Bludný základ Steinerovy pedagogiky

Čeněk Zlatník

Četl jsem několik protichůdných názorů na waldorfskou pedagogiku a školství. Rád bych si utvořil ucelený samostatný názor, ale to není tak jednoduché.

V rovině obecných proklamacích nevidím na waldorfské pedagogice nic zvláštního, tedy ani nic zavrženíhodného. Stejně jako ostatní pedagogové volají waldorfští po obratu k dítěti, individuálním přístupu učitele, výkladu učiva v souvislostech, odbřemenění látky od detailů, podpoře tvořivosti atd. Pokud bych měl posuzovat praxi waldorfských škol, která není jednotná, vyžadovalo by to zdlouhavé studium a navazování přímých kontaktů s konkrétními školami. Nepochybuji o tom, že bych se při tom setkal s řadou pozitivních jevů, nicméně taková analýza je nad mé síly.
Přestože nemám o waldorfské pedagogice mnoho konkrétních informací, jsem k ní spíše skeptický. Hlavní příčinou mé zdrženlivosti je přístup jejího zakladatele Rudolfa Steinera (1861-1925), projevený při zakládání první Svobodné Waldorfské školy (Stuttgart, srpen - září 1919). Steinerovy přednášky pro budoucí učitele této školy vyšly v českém překladu pod názvem „Všeobecná nauka o člověku jako základ pedagogiky“ (nakl. IOANES, Březnice, 1996). Jde o přepis čtrnácti stenografovaných přednášek spolu s dodatkem s průvodním slovem M. Steinerové.
Rozpaky ve mně vzbuzuje již mystický rámec Steinerova vystoupení. Založení uvedené školy pokládá za významný akt světového řádu v „páté poatlantské vývojové epoše“. Steiner se tu dovolává karmy a podpory vyšších duchovních mocností ... Nelze se zbavit dojmu, že zakládá spíše náboženskou sektu a teprve ve druhém plánu vzdělávací instituci.
Zejména mě znepokojuje, když Steiner záměrně odmítá vědecké poznání a dává přednost mystickým vizím. Přitom mi není známo, že by se učitelé dnešních waldorfských škol od této stránky Steinerova přístupu, který považuji za bludný, nějak výrazněji distancovali.
Pro ilustraci si prolistujme uvedenou knihu a zastavme se u několika výňatků:

...

"Máme v sobě něco, co je hmotného, co však chce z hmotného stavu neustále přecházet do stavu zduchovělého. Nepřipouštíme, aby se to zduchovnilo; proto to ničíme ve chvíli, kdy se to chce změnit v ducha. Je to krev - opak nervů. ... Aby se krev vířivě nevznesla jako duch, abychom ji mohli v sobě podržet tak dlouho, dokud žijeme na zemi, musí být ničena. Proto se u nás ustavičně střídá vytváření krve - ničení krve - vytváření krve - ničení krve a tak dále, vdechováním a vydechováním. (s. 36-37)

...

Mozkovou kůru máme k tomu, aby nervy, které souvisí s poznáváním, byly řádně zaopatřeny potravou. A že máme mozek, jenž je lepší, jenž převyšuje mozek zvířecí, to je jenom tím, že své mozkové nervy lépe vyživujeme. (s.39)

...

Soustava končetin v nás je začleněna do kosmu a kosmos ji přitahuje, má k ní sympatii, jako vůči hlavě má antipatii. V hlavě se setkává naše antipatie s antipatií kosmu, obě se tam srážejí. Zde, ve vzájemném srážení našich antipatií s antipatiemi kosmu, vznikají naše vjemy. Všechen vnitřní život, jenž vzniká na druhém pólu člověka, pochází z láskyplného sympatického objetí soustavy končetnin v nás kosmem. (s. 40)

...

Mělo by vám být naprosto jasné: dozvíte-li se o sebekrásnějších přírodních zákonech zjištěných prostřednictvím rozumu, prostřednictvím sil představování, tu se tyto přírodní zákony vždy vztahují k tomu, co v přírodě odumírá. (s. 44)

...

