Proměny Nové Země
Návrat do Nového Berlína
proběhl hladce, včetně přistání
na střeše budovy radnice, dříve Gestapa. Odehrálo se to beze
svědků, vždyť už byla půlnoc. Uzavřel jsem kabinu vrtulníku
a seběhl po schodech dolů.
Na polním lehátku za pracovnou
jsem strávil zbytek noci.
Dlouho jsem nemohl usnout, ačkoliv jsem toho dnes zažil až
až. To byl opět den!
S návštěvou Země bych mohl
být spokojen, kdyby...
První byla roztržka
s bývalou ženou. Ačkoliv jsem žádné
nadšené přivítání neočekával, její chování mě roztrpčilo.
Příliš rychle mě Eva odepsala ze svého života. Byla to snad
všechno jen moje vina? Necítil jsem žádné výčitky svědomí za
to co se stalo.
Druhé, co mě zarazilo, bylo
chování jejího psa.
Opravdu jsem taková obluda
pekelná, aby přede mnou pes
veliký přinejmenším jako tele zalézal pozadu někam do koutka
zahrady? Jistě, ucítil quro a zvířata mají kromě ostřejších
smyslů i instinkty, ale - že by to bylo tak hrozivé?
Buď jak buď, jedno období mého
života právě skončilo. Co
bude dál, bylo stejně mlhavé jako dříve. Kam zmizely časy,
kdy jsem měl budoucnost zdánlivě jako na podnose?
Ráno jsem nakonec přece jen na
chvilku usnul. Vzbudil mě
hluk - vedle se scházela městská rada, která teď nahrazovala
vládu. Dohodli jsme se, že nebudeme vytvářet spletité státní
orgány a vystačíme si pokud možno s málem. Vládu nad jedním
městem musí zvládnout pouhá městská rada. Složitější orgány
měla jen policie, ale tu měl v rukou generál Schmidke a ten
už si věděl rady.
Přišel jsem na zasedání městské
rady s návrhem, který
většinu přítomných šokoval. Navrhoval jsem převést strukturu
státní i obecní správy na počítače.
Donesl jsem z vrtulníku
jeden, vybalil a uvedl do chodu.
Lidem, kteří podobný přístroj viděli poprvé ve svém životě,
jsem musel vysvětlovat jeho výhody. Pak jsem jim předvedl
několik programů, nainstalovaných ve stroji už při nákupu.
»Tyto stroje změní veškerou
administrativu na Nové Zemi
k nepoznání,« tvrdil jsem. »Povedou nejen evidenci obyvatel,
ale brzy možná nahradí i banky. Když to půjde rychle, mohly
by do roka zmizet kovové i papírové peníze.«
»A to bude všechno jenom na
lístky?« zaskočil mě generál
Schmidke.
»Ne, tak jsem to nemyslel,«
usmál jsem se. »Peníze se
jen promění v čísla, obsažená v těchto počítačích.«
Moc tomu nedůvěřovali, jak se
ostatně dalo čekat. Ani na
Zemi se novinky nevítají příliš nadšeně.
Rozhodl jsem se začít tak brzy,
jak jen to půjde. Zůstal
jsem sice dál primátorem města Berlína a tedy vrchní osobou,
ale všechno bylo na dobré cestě. Výstavba obytného prstence
kolem centra pokračovala úspěšně, lidé z okolních měst se tu
cítili dobře a jedno město po druhém jsme vyklízeli. Zbrojní
továrny se změnily na civilní. Závody Messerschmidt ukončily
výrobu stíhaček Schwalbe - mimochodem asi nejdéle vyráběný
typ letadel na světě - a místo nich začaly vyrábět vrtulníky
Messerschmidt. Továrny Mercedes ukončily produkci obrněných
vozů a tanků a začaly stavět elektrické vagóny pro podzemní
dráhu. Koleje a příslušenství vyráběla továrna Junkers.
Od počátku jsem prosazoval, aby
magistrát do záležitostí
občanů zasahoval co nejméně. Shromáždil jsem všechny zdejší
odborníky bývalého berního úřadu, aby sestavili nový daňový
systém. Daně musely být tak jednoduché, aby nikomu nedělaly
potíže. V podstatě zůstaly zachovány pouze dvě skupiny daní:
daně z příjmu a spotřební. Ostatní poplatky jsme zrušili.
