|
 Postmodernismus a věda
V knize Wolfganga Welsche "Naše postmoderní moderna" [1] se dočítáme,
že se celá řada tzv.postmoderních filosofů a jejich přímluvců často odvolává na
údajnou "krizi základů" tohoto století. Tato krize podle nich způsobila,
že každé vědecké vědění bylo odkázáno na svůj omezený charakter, a že zájem
vědění prý od té doby nesměřuje ke znovuzískání nějakého globálního rázu,
nýbrž jen k vytváření specifických diferentních druhů vědomí. Přitom se často
dovolávají výsledků moderních přírodních věd, zejména fyziky, které vykládají
v uvedeném duchu. Jde zejména o svérázné interpretace Einsteinových teorií
relativity, Heisebergových relací neurčitosti a často též i Gödelovy věty
o neúplnosti. V této přednášce jsme se pokusili ukázat, že celá řada podobných
názorů je neopodstatněná a neudržitelná, přinejmenším z hlediska fyzikálního.
Postmoderna, která se nejprve konstituovala v humanitní oblasti - v umění jako
literárně-vědný pojem, později v architektuře, malířství a v sociologii -,
zasáhla nakonec svými tendencemi i filosofii a vědu. Těmto tendencím je společné
odmítání velkých univerzálních konceptů moderny, neboli typů racionality
s nárokem na monopol, jakými byly sny o jednotě, které sahají od konceptu mathesis
universalis, přes projekty filosofií dějin (Hegelova filosofie ducha), teorii
vědeckého socialismu podle Marxe, neopozitivismus Vídeňského kruhu a jeho
pokračovatelů i racionalitu vědecko-technicko-ekonomického komplexu. Na jejich místo
klade postmoderna programově radikální pluralismus, jako množinu tvůrčím způsobem
experimentujících projektů, jež koexistují vedle sebe bez nároku na výlučnost,
přičemž si žádný typ racionality nemůže činit monopolní nárok na rozum.
Jean-Francois Lyotard říká: "Moderní vědění mělo vždy formu jednoty. Pro
současnou situaci je naproti tomu charakteristické to, že se tento svorník jednoty
rozpadá, je třeba bez výhrad přijmout pluralitu....Vyjdeme-li z popisu vědecké
pragmatiky, musíme napříště klást důraz na dissensus. Konsensus je jen určitý
stav diskusí, nikoliv jejich cíl." Hlavní úkoly postmoderní filosofie pak dle
Lyotarda jsou:
1. Legitimovat rozchod s posedlostí jednotou; 2. Objasňovat strukturu reálné
plurality; 3. Vysvětlovat interní problémy radikální plurality.
Jedním z význačných zastánců postmoderního myšlení ve vědě u nás je
profesor Zdeněk Neubauer, který od roku 1990 vede katedru filozofie a přednáší
filozofii vědy na přírodovědecké fakultě Karlovy university v Praze. Ve svých
úvahách nad vědou a náboženstvím v Přímluvci postmoderny [2] oslňuje své
čtenáře nebývalou šíří vědomostí z nejrůznějších oborů vědy, filosofie i
náboženství. Jeho styl se přitom ale vyznačuje tím, že čas od času se
v duchaplně lehkých pasážích jakoby zablýskne a užaslý čtenář zůstává
v ohromení nad troufalostí tvrzení i nad radikálností filozofických závěrů. Zdá
se mi, že často tento svérázný český příspěvek k postmodernismu překračuje
speciálně v přírodovědě v mnoha ohledech právě radikálností svých úvah i
samotné jeho francouzské zakladatele. Bylo by možno zaujmout kritické stanovisko
k celé řadě kontroversních tvrzení. V naší přednášce se soustředíme pouze na
některé Neubauerovy výroky o objektivnosti poznání a skutečnosti, které jsou