Co je nerv? Nerv je něco, co se neustále chce změnit v kost. Aby se změnil v kost, tomu brání jen skutečnost, že souvisí ještě s nikoli kostními nebo nikoli nervovými prvky lidské přirozenosti. Nerv chce stále kostnatět, stále je hnán k tomu, aby odumíral, jako kost v člověku je vždy vysokou měrou něčím, co odumřelo. (s.50)

...

Země neopisuje pouze pohyb, který má podle Koperníkova světového názoru, má ještě zcela jiné, umělecké pohyby, které neustále vykonává. A vykonává ještě pohyby mnohem komplikovanější, například takové, které probíhají v liniích, jaké mají geometrická tělesa: krychle, osmistěn, dvanáctistěn, dvacetistěn atd. (s.52)

...

Kdyby tady na Zemi nežil člověk, odumírání by se bylo dávno rozprostřelo po zemském procesu a Země jako celek by přešla do jediného velikého krystalizačního procesu. Co by se však nezachovalo, jsou jednotlivé krystaly. My vytrhujeme jednotlivé krystaly z oné veliké krystalizace a uchováváme je, pokud je potřebujeme pro svůj lidský vývoj. Tím však také uchováváme život Země. ... Takže lidská duše je dějištěm, na němž se odehrává kosmický děj, nikoli pouze lidský děj. To přirozeně jisté kruhy dnes velmi těžce chápou. Ale pokud se takovými představami neprostoupíme, nemohou z nás být správní vychovatelé. (s.53-54)

...

Musíme být nervové soustavě vděčni za to, že se nestará o naši duševně - duchovní bytost, že nedělá nic z toho, co jí připisují fyziologové a psychologové. Kdyby to dělala, kdyby se jen pět minut dělo to, co by podle popisů fyziologů a psychologů měly nervy dělat, pak bychom v těchto pěti minutách nevěděli o světě a o sobě vůbec nic; prostě bychom spali. ... Ano, situace je dnes taková, že je dnes pro člověka poněkud tvrdé, přijde-li na to, co je ve fyziologii a psychologii pravda, protože lidé budou vždycky říkat: Ty ale obracíš svět vzhůru nohama. - Pravda však je, že svět stojí na hlavě a že pomocí duchové vědy ho musíme postavit zase na nohy. (s.102-103)

...

Na tom, že se rozšířil přírodovědecký materialismus, nese vinu hlavně katolická církev, neboť ona to byla, jež roku 869 na koncilu v Konstantinopoli odstranila ducha. Co se tehdy vlastně stalo? Podívejte se na lidskou hlavu. V proudu skutečností světového dění se vytvořila tak, že je dnes nejstarším článkem lidské bytosti. Hlava vzešla především z vyšších, a jdeme-li zpět, tedy z nižších zvířat. Pokud jde o naši hlavu, pocházíme ze světa zvířat. Proti tomu se nedá nic namítat - hlava je jen výše vyvinuté zvíře. Dostáváme se nazpět až k vyšším živočichům, chceme-li hledat předky naší hlavy. Naše hruď byla připojena k hlavě až později; není už tak zpřízněna s říší zvířat jako hlava. Hruď jsme dostali teprve v pozdějším vývojovém období. A končetiny jsme my lidé získali až jako poslední, nejpozdnější orgány; to jsou orgány nejlidštější. ... Ale tím, že katolická církev se rozhodla zakrýt před člověkem vědomí o jeho vztahu k vesmíru, tedy o skutečné povaze jeho končetin, předala následujícím věkům jen maličko vědomí o hrudi, ale hlavně vědomí o hlavě, o lebce. A tady přišel materialismus na to, že lebka pochází ze zvířat. ... Katolická církev je podle pravdy tvůrkyní materialismu v této oblasti nauky o vývoji. Zvláště dnešní učitel mládeže by měl tyto věci vědět. (s.138-139)

...

