Zastavil jsem nejbližšího
německého vojáka a optal se ho
na štáb generála Schmidkeho. Ukázal mi směr a za chvíli jsem
seděl proti němu v jeho kanceláři v Severních kasárnách.
»Říkáte - roztržka
s Američany. Přitom vaše plány byly
na spolupráci s nimi postaveny, nebo se mýlím?«
»Mýlíte,« řekl jsem tvrdohlavě.
»Moje plány vycházejí ze
spolupráce s hlavonožci. Nebudete se mnou možná souhlasit,
ale já je považuji za čestnější, než většinu Němců v tomto
světě - o Zemi nemluvě. Američané nám mohli významně pomoci
nastolit demokracii, ale zklamali, dokonce dvakrát. Poprvé,
když vás internovali na Zemi, aniž se o vás postarali. Měli
vás přijmout s pochopením jako marnotratné a navrácené syny,
namísto toho z vás udělali zajatce a zanechali vás na pospas
supům. Vydřiduši se vyskytují všude, ale nikde nedostávají
tak volnou ruku. Druhé pořádné zklamání mi připravili tady.
Na základě nesmyslného obvinění mě omámili, uvěznili a potom
chtěli poslat před soud do Spojených států. Nedomnívám se,
že to byl justiční omyl. Potřebovali, abych zmizel. Místo mě
přivezli svou vlastní hotovou vládu. Nevím co je to za lidi,
ale předpokládám, že vůbec nevědí, co se tu děje. Jak chtějí
vládnout? Zdá se mi, že to jsou pouhé loutky, které zde mají
vykonávat čísi vliv. Což se mi nezdá správné. Doufám, že se
mnou souhlasíte.«
»Američany jste sem pozval vy,«
upozornil mě jemně.
»Ano, ale byla to nutnost. Vy
Němci jste nebyli schopní
ani ochotní jednat se zdejšími bytostmi. Musela tedy přijít
síla, aby vás vymanila z vlivu nazi-partaje, Vůdce a celé té
strašlivé mašinérie, kterou jste měli. Uznáváte to?«
»V podstatě - ano. Nemyslete
si, i tady v Novém Německu
existovala opozice, ale musela být skrytá. Váš zásah přišel
vhod nám, kteří jsme nebyli spokojeni s nekončící a čím dál
krvavější válkou. Divíte se, že tak kacířsky smýšlí generál
Wehrmachtu, dekorovaný několika rytířskými kříži?«
»Nedivím,« odtušil jsem. »Po
odchodu Vůdce se i na Zemi
dostali v Německu k moci lidé, kteří s Vůdcem
nesouhlasili.
Německo je dnes demokratické a já předpokládám, že se i tady
najdou slušní Němci. Pro vás by to mohl být vzor.«
»Doufám,« podotkl generál. »I
když musím přiznat, nebude
těch slušných ani zdaleka většina. Hitler tu působil na lidi
velmi dlouho a nutno přiznat, uměl je velice dobře ovládat.«
»Ano, i to souhlasí
s poznatky ze Země. Také jsem to tu
poznal na vlastní kůži.«
»Hitler je ale mrtev. Přinesli
jeho tělo i těla císařské
rodiny k identifikaci. Bylo to velmi obtížné, neboť obličeje
Vůdce i princezny Susi byly strašným způsobem zohavené, ale
zdá se, že tentokrát šlo opravdu o ty pravé.«
»Mohu to dosvědčit. Zastřelil
jsem je. Později vám možná
vysvětlím, proč jsem Vůdce a princeznu tak zohavil, ale bylo
to nezbytné, nebylo to z pouhé nenávisti, jak se může zdát.«
»Spolu s Vůdcem zahynula
celá dosavadní vláda. Logicky
je nutné vytvořit vládu novou, nemá-li se Nové Německo stát
rychle zemí anarchie. Zejména když se mají dít veliké změny
a do Berlína se mají nastěhovat všichni.«
»V tom s vámi souhlasím. Ale
nemyslím si, že by zde měly
vládnout dovezené loutky. Vládnout musí lidé, kteří se tady
dostatečně vyznají a chápou zdejší problémy.«
»Ano. Ani mně se nelíbilo, že
nám Američané dovezli svou
vládu. Ačkoliv to mají být Němci ze starého Německa, nevědí
o zdejších poměrech nic víc než Američané. Ale podřídil bych
se jim. Považuji to za nutnost a souhlasím s vámi, že jsme
měli dost dlouhou dobu, abychom si zdejší poměry uspořádali.