relevantní zejména pro fyzikální myšlení. Profesor Neubauer ve svých úvahách
totiž zpochybňuje objektivitu nejen poznání, ale i samotné skutečnosti, kterou
odmítá chápat jako objektivní realitu a zásadně vylučuje také předpoklad
kosmického řádu. Tyto své závěry opírá zejména o všeobecnou nedůvěru
v pokrok, která se u něho vztahuje rovněž i na pokrok vědecký. To podle něho vede
ke ztrátě důvěry ve vědu vůbec. Říká: "Zklamání nad pokrokem zplodilo
nejen konservativismus, ale též relativismus a pluralismus. To vše jsou příznaky
soumraku novověku, skonání moderního věku" [2]. "Samo pojetí vědy jako
jednoznačného, spojitého a bezrozporného mapování, jakým je mapování zeměkoule,
dosud převládá. (Odtud mos geometricus - zeměměřičský mrav, nebo pojem bílých
míst v našem poznání.) S takovým pojetím přežívá i přesvědčení, že
poznání je jedno a že se jeho cesty neštěpí do vzájemně se vylučujících
poznatků. Toto přesvědčení zůstává dodnes článkem novověké pravověrnosti,
neboť bezprostředně plyne z předpokladu objektivity. Proto: zpochybňuji-li pokrok,
zpochybňuji i samu objektivitu - druhou novověkou hodnotu." [2]. Na jiném místě
prof.Neubauer tvrdí: "K objektivnímu poznání náleží bytostná (nikoliv
nahodilá) jednoznačnost, z čehož vyplývá předpoklad konvergence (sbíhavosti)
vývoje nezávislých poznávacích soustav. Právě tento předpoklad se však
nepotvrdil: z tohoto hlediska by bylo možno považovat novověkou hypotézu o
objektivní povaze světa za vyvrácenu." [3]. "Postmoderní epistemologie
považuje různá, i zcela odlišná paradigmata za rovnocenná, proto mluví
o pluralitním poznání a alternativních přístupech. Nikoliv teoretické sjednocení
poznatků, (jak by vyžadovala jejich objektivita), nýbrž komplementarita mnohotvárné
zkušenosti zakládá pravdivost vědění." [3]. V Přímluvci postmoderny [2] na
str. 67 čteme: " Minulost nepotvrzuje novověký předpoklad, že by vědecké
poznání mělo globální, konsistentní a spojitý charakter, který garantuje
skutečnost sama." V Novém Areopágu [4] charakterizuje stav v novověké vědě
následujícími slovy: "Novověká věda, snažící se budovat své vědění na
pevných základech, domnívajíc se, že přikládá nové poznatky jako cihlu k cihle,
má místo toho za sebou dějiny opakujících se "koperníkovských revolucí"
t.j. zhroucení všech svých učení, revizí každých dosavadních představ, a
budování nových teorií na zcela odlišných základech. Tak na sobě věda
několikrát nepřímo zakusila chatrnost předsudku objektivity. Tato zkušenost
v současné době vrcholí náhledem, že objektivní poznání není realizovatelné,
neboť skutečnost sama nemá povahu objektivní reality a nemůže tak sloužit za
měřítko poznání, platit sama o sobě za míru všech věcí, jak požaduje vědecký
postulát objektivity." Takovýmto radikálně asertativním způsobem se vyjadřuje
profesor Karlovy university (!), který se tak často dovolává klasické antické
filosofie a cituje ji dokonce v originálu! Přitom mu přece nemohl uniknout onen
podstatný detail, že totiž právě sám Sókrates, nejmoudřejší z moudrých
v Platonových rozmluvách, které vlastně zakládají jak vědu, tak i filozofii,
nemohl nikdy nalézt jednoznačné nevyvratitelné odpovědi a to na žádnou položenou
otázku bez výjimky.