Přehnaná sportovní činnost je praktický darwinismus. Teoretický darwinismus, to je tvrzení, že člověk pochází ze zvířete; praktický darwinismus, to je sport, který znamená vytyčování etiky, jež vede člověka zase zpět ke zvířeti. (s.170)

...

Dalo by se říci, že lidský nos představuje cosi jako metamorfózované plíce. Proto nos přetváří i proces dýchání tak, že ho rozvíjí více směrem do fyzična. Že se snad díváte na plíce jako na něco méně duchovního než nos, to je omyl. Plíce ... jsou prostoupeny duchem, nebo alespoň duševností více než nos, který se vlastně, chápeme-li věc opravdu správně, staví do lidské tváře velmi nestoudně směrem ven, zatímco plíce skrývají svou existenci mnohem cudněji, protože jsou duševnější než nos. (s.173-174)

...

Lidský hrtan není naprosto ničím jiným než zakrnělou lidskou hlavou, hlavou, která se nemůže stát úplně hlavou, a proto svůj hlavový ráz vyžívá lidskou řečí. Lidská řeč je pokus hrtanu, podnikaný ustavičně znova ve vzduchu, pokus sformovat se do podoby hlavy. ... Jestliže se hrtan pokouší stát se nosem, tedy se nemůže státá nosem, protože mu v tom brání skutečný nos, ale ve vzduchu vytváří pokus stát se nosem a tím vznikají nosovky. ... Je mimořádně významné, že člověk, když mluví, ustavičně podniká ve vzduchu pokus produkovat kousky hlavy, a že se tyto kousky hlavy pak zase šíří vlnivými pohyby, které se nakonec zarážejí o tělesně vytvořenou hlavu. To je podstata lidské řeči. (175-176).

...

Jak víte, je dnes učitel, jenž má v budoucnu spoluutvářet člověka, uváděn do smýšlení a způsobu uvažování současné vědy! Nikdy mně ani nenapadlo, abych tuto současnou vědu nějak nevraživě napadal. Sám hluboce oceňuji všechno, čeho tato současná věda dosáhla ve prospěch vývoje lidstva svým vědeckým smýšlením a svou vědeckou metodou, založenou právě na poznávání přírody, všechny tyto její triumfy, i to, čeho ještě tímto způsobem v budoucnosti dosáhne. Ale právě proto - tak se mi zdá - nebude možné, aby to, co pochází ze současného vědeckého a duchovního myšlení, přecházelo s užitkem do vychovatelského a vyučovacího umění, protože velikost současného vědeckého a duchovního smýšlení spočívá v něčem jiném než v zacházení s člověkem a v porozumění pro lidské srdce, pro lidská duševní hnutí. ... Právě na podkladě toho, co činí naši dobu tak velkou v ovládání mrtvé techniky, je nemožné vyvíjet živé umění výchovy. Tady musí zasáhnout do vývoje lidstva nový duch, právě duch, kterého hledáme naší duchovní vědou. Duch, jenž učí nevidět v člověku nositele čerpacích a sacích zařízení, jakýsi mechanismus, který lze chápat jen podle přírodovědeckých metod. Do duchovního smýšlení lidstva musí proniknout přesvědčení, že ve veškeré přírodě žije duch a že tento duch je poznatelný. (s.182-183)

Na závěr: Mezi metodickými přístupy přírodních a společenských věd existují disproporce, jejichž důsledky lze podle mého názoru mírnit jedině trpělivým hledáním mostů a kompromisů. V oblasti výchovy se Steiner programově rozhodl (je to jasně řečeno v naposled uvedeném výňatku) překonat tyto protiklady explicitním odmítnutím vědecké metody náhradou za hlásání zjevených pravd. Výsledkem je bludně založená pedagogika začleněná do absurdního mystického obrazu světa. O podobné koncepce se Steiner pokusil i v oblasti zemědělství a medicíny, ale v pedagogice byl zřejmě „nejúspěšnější“. V současné době jsou jeho bludy stavěny znovu na odiv v souvislosti s populistickou protivědeckou vlnou. Nebuďme k tomuto způsobu napadání naší kultury lhostejní.