Je trochu trapné, že musel přijít jeden Čech a dojednávat za
nás mír. Utěšuji se, že vás hlavonožci jako nezúčastněného
cizince přijali lépe.«
»Kdybych dva z nich
nezastřelil hned zpočátku, byl bych
možná nezúčastněným cizincem. Ale tak tomu nebylo. Jen jsem
je přesvědčil, že jednání o míru je lepší než válka.«
»Tím hůř - takže ani tuhle
výmluvu nemáme. Ale co už se
stalo, stalo se. Co máte v úmyslu? Mohli bychom vám pomoci?«
»Víte, poslední kroky Američanů
se mi nezdají správné,«
povzdychl jsem si. »Nemohu jim upírat obrovské zásluhy, ale
nepřijeli sem vojensky obsadit a ovládnout Čtvrtou Říši, jen
pomoci zachránit zdejší Němce. V tomto směru selhali na celé
čáře, jak jste ostatně viděl v internačním táboře. Mezitím
se tu změnily podmínky. Přesvědčil jsem Kopffüsslery, aby od
vyhlazení Němců ustoupili. Výsledkem je možnost udržet aspoň
enklávu Nový Berlín. Nebyl bych pro její zachování jakožto
čistě německého území. Z toho hlediska bychom všichni měli
být vděční za jakoukoliv nestrannou vládu, byť byla dovezená
ze Země - kdybych ale neměl podezření, že Američany dovezená
vláda nestranná není.«
»Také se mi to zdá,« přikývl
generál. »Ale co zamýšlíte
dělat? Přiznám se, po zkušenostech s Američany v Denverském
internačním táboře jste pro nás přijatelnějším partnerem pro
jednání než oni. Budete-li mít opravdový zájem o další vývoj
Berlína, podpořím vás u zdejších Němců. Ale rád bych věděl,
co vám vlastně kladli za vinu?«
»Kromě naprostých pitomostí dvě
silná obvinění. Že dělám
špionáž ve prospěch Hitlera anebo hlavonožců. Špionáž pro
Vůdce je nesmysl, to musí pochopit každý. Hitlera jsem přece
osobně zastřelil - byl bych ho raději zajal živého, ale on
přitom zabil skupinu německých výsadkářů, kteří šli se mnou
a věřili mi, takže jsem neměl jiného východiska. Hlavonožci
se o záležitosti lidí tak intenzívně nezajímají, chtějí jen,
abychom je pokud možno nechali na pokoji a nezabíjeli je.
Ano, prozatím vycházím dobře s Kopffüsslery, s Němci
a dosud
i s Američany. Snažím se konečně v tomto světě nastolit mír,
musím využít příležitosti, jaká se nemusí už nikdy opakovat.
Takové jednání chce někdo nazývat špionáž? K smíchu!«
»Špionáž bývá ve všech zemích
světa výhodné obvinění,
když se chce vláda někoho zbavit,« podotkl suše generál.
»Máte pravdu. I tady na
Gestapu mě z ní obviňovali.«
»Mluvil jsem o starém
světě,« opáčil s trpkým úsměvem.
»Ale sem se přestěhovalo všechno zlé, jak jsem už pochopil.
Bohužel až v posledních dvaceti letech. Člověku někdy příliš
dlouho trvá, než dostane rozum.«
Podíval jsem se na něho. Ano,
byl mnohem starší než já
a skoro celý život prožil v uniformě Wehrmachtu, se kterou
se bude muset rozloučit, až to dokončíme. Ale cítil jsem, že
mi navzdory venkovní upjatosti fandí. Já jemu vlastně také.