Bylo to možné jen proto, že jsme odbourali většinu státních
výdajů, zejména dosavadního největšího bumbrlíčka - armádu.
*****
Převést evidenci miliónového
města na počítač není ovšem
práce pro jednoho člověka.
V Berlíně byla sice
universita, ale její kapacita nebyla
zdaleka dostačující. Hitler a jeho nohsledi dosud uvažovali
tak, že všechny dívky půjdou do Domů Matek, většina chlapců
se stane vojáky a jen nepatrná část získá vyšší vzdělání. To
se jim zdálo výhodné; mně ne. Taková struktura obyvatelstva
by měla zmizet co nejdřív. Domy Matek jsem zrušil jako první
a armáda následovala jako druhá. Rád bych to viděl současně,
jenomže odbojná města nás zle zaskočila. Navíc jsem plánoval
drastické snížení počtu lidí na státních úřadech.
Vznikl zákonitý problém
- jak tolik lidí zaměstnat. Něco
pohltilo stavebnictví, ale očekával jsem, že rozkvět Berlína
potrvá jen do postavení bytů pro obyvatele ostatních měst.
Velké množství lidí mohla zaměstnat asanace okolních měst,
likvidace silnic a rekultivace přírody. Ani to však nebyla
dlouhodobá práce - nanejvýš na pár let.
Zemědělství už tradičně
zaměstnávalo malou část obyvatel
a nezdálo se, že by potřebovalo významnou posilu. Zemědělci
poněkud zvětšili oseté plochy, na můj požadavek rozšířili na
pětinásobek pěstování küfferle, ale ostatní plodiny sklízeli
v množství dostatečném pro všechny, aniž by museli obdělávat
veškerou zemědělskou půdu enklávy. Nutno říci, že rostlinná
výroba dávala prakticky všechno, dokonce i to, co se na Zemi
získávalo jinak - rostlinné maso, máslo, chléb, hitlernaftu,
gumu. Některé rostliny měly vícenásobné použití, například
küferle dávalo máslo i lék nebo nať salámovníků lisovaná pod
tlakem úspěšně nahrazovala pozemské plastické hmoty.
Z nejbližší školy jsem si
z dobrovolníků vybral několik
kluků, abych jim vysvětlil základy programování počítačů.
Nechtěl jsem používat hotové pozemské programy - jednak jsem
věděl, že se většinou nehodí pro naše podmínky, jednak byla
jakákoliv reklamace programů zapeklitým problémem - nehledě
na to, že největší výrobci Země beztoho nedávají na programy
žádnou záruku. Důležité bylo, že se dobrovolníci přihlásili.
Byla to náhoda, že se mezi nimi našel jen jediný odchovanec
Domu Hitlerjugend a ostatní pocházeli z tradičních rodin?
Určitě ne. Chlapci Hitlerovy mládeže byli vychováváni jako
vojáci a neměli zájem o vědu, jak jsem vyžadoval při hledání
dobrovolníků. Kromě toho jsem byl pro mnohé z nich pořád jen
podřadný Čech - tentokrát k jejich smůle. Neměli se tím dát
ovlivnit.
Začali jsme hned první den.
Předvedl jsem jim počítače
a otevřel je, aby si mohli prohlédnout vnitřek. Následovalo
seznámení s principy činnosti a všichni si mohli vyzkoušet,
co tyto mašinky dovedou.
Nemohl jsem si přát pozornější
posluchače. Byli čím dál
nadšenější, zejména když se dozvěděli, že počítače nejsou
chytré samy o sobě, ale podle toho, jak byli chytří ti, kdo
jim napsali programy. Zdůraznil jsem, že oni sami teď budou
určovat, jak se naše počítače budou chovat.
Spolu s počítači jsem dovezl
i několik německy napsaných
knih o počítačích. Bylo jich pro tolik zájemců málo, ale oni
si to vyřešili po svém. Knihy si půjčili a předčítali si je
odpoledne a večer ve společenské místnosti. Nakonec jsem je
musel večer vyhánět domů.
Do týdne jsme začali psát první
primitivní programy a do
měsíce jsme měli základ nové evidence obyvatel.