Pokusíme se v dalším ukázat, že některé předpoklady profesora Neubauera se
přinejmenším z hlediska fyziky mohou jevit jako účelové smyšlenky, které
neodpovídají zcela skutečnosti. Už v roce 1959 byly u nás vydány Dějiny fyziky [5]
od slavného zakladatele rentgenové difrakce Maxe von Laueho, který v mnoha
jednotlivých případech z historie fyziky naopak přesvědčivě dokumentuje plodnost
sjednocování poznatků z různých oblastí. V úvodu tohoto díla Max von Laue
uvádí: "Často slýcháme otázku o objektivnosti, pravdivosti přírodovědeckého
poznání. Není to otázka nijak nemístná: v teorii poznání byly a jsou proudy -
v poslední době se velmi rozšířily politickou propagandou - které z toho, co je
při vzniku každého poznání lidsky náhodného, a z častého střídání
fyzikálních názorů a teorií vyvozují, že všechno poznání závisí na
všelijakých vnějších činitelích, duševních nebo biologických, a je tedy naprosto
podmíněno v čase, je otázkou konvence. Fyzika vskutku nikdy neměla pevnou, jednou
provždy uzavřenou formu; ani ji mít nemůže, poněvadž proti konečnosti jejího
obsahu stojí vždy nekonečné množství možných poznatků. A přece jen existuje
důkaz její objektivní pravdivosti, důkaz strhující přesvědčivosti: znovu a znovu
se v jejích dějinách stává, že dva až dosud naprosto samostatné fyzikální
myšlenkové okruhy, jimiž se zabývají různé skupiny lidí - např. optika a
termodynamika nebo vlnová teorie rentgenových paprsků a atomová teorie krystalů - se
zřista jasna sejdou a zcela nenásilně splynou. Komu bylo dopřáno zažít byť i jen
zpovzdálí takovou nanejvýš překvapující událost nebo kdo se jí alespoň
dodatečně dožije, nebude již na pochybách, že v takových splývajících teoriích
je ne-li plná pravda, tedy alespoň podstatné jádro objektivní pravdy prosté
lidských přídavků. Jinak bychom museli považovat naprostou shodu různých teorií za
zázrak. Ideálem dějin fyziky musí být co nejjasnější vylíčení takových
událostí." [5] Následuje 14 kapitol, v nichž Laue tento předpoklad podrobně
dokumentuje na historickém vývoji fyzikálního poznání!
Jedno z prvních sjednocení pochází od Isaaka Newtona, který svým gravitačním
zákonem odstranil staré Aristotelovo rozdílné nazírání na svět sublunární a
supralunární. Dále odmítl nešťastný Aristotelův dualismus vynuceného pohybu,
který měla zkoumat matematika, a přirozeného pohybu, který náležel do sféry
metafyziky (filozofie).
Pro přírodovědu byl velmi plodný i vědecký spor Luigi Galvaniho s Alexandrem
Voltou. Volta měl nakonec pravdu, avšak také Galvani upozornil na fundamentální fakt,
že se elektrické jevy vyskytují i v živých organismech. To mělo později
dalekosáhlé důsledky pro rozvoj studia nervové činnosti jako přenosu elektrického
náboje. Zde došlo vlastně ke spojení fyziologie s fyzikou a navíc i ke spojení
problematiky živého systému s fyzikálně-chemickými představami, vycházejícími
ze studia neživých systémů.
Dalším významným mezníkem byly práce Oerstedovy, Faradayovy a Ampérovy v nichž
došlo ke spojení elektrických a magnetických jevů, které vyústily v r. 1831 ve
Fradeayův epochální objev elektromagnetické indukce, jako základu pro funkci dynama i
transformátoru.
Toto nové pojetí elektromagnetismu bylo nakonec korunováno teoretickými pracemi
Maxwellovými a Hertzovými o elektromagnetickém poli, které vedly k předpovědi a
nakonec i k objevu elektromagnetických vln. Obrovské sjedncení představuje nesporně
také elektromagnetická teorie záření, zahrnující i optiku.
Exemplárním příkladem sjednocovacích snah ve fyzice je samozřejmě především
speciální teorie relativity A.Einsteina, která vlastně spojila do jednotného obrazu
do té doby disjunktní oblasti klasické mechaniky a elektromagnetického pole.
Spojení strukturní rentgenové analýzy a strukturní chemie s kvantovou teorií
chemické vazby v díle nedávno zesnulého profesora L.Paulinga, mělo obrovský význam
pro rozvoj strukturní biologie a nakonec i biologie molekulární v dešifrování alfa
šroubovice bílkovin a v objevu "molekulárních chorob", jakou je srpkovitá
anemie. Zde spatřujeme dokonce přímé spojení chemie na molekulární úrovni
s patofyziologií!
