjistíme, že kromě 1 mld. US$, o kterých mluví CzechInvest, jsme patrně ztratili nejméně další 1 mld. US$, a to právě kvůli nedostatečné úrovni výzkumu u nás. Věda neznamená pro společnost přínos pouze přímo svými výsledky, ale i nepřímo: často je totiž jednou z nutných podmínek infrastruktury, aby daná země získala přímé investice. Přítomnost špičkových univerzit se špičkovými laboratořemi zaručuje přísun vysoce vzdělaných kádrů, vývoj a inovace je často velkým lákadlem pro investory s vysokými technologiemi. Prostředky vynakládané u nás na vědu pokulhávají za vyspělými zeměmi nejenom absolutně, ale i relativně měřeno v % HDP. V důsledku toho naše vysoké školy a vědecké ústavy zaostávají svým vybavením daleko za konkurencí a naprosto scházejí špičkové laboratoře. Citelný je i odliv mozků, což za situace, kdy platy na konci vědecké dráhy dosahují stěží úrovně průměrného platu, ani nepřekvapuje. Na rozdíl od nás si je řada vyspělých ekonomik vědoma toho, že zítřejší prosperita bude nejvíce záviset na vzdělání. Prvotní příčinou našich potíží není nedostatek peněz. Například Evropské společenství vyčlenilo v rámci programu PHARE na podporu soukromému sektoru a infrastruktury u nás prostředky na úrovni 350 mil. ECU na období 1995-99 (tj. více než CzechInvest získal za poslední čtyři roky). Prvotní příčinou našich potíží je pasivita vlády v rámci světové ekonomiky. Svědčí o tom třeba již jmenovaný program PHARE, kdy Evropská komise musela nedávno vyslovit znepokojení nad slabostí koordinace na české straně. Podobně jako u investic, dá se ukázat na stagnaci jak řady našich tradičních exportních odvětví, tak i cestovního ruchu, že nereagováním na chování zahraniční konkurence přicházíme o hodnoty na úrovni čtvrtiny našeho ročního HDP. Naše ekonomické problémy vyplynuly na povrch hned poté, kdy už není moc co privatizovat a příjmy z privatizace nezkreslují náš skutečný stav. Není proto divu, že náš HDP na osobu stále dosahuje stěží jednu polovinu hodnoty stejného ukazatele u nejchudších zemi ES, tedy Portugalska a Řecka. Závěrem již zmíněného článku se premiér Klaus dožadoval důkazu o efektivitě využívání státních prostředků ve vědě a výzkumu. Ten si však může zjistit snadno sám. Velikost prostředků vynakládaných na naši vědu zná z titulu své funkce, u jiných zemí to vyčte z ekonomických statistik, zatímco srovnání našich vědeckých výsledků se světem mu za poplatek podá Institut for Scientific Information. Mne jako daňového poplatníka by zajímal nezávislý audit ekonomické politiky naší vlády, který by mohl odhalit její rezervy a příčiny zpomalení našeho ekonomického růstu (pozn. editora: poslední statistické údaje dokonce mluví o POKLESU HDP za první čtvrtletí 1998 o 0.9% ve srovnání se stejným obdobím loňského roku). Renomované konzultační firmy jako Anderson anebo McKenzie by to za patřičný poplatek určitě rády provedly. Zda by si jej objednala samotná vláda, prezidentská kancelář, či opozice, na tom již nezáleží. 2. mail: am@th.ph.bham.ac.uk Autor je vědecký pracovník, FOM Institut, Amsterodam |
