Kterak devítiletá školačka připravila auru o aureolu

(zpracoval dr. Jaroslav Hořejší :"Vazena pani doktorko: Dekuji za upozorneni na clanek, ktery uz jsem mezitim v plnem zneni mel z casopisu JAMA a k nemuz jsem pripravil reakci do naseho casopisu REMEDIA POPULI. Tu vam v priloze posilam a muzete ji (ovsem s citaci) pouzit podle libosti. Srdecne zdravi J. Horejsi")

Vypadá to jako apríl, ale není to apríl. Renomovaný odborný časopis The Journal of the American Medical Association (JAMA) přinesl ve svém čísle z 1. dubna 1998 článek nazvaný A Close Look at Therapeutic Touch, pod nímž jsou podepsáni Linda a Emily Roseovy, Larry Sarner a Stephen Barrett. Článek shrnuje výsledky dvou testů, v nichž byly ověřovány schopnosti provozovatelů metody tzv. léčebných dotyků (therapeutic touch - TT) správně detekovat energetické pole druhé osoby. A řekněme předem, že v nich nedopadli valně.

Terapie na vše a bez jakýchkoli limitů
Metodu terapeutických dotyků uvedla na scénu začátkem 70. let tohoto století zdravotní sestra Dolores Kriegerová z New Yorku. Byť je velmi často prezentována jako vědecká adaptace „přikládání rukou,“ ve skutečnosti je plná metafyzických idejí. Jejím aktivním prvkem je životní síla, známá z Ayurvedy a tradiční indické medicíny jako prana. Podle Kriegerové je třeba „zdraví považovat za harmonický vztah mezi jedincem a celým jeho okolím. Mezi nimi dochází k trvalému oboustrannému toku energií. Nemoc je v této souvislosti považována za známku narušení volného toku prany. A léčebné dotyky napomáhají u nemocného člověka obnovit původní rovnováhu.“
Dnes jsou léčebné dotyky zejména v USA a ostatním anglosaském světě široce užívanou metodou, která má své kořeny hluboko v mysticismu, ale sama o sobě prohlašuje, že je založena na vědecké bázi. Její provozovatelé tvrdí, že dovedou identifikovat chorobu a léčit či zlepšovat stav nemocných prostě jen tím, že manipulují energetickým polem člověka, a to skrze neporušenou kůži.
Celý postup se odehrává ve třech krocích:
První krok představuje koncentraci čili soustředění - léčitel se soustřeďuje na svou snahu pomoci nemocnému. Je to něco podobného meditaci a pomáhá to údajně i léčiteli samotnému.
Druhý krok je jakýmsi diagnostickým procesem - léčitel pohybuje ve vzdálenosti 5 - 10 cm nad tělem nemocného směrem od hlavy k patě, přičemž se „naladí“ na jeho stav a začne v rukou cítit „změny senzorických signálů.“
A konečně třetí krok spočívá ve vlastní intervenci čili léčebném zásahu - léčitel svýma rukama na dálku provede v energetickém poli pacienta potřebnou změnu prostě tím, že v určitých oblastech odstraní jeho městnání a v jiných zase depleci, a tak odstraní chorobné toky energie. Výsledná energetická rovnováha údajně odvrátí nebo vyléčí chorobu a pomůže organismu ve vyléčení a rekonvalescenci. Jedna ze zakladatelek metody, Z.E. Putnam v roce 1995 prohlásila: „Teoreticky je touto možností léčit vše bez jakýchkoli limitů.“
Nejspíše proto se také dnes metoda terapeutických dotyk vyučuje na 100 vysokých školách a univerzitách 75 zemí, v celém světě až dosud absolvovalo školení v této technice více než 100 000 lidí, včetně nejméně 43 000 zdravotníků, a zhruba polovina z nich nabyté znalosti také skutečně uplatňují v praxi; odhaduje se, že jen v Severní Americe se jí můžete nechat léčit minimálně v 80 nemocnicích.