Obrovským sjednocením v biologii minulého století byla buněčná teorie a
nepochybně i průkopnické představy zakladatele genetiky Gregora Mendela, který
postuloval hypoteticky diskrétní jednotky dědičnosti a formuloval jako první její
zákony. Zde je zvláště poučné, že tyto zákonitosti, jimž se nedostalo
náležitého ohlasu v době jejich vzniku, byly objeveny o jednu generaci později
znovu v pracech De Vriesových, Weismanových a Morganových. Rozluštění struktury
DNA v roce 1953 sjednotilo konečně genetiku s fyzikou a chemií prostřednictvím
právě této jedinečné makromolekuly.
Rozvoj extrémně citlivých mikrobiologických metod umožňujících sekvenování
biopolymerů dovolil, že je nyní v proudu ve světovém měřítku největší projekt
dešifrování celého lidského genomu na molekulární úrovni.
Z celé řady výborných popularizačních prací dr.J.Grygara jsou našim
čtenářům jistě známy nejnovější výsledky v astrofyzice a kosmologii, v nichž
se setkává fyzika elementárních částic s relativitou, kvantovou teorií i
gravitací.
Což to všechno nejsou velmi pádné argumenty z tohoto letmého pohledu na
přírodovědecké poznání, které jednoznačně svědčí pro jeho konvergenci?
Velmi kriticky se často profesor Neubauer vyjadřuje také zejména o počátcích
tradiční evropské exaktní vědy, představované Newtonovým geniem. V Přímluvci
postmoderny [2] na str. 29 uvádí: "Z renesanční zkušenosti povstal novověk.
Svět, který se z lůna renesanční závrati vynořil, však jakoby v sobě od
počátku nesl zárodky nicoty - stav, který F. Nietzsche posléze diagnostikoval jako
nihilismus. Svět - Dítě, který se z porodních bolestí třicetileté války
konečně narodil, nebyl již světem smysluplné zkušenosti, světem lidsky
smysluplným, jak slibovalo jeho renesanční zplození. Novověk - aión - jako by byl
už mrtvě narozený: byl to svět bezduchý, racionální a mechanicky fungující -
hotové a přesné soustrojí, vyrobené z universální hmotné, věčné substance.
Právě proto se zdál být konečně pevně zakotven v metafyzické definitivě -
v definitivě objektivity, imunní proti křehkosti a proměnnlivosti lidských názorů
i proti rozmarům dějin. Opíral se o jisté, přesné a nezpochybnitelné vědění
toho, jak se věci mají skutečně a nutně - tedy tak, že tomu nemůže jinak
být!"
Z tohoto textu je jasně patrné, že profesor Neubauer sdílí stejné nepochopení,
se kterým se staví na odpor vědeckému redukcionismu, s Goethem, který to činil již
v údobí romantismu. Jako vědci mu však přece musí být jasné, že právě
využitím vědeckého metodického redukcionismu, který umožnil poprvé rigorosní
přesnost v popisu nejjednodušších idealisovaných případě, se Newtonovi, jak již
bylo uvedeno, podařilo konečně odstranit po dva tisíce let trvající omyly
Aristotelské fyziky a v jednotné teorii gravitace navždy opustit zbytečné
rozlišování řádu pozemského a nebeského i "přirozených míst"
v nesprávném výkladu pohybu. Že to vedlo v posledku k rozkladu původní koncepce
živé přírody a k "zakletí mechanické strnulosti newtonovského
světa"[2], nebylo Newtonovým úmyslem. On sám svou mechaniku v žádném
případě nepokládal za objasnění přírody celé, jak to sugeruje profesor Neubauer.