A zatímco programátorské
party pokračovaly ve vývoji, na
řadu přišly další skupinky nadšenců. Po celém Berlíně začali
splétat první počítačové sítě. Hlavní matrika byla propojena
s hlavní nemocnicí, především s porodnicí, kde se odehrávaly
největší změny ve struktuře obyvatel. U pěti firem jsem na
Zemi objednal vzorky evidenčních karet vybavených mikročipy
s displejem a pamětí, kam bylo možné uložit informace
o jeho
majiteli. Zdrojem byl vestavěný solární panel. Identifikační
karty velikosti telefonních měly lidem nahradit legitimace,
peněženky, šekové knížky i hodinky. Na kartě bylo místo pro
fotografii a okénka pro zápis základních údajů. Po nalepení
fotografie a zapsání jména vlastníka matrikářky zalisovaly
kartu do plastiku, aby nemohla být měněna. Další zápisy do
karet byly umožněny malými adaptéry k počítačům.
Do měsíce jsem rozhodl
o nejlepší nabídce a u vítězné
firmy objednal všechno.
Evidenční čísla osob byla nově
sestavena z data narození
podle záznamů matrik. Byla delší než dosavadní pořadová, ale
přehlednější. Během vytváření evidence bylo potřebné nejenom
zapisovat údaje, ale i doplňovat jména lidem, kteří je dosud
neměli. Nesnášel jsem pomyšlení, že lidé jsou pouhá čísla.
Současně byly počítače
instalovány i do poboček Německé
banky, kde měly být soustředěny finance. Předpokládal jsem
vybavení obchodů počítači se snímači identifikačních karet
místo dosavadních mechanických pokladen. Nakoupil jsem proto
počítače pro matriky, obchody i banky hromadně na Zemi a dal
na různých místech rozmístit automaty, umožňující zadávat
peněžní převody mezi občany navzájem.
Ačkoliv šlo o nevídaně
složitou akci, trvala necelé tři
čtvrtě roku. Bylo to zřejmě umožněno onou pověstnou německou
disciplínou, s jakou si pozvaní občané přicházeli vyměňovat
staré legitimace za nové karty. Současně dostávali od našich
novopečených matrikářek instruktáž, jak lze používat průkazy
místo peněženek. Samozřejmě museli být vyškoleni prodavači,
kterým byly předávány do používání nové pokladní počítače se
snímači karet. Každý obchodník dostal první počítač zdarma,
další za režijní cenu s podpisem závazku v případě bankrotu
jeden počítač vrátit.
»Finanční hotovost si můžete
v bance kdykoliv převést na
konto,« vysvětlovaly dívky majitelům nových karet. »Část si
ponechte v bance, část přepište do karty. Je to stejné, jako
když máte u sebe peníze v peněžence. V obchodě vložíte
kartu
do snímače u pokladny, ta odečte zobrazenou částku a připíše
ji obchodníkovi místo papírových peněz. Nebudete-li mít na
kartě dost peněz, nevadí. Zadáte-li heslo, převede se vám do
karty potřebná částka přímo z banky. Místo výplaty se jenom
dozvíte, že se vám v bance zvýšilo konto.«
»Proč tak složitě?« zněla
nejčastější otázka.
»Kdybyste kartu ztratili, může
nepoctivý nálezce vybrat
jen to, co máte na kartě.«
»V Novém Německu nejsou
nepoctiví nálezci.«
»To je pravda, ale budou nám sem
brzy jezdit na návštěvy
Američané. U těch nikdy nevíte, kdo je poctivý a kdo ne.«
Až na několik vyrabovaných
klenotnictví v Düsseldorfu se
snad dalo říci, že američtí vojáci poctiví byli. Ale zajatci
z Denverského tábora poznali i ty horší Američany.
Převod financí na počítače měl
ještě jednu stránku. Při
některých převodech počítače rovnou spočítaly příslušné daně
a ihned je strhávaly. Nejprve se s tím setkali obchodníci,
kterým na kontě přibývalo méně peněz než zákazníci zaplatili
za zboží. Rozdílem byla právě tato daň. Podobným způsobem se
platily další daně. Výplaty byly zdaněny hned při převodu na
konta zaměstnanců, stejně jako zisky podniků.
Konto měl každý vlastník karty
a většina občanů si na ně
snadno zvykala. Dalo se to chápat i jako výhoda, neboť nikdo
nemusel vyplňovat daňová přiznání a jiné otravné formuláře.