Člověk - pole neorané
O „westernizaci“ metody léčených dotyků se zasloužila zejména Martha Rogers, rovněž z New Yorku. Podle její teorie to není tak, že by člověk energetické pole vlastnil - on takovým polem prostě je a jako pole také vstupuje do trvalých interakcí s „polem environmentálním,“ které ho obklopuje. Rogersová pasovala svou teorii na „vědecký koncept unitarity člověka“ a podpořila chápání terapeutického dotyku na postup založený na vědeckých základech. Nicméně i když se její „vědecká“ teorie ujala, používají provozovatelé i nadále metafyzických termínů jako je prana, chakra nebo yin a yang.
Energetické pole člověka ovšem připomíná i živočišný magnetismus, jak jej v průběhu 18. století postuloval Anton Mesmer a jeho následovníci. Mesmerismus vycházel z představy, že nemoci jsou způsobovány překážkami volného toku magnetického fluida, a že zkušení léčitelé (senzibilové) mohou pouhým přikládáním rukou tyto překážky odstranit. Některé aspekty mesmerismu převzala v 19. století teosofie, tajná víra inkorporující i východní metafyzické koncepce a ústící v některých směrech až v ideách New Age.
Praxe terapeutického doteku se od ostatních alternativních léčebných metod i od vědecké medicíny liší svým důrazem na úmyslnou a záměrnou aktivitu léčitele. Proto je podle teoretiků metody irelevantní porovnávat její účinnost s placebem. Podle Kriegerové „víra v uzdravení na straně pacienta nehraje z hlediska léčebného efektu žádnou významnou roli. Její úloha může být nejvýše psychologická a ovlivňovat vnímání nemoci nebo následného uzdravení. Naopak léčitel - má-li mít jeho chování racionální základ - musí v úspěch svého úsilí pevně věřit.
Celá teorie i praxe tzv. terapeutického dotyku spočívá na myšlence, že terapeut dokáže detekovat a záměrně ovlivňovat energetické pole druhého člověka. Fyzický kontakt s léčeným přitom vůbec není nutný. Člověka - pole neorané - lze pomocí léčitelova úsilí kultivovat terapeutickým dotykem bez dotyku. Orba neoraného pole se děje éterickým pluhem na dálku. A proč se tedy vlastně navzdory tomu hovoří o „terapeutickém dotyku“? Prostě jen a jen proto, že bylo nutno najít termín přijatelnější než původní „přikládání rukou,“ jež bylo pro řadu institucí nepřijatelné. „Therapeutic Touch“ prý zní a také je založeno mnohem vědečtěji a neobsahuje příměsi mysticismu.
Summa summarum - TT se chápe jako předvoj léčebných metod, jež opravdu uzdravují člověka, na rozdíl od těch, které pouze léčí nemoce - jak se pejorativně označuje většina postupů oficiální medicíny. Za jednu z jeho výhod se považuje mj. to, že nevyžaduje žádné rozsáhlé vzdělání ani dlouhý trénink - rozhodující je vůle léčitele pomáhat trpícím. Proto také prý má vrozenou schopnost provozovat téměř každý - dokonce i nejmenší děti nebo mladiství delikventi. Až dosud také nebyly uváděny jakékoli nežádoucí účinky TT - pouze a výhradně pozitivní výsledky. Propagátoři metody upozorňují snad jen na jediné riziko - příliš dlouho trvající terapeutické sezení může mít za následek „přeléčení“ příslušné části organismu; do těla se pak „vleje“ nadměrné množství energie, která může vést až k hyperaktivitě.