Jak známo, naopak na konci Principií velmi jasně formuloval, co zbývá zkoumat
v nemechanické, živé oblasti přírody, prostoupené jemným Duchem [6]. Jestliže
Neubauer používá pojmu "mechanicky strnulý newtonovský svět", pak sám
pokládá část za celek, něco, co velký Newton nikdy nezastával. Naopak je o něm
známo, že napsal: "Objasnit celou přírodu je příliš obtížným úkolem pro
jediného člověka i pro jediné údobí. Je lépe dokázat sice málo, ale s jistotou,
a ostatní přenechat těm, kdo přijdou v budoucnosti, než objasňovat
všechno" [6] Nemůže být sporu o tom, že zjednodušující metodický
redukcionismus je až do dnešních dnů prvním stadiem každého postupu exaktních věd
při popisu skutečnosti, který má naději aspirovat na úspěch.
Profesor teoretické fyziky na Karlově universitě Jiří Bičák při nejedné
příležitosti upozorňoval na nesprávné interpretace Einsteinovy teorie
relativity. [7] Jestliže takový světově uznávaný odborník v teorii relativity
vysloví pochybnost o správnosti její interpetace ve Welschově knize [1], měli by mu
být filozofové vděčni a vyvodit z toho naopak co nejrychleji patřičné závěry pro
svou vlastní činnost. Bohužel u nás je naopak možné někdy v tzv. filozofických
pojednáních nejen směšovat vlastní fantazie se skutečností, ale vyvozovat z toho i
dalekosáhlé filozofické konsekvence. Není divu, že např. profesor Z. Neubauer
dochází ke svéráznému pojetí "subjektivní ontologie" [4], když
svévolně modifikuje Bohrovy i Heisenbergovy základní předpoklady v jejich
kodaňském výkladu kvantové mechaniky. Chápat princip komplementarity tak, že nejde
"o dvě stránky nějaké jedné povahy", je dle mého soudu znásilňování
Bohra, který považoval oba obrazy - částicový a vlnový - jak uvádí W. Heisenberg
v [8] za dva komplementární popisy téže reality. Podobně také dalším
fundamentálním předpokladem kodaňské interpretace je to, že velká část vesmíru,
která zahrnuje registrační aparatutru a nás samotné, popisovaná právě v pojmech
klasické fyziky, nepatří zároveň k "předmětu", což je pravým opakem
toho, co o tom uvádí profesor Neubauer. Každou formulaci ve smyslu, že pozorování
porušuje jev, pokládal Heisenberg za nepřesnou a zavádějící! Proto se domnívám,
že profesor Bičák také naprosto oprávněně upozorňuje na účelové
"využívání" relací neurčitosti v kvantové mechanice dobrovolným fyzikem
Welschem pro zdůvodňování "rozchodu s celkem a totální transparencí".
Myslím, že by se někteří naši současní módní filozofové měli opravdu a se
vší vážností zamyslet nad následujícím: ano, "subjektivní" cirkulárka
vám nikdy nebude moci naštěstí ublížit, ale bohužel "subjektivní
ontologie" postmoderního přímluvce profesora Neubauera při "vhodné"
politické konstelaci by mohla přivodit pohromu, ba i zkázu pro dosavadní vědu!
V tomto jsem s profesorem G. Holtonem, autorem knihy Věda a antivěda, naprosto
zajedno v jeho varování před latentním nebezpečím nespoutané iracionality!
Literatura:
[1] Welsch, W.: Naše postmoderní moderna. Praha, Zvon 1994 [2] Neubauer, Z.:
Přímluvce postmoderny. Praha, Hrnčířství a nakladatelství Michal Jůza a Eva
Jůzová 1994 [3] Neubauer, Z.: Vesmír 73, 9 (1994), 510 [4] Neubauer, Z.: Nový
Areopág.Křesťanská akademie Praha 1992 [5] Laue, Max von: Dějiny fyziky. Praha,
Orbis 1959, 13. [6] Pocta Newtonovi. Sborník odborné skupiny Pedagogická fyzika
FVS JČSMF Brno 1987, 57 [7] Bičák J.: Víra v rozum a spiritus loci. Nová
přítomnost, 1 (1997), 28-29 [8] Heisenberg, W.: Fysika a filosofie. Praha, Svoboda
1966
 |