»Dobrá - to je současná
situace. Jde o to, co teď?« řekl
jsem už zase klidně. »V podstatě nemáme jiné východisko, než
to všechno dokončit.«
»Musíme především přesvědčit
Němce, že věrnost Hitlerovi
je minulostí a jediná možnost je žít v míru na menším území.
I kdyby nám Američané přestali pomáhat. Uvažuji správně?«
»Správně. Ale to je jenom
počátek, i když na něm hodně
záleží. Víte, generále, mám Čtvrté Říši mnoho co vyčítat.«
»Pane Oto, já to vím. Jste pro
nás důležitý nejenom pro
vaše úspěchy v jednání, ale i pro váš pohled zvenčí. Přitom
jste nás ze všech cizinců poznal nejlépe. Doufám, že s námi
ještě chvíli vydržíte.«
»Zkusím to. I když se mi
zdá, že pro Američany jsem tady
od jisté doby persona non grata.«
»Ještě nejsme americkou
kolonií,« řekl generál. »I když
Američanům vděčíme za mnohé, nejsme jejich vasaly. Neuděláme
tedy nic zavrženíhodného, když vás podpoříme.«
*****
Vybaven generálovým slibem
pomoci a žlutým šátkem, který
Němcům signalizoval, že patřím k nim, vrátil jsem se zpátky
do hotelu Rote Fahne. Ale do sálu s dovezenou vládou jsem se
už nedostal.
Americký důstojník, zřejmě člen
nové vlády, mě na chodbě
před slavnostním sálem zastavil:
»Neumíte zdravit, seržante?«
»Neumím, pane,« odpověděl jsem.
»Nejsem váš voják, tuhle
uniformu mám jen zapůjčenou. Lituji, nemám čas na hraní.«
»Nevíte, že je proti
mezinárodním dohodám oblékat cizí
uniformy?«
»Vím. Ale tady nejsme na Zemi.
Můžete se oblékat do čeho
se vám zlíbí. Když tady potkáte vojáka v uniformě Wehrmachtu
se stejným žlutým šátkem kolem krku, jako mám já, je to náš
přítel. Bez šátku by to mohl být nepřítel. Americká uniforma
tady znamená prostě přítele, nic víc. Budete si na to muset
rychle zvyknout.«
»To je nepřípustné! Tomu musíme
zamezit. Svlékněte ihned
naši uniformu a oblékněte si jinou, jaká vám náleží.«
»Prosím - tak mi nějakou
sežeňte!« odsekl jsem a chtěl
pokračovat do sálu.
»Služba!« zavolal důstojník.
»Zadržte toho muže!«
Přiběhli dva američtí vojáci.
Také mě očividně neznali.
Byli to ale kolohnáti o hlavu vyšší než já.
»Koho máme zadržet?« zeptal se
vyšší.
Důstojník jim ukázal na mne.
»Tak jdeme!« chopil se mě ten
menší.
V tomtéž okamžiku ho
zkroutil nepatrný, okem neviditelný
blesk. Chlap padl na podlahu místnosti a zůstal ležet. Druhý
se mě dotkl o okamžik později a následoval svého kamaráda na
zem. Ne, nezabil jsem je - už jsem se dokázal ovládat mnohem
jemněji než na počátku.
»Pane, až se vaši vojáci
probudí, vysvětlete jim, že mne
zatýkat je nepřípustné,« obrátil jsem se na důstojníka. »Vy
si to samozřejmě pamatujte také.«
»Co se s nimi stalo?« zděsil
se.
»Jsou trochu omráčeni. To brzo
přejde.«
»Vy jste je omráčil? To je útok
na příslušníky Spojených
států! Ke všemu jste oblečen v naší uniformě! Neslýchané!«
»Napadli mě a vy to víte,«
řekl jsem suše. »Sám jste je
přece na mě poslal. Mohl byste mi laskavě vysvětlit, jak tu
chcete vyjednávat, když ani neznáte zdejší vyjednavače? Vám
nikdo neřekl, s kým se tu můžete setkat?«
»O vás nic nevím, pane!«
»Jmenuji se Ota Vávra
- a jsem prostředníkem mezi lidmi
a domorodci. Dobře si mě zapamatujte, budeme se zřejmě vídat
velice často.«
»Ota Vávra? Ten mezinárodně
hledaný zločinec? Máte být
přece na Zemi! Musím vás zatknout!«
»Se zatýkáním byste se neměl
ukvapovat,« zamračil jsem
se. »Chybí vám pravomoc. Tady nejsme na Zemi, pane. Před půl
hodinou jsem se sám a dobrovolně vydal zdejšímu soudu, abych
se před ním očistil z podezření, která zřejmě máte na mysli.