Pohled na terapeutický dotyk zblízka
Práce publikovaná nyní v časopise JAMA (a současně i v časopise Scientific Review of Alternative Medicine) přináší výsledek relativně jednoduchého, ale o to přesvědčivějšího testu skutečných schopností a možností těchto léčitelů. Dvě z autorek - Linda Rosa z nevýdělečné organizace nazvané Národní výbor proti podvodům v péči o zdraví a její dcera Emily - vyhledali v letech 1996-97 v oblasti severozápadního Colorada pomocí inzerátů a dalších metod celkem 25 provozovatelů metody TT, z nichž 21 souhlasilo s otestováním svých schopností. Byli mezi nimi ti, kteří metodu užívali pouze jediný rok, ale i ti, kdo s ní pracovali už plných 27 let. Šlo převážně o zdravotní sestry a masérky, ale byl mezi nimi i chiropraktik a také úplní laici. S výjimkou dvou mužů šlo o samé ženy, což zhruba odpovídá celkovému složení populace těchto léčitelů.
Vlastní test ve své podstatě navrhla dcera hlavní autorky, Emily, ve svých devíti letech. Testování se uskutečnilo ve dvou fázích. V první bylo testováno šestnáct léčitelů ve svých domovech či ordinacích, a to v různých dnech v průběhu několika měsíců. Ve druhé fázi se test všech třinácti léčitelů, z nichž sedm prodělalo i první testování, uskutečnil v jediném dni. Druhý test se uskutečnil na základě žádosti producenta televizní stanice Public Broadcasting Service, který se dozvěděl o prvním testování. Účastníci druhé série testů předem souhlasili nejen s testováním samotným, ale i s jeho natáčením a eventuálním veřejným promítáním.
Při vlastním pokusu musel každý z léčitelů položit obě ruce dlaněmi vzhůru, vzdáleny od sebe 25 - 30 centimetrů, na rovnou plochou podložku (stůl). Aby na ruce neviděl, musel je ovšem nejprve prostrčit dvěma otvory v dolní části pevné, neprůhledné a dostatečně vysoké vertikální přepážce postavené na stole. Přepážka i část paží na straně léčitele byly navíc zakryty neprůhlednou textilií.
A co se odehrávalo na druhé straně přepážky? Experimentátorka, jíž nebyl nikdo jiný než autorka celého nápadu Emily, nejprve vždy hodem mincí určila, která z rukou testované osoby bude rukou „cílovou.“ Poté nad tuto cílovou ruku na vzdálenost 8 - 10 centimetrů umístila dlaní dolů svou pravou ruku a kouzelným slůvkem „okay“ oznámila léčiteli, že může začít snímat její energetické pole. Jinak řečeno určit, zda její ruka spočívá nad jeho pravou anebo levou končetinou.
Každá z testovaných osob měla k dispozici libovolně dlouhou dobu na soustředění či jakékoli jiné duševní prostocviky, jež považovala za nutné provádět před experimentem, jakož i před vlastním rozhodnutím v jeho průběhu (tato doba se pohybovala mezi 7 až 19 minutami).
Aby se předem vyloučila možnost, že správnou polohu ruky lze určit např. na základě pohybu vzduchu nebo tělesného tepla, byl experiment předem ověřen se sedmi jedinci, kteří nebyli v TT školeni a ani v ně nevěřili. Čtyři z těchto osob byly děti bez jakéhokoli povědomí o účelu testu. Výsledkem bylo zjištění, že uspořádání experimentu určení výsledku na základě taktilních vjemů vylučuje.
Všichni zkoušení měli k dispozici deset pokusů. Pravděpodobnost zcela náhodného správného určení osmi z deseti pokusů je 45 z 1024. Bylo tedy předem dohodnuto, že zkoumaná osoba „projde“ tehdy, určí-li správně osm či více případů, a že výsledky celé skupiny budou považovány za pozitivní pouze tehdy, bude-li celkové skóre vyšší než 6,7.
Kdyby skutečně platilo, že je možné pomocí TT detekovat energetické pole organismu, musely by testované osoby určit polohu experimentátorčiny ruky v 10 (100 %) z deseti pokusů. Kdyby šlo naopak jen o náhodu, pohyboval by se průměrný počet správných odpovědí kolem pěti (50 %).
A jaké tedy byly výsledky?

První test - 47 % úspěšnosti
V první fázi se testovaným osobám podařilo polohu experimentátorčiny ruky správně určit v 70 (47 %) ze 150 pokusů - u těchto osob se počet správných odpovědí pohyboval v rozmezí od 2 do 8. Osmi správných odpovědí dosáhl pouze jediný z testovaných, avšak při opakovaném testu se i jemu podařilo správně odpovědět pouze šestkrát.
Když byly tyto ne právě skvělé výsledky diskutovány s testovanými léčiteli, přicházeli s nejrůznějšími možnými vysvětleními a výmluvami:

Vzhledem k tomu, že jednotlivé pokusy následovaly krátce po sobě, bylo stále obtížnější dospět ke správnému řešení, neboť „paměť“ ruky z předchozího pokusu (pokusů) působila i při pokusu (pokusech) následujících. (K tomu je třeba dodat, že první pokusy nebyly o nic úspěšnější než následující, a že léčitelé by při svých schopnostech přece měli být schopni rozlišit energetické pole „čerstvé“ a „staré“).
Levá ruka je „přijímač“ a pravá „vysílač“ a energetické pole pravé ruky experimentátorky bylo proto obtížnější detekovat. (Zde opět stačí uvést, že léčitelé obvykle pracují současně oběma rukama, a že i v tomto experimentu procento správných a nesprávných odpovědí v případě pravé i levé ruky bylo zhruba shodné).
Testované osoby by měly mít předem možnost seznámit se s charakterem energetického pole experimentální osoby (tato možnost byla poskytnuta při další fázi testu).
Někteří z testovaných si stěžovali, že se jejich ruce již po několika pokusech zahřály natolik, že pak již bylo možno jen s obtížemi nebo vůbec detekovat energetické pole (zde je třeba poznamenat, že to odporuje běžně provozované praxi TT v trvání 20 - 30 minut, že tito léčitelé měli málo úspěšné výsledky již v prvních několika pokusech, a že si na tento problém začali stěžovat nikoli předem, ale až po oznámení výsledků).

Druhý test - úspěšnost dokonce ještě nižší
Druhé testování proběhlo za účasti 13 léčitelů v roce 1997 a bylo - jak už řečeno zaznamenáváno televizní společností na videozáznam. Podmínky testu byly pro léčitele na základě jejich připomínek k první fázi příznivější - mohli se předem seznámit s energetickým polem experimentátorky a měli také možnost zvolit, zda má k jejich rukám za přepážkou přibližovat svou pravou či levou horní končetinu.
Nicméně výsledky byly ještě slabší než poprvé - správného výsledku se léčitelé dopídili jen v 53 pokusech z celkových 130, což je pouhých 41 % a tedy méně, než kolik by bylo možno očekávat na základě pouhé náhody. Počet správných odpovědí se u jednotlivých léčitelů pohyboval od 1 do 7. I tentokrát se ovšem po skončení experimentu objevily nejrůznější výmluvy a snahy o vysvětlení neúspěchu - někomu vadila textilie přehozená přes přepážku, jiný si stěžoval na příliš suchou pokožku na rukou, hned několika léčitelům vadila v koncentraci přítomnost kamery, která je natáčela...

Dvě podivení nakonec

Racionálně myslící člověk se rozhodně nebude divit žalostnému výsledku testu - tedy žalostnému pro provozovatele TT; vždyť z 280 pokusů v obou testech se správně trefili jen ve 123 čili 43,9 % případů! (Úspěšnost výsledků přitom nezávisela ani na tom, zda byl právě testován léčitel s kratšími nebo delšími zkušenostmi v provozování metody.)
Nad čím ovšem nezbývá než vyjádřit podiv, to jsou dvě zjištění.
Za prvé nad tím, že se mezi provozovateli terapeutického dotyku vůbec našli tací, kteří se nechali testovat; obecně totiž platí, že léčitelé nejsou příliš nakloněni jakémukoli ověřování svých schopností na experimentálních a vědeckých základech. Tak např. když v roce 1996 nabídla jedna nadace 742 000 USD komukoli, kdo bude ochoten demonstrovat svou schopnost detekce lidského energetického pole za podobných podmínek, jako tomu bylo v této studii, přihlásila se ze 40 000 provozovatelů metody v USA jen jedna jediná žena. V pokuse ovšem neuspěla a vypsaná odměna - nyní už ve výši 1 milionu USD - čeká na úspěšného léčitele dosud. Lze proto předpokládat, že nynější pokus přilákal překvapivě vysoký počet 21 zájemců jen a jen proto, že si jej vymyslela školačka, u níž léčitelé nepředpokládali stejnou míru skepticismu a snad ani inteligence jako u dospělých.
Zdá se, že se přepočítali - a to je druhý důvod k údivu. K údivu nad tím, že co vymyslela devítiletá dívenka a co stačilo k přesvědčení o klamnosti slibů nejrůznějších léčitelů jí, není schopno vymyslet a přijmout tolik lidí dospělých.