Měl jsem nějakou hotovost, ale
nebylo jí tolik, abych si
mohl dovolit všechno. Optal jsem se recepčního na denní cenu
pokoje a spočítal si svůj pobyt tak, aby mi zbylo ještě dost
prostředků na další cestování.
Auto bylo opraveno, nádrže plné.
Hamburk nebyl tak velký
jako jeho vzor ve staré Zemi, brzy jsem se v něm vyznal. To
bylo pro mě signálem zvednout kotvy.
Mnohem častěji než dříve jsem
sledoval zprávy. Bylo sice
obtížné vyloupnout z obvyklých nabubřelých hlášení z Vůdcova
hlavního stanu o kolosálních úspěších Wehrmachtu pravý obraz
skutečnosti, ale naučil jsem se hledat v nich mezi řádky to,
co jsem potřeboval, skoro jako v nedávné historii u nás. Za
Hitlera se nemluvilo o ústupech, nanejvýš
o zkracování front
nebo o přesunech do předem připravených pozic. Tady
to ve
stejném duchu pokračovalo. Kdykoliv jsem uslyšel o hromadném
dekorování hrdinů, znamenalo to, že Wehrmacht dostal pořádně
na kalhoty. Stačilo, abych týden pozorně poslouchal v rádiu
zprávy - a měl jsem v atlase zanesený tajný situační
nákres
současných bojišť. Nejhorší byla situace u Mnichova na jihu,
hned po něm byl na tom špatně Norimberk obležený na severu.
Tato dvě města byla na obou křídlech fronty, proražené při
zkáze Lipska a Essenu. Města jako Wilhelmshaven, Karlsruhe,
Hannover a Rostock na tom byla relativně nejlépe, protože
byla od fronty oddělena nejen řetězy pevností, ale i městy,
kdežto na opačné straně se mohla opřít o pobřeží u Fríských
ostrovů. Stuttgart, Hamburk, Kolín a Brémy, ale také nejlépe
opevněný Berlín, byly teď vlastně frontovými městy.
Dostal jsem ale včasné varování,
že se ani na to nesmím
spoléhat. I kdybych zvolil bezpečnější trasu kolem Fríských
ostrovů, mohl bych na předvoj či malou skupinku hlavonožců
narazit v podstatě kdekoliv.
Zašel jsem ještě do servisu
a nechal jsem si zhotovit na
auto malý doplněk. Nádržku na vodu, čerpadlo a ostřikovače.
Nejen čelních skel, ale i kabiny, na kterou jsem si nechal
namontovat plochou plechovou nádrž s třiceti litry vody. Na
udivený dotaz mechaniků jsem odpověděl, že je to zlepšovák
proti Stalinovým láhvím.
»Víte, že to je úžasný nápad?«
rozzářil se šéf servisu.
»Navrhněte to Wehrmachtu,«
ponoukal jsem ho.
»Ale jako vynálezce uvedu vás,«
sliboval mi.
»Když to podáte jako patent pod
svým číslem, nebude mi
to vadit. Jde mi jen o to, zda to pomůže nebo ne.«
Nádrž byla hotová během
půlhodiny. Požadoval jsem, aby
byla připevněna odspodu šrouby s kličkami, které by se daly
zevnitř odšroubovat a nádržku odhodit. Zdůvodňoval jsem to
tím, že by při proražení přestala střechu chránit, naopak by
se na ní mohla udržet hořlavina. Odhodit část hořící střechy
může v kritické chvíli významně pomoci.
»Češi bývali vždycky
vynalézaví,« komentoval to jeden
z mechaniků. Znělo to docela uznale.
»Poslyšte, váš kamarád se ještě
neuzdravil,« ptali se mě
udiveně v recepci, když jsem se odhlašoval z pobytu.
»Co se dá dělat, pojedu bez něho.«
»Sám?« O recepčního se
pokoušely mdloby.
»Proč ne?« pokrčil jsem rameny.
»Myslíte, že jenom Němci
mají odvahu? Třeba se mýlíte.«
»To je sebevražda!« mínil
recepční.
»Třeba ne,« pokrčil jsem rameny.
»Jeden člověk může lépe
projít, než celá divize. Už proto, že jedno auto nebude tak
nápadné. Tiger umí jezdit velice potichu.«
»Ale přece jen...« otřásl se
recepční. »Kterým směrem se
dáte? Vracíte se, nebo jedete dál?«
»Ještě nevím,« řekl jsem
ležérně. »Rozhodnu se až vyjedu
z centra Hamburku. Buďto na Düsseldorf, nebo na Kolín.«
»Rozhodně nejezděte na Kolín,«
varoval mě. »Nemuselo by
to s vámi dopadnout dobře.«
Nasedl jsem a nastartoval
motor. Tiger si zabrumlal a za
obdivných - nebo snad zděšených - pohledů přihlížejících se
rozjel směrem k výpadové silnici.
*****