Zdejším soudem jsem byl osvobozen, takže žádám vaši omluvu.
A varuji vás, nesnažte se nikomu vyhrožovat. Je válečný stav
a kdybyste vytáhl zbraň, byl byste už mrtev.«
»O jakém zdejším soudu to
mluvíte?« vykřikl důstojník.
»Kromě našeho soudního dvora tady žádné soudy nejsou!«
»Nemám na mysli váš dovezený
soud. Jeho pravomoc je tady
nulová. Tady platí především místní soudy.«
»Ty ale neuznáváme my!«
»Pane, rychle tato slova
odvolejte! To by bylo porušení
dohod a na to jsme velice citliví.«
»Kdo to je - vy?«
»Neslyšel jste? Teď zastupuji
domorodce tohoto světa.«
»Neuznáváme žádné domorodce
tohoto světa!«
»Pane, v tom případě by mi
nezbylo, než vás prohlásit za
nežádoucí osobu a deportovat zpátky na Zem.«
»Člověče, jak se to opovažujete
urážet svého prezidenta
- a dokonce ho prohlašovat za nežádoucí osobu?« osopil se na
mě jeden z delegace. »To je skandál!«
»Jak můžete o někom hovořit
jako o zdejším presidentovi,
když žádné volby ještě nebyly ani vyhlášeny?«
»To teprve uvidíte... pane...
pane...«
»Jmenuji se Ota Vávra a jsem
tu prostředníkem mezi lidmi
Země a domorodými obyvateli.«
»Vy myslíte - ty hlavonožce?«
»Ano, ty,« přikývl jsem rychle.
»Pokud vím, těch se to netýká!«
»K vaší smůle - týká. Tento
svět je totiž jejich.«
»My jsme ale vyslanci Země! Jsme
nejvyšší orgány budoucí
zdejší vlády.«
»V tom případě važte lépe svá
slova, prosím! Sotva jste
přijeli, už jste začali porušovat dohody, na kterých stojí
sama existence lidské enklávy v tomto světě. Mohli byste tím
ohrozit budoucnost tohoto světa!«
»Vy nám snad chcete předpisovat,
co je a co není v tomto
světě přípustné?«
»Jistě,« přikývl jsem. »Vždyť vy
ani neznáte obsah dohod
se zdejšími obyvateli! Jakpak chcete bez těchto základních
znalostí sestavovat nějakou vládu?«
»Dohody s domorodci?
A vy ty dohody znáte?«
»Já jsem je přece sjednával.«
»Zřejmě jste je dohodl špatně!
Budeme muset vaše smlouvy
podrobit přísné kritice a případně revizím.«
»To nevidím dobře. Obávám se, že
zdejší bytosti na žádné
revize jen tak nepřistoupí. Další jednání bude probíhat mezi
třemi stranami. Jednou jsou zdejší domorodci, druhou místní
německé obyvatelstvo a třetí stranou můžete být vy, zástupci
Země. Ale řekl bych, že jste nejsnáze opominutelnou stranou.
V dosavadních dohodách hrajete roli pouhých poradců.«
»Vy nás máte za pouhé poradce?
V tom případě asi budeme
muset revidovat vaše dohody dvojnásob nutně. Když to nepůjde
jinak, budeme si je muset vynutit.«
»Vynutit? Zajímalo by mě, jak.«
»Třeba i silou. Za námi
stojí váha celé Země!«
»Není to spíš - váha
amerického námořnictva?«
»Myslete si to, jak chcete.«
»Dobrá. Váha amerického světa na
této planetě dnes čítá
kolem padesáti nejrůznějších letadel, bohužel už bez paliva,
dvaceti téměř nepohyblivých tanků a dvou set mužů. S takovou
váhou bych na vašem místě raději příliš nepočítal. Přestaňte
si namlouvat, že jste v tomto jednání nejsilnější.«
»Nepočítáte atomovou letadlovou
loď Enterprise, ani její
letadla.«
»Nepočítám,« přikývl jsem.
»Nepočítejte s ní raději ani
vy. Ta loď už v tomto světě neexistuje.«
»Cože? Řekněte to ještě jednou!«
»Atomová letadlová loď
Enterprise byla dnes vrácena pod
velení a do působnosti Spojených států.«
»Tam snad patřila vždycky!«
»Jistě. Donedávna se podílela na
změnách v tomto světě.
Velitelství Enterprise však dnes porušilo dohody se zdejšími
obyvateli a proto byla loď s díky vrácena Státům. Nachází se
v Tichém oceánu na Zemi a ve vašem vynucování revizí nehraje
a nebude hrát nejmenší roli.«
»Co to má znamenat? To je jasné
porušení dohod!«
»Máte pravdu. Američané dnes
porušili dohody se zdejšími
obyvateli. Stálo je to přítomnost nejsilnější zbraně v tomto
světě. Bez ohledu na jejich dosavadní zásluhy.«
»To je skandál! Co jste vlastně
zač?«
»Vyjednavač, pánové,« usmál jsem
se mile. »Zastupuji zde
podle potřeby všechny tři strany.«
»My vás nebudeme potřebovat!«
»Může tomu být naopak. My
nemusíme potřebovat vás. Jste
zde jako poradci a tak se, prosím, chovejte. Kdyby se vám to
nelíbilo, můžete si jít sbalit své věci a připravit se na
deportaci zpět na Zem.«
»Vy nás tedy odmítáte uznat jako
svou vládu?«
»Odmítám. Jednak o zdejším
světě nevíte vůbec nic, ale
především, o zdejší vládě rozhodnou teprve volby. Můžete se
do nich pokusit kandidovat. Kdybyste je prohráli, budeme vás
jako poradce potřebovat také. Možná víc.«
Nové vládě se to nezamlouvalo.
Měla s sebou slabý oddíl
pořádkové služby, sestávající z dvaceti vojáků, ale to by
na
obsazení města nestačilo. Ke všemu - a to byla asi největší
chyba - neměla tato vláda jiné spojení, než na Enterprise,
která v jejích plánech najednou chyběla.
Generál Schmidke, jako kdyby to
tušil, poslal dvě stovky
svých mužů obsadit střechu a schodiště hotelu Rote Fahne. To
vzalo vítr s plachet radikálnějším Američanům, kteří si asi
uvědomili, že nemají naději na pomoc americké armády.
Vláda se stáhla do sálu
a zasedala. Jednala o tom, zdali
přistoupí na roli pouhých poradců, nebo se nám postaví.
Po hodině vyslali vyjednavače
s tím, že přebírají vládu
nad Novým Německem a žádají od nás poslušnost. Chápal jsem
je. Sám jsem Edovu metodu také rád používal. Ale právě proto
na mě neměla účinek.
Dvě stovky Němců vtrhly do sálu
a překvapené Američany
odzbrojily. Akce netrvala ani deset minut, nebyla vystřelena
ani jedna rána. To bylo všechno. Uražené a pokořené vládě
byla potom normálně servírována večeře a jejím členům byly
přiděleny pokoje. Z budoucí vlády se stali obyčejní turisté.
Oznámil jsem jim, že ti z nich, kdo jsou ochotni vystupovat
v roli poradců, mají možnost přihlásit se na nově zřízeném
úřadu vlády. Ostatní budou zatím hosty Nového Německa. Volný
pohyb po Berlíně budou mít, jakmile bude zažehnáno nebezpečí
náletů. Do té doby jsou žádáni neopouštět prostory hotelu
Rote Fahne.
*****