Také veškerá pojištění byla vedena tímto způsobem. Zdravotní
služby byly placeny automaticky při návštěvě lékaře. Převod
z banky do »peněženky« se dal zařídit v bankách,
v obchodech
ale i na ulici v peněžních automatech. Nezaměstnaným se bez
ponižujících žádostí objevovala na kontech podpora, jakmile
jejich příjem poklesl pod minimální hranici. Kdo na počátku
pochyboval o účelu novinek, brzy si je pochvaloval. Všechno
přece bylo jednodušší než dřív.
Jediný, kdo na nový systém
doplatil, byly prostitutky.
Jejich zákazníci mohli sice
platit stejně pohodlně, jako
v obchodech nebo při běžných platbách za služby mezi občany,
to znamená převodem z jednoho konta na druhé, ale kdo chtěl
stavět svou obživu na službách poskytovaných jiným, musel si
založit živnost a platby mu byly příslušným způsobem nejenom
převáděny, ale i daněny. Prostituce však nebyla jako živnost
uznávána.
Aby mohly počítače účinně
pomáhat nezaměstnaným, začaly
sledovat i živnosti a kdo nemohl vysvětlit původ větší části
svých příjmů, byl brzy překvapen finanční policií. Zpočátku
byla shovívavá a provinilcům spíše ukazovala, jak si živnost
založit, aby nepracovali načerno. K prostitutkám ale policie
nebyla benevolentní. Nejvýš jim dávala dobrou radu - aby se
daly zaměstnat počestněji.
Dalo se to ještě zamaskovat.
Když si prostitutka zavedla
oficiální živnost s poskytováním neutrální služby, například
jako švadlena, modistka a podobně, mohlo se stát, že to ani
počítače, ani policie neprohlédly. Příležitostné prostituci
se samozřejmě zabránit nedalo. Ale profesionální prostitutky
se brzy dostaly před přísnější soudy než jim bylo milé. A co
bylo důležitější, pozornost policie se častěji obracela i na
jejich zákazníky, kteří těžko vysvětlovali za jaké služby to
vlastně platili.
Došlo to tak daleko, že
prostitutky zorganizovaly první
protestní demonstraci od pádu Hitlerovy Říše. Marně. Některé
z nich manifestačně spálily přímo před budovou radnice svou
identifikační kartu a vyzývaly ostatní, aby učinily totéž.
Vyslechl jsem je, pokýval hlavou
a poradil jim, aby si
našly poctivé zaměstnání chlapa, který by si je vzal.
»Já vím, děvčat je mnohem více
než mužů,« souhlasil jsem
s jejich argumentem. »Zatím však je svobodných mužů dostatek
a navíc už nebudou ubývat v nesmyslných válkách. Která chce,
chlapa si určitě najde, ale musíte si pospíšit, možná se na
některé nedostane.«
»A co budou dělat ty, které
spálily své karty?« zeptala
se mě jedna z těch bojovnějších.
»Vzhledem k tomu, že
papírové peníze budou do konce roku
zrušeny, nezbude jim než dát si ve středisku vystavit novou.
S náhodným zničením karet se počítalo a matrikářky jim jistě
velice ochotně vystaví novou. Zničení karty bohužel znamená
ztrátu částky, která na ní momentálně byla. Je to podobné,
jako kdybyste spálili peněženku s penězi. Kromě toho se musí
za duplikát platit. První kartu dostává každý grátis, nebude
se platit ani za výměnu opotřebovaných karet po pěti letech,
to jsou režijní náklady města. Ale za předčasně poškozené,
zničené nebo ztracené karty viník vždycky zaplatí.«
»Bez té pitomé karty aby člověk
chcípl hlady?« vyjela si
na mě bojovnice.
»To jistě ne,« zavrtěl jsem
hlavou. »Na matrice vystaví
novou kartu během chvilinky, konto v bance zůstane netknuté,
jen se zmenší o příslušný poplatek. Můžete ihned část peněz
převést do nové karty a vyrazit nakupovat.«
»A co když někdo nemá peníze ani
v bance?«
»Několik lidí to vyzkoušelo,«
ujišťoval jsem ji. »Pak se
jim stalo, že ve většině obchodů nenakoupili. Jak by chtěli
nakupovat bez peněz? Na dluh dostanou jen základní potraviny
v některých vybraných obchodech a všechno se jim pak odečte
od nejbližší výplaty, důchodu nebo podpory.